Květen 2012

Za trest nebo za odměnu? (Severus/Harry)

31. května 2012 v 11:48 | Christine |  Slash (yaoi)
Jsem prostě musela :D

Nervózně jsem se ošil a zmateně se zahleděl na tabuli. Bílá křída mi splývala v jednu nesrozumitelnou řeku písmenek, brýle se mi nad kotlíkem nebezpečně mlžily. Přes spánek mi stékala kapička slaného potu. Stekla po hraně tváře až k bradě a ukápla na prkénko. Vpila se do fialové šťávy z fazolí. Vehementně jsem zamrkal snad ve snaze rozluštit Snapeovo písmo. Marná snaha. Odměřil jsem pět kapek fialové šťávy a doufal jsem, že kapalina vařící se v kotlíku nezpůsobí pohromu.

První kapka.

Vařící se směs tiše zašuměla a získala lehký nádech purpuru.

Druhá kapka.

Pár bublinek se sneslo nad kotlík a s tichým cvaknutím prasklo.

Třetí kapka.

Kapalina se zbarvila do temně fialové, zabublala a se syčením se po chvíli zklidnila.

Čtvrtá kapka.

Kotlík se otřásl, na hladině se usadila vrstva pěny. Trochu jsem se lekl. Jaký asi má mít tenhle lektvar účinky? A vážně má reagovat zrovna takhle?

Poslední kapka. Pátá.

Pěna se přelila přes okraj kotlíku a v hustých chuchvalcích začala skapávat dolu ze stolu a plíživě se plazit dál kolem lavic.

Zatraceně.

Na tváři jsem ucítil lehký závan vzduchu. A je to tady, pomyslel jsem si. Teď určitě dostanu učebnicí po hlavě, pak si vyslechnu, jaký jsem budižkničemu a jak je možné, že chlapec, který přežil, není schopen udělat jeden jediný lektvar. O jaký že lektvar jsem se to tady snažil?

"Mizící lektvar pane Pottere, mizící." Ozval se mi jeho hlas těsně u ucha. Tak moc jsem se lekl, že jsem skoro srazil celý kotlík. Nejspíš, by mě zabil.

"Pane Pottere, jak je možné, že tak všímavý muž jako vy je tak neskutečně tupý?!" Zapředl tím svým tenorem, který se rozléhal celou místností ve sklepeních.

"Omlouvám se." Bylo jediné, na co jsem se zmohl. Ve spáncích mi tepala krev, dech se mi úžil v plicích, slabiny se mi začaly nebezpečně napínat.

"Pane Pottere," slyšel jsem jeho hlas těsně u ucha. Omýval mi ušní lalůček a zadíral se mi až do morku kostí. "Chcete mi snad svými rozkošnými prstíky zničit třídu?" Promluvil tak, abych to slyšel jenom já. Celé moje tělo se neposedně roztřáslo. Lehce jsem zavrtěl hlavou. Na větší pohyb jsem se nezmohl. Už teď mi připadalo, že každou chvílí omdlím.

"Co kdybyste zůstal po hodině tady a ukázal mi, jak zvládáte přípravu mizícího lektvaru? Jsem si jistý, že s mojí pomocí se určitě zvládnete udělat. Tedy ten lektvar samozřejmě." Zavrčel mi tiše do ucha a přitom usilovně mával hůlkou, aby sklidil můj zmařený pokus o lektvar. Mravenčení z prstů se mi přesouvalo do celého těla. Nejradši bych utekl a už se nikdy nevrátil. Nenáviděl jsem ten pocit, že ví, že po něm toužím. Že se ukájím s jeho jménem na rtech. To, že mi to předhazoval kdykoliv se k tomu naskytla jen malinkatá možnost. Předhazoval mi to, škádlil mě slovy. Jeho pohledy mi pálily kůži. Mizera. Co bych dal za to, aby ze mě strhnul hábit a surově do mě vrazil to své kopí, kdybych se ho jen mohl dotknout a cítit pod bříšky prstů tu hebkou, smetanově bledou pleť. Teď hned Merline, jen jednou, prosím!

"Pane Pottere byl byste tak laskav a udělal to, co jsem vám právě řekl. Nebo to váš drobný mozek Nebelvíra nepochopil?!" Zavrčel Snape. Uhlově temné oči se na mě zaměřily. Hypnotizoval mě.

"Prosím?" Opáčil jsem, neboť jsem ani zdaleka nezachytil, o čem doteď mluvil.

"Prosit budete později Pottere, budete prosit o to, abych vás celého pohltil." Šeptal mi do ucha a na tváři mu pohrával pobavený úšklebek. Trhnul jsem hlavou, abych se od něj dostal co nejdál. Další várku jeho sametového hlasu bych nesnesl. Můj rozkrok by to nesnesl. Erekce mi nebezpečně tepala v kalhotách a bolestně se napínala.

"Zopakuji to znovu pro váš zabedněný mozeček," ušklíbl se a popošel ke svému stolu. "Řekl jsem, že by bylo docela příhodné, kdybyste se ráčil zvednout a šel se do svého pokoje převléknout. S jistotou nemohu říct, zda ta jistě zajímavá směs ve vašem kotlíku nebude mít nějaké další příznaky. Tudíž uvažuji za vhodné, abyste se z vašeho hábitu co nejdříve svlékl." S těmito slovy se ke mně pomalu přibližoval. Opět se sehnul. Jeho havraní vlasy mě pošimraly na tváři a jeho horký dech mi ovanul krk. Chloupky na zátylku se zvedly do pozoru.

"Radši bych ho z tebe strhnul hned." Šeptal mi skoro neslyšně do ucha. Pak se narovnal a přešel zpět do čela třídy. Rozhlédl se po zmatených studentech, kteří ho propalovali pohledem.

"Hádám, že všichni už máte hotovo, když tu se zájmem tak tupě zíráte, kde co lítá. Pokud tomu tak opravdu je, laskavě zvedněte své zadky ze židlí a doneste mi vaše vzorky lektvarů k oznámkování. A hned." Otočil se a usedl za stůl.

"A vy Pottere, se jděte konečně převléknout. A pak..." Nemusel to vůbec doříkávat. Nemusel. Přesně jsem věděl, co mě čeká. Mlčky jsem přikývl a zvedl se. Jak jsem byl vděčný, že hábit kryje moje vzrůstající nepohodlí v kalhotách.

Když jsem odcházel ze třídy, cítil jsem na sobě pohled těch nejtemnějších očí, které vůbec znám. Sotva jsem mohl chodit, kalhoty v rozkroku se mi tak prudce napínali. Jak nejrychleji jsem uměl, jsem se přesunul do pokoje. Převléknout se rozhodně nestačilo. Svlékl jsem se z hábitu nasáklého sírou páchnoucí směsí. Čistícím kouzlem jsem ho očistil a přehodil přes čelo postele. Nahý jsem se odklidil do koupelny, abych ze sebe smyl pocit pokoření a tu šílenou touhu po Severusovi. Studená voda mi v drobných kapkách stékala po rozpálené kůži, před očima stále Snapeův chladný pohled.

Chci ho v sobě! A hned!

S obrovskou námahou jsem svoji tepající erekci zkrotil. S nelibostí opadla. Teď nebyl čas ukájet svojí touhu. Hodina měla končit. Snape na mě bude čekat. Musím tam, jinak mě potrestá. Oblékl jsem si vyčištěné oblečení, nazul boty a spěšně se vydal do sklepení. S hrůzou jsem pozoroval ručičku hodinek, jak se nebezpečně blíží k cíli.

Nestihnu to! Já to nestihnu!

Přiběhl jsem ke dveřím a vletěl dovnitř jako poblázněná vlaštovka.

"Jsem tady!" Vyjekl jsem zděšeně. Severus seděl na katedře a v ruce žmoulal jeden ze vzorků mizícího lektvaru.

"Jdete pozdě pane Pottere. Přesně o dvě minuty a šestnáct sekund." Zavrčel příkře a zvedl pohled od ampulky, kterou svíral svými dlouhými, štíhlými prsty.

"Omlouvám se, pane profesore." Zahleděl jsem se do země a snažil se udržet klid. Po tváři se mi rozléval ruměnec.

"Pane Pottere, můžete mi vysvětlit, o co jste se to dneska snažil v mé hodině lektvarů? I ten nemožný Longbottom to zvládl bez sebevětších problémů. Vy jste Pottere skoro zamořil celou třídu." Pronesl Snape povýšeně a ukázal na mě prstem.

"Pojďte blíž pane Pottere, buďte tak laskav." Štíhlým prstem mi naznačil, že to myslí vážně. Opatrně jsem se rozešel blíž, přesně jak chtěl. Celou dobu mě doprovázel jeho chladný pohled, který ale začal získávat nádech něčeho jiného.

"Na stůl pane Pottere!" Jeho hlas byl tak tichý, ale přesto až děsivě vážný. Sežehl mě na pár malých uhlíků. Skoro jsem se rozpustil. Vyslovoval moje jméno s takovou zvláštností. Po chvíli jsem se přeci jenom pohnul a vyhoupnul jsem se na stůl, přímo naproti němu. Položil mi dlaně na stehna a jemně mi od sebe nohy odtáhl, vklínil se mezi ně a přitiskl se trochu blíž k mému tělu.

"Pane profesore, já..." Zvrátil jsem hlavu a těžce vydechl. Dneska toho už bylo moc. To jeho škádlení mě přivádělo k šílenství. Chtěl jsem ho hned.

"Vy co? Pane Pottere? Máte snad něco, co byste rád řekl?" Neurčitě jsem zavrtěl hlavou a shlédnul dolů do těch černých nicot před sebou.

"Pak tedy přejděme k přípravě lektvaru, dlužíte mi váš vzorek." Severus se chtěl postavit, ale to jsem přeci nemohl připustit. Nohy jsem mu obtočil kolem těla a přitiskl ho blíž k sobě. Nepustím tě.

"Co chceš slyšet?" Zaúpěl jsem horečně a zadíval se mu na rty, které mě tak moc lákaly. Chtěl jsem ho líbat, ponořit se do něj. Přál jsem si, aby mě celého pohltil. Ta hra mě přestávala bavit.

"Vy to přeci moc dobře víte, pane Pottere. Stačí, když to řekneš Harry, nic víc. A ty to víš." Odpověděl mi. Vášnivý hlas plný touhy se kolem mě motal, utahoval se jako smyčka. Dráždivě se mi bořil do kůže a laskal mě.

"Chci tě..." Vydechl jsem ztěžka a ruce mu obtočil kolem krku. Po tváři mu přeběhl vítězný úšklebek.

"Řekni Pottere, že si po mě toužil, už když si se snažil udělat ten mizící lektvar. Už ve chvíli kdy si vstoupil do třídy a viděl mě. Že mám pravdu?!" Věděl to. Tak jako pokaždé to věděl.

"Nesnáším tě, ty mizero." Zabručel jsem, když jsem se skláněl k jeho rtům. Lehce jsem se o ně otřel. Nebyly tak ledové jako jeho ruce. Naopak. Vřely horkostí, když jsem se o ty dva jemné výčnělky otíral. Prsty jsem propletl do tmavých vlasů a přitiskl se tak blízko jak jen to šlo. Touhou jsem mále shořel. Jeho rty se přesunuly na můj krk a začaly řádit. Jazykem mi něžně laskal krční tepnu, která kdyby mohla, vyskočila by mi z těla.

"Už když si odcházel, si byl tvrdý, že? Musel sis ho sám vyhonit?" Šeptal mi do kůže. Nevrle jsem zavrtěl hlavou.

"Takže sis chtěl počkat, až ti to sám udělám?" Ptal se s vášní v hlase. Sotva popadal dech, na tváři měl úsměv, který jsem znal jen já. Nebyl to klasický úsměv, spíše úšklebek, který ho měl jen z dálky připomínat. Znovu jsem přikývl.

"Udělej to!" Šeptnul jsem a přitáhl si ho blíž. Jeho dlaně se rozutekly po celém mém těle. I přes látku byl jeho dotek spalující. Dlaň jeho pravačky se ztratila pod mým tričkem. Razila si cestu přes chloupky v podbříšku až na hruď. Prsty promnul už na kamen ztuhlé bradavky. Tričko sunul výš a výš až mi ho přetáhl přes hlavu. Teď se jeho dlaně soustředily na opasek u kalhot. Sehnul se, tmavé vlasy mu padaly do tváře, v které se zračila touha a chtíč. Chtěl mě ošukat, viděl jsem to na něm. Nenechavými prsty mi rozepnul zip u kalhot a dlouhé štíhlé prsty mi obtočil kolem opět rostoucí erekce. Trhnul jsem hlavou a zaklonil jí. Skoro jsem omdlel, když se kolem mého penisu sevřela vlhká, horká jeskyně. Mále jsem se propadl do pekla.

"Ví.. Víc..." Zasyčel jsem a snažil jsem se boky přirazit proti němu. Docílil jsem jen toho, že mě vypustil s úst. Nesouhlasně jsem zavrčel.

"Malý, nedočkavý Nebelvíre! Kdy tě naučím trpělivosti?" Hleděl na mě vážně a vroucně.

"Pardon pane..." Zašeptal jsem, to už asi ale kouzlem vlhčil prsty, které do mě vzápětí začaly pronikat. Svíjel jsem se touhou. První prst ve mně zmizel a hned ho následoval druhý. Jeho rty se přesunuly k mým, aby mě mohli umlčet. I tak jsem sténal a svíjel se. Vytahoval ze mne prsty a nořil je zpátky. Roztahoval je od sebe a třel se o prostatu.

"Severusi! Chci tě..." Prosil jsem víc a víc zatímco jsem se blížil k vrcholu. Stačilo mi málo, dneska by stačil jen jeho pohled a udělal bych se.

"Znovu Pottere, popros mě, řekni, co chceš, abych udělal." Dlaněmi mě hladil po nahém těle. Oblečení se válelo kdesi pod stolem.

"Chci tvé péro v sobě Severusi a hned!" Zavyl jsem vzrušeně. Moc dobře jsem věděl, že Severus miluje tyhle moje odlišné stránky. Mojí stydlivou vyděšenost a na druhé straně sprostotu, která se drala na povrch, vždycky když jsem s ním měl sex. Miloval to. Oči mu zářily chtíčem, když jsem mu hrubě rval kalhoty z boků a snažil se z něj dostat vršek, který pro mě v tuto chvíli představoval svěrací kazajku. Jeho nahé tělo bylo jako posvátný chrám. Zakázané ovoce, které chutná tak sladce, že neodoláte. Zda-li si myslel to samé? Bylo mi to docela jedno, chtěl jsem ho a to okamžitě. Sténal jsem a prsty mu zadíral do zad, když do mě pronikala jeho obrovská, žilnatá erekce. Přirazil až nadoraz. Byl tak velký, roztrhl by mě, kdyby jen trošku chtěl. Stahoval jsem svaly k sobě, abych mu způsobil ještě větší potěšení. Skoro se neudřel na nohách. Opíral se o mě, o stůl. Snažil se najít pevný bod, o který se vzepřít aby do mě mohl začít přirážet. Pevně mi sevřel stehna a roztáhl mi nohy od sebe tak moc, jak jen to šlo.

První příraz.

Táhlý a hluboký. Až nadoraz. Vyplnil mě úplně celého. Pohltil jsem ho.

Druhý příraz.

Skoro ho ze mě vytáhl, aby ho do mě vzápětí ponořil.

Třetí příraz.

Netuším co se dělo, ztrácel jsem se v pocitech vášně a touhy. Jeho prsty se obemkly kolem mého penisu a hrubě ho začaly zpracovávat. Mačkal ho po celé délce, prstem dráždil obnažený žalud a roztíral po špičce onu pověstnou kapičku touhy. Prohýbal jsem se proti němu, prudce jsem se na jeho penis narážel. Stahoval jsem svaly a rukama obemknutými kolem jeho krku jsem ho držel, aby mi náhodou neutekl. Dravě jsme se líbali, vyměňovali si sliny a táhlé vzdechy. Jeho vysoké, štíhlé, ale svalnaté tělo se ke mně vehementně tisklo.

Příraz.

Sten.

Zalapání po dechu.

Sperma na mém břiše.

Záškub jeho erekce.

Útroby zalité jeho vlnou slasti.

Horká těla tisknoucí se k sobě. Jako by byla jedním. Možná, že byla.

Čistící kouzlo odstranilo stopy toho zvrhlého aktu. Oba jsme se oblékli. Severus mi vjel dlaní do vlasů a urovnal mi je. On jako vždy vypadal skvěle. Jako by se vážně vůbec nic nestalo. Jako by za sebou neměl bouřlivý orgasmus. Jako by...

"Dneska si ke mně byl vážně zlej." Postěžoval jsem si. Severus se na mě tázavě podíval.

"Ublížil jsem ti?" Zhrozil se. Zavrtěl jsem hlavou.

"V hodině. Úplně si mě shodil." Zavrčel jsem. Chvíli jsme si vyměňovali úsečné pohledy, než se rozhodl něco říct.

"Promiň mi to Harry, ale snažil jsem se ovládnout touhu po tobě." Řekl vážně a přitáhl si mě blíž.

"Lžeš, ty mizero." Sykl jsem a zabořil tvář do jeho hábitu. Schoval jsem červeň rašící na mé tváři.

"Večer v koupelně prefektů bych ti to mohl objasnit, pokud budeš chtít, Pottere." Špitl mi do ucha. Celý jsem se opět rozechvěl. Bylo to peklo a on byl ďábel. Hned, když jsem ho viděl, došlo mi to. Němě jsem přikývl. Pohladil mě po vlasech.

"A teď pane Pottere, čekám na váš vzorek mizícího lektvaru. Proto jste dnes přišel nebo se pletu." Pustil mě a mávnutím hůlky přivolal všechny ingredience, které jsem k přípravě lektvaru potřeboval.

"Severusi, to snad nemyslíš vážně. Teď?" Zaúpěl jsem hlasem zastřeným únavou.

"Jistě pane Pottere, naprosto vážně. Nic jiného nepřichází v úvahu." Usmál se. Na tváři jsem vykouzlil ten nejztrápenější pohled, který jsem uměl. Podle učebnice jsem začal připravovat tu zatracenou směs. Černé oči provázely každičký můj pohyb.

"Pane Pottere. Pokud se vám dneska zadaří, možná vás odměním, vy víte čím. To je celkem přijatelná motivace, nemyslíte?" Ozval se hlas od stolu. Vzhlédl jsem s nadějí. V tu chvíli se lektvar přelil před okraj. Ztuhnul jsem.

"Tohle asi není běžná reakce, že ne?" Otázal jsem se s vyděšeným pohledem. Severus zavrtěl hlavou a málem se rozesmál. Málem!

"Moje motivace ti nestačí, Pottere?" zamračil se. Nevinně jsem se uculil.

"Možná ne pane profesore." Odpověděl jsem a pokrčil rameny. Severus se postavil a přešel ke mně.

"Pak tě budu muset motivovat trochu jinak." Zašeptal mi do ucha a jemně mne do něj kousnul. Kotlík se směsí nechal zmizet a vykouzlil nový. Chytl mě za paži a vedl každičký můj pohyb, dokud se před námi neobjevil lektvar, jaký byl celou dobu žádán.

"Víš, že za tohle ti, ale výbornou dát nemůžu?"

"Vím, ale možná bys mi jí mohl dát za něco jiného..." Zapředl jsem.

"Povídej..." Pobídl mě zvědavě. Oči mu jiskřily chtíčem.

"Ne, ukážu ti to večer. V praxi." Usmál jsem se, zavrtěl jsem hlavou a rozešel se ke dveřím.

"Děkuji za pomoc pane profesore, zvládl jste ten lektvar na jedničku. Mě i ten lektvar." Zasmál jsem se a zmizel ze třídy. Černý pohled mě doprovázel ještě dlouho potom. Další část té nezbedné hry mohla začít.

Kytičková mánie II.

26. května 2012 v 21:04 | Christine |  A dokonce fotím








Kytičková mánie I.

25. května 2012 v 22:22 | Christine |  A dokonce fotím


























Sen, jenž se stal skutečností? 34. Kapitola

24. května 2012 v 13:27 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?
Po hodně dlouhé odmlce jsem zase tu. Otázkou je jak dlouhá bude ta další odmlka. Popravdě mě psaní už tak trochu nebaví. Ale chci alespoň dodělat to, co jsem rozepsala. A dneska jsem chtěla být hodná. Tenhle díl je takový mazlivý.




23. červenec


Na nebi se neobjevil jediný mráček. Blankytná modř se rozprostírala kam, až oko dohlédlo. Nadýchané modré bochánky. Letní vánek si pohrával s listy na stromech, sem tam se mu povedlo nějaký shodit dolů. Takový list se pak spirálovitě snášel k zemi, dokud neklesl do trávy, kde se pohodlně uvelebil a vystavil svoji tvář slunci.

Po lesní cestě lemovanou vysokými jehličnany právě kráčela skupinka ninjů. Blížila se k vesnici, vraceli se zmise, na tvářích spokojený úsměv. Sakura právě něco štěbetala Kakashimu, který jí však zdaleka nevnímal, tak jak by si růžovlasá diva přála. Po chvíli svoje snažení vzdala a vydala se za Saiem, který si štětcem maloval lehké tahy do skicáře.

Dalších pár kroků za nimi se toulal Naruto a Sasuke. Blonďáček kolem něj poskakoval a spokojeně se smál. Pořád vymýšlel všelijaké vtipy a snažil se Sasukeho rozesmát. Snaha se očividně vyplácela. Sasukeho bledá barva byla tutam. Těžko říct jestli za to mohla Narutova snaha nebo to horké počasí, které v Konoze vládlo.

"Už toho nech!" Zaúpěl Sasuke a odhrnul si tmavé vlasy ze zpoceného čela. Na tváři mu pohrával úsměv, ale uvnitř sebe asi cítil totéž co blonďáček. Strach jestli je všechno v pořádku tak jako bylo. Naruto se vůbec necítil na to, aby černovláska rozesmíval, ale věděl, že ho něčím zabavit musí. Jeho i sebe.

"Proč? Směješ se, tak ti to přeci nemůže vadit." Řekl Naruto a lehce ho šťournul do ramene. Sasuke ucuknul, ale ještě předtím chytil Naruta za ruku a strhnul ho sebou. Oba dopadli na zem, do měkkého zeleného koberce, který se rozprostíral všude kolem nich. Blonďáček se rozesmál a vytáhl se na Sasukeho. Uvěznil ho pod sebou. Jednou dlaní se mu opřel o hruď, jednou nohou se zaklínil v jeho rozkroku. Jemně s ní pohnul.

"Mám tě!" Zajásal blonďáček.

Sasuke přivřel oči a prudce ze sebe blonďáčka strhnul. A hned na to se přes něj překulil. Tolikrát dokud jejich těla nedopadla do stínu stromů.

"Já mám tebe." Opáčil už s klidem a jemně se otřel svým nosem o ten Narutův. Blonďáček přimhouřil oči a lehce se pohnul proti němu. Rty zavadil o ty Sasukeho. Nízké, sladce zarudlé výčnělky se o sebe třely v rytmu nevinné hry. Nebylo vítěze ani poraženého.

"Nebudou nás postrádat?" Špitl mu Sasuke do rtů a nasál jeho vůni. Naruto lehce zvedl hlavu a pak s ní nepozorovatelně zavrtěl.

"Myslím, že ne. Už jsme totiž doma, víš?" Odpověděl a pokynul hlavou ke krajině, která se rozprostírala pod nimi. Leželi na kopci, pod nímž se rozpínaly zelené lány a modré říčky Konohy. Doma. Pro Sasukeho to byla ta nejkrásnější slova, která v posledních letech slyšel. Doma. Slovo, které vám tiše našeptává, že se máte kam vrátit, že máte místo kam patříte, že máte někoho, kdo na vás pokaždé bude čekat. Vítej doma.

................

Unaveně ulehli na postel. Spíše tedy Naruto ulehl na postel. Tak jak byl. Špinavý, zpocený, ulepený. Sasuke se na něj nasupeně podíval.

"To snad nemyslíš vážně, ne?" Naruto nenuceně pokrčil rameny a hlavu si podepřel světle oděným polštářem.

"Zvedni se, všechno bude špinavé." Vytknul mu Sasuke, avšak Narutovi to bylo očividně jedno. Přivřel oči a spokojeně vydechl.

"Jdu si dát sprchu. A dokonce bych možná uvítal společnost." Řekl schválně vášní proloženým hlasem a přitom se na Naruta chtivě podíval. Dlouho ho přesvědčovat nemusel.

"Sasuke! Ty mizero." Zaúpěl a s rádoby nahněvaným výrazem se zvedl. Než došli do koupelny, byli oba nazí. Naruto Sasukeho přimáčknul na dveře a dravě se mu kolenem zaklínil v rozkroku. Sasuke hlasitě vydechl. Byl přeci doma. Mohl všechno, co chtěl. Kdyby se tu teď postavil na hlavu, nevadilo by to vůbec nikomu.

"Nemluvili jsme náhodou o sprše?" Špitl černovlásek, dlaněmi sjel po Narutových zádech až k vyvýšenině jeho zadečku. Dravě stiskl pevný sval v dlaních, lehce po něm přejel nehty. Jako dravá, nenasytná šelma lovící svojí oběť. Zahákl mu dlaně pod zadkem a vytáhl si ho do náruče.

"Sprcha." Hekl černovlásek hlasem zastřeným touhou a nenasytností. Pár kroky překonal vzdálenost mezi dveřmi a sprchou. Přimáčkl blonďáčka na chladné kachličky a vroucně ho začal líbat na šíji. Byl jako smyslů zbavený. Ne. Oba byli jako smyslů zbavení.

"Sasuke..." Táhlo se koupelnou. Dlouhé, hluboké vzdechy, které se odrážely od stěn a ne a ne vyprchat do ztracena. Sem a tam, pořád dokola. Jejich klíny se o sebe rytmicky třely. Obnažené žaludy s kapičkou touhy na vrchu. Sasuke v doprovodu polibků Naruta spustil dolů. Ten zakolísal a v návalu touhy se skoro skácel na zem. Něco nesouhlasně zavrčel, ale to ho přešlo ve chvíli kdy ho k sobě Sasuke otočil zády. Blonďáček se tváří opřel o vodou smáčené kachličky a tiše zasténal, když se černovláskovi rty přisály k jeho snědému krčku. Jeho nenechavé prsty se zatím pomalu spouštěli níž a chvatně hledali drobný vstup do jeho těla. Přes drobné kůstky páteře klesly až k jeho pevnému, tolik známému zadečku. Lehce se vklínily mezi půlky a dravě se nesli ještě níž. Černovlásek se prsty zadrhnul o Narutovy varlata zvrásněná chtíčem. Neodbytně je stiskl a promnul. Odpovědí mu bylo hlasité, vytrvalé zasténání, které se rozneslo koupelnou. Netrvalo dlouho a neposedné prsty si Narutův vstup začaly připravovat. Jede prst klouzající sem a tam. Druhý prst roztahující jeho dírku. Třetí prst, který se nenasytně začal třít o blonďáčkovu prostatu. Vášeň a nenasytný chtíč se nesl celou místností. Tak hladový, tak nekonečný. Sasukeho prsty nenávratně zmizely a Narutův zadeček zůstal prázdný. Ovšem ne na dlouho. Sasuke ho hodlal zaplnit mnohem víc a něčím mnohem větším. Třel se třpytícím se žaludem s lehkým nádechem fialové o jeho pohlcující dírku. Pomalu v něm mizel. Pomalu se, ale měnilo v nedočkavost. Tohle nebylo mazlení, tohle byl čistě zvířecí pud. A teď šlo jen o to ukojit ho. Z hlavy nechat zmizet všechny myšlenky, které byly v tuhle chvíli naprosto nepodstatné. Naruto vyrážel proti němu. Tuhle polohu neměl ani jeden rád. Vzájemně se neviděli do očí, nemohli se pořádně políbit. Ale tentokrát to nevadilo. Jedna Sasukeho ruka spočívala na Narutově levém boku, druhou rukou provléknul kolem něj a začal zpracovávat jeho penis. Třel ho v rytmech přírazů a tiše mu sténal do ucha. Naruto miloval, když ho mohl slyšet. Byla to tak líbezná hudba, která vás nikdy neomrzí. Patřili si. Vzájemně. Neexistovalo ty nebo my. V tuhle chvíli to bylo jen já. Jedna duše, tělo. Vzájemná oddanost. Nikdy nehynoucí, věčná.

................

Do pokoje proplouvaly drobné paprsky slunka, které se nenechaly zahnat ani tmavými závěsy.

"Dobré ráno." Špitnul Sasuke a naklonil se ke spícímu Narutovi. Rty se lehce dotknul jeho ušního lalůčku, jako by se každou chvíli mohl rozpadnout na tisíce kousků.

"Dneska nevstáváš?" Prohodil stejně tiše, jako předtím a jemně ho kousnul. Šípková Růženka opatrně rozevřela oči a na svět tak vykoukla ta nejkrásnější modř, která existovala. Párkrát ještě zmizela pod víčky, ale pak se upřela na Sasukeho. Naruto mu nejspíš popřál dobré ráno, ale nebylo mu zrovna rozumět.

"Vstávej Růženko, snídaně čeká..." Sasuke Naruta chytl na ruku a vytáhl ho do sedu. Ten bezmyšlenkovitě obtočil ruce kolem jeho krku a přitáhl se tak blízko jak jen to šlo.

"Dostanu polibek od prince?" Zeptal se trochu jízlivě blonďáček.

"Jeden ti určitě stačit nebude. Na to si moc náročný, že?" Opáčil Sasuke, trochu škodolibě se mu vysmál, ale po chvíli už se oba topili v hlubokém polibky, ve hře jejich jazyků.

................

"Tousty ztvrdly a vajíčka vystydla..." Zaúpěl černovlásek a díval se na okorávající snídani. Blonďáček provinile uhnul pohledem, pak se nenápadně přiblížil blíž a zezadu ho pevně objal.

"I tak to vypadá skvěle. Ale radši bych na tom stole viděl tebe. A nahého." Pousmál se nevinně a jemně mu skousnul ušní lalůček. Sasukem projela vlna vzrušení.

"Nepůjdeme si po snídani zaplavat? Kakashi nám přeci dal pár dní klidu. Tak bychom mohli ne?" Posumál se s nevinným úsměvem na rtech.

"Víš, že s tebou bych dělal úplně cokoliv." Opáčil černovlásek a jemně pohladil Naruta po zlatavých vlasech.

"Vážně?" Naruto povytáhl obočí v údivu a jemně Sasukeho opřel o stůl.

"A budeš mojí snídaní?" Jemně ho kousnul do ucha a dlaní mu vjel pod tričko.

"Naruto tobě tak něco říkat, že?" Sasuke se zasmál a přitáhl si ho do náruče. Všechno se zdálo naprosto v pořádku. Jako by žádný Gaara nikdy neexistoval. Jako by se vůbec nic nestalo. Jako... Samé jako, ale pravda je taková, že minulost ať pár dní zpátky neo desítky let, vymazat nemůžeme.






Nejspíš bird

3. května 2012 v 17:40 | Christine |  A dokonce fotím
Tenhle nebo tahle (tak dalece do toho nevidím) nám dělal společnost o víkendu, když jsme kultivovali zahrádku. Byl tak oprsklej, že k nám přiťapal vážně blízko. Vzdálenost tak maximálně půl metru. Vyžral nám žížaly, pacholek...