Únor 2015

Milovala jsem

19. února 2015 v 18:15 | Christine |  Články na blogu
Milovala jsem. Milovala jsem celým svým srdcem, celý svým tělem, každým pórem, kořínkem vlasu i jeho konečkem. Milovala jsem ten pocit, že tě smím milovat, že patříš mně. Byla jsi první osoba, co se mi vloupala do života, obtočila se kolem něj a zároveň ho hladově pohltila. Poprvé jsem okusila jaké to je cítit poletující motýlky v podbříšku. Pak to ale skončilo. Prý moje žárlivost. Dala si mi šanci, já se změnila, ale už bylo pozdě a tvoje slova "Nebudu ti říkat miluji tě, když tě nemiluji." mě poslala na dno. Dávala jsem si to za vinu a občas doteď dávám, ale když vidím jaká skutečně jsi, když už nemám na očích ty růžové brýle, když vidím, jak si mě využila říkám si jen, že boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě. Stejně tak, jako i já se dočkám své odplaty za to, co se stalo teď.

Byla jsem na dně, trápila jsem se, ale jen chvíli. Přišla totiž ona, světlo mého života, které mě tmou provázelo skoro rok. Často jsme se hádaly, procházely jsme spoustou problémů, trápily jsme se, ale milovaly jsme se a to bylo to hlavní. Pamatuju si jak jsme se v létě poprvé milovaly, pamatuju kolikrát jsme se praštily o strop v penzionu, pamatuju na jezení pizzy v posteli, sledování porna, které jsme dabovaly a umíraly jsme u toho smíchy.
Ale taky si vzpomínám na listopad. Náš první "velký" rozchod. Možná jsem to tenkrát začala já, ale nakonec si to byla ty, kdo chtěl konec. Musela jsem souhlasit, nemůžete nutit někoho, kdo nechce, aby pokračoval. A tak jsme se rozešly. Takhle jsem si svoje narozeniny nepředstavovala, rudé čmouchy na zápěstí, porušený slib, že už to neudělám. Za tři dny jsi mi psala, prosila mě, ať ti odpustím, že to byla chyba. Váhala jsem, ale nakonec jsme byly opět spolu. Přečkávaly jsme ty měsíce, co jsme se nemohly vidět.
Konečně přišel leden a my se mohli sejít, vystoupila jsem z autobusu a čekala na tebe, měla si zpoždění. Pak jsem tě uviděla, v tu chvíli mi to nedošlo, ale teď už vím, že už tehdy to bylo jinak. Srdce mi netlouklo splašením a nedočkavostí. Celý víkend jsme spolu skoro nepromluvily, trápily jsme se, každá uzavřená sama do sebe a vše jsme řešily, až když jsem nastoupila do autobusu a jela domů. Už tehdy jsme udělaly obrovskou chybu. Na nějakou dobu to přešlo, ale pak přišla velká hádka kvůli rpg, hrála jsem s jinými, lhala ti.
Ano, přijala jsem svou vinu, omluvila jsem se ti, všechny opustila, ty už si mi ale nevěřila. A už tehdy jsem to asi začala vzdávat. A když vím, že ty sama si mi lhala, že si přede mnou pomlouvala lidi, s kterými si se bavila~ Vždycky jsem pro tebe chtěla být nejlepší, ale teď už jsem nebyla a nešlo to snášet to, jak jsme se k sobě chovaly.
A tak jsem se rozhodla, že si musíme dát pauzu, nebo se rozejdeme. Nechtěla si, ale nakonec si přeci jen souhlasila, jenže to nešlo. Tak moc jsme se všechno snažily zachránit, až jsme i to poslední co bylo, zničily. S každou další hádkou jsme to zakopávaly hlouběji a hlouběji pod zem. Teď když si uvědomuji, co píšu, hádaly jsme se vždycky kvůli takovým hloupostem, ani jedna jsme nevěděly, co chceme, při každém hádce jsme se urážely a ponižovaly. Je tohle láska? Netuším...
Je to chvíle co jsem řekla, že je konec. Je to chvíle co jsem řekla, že je konec nejen mezi námi, ale i naším BaekYeol. A ty si odešla a já teď sbírám odvahu, abych opustila i to poslední co nás spojovalo.
Sedmnáctého března bychom spolu byli rok. Pro někoho chvíle, pro někoho věčnost. Pro mě čas kdy jsem byla nejšťastnější a přitom nejvíc trpěla. Ale jsem za ten čas vděčná, za všechno co bylo. Možná kdyby nás nedělilo víc jak pět set kilometrů, vše by bylo jinak. Kdo ví. Milovala jsem tě...
... a část mně tě vždycky milovat bude.

Pouhý výkřik do tmy. Jak rychle jsme se rozešli, tak rychle jsme se k sobě vrátili. Ale nemělo to dlouhého trvání. Přečkali jsme rok, přečkali jsme i další měsíce, ale druhý květen nám byl osudovým datem. Pojďme být kamarádky, dejme si pauzu a nakonec už ses neozvala. Byla jsem to já kdo ti psal, věděla jsem, že se ti jen vnucuji a tvoje slova, že si přeci nemusíme psát každý den mě v tom utvrdila. A tak jsme to ukončili úplně. Odebrat z přátel, přestat sledovat na instagramu... Každá jsme šli svou cestou, vrátila ses ke svým bývalým kamarádům, někoho sis našla, já udělala totéž. Jediné co nás spojuje, je to hloupé rpg, kde tě občas zahlédnu. A přesto není dne, kdy bych na tebe nemyslela. Nelituji jediné chvíle co jsme byli spolu, jediné co mě mrzí je fakt, že mě teď nenávidíš. Ale dalo se to čekat, tak se vše snáší přeci lépe a hlavně když se opět pohybuješ mezi starými "přáteli", kpop tě nezajímá a rpg nebaví (Obě víme, že je to lež.)~ Říkám si jestli se vůbec pozdravíme, až se někdy potkáme, jestli se někdy povzneseme nad situaci a budeme zas přáteli... Kdo ví. Milovala jsem tě.