Říjen 2012

Otevři oči (EunHae)

17. října 2012 v 10:00 | Christine |  Povídky Super Junior Yaoi - jednorázovky



"Donghie?"

"Hae?"

"Donghae?!"

Zmateně jsem trhnul hlavou. To neustávající volání se asi týkalo mně, usoudil jsem po chvíli. Párkrát jsem zamrkal a pak se pokusil odtrhnout oči od obrazovky. Povedlo se. Ušklíbl jsem se. Musí mě volat zrovna Hyuk? Nemohl by to být třeba Siwon?

"Hm?" Stočil jsem pohled k blonďáčkovi, který stepoval vedle pohovky.

"Co dávají tak zajímavého, že si mě vůbec nevnímal?" Zvědavě se na mě díval.

To snad ani nechtěj vědět. Svitlo mi v hlavě. Už jsem se viděl, jak Hyukovi nadšeně popisuji, jak moje fantazie pracuje ve směru svádění Siwona na plné obrátky. Pohled jsem opět věnoval obrazovce, abych, alespoň částečně postřehl, co že to vlastně dávají. Skvělý obraz. Konec vysílání, jen šílené šedé zrnění.

"He?" Vyhekl jsem překvapeně a podíval se na Hyuka. Ten se jen pobaveně usmíval.

"Kolik je hodin?" Můj pohled se z překvapeného změnil na tázavý. Teprve teď jsem si všiml, že jsem v pokoji úplně sám a navíc v pořádné tmě, kterou bortí jen nepříliš jasné světlo z televize.

"Kolem půl druhé." Odpověděl mi Hyuk a zívl.

"Proč si vzhůru?" Hyuk stál přede mnou ve svém nočním úboru, který představovaly modré kalhoty s obláčky a košile téhož vzoru. Povzdechl jsem si. Tyhle šílené kreace byly naším poznávacím znamením. Ať už šlo o obláčky, měsíčky nebo třeba srdíčka.

"Měl jsem žízeň a když jsem se vzbudil, všiml jsem si, že z obýváku jde světlo... Napadlo mě, že tu budeš ty. Pokolikáté už to tenhle měsíc je? Špatně spíš?" Eunhyuk se na mě starostlivě díval, na tváři se mu dokonce udělala drobná vráska. I přesto jsem mu nemohl říct pravdu, vlastně jí nevěděl nikdo. A ani jsem to nehodlal měnit.

"Jo no..." Přikývl jsem a postavil se na nohy. Tiše jsem zaúpěl, jak jsem hned dostal křeč. Musel jsem tu sedět pořádně dlouho. Hyukův starostlivý pohled se pomalu roztékal jako zmrzlina na slunci a měnil se opět v ten spokojený, bezstarostný výraz.

"Už si jdu lehnout, tak by ses měl taky vrátit do postele." Sáhl jsem po ovladači a červeným tlačítkem se zbavil toho šíleného zrnění. Obrazovka ztmavla a v místnosti se rozprostřela tma, jediné světlo teď vycházelo z kuchyně, kde nejspíš nechal rozsvíceno Hyuk, když se šel napít. Chytrej kluk, aspoň se nezabiju, až půjdu do pokoje. A ani bych to nemusel opět napálit do té palmy, co stojí v chodbě. Minule jsem měl dokonce pocit, že na mě ta zelená potvora vztekle nadává.

"Tak dobrou." Špitl ještě Hyuk, než zmizel ve svém pokoji. Vlastně v pokoji, který sdílel s Teukem a Sungminem. Odpověděl jsem stejně tiše, i když moje přání se ztratilo někde ve dřevěných dveřích. Tiše jsem se vplížil do pokoje, kde jsem přespával, po paměti jsem došel k posteli a posadil se, sehnul jsem se a rozsvítil drobounké světýlko přidělané ze spodní strany přihrádky nočního stolku. Hned jsem si za to pořádně vynadal. Proč to pokaždé udělám, i když vím, co uvidím? Musím být vážně vůl. Postele těch dvou byly opět sražené k sobě a jejich těla se k sobě nenasytně tiskla. Hlava Chula si hověla na nahém hrudníku Siwona, který spokojeně oddechoval. Siwonova ruka spočívala na Heechulově boku a tím si ho přidržovala blíže v objetí.

"To se na to musím dívat pořád?!" Vyhekl jsem tiše a plácnul sebou do peřin. Užíral mě pohled na ty dva, jak se spolu osahávají na pohovce v obýváku, jak se k sobě tulí v kuchyni, jak se líbají v koupelně. Pokaždé jsem se viděl na místě Chula. Tak moc jsem si přál, abych to byl já, koho Won líbá, koho se něžně dotýká... Jenže jsem to nebyl já. Povzdechl jsem si, převlékl se do svého pyžama a natáhl se, abych zhasnul lampičku. I v té tmě jsem ale neustále viděl před očima obraz Heechula a Siwon. Ani když jsem zavřel oči, nezmizel. Zavrtal jsem hlavu hlouběji do polštáře. Žádná sláva, nepomohlo to. Chvíli jsem se převaloval, až jsem málem spadl z postele. Vztekle jsem se posadil, nakonec jsem se dokonce postavil a odešel z pokoje.

"Kam mám jít?" Hlesl jsem si pro sebe. Jako možnost se nabízel již zmiňovaný gauč v obýváku. Ale potom, co se po něm váleli ti dva, se mi to moc nezamlouvalo. Navíc po pár zkušenostech jsem věděl, že zas tak pohodlný jak vypadá, není. Jen se uměl dobře přetvařovat.

"Hyuk." Napadlo mě nakonec. Rozešel jsem se potichu do jeho tedy jejich pokoje, tak abych nevzbudil žádného z nich. Do něčeho jsem kopl, ale podle toho, že to nevydalo žádný zvuk, šlo jen o nějaké oblečení. Ještě to mohly být Yesungovy želvičky, ale modlil jsem se, aby tomu tak nebylo. Za to by mi asi nepoděkoval. Eunhyukova postel se přede mnou objevil hned na to. Sedl jsem si na kraj a trochu do něj strčil, abych ho odvalil stranou. Něco nesrozumitelného zamumlal a ohnal se po mně.

"Chce mě snad zabít?" Zaúpěl jsem tiše a vmáčknul se vedle něho. Kousek peřiny by se taky šiknul. Napadlo mě vzápětí a tak jsem si kousek pro sebe ukradnul.

"Hn?" Sykl Hyuk a připlácl mi ruku na tvář.

"Co tu děláš Hae?"

"Jak si poznal, že jsem to já?" Překvapeně jsem se podíval tím směrem, kterým jsem ho tušil. V té tmě jsem toho, ale stejně moc neviděl.

"Myslíš, že po těch letech co tě znám, tě nepoznám?!" Teď jsem na jeho tváři tušil něco, jako pohrdavý úšklebek. Dobře, dobře. Má mě prokouknutého.

"Sebral si mi deku, co tu chceš?" Špitl znovu. A ve mně hrklo. Co mu mám jako říct? Hele tajně miluju Siwona, ale ten si spí se svou popelkou? Tak to asi nevyjde. Hyukovo šťouchnutí mě upozornilo, že pořád čeká na odpověď.

"Siwon hrozně chrápe, neusnul bych tam, ani kdybych chtěl." Zalhal jsem. Můj milovaný se momentálně stal viníkem.

"Hm." Zamumlal Hyuk, vzal polštář, opřel ho o mé rameno a lehl si. Ruku mi položil na hruď a spokojeně vydechl.

"Tak se moc nevrť a nekraď mi deku." Řekl ještě a pak už jen tiše vydechl. Přikývl jsem. Znali jsme se tolik let, věděli jsme o sobě úplně všechno. Když jsme měli problém, mohli jsme o tom spolu klidně mluvit. Ale přeci jenom jednu věc Hyuk nevěděl a to, že miluju Siwona. A teď jsme tu spolu leželi v jedné posteli v pozici, která připomínala tu Wona a Chula. Možná jsem si to jen nalhával a Eunhyuk tušil, kde je pravda... Možná jsem to byl já ten, kdo netušil nic o tom, co cítí Hyuk ke mně.

Ráno mě vzbudil smích vycházející z kuchyně. Vyvlékl jsem nohy zamotané v dece a spustil je na zem. V pokoji už jsem byl sám, všichni byli vzhůru. Asi jsem potřeboval dospat těch pár dní, které jsem prozíral do zrnící televize nebo do pusté tmy...

Mrzutě jsem se dovlekl do kuchyně, kde vážně panovala skvělá nálada. Všichni vypadali, jako by právě snědli hrnec vtipné kaše a zajedli to další porcí téhle lahůdky. Opřel jsem se o futra a zadíval se na leadra.

"Co se stalo tak skvělého, že je kolem toho tolik povyku?" Musel jsem mluvit trochu hlasitěji, aby si ostatní vůbec všimli, že jsem přišel. Oči všech se na mě upřely.

"Tomu neuvěříš! Dostali jsme dva dny volna! Dva dny bez natáčení, koncertů, rozhovorů, prostě úplný klid. A navíc můžeme jet do hotelu s horkými prameny. Nemůžu se dočkat!" Vypískl Hyuk, kterému se štěstím leskla očka, a skočil mi kolem krku. Zmateně jsem se rozhlédl. Zbystřil jsem, když jsem si uvědomil, že se na nás Siwon dívá. Chytl jsem Eunhyuka za ramena a odtáhl ho od sebe. Siwon si nesmí myslet, že bych snad mohl mít někoho jiného. Chci, aby věděl, že on je jediný. Je a bude.

"To zní vážně skvěle, kdy odjíždíme?" Zeptal jsem se a nervózně se pousmál. Hyukovu zklamanému pohledu jsem pozornost nevěnoval.

"Hned po snídani se sbalíme a můžeme vyrazit." Oznámil mi Leeteuk. Tohle by mohla být skvělá možnost, jak získat Siwona jen pro sebe, pomyslel jsem si.

Jak Leeteuk řekl, tak se taky udělalo. Hned po snídani jsme si všichni sbalili pár věcí a mohlo se jet. Naskládat se do té naší pojízdné krabičky nikdy nebyla žádná sranda a už vůbec ne teď, když sebou měl každý tašku navíc. Oddechl jsem si, když jsme po dvou hodinách cesty mohli vystoupit a konečně si protáhnout nohy.

"Vypadá to tu skvěle!" Jásal Wookie a jen tak nenápadně pokukoval po Yesungovi. Sám to možná netušil, ale jejich vztah už dávno žádným tajemstvím nebyl.

Jak bylo naším zvykem, seskupili jsme se v recepci a začali si rozdělovat pokoje.

"Budeme tak, jako doma?" Otázal se Sungmin a položil si tašku na zem. Kyu, který zrovna udělal krok tím směrem, se o ní málem přizabil. Odměnil Mina vraždícím pohledem.

"Skoro," odvětil Leeteuk. "Myslím, že někdo tu měl požadavek na oddělený pokoj, že?" Pokračoval a pohledem sklouznul k Heechulovi a Siwonovi, kteří skoro nepatrně přikývli.

Skoro jsem vykřikl. Tohle nemohla být pravda. To mi ta popelucha dělá schválně nebo co? Nepředstavitelně jsem zuřil.

"To bude Hae na pokoji úplně sám?" Zbystřil Hyuk. Leeteuk němě přikývl.

"Byl bych s ním, pokud v tom nebude problém." Leeteuk pokrčil rameny a podal mi klíče od pokoje.

"Pokud to Haemu nevadí, což pochybuji..." Dodal. Já jen neurčitě zavrtěl hlavou. Chtěl jsem Siwona. Když nebudu mít jeho... Je mi jedno, kdo tam bude.

Potom co se všichni rozešli do svých pokojů, se na recepci opět rozhostilo ticho. Popadl jsem svou tašku a zamířil ke schodům. Hyuk, který stál celou dobu vedle mně, mě došel.

"Nevadí ti to Donghie?" Jistě tohle oslovení používal jenom on. Jak dětinské. Záporně jsem zavrtěl hlavou a mlčky šlapal dál do schodů. Zastavil jsem se až u dveří. Strčil jsem klíče do zámku, když se vedlejší dveře otevřely. Heechul a Siwon, objímajíc se, v rukách ručníky. Ani si nás nevšimli. Já je však přehlédnout nemohl. Kus ledu se mi usadil u srdce. Tuhle bolest jsem v posledních měsících cítil takřka pořád. Nenáviděl jsem to.

"Zkus se věnovat tomu zámku Hae. Tohle ti příliš nepřidá." Nevěřícně jsem se na Hyuka podíval. Vážně právě řekl to, co jsem si myslel, že řekl?!

"Co ty o tom víš?!" Sykl jsem dotčeně a probodl ho pohledem.

"Víc, než si vůbec dokážeš představit. Bolí to, že? Je to jako by se ti malé jehličky zabodávaly do celého těla pokaždé, když je vidíš spolu, že? Říkáš si, jak moc nespravedlivé to je, že si vybral právě Heechula... Na jednu stranu ho miluješ a na druhou ho proklínáš, protože ti tak moc ubližuje, že? A nakonec zjišťuješ, že se v sobě už ani sám nevyznáš..." Hyuk se pousmál, ale nebyl to ten jeho typický šťastný, bezstarostný úsměv. Byla to jen chabá náhražka. Myslím, že jsem na něj zíral s otevřenou pusou. Vzal mi z ruky klíč a sám odemknul, vešel do pokoje a usadil se na postel. Zase se usmál, jako by o nic nešlo.

"Zabírám si tuhle postel." Natáhl se do měkkého povlečení a vydechl. Konečně jsem se pohnul z místa a vešel dovnitř za ním. Nevěděl jsem co mu na to všechno říct. Netušil jsem, že by věděl, co cítím k Siwonovi a už vůbec jsem netušil, že může znát tyhle bolestivé pocity.

Tohle volno jsem si prostě nedokázal užívat, jako ostatní. Pořád jsem se utápěl v myšlenkách co kdyby Siwon tohle, co kdyby Siwon tamto...

Všechno se vyhrotilo večer, když jsme společně posedávali venku a popíjeli saké. Lehce ovíněn jsem začal mít nutkání říct Siwonoci, co k němu cítím a nejen to. Zvedl jsem se hned na to, co Wonnie a vydal se za ním. Chtěl jsem zrychlit, abych ho dohnal, když mě někdo zastavil. Nenávistně jsem zavrčel a otočil se, abych si viníka mohl prohlédnout. Eunhyuk.

"Pusť mě, musím jít."

"To pochybuji."

"Dělej Hyuku, když to neudělám teď tak už nikdy. Tak mě pusť." Hyuk si povzdechl, ale nepouštěl mě.

"Neuvědomuješ si, co všechno by si tím zničil? Chápeš, jak moc by si ublížil Heechulovi? A jak moc by trpěl Siwon kdyby ho nedej bože ztratil? Nenáviděl by tě za to. Tohle přece nechceš ne?"

"Ať si Chul klidně trpí, zaslouží si to!" Prsknul jsem vztekle a vytrhnul se z Hyukova sevření. Než jsem se nadál, na tváři se mi rýsoval obtisk Hyukovy dlaně a pekelně pálil. Zavrávoral jsem a padl k zemi.

"Co si myslíš, že..."

"Víš, jak moc by si ublížil mně? Nemáš nejmenší tušení, jak moc mě bolí, že nejsi šťastný. Moc bych si přál, aby ses zase smál, ale taky vím, jak moc by bolelo, kdybych tě viděl po boku Siwona. Chtěl bych, abys byl šťastný Donghae. Ne vedle Siwona, ale vedle mně." Hyukovy se po tvářích skutálelo několik horkých, slaných slz.

"Tak moc mě mrzí, že nejsem ten, na koho každou sekundu myslíš." Hyuk se zalknul. Skousnul si spodní ret, div si ho neprokousnul. Třásl se. A já, zbabělec se nezmohl na jediné slovo. Nedokázal jsem to. Seděl jsem na zemi a zmateně se na něj díval i ve chvíli, kdy utíkal kdo ví kam...

Seděl jsem na posteli a díval se tu protější, která zela prázdnotou. Ticho. Šero. A nezadržitelný proud mých myšlenek. Kdyby tu byl Eunhyuk, nejspíš bych právě ležel vedle něj a povídal si s ním. Ne, on by povídal. Mluvil by o čemkoliv, jen aby se mé myšlenky nerozeběhly k Siwonovi. Držel by mě...

Plácl jsem se do čela.

"Kreténe!" Zanadával jsem sám sobě a zvedl se. Tolik jsem se soustředil na jednu jedinou osobu, která o mě zájem neměla, až jsem zapomněl na ty, kteří mě drželi nad vodou. Právě jsem zahodil svůj záchranný kruh a začal se potápět. Musel jsem Eunhyuka najít. On mě přeci nenechá utopit se.

Nebyla legrace projít hotel, v kterém jste poprvé a nemáte tušení, kde co je a kam by se asi tam mohl schovat naštvaný týpek.

Lázně? Ne. Bar? Ne. Recepce? Ne. Tohle už vážně přestávalo být vtipné. Nakonec jsem vyšel z hotelu. Vlevo? Vpravo? Bylo to jedno, šel jsem tam, kam mě táhlo srdce. Někdo by řekl, že Siwon byl přece v hotelu, v pokoji číslo dvacet sedm, ale o něj už tu nešlo.

Nějakou dobu jsem šel po chodníku, lemovaném nízkými stromky. Cesta se po chvíli začala stáčet za roh.

"Hyuku!" Vydechl jsem, když jsem uviděl osobu choulící se na lavičce. Oslovený zvedl hlavu. Jakmile mě uviděl, začal se zvedat a pak se dokonce rozešel pryč.

"Hyu!" Rozeběhl jsem se za ním. Doběhl jsem ho, chytil za ruku a strhnul blíže k sobě.

"Nech mě!" Vyjekl a na tváři mi už podruhé přistála jeho dlaň.

"Au! Zkus příště tu druhou stranu!" Zaúpěl jsem, ale nehodlal jsem ho pustit. Cukal se a něco mi nesrozumitelně říkal, ale bylo mi to jedno. Prostě jsem ho k sobě přitiskl.

"Nenecháš mě utopit se, že ne?" Šeptl jsem mu do ucha. Můj horký dech mu ovanul sněhově bílou kůži. Roztřásl se.

"Netuším, o čem mluvíš." Řekl vzpurně.

"Stůj vedle mě ty. Prosím Eunhyuku." Šeptl jsem naléhavě. Hyukovy prsty sevřely látku mého trička.

"Nejsem Siwon." Už zase jsem ho rozplakal. Natáhl jsem ruku a jemně setřel slzu, která se drala vlastní cestou po jeho tváři.

"Nejsi. Jsi Eunhyuk. Ten, co tu pro mě celou dobu byl, ale já hlupák jsem to neviděl. Slibuji, že odteď se budu dívat jen a jen na tebe. Každou sekundu chci věnovat jen tobě." Hyuk zvedl hlavu a jeho oči se zabodly do těch mých. Nahnul jsem se ještě blíže k němu a jemně se svými rty otřel o ty jeho.

Vláčnost. Horkost. Hebkost. Chuť.

Zase tu pro mě byl. A já ho nehodlal jen tak pustit. I když se mi v hlavě pořád vybavoval obraz Siwona věděl jsem, že odteď už na to nebudu sám. Že mám jeho. Že mám Eunhyuka.