Březen 2012

Akatsuki a honba za pokladem

26. března 2012 v 19:14 | Christine |  Povídky FF

Bolí mě hlava a jsem dokonce schopná vypočítat jaká je pravděpodobnost, že zítra dostanu z pravděpodobností za pět :D Já jsem z té matiky tak zoufalá :D Ale tak aby se neřeklo, snad se zasmějete :D



Byl spalující srpen, pátek třináctého, pravé poledne. Na pláži odlehlého ostrova ležela skupinka mužů. Ten s dlouhými černými vlasy, svázanými do ohonu, měl na očích módní sluneční brýle a skvěle padnoucí kraťasy. Vedle něj v písku ležel zrzek, který připomínal díky ostrému slunci rajčátko. Kousek od něj vykukovala čísi blonďatá hlava, zbytek těla byl pohřben v písku. Muž, kterému patřila, spal. Na temeni hlavy měl modrý kyblíček s nápisem "majetek Tobiho". Tobi, smějíc se, udusával písek, pod kterým byl blonďáček zahrabán. V moři něco zašplouchalo. Tedy, spíš někdo. Prohánělo se tam co si modrého co připomínalo nedokonalého žraloka.

..........

Po nějaké době se jeden z mužů, ten, jenž se jmenoval Itachi zvedl a zamířil se za svitu zapadajícího slunce projít. Rozpuštěnou hřívou házel sem a tam a zasněně vzdychal.

"Tak romantické." Rozplýval se, dokud nezakopl o něco zvláštního a hlavou napřed se nezřítil na zem. S pusou plnou písku nadával a pídil se po věci, o kterou se tak elegantně přerazil.

"Heh... To je láhev." Pronesl inteligentně, když vzal do ruky skleněnou nádobu.

"Heh... a něco v ní je." Dodal a zatřásl s ní. Po dlouhém přemýšlení jak se dostat dovnitř, prostě odšrouboval víko.

"Itachi! Kde si nechal samoopalovák? Potřebuju schovat tu rudou barvu. Sem se spálil" Kvičel Pein a mířil směrem k Itachimu. Ruce i nohy daleko od sebe, tak, aby se nedotýkaly zbytku těla. Připomínal chodící zombie.

"Peiníčku, já jsem něco našel." Mával Itachi lahví sem a tam.

"Ha! A něco v ní je." Vyjekl Pein, když se došoural k Itachimu.

"No jo, ale ven to nejde." Zesmutnil Itachi a už se to chystal zahodit, když si to od něj vzal Tobi, který celou situaci pozoroval z povzdálí.

"Tobi ví jak na to" Smál se a strčil do láhve ruku, jak jí tam nacpal, těžko říct.

"Nejde to, je to nějak rozbitý." Zaúpěl, když se mu lísteček z lahve nepodařil vyndat.

"Dej mi to, zkusím to." Zavelel Itachi.

"Ehm... Itíčku, ona nejde ven ani moje krásná ručka" Začal pištět Tobi a běhat po pláži sem a tam.

"Tobi! Zastav ty pako!" Běhal za ním Itachi a Pein se je snažil následovat.

"Tobi! Musíš to namočit." Křičel Pein. Tobi se opravdu zastavil. Co měl v úmyslu, každému došlo, když z plavek začal tahat svýho kamarádíčka.

"Tobi! Opovaž se to počůrat! Jsme u moře! Vody je tu dost!" Hulákal Itachi zděšeně. Tobi tedy zklamaně schoval své nářadíčko a jak se ruku namáčet do mořské vody. Po chvíli se mu opravdu povedlo vyprostit jí ven. Jenže díky přebytku vody, se ona tekutina dostala i do láhve. To už se Itachi vztekal a barvou připomínal spáleného Peina.

"Tobíííí! Davaj sem tu láhev, teď se ten papír vevnitř rozmočí." Sykl Itachi a vyrval nádobu Tobimu z rukou.

"Aspoň by to šlo ven" Tesknil muž s maskou. To už se k nim, ale hnal Kisame.

"Chlapi! Viděl jsem delfína." radoval se Kisame.

"Tobi taky. Tobi taky, chce vidět delfůna." Skákal Tobi dva metry do výšky.

"Delfína Tobi, delfína. A jak to říct... Asi tak, že delfíni jsou to největší a nejlepší sladidlo." Smál se Kisame a dloubal si párátkem zuby.

"A vůbec co tu blázníte?" Optal se žralok.

"Našli sme láhev. A v láhvi je papírek. A ten papírek nejde ven." Vysvětlovat Itachi.

"To zkusím." Hnal se k tomu Kisame. Strčil do láhve svojí rybinou páchnoucí ruku, našátral papírek, který následně vytáhl. Lísteček byl značně mokrý a zašlý.

"Chm, vypadá to jako mapa." prohodil Pein, který si na nose urovnával brejličky, aby na papírek vůbec viděl. Itachi mu koukal přes rameno.

"Asi to mapa bude, když se tu píše MAPA K TAJNÉMU POKLADU." Utrousil dlouhovlásek.

"Přesně to jsem chtěl říct." Bránil se Pein.

"Poklad, poklad, poklad, jdeme hledat poklad. Co myslíte, že tam bude? Diamanty? Zlato? Peníze? Jestli jo Kakuzovi to říct nesmíme" Přemítal nahlas Tobi a smál se.

"Kdo říkal, že ho půjdeme hledat?! Já se nemůžu ani pohnout. Jsem jak naškrobený prádlo a všechno mě svědí a pálí a...." Chtěl pokračovat do ruda spálený Pein, když ho přehlušily nějaké zvuky.

"Kde mám tělo? Kdo mi ukradl moje božské tělo? Já nemám nohy! A ruce taky ne! A něco mi vyrostlo na hlavě! Kde všichni jste? Pomooooc!" Řvala blonďatá hlava koukající z písku.

"Deidara-senpai" Běžel k němu nadšeně Tobi, avšak nevypočítal krok a skoro ho zašlápl. Hlava začala vykašlávat písek, který jí bránil v tom, aby začala sprostě nadávat.

"Deidara-senpai, budete mít krásně jemnou pokožku." Snažil se Tobi zakecat svůj čin.

"Budu?" Vyzvídal Deidara.

"Tobi být chytrý kluk. Tobi Vám nikdy nelhat." Přikyvoval jak divý a doufal, že Deidarovy ruce, v kterých skví ústa, jsou dostatečně ucpané pískem.

"A já prostě půjdu." Vykřikl Itachi a vydal se na sever.

"Já půjdu taky, ale ty jdeš na opačnou stranu a navíc nemáš mapu." Smál se Kisame a mával s mapou sem a tam.

"Heh, heh... Jako bych to nevěděl." Kníkl Itachi a doběhl žraloka.

"Tak moment, kam se de?" Optal se Deidara, který se právě plazil ven z písečné hrobky.

"Poklad! Jdeme hledat poklad! Máme láhev a mapu a.... A jdeme hledat poklad." Jásal Tobi a následoval Itachiho a Kisameho. Deidara na nic nečekal a doběhl je, jít se mu nechtělo, ale zůstat na pláži sám? Co kdyby se tu objevili nějací zvrhlí kanibalové?

"Počkejte na mě." Zakřičel Pein a chůzí ála robot se k nim snažil dostat. Skupinka v čele s Kisamem vyrazila na jih ostrova. Proplétali se nebezpečným houštím, vyhýbali se pohyblivým pískům a kdejaké havěti. Tedy až na Tobiho, který musel všechno vyzkoušet. Měli co dělat, aby ho za pomoci Kisameho zubní nitě vytáhli ven.

"Tobi! Nelez tam je tam díra." Varoval ho Deidara a kopal ho před sebou.

"Deidara-senpai! Mě bolí nožičky." Stěžoval si. Jeden by řekl, že ho bude bolet spíš pusa, když celou cestu žvaní.

"Tak! A teď doleva." Zavelel Kisame, ale skupinka se zastavila.

"Ale.. Ale.. Tady je jen řeka! Jak se dostaneme na druhou stranu?" Pídil se Deidara, který neuměl plavat. O tom, ale samozřejmě nikdo nevěděl.

"Přeplaveme!" Kisame skočil do vody a ráčil se plavat na druhou stranu. Ostatní ho následovali, ne jinak Deidara, který by se radši utopil, než aby si na něj počíhali zvrhlí kanibalové.

"Já.. S... se... T...í...m..." Nesl se křik z řeky. Jak jinak než Deidara se topil. Ústa v jeho ručkách polykali litry vody a on sotva popadal dech. Kisame za ním skočil, aby mu pomohl.

"Kisamééé! Já nejsem delfín! Nekousej mě!" Řinčel ještě víc, když se do něj jak jinak než nechtíc zakousl žralok. Po tom co se všichni dostali z vody, zamířili dolů z velkého kopce.

"A tady! Dvacet kroků jižně, pět severně a osmnáct severovýchodně hledejte Y." Nařídil Kisame.

"Y?" Divil se Pein, rudější než před chvílí, navíc s nádechem do oranžova díky samoopalováku.

"Jo.. No.. je to na mapě." Hlesl kisame.

"Vždycky ve filmech hledají X.. Tak jdeme hledat taky X." Odvětil Itachi a už se chystal vydat na cestu.

"Ale tady je Y. Prostě...Y... Hledejte Y a kdo ho najde zavolá: Já mám Y." Rozkřikl se Kisame a šel si po svém. Udal jeden směr, ale všichni se rozutekli. Každý jinam. Každý po své cestě, kterou uznali za vhodnou.

"Já mám Téééé, Já jsem Tobíííí, Ujéééé." Zpíval si Tobi, když v tom zakopl o veliký kámen. Vypadal jako písmeno V s nožičkou.

"Blbej šutr." Zanadával a kopl do něj. Kamen se odvalil a odkryl tak v hlíně vyryté X.

"Já mám X. Já mám X!!!" Volal Tobi. Během mžiku byli všichni u něj.

"Ale my měli hledat Y." Nadával Kisame, ale to už se Itachi prohrabával pod zem. Po cestě našel pár kostí a něčí lebku, což ho, ale vůbec neodradilo.

"Truhla!" Vypískl a na povrch rval velikou dřevěnou truhlu.

"Jak jí otevřeme?" Pronesl zamyšleně Pein.

"Já vím, já vím." Vykřikl Tobi a stoupnul si před truhlu, v ruce svírajíc klacek připomínající kouzelnou hůlku.

"Abraka Dabra! Sezame otevři se!" Zahulákal. Všichni se na něj podívali ve smyslu "Ty debile". Pohled, ale zmizel ve chvíli, kdy se truhla s cvaknutím otevřela.

"Poklad." Zajásal Itachi a jak se probrat obsah truhly. Ostatní mu koukali přes rameno.

"Samý papíry..." Utrousil, když si prohlížel papír s nápisem "cenné akcie".

"To jsme se sem táhli kvůli tomuhle." S výrazem naštvaného padoucha, truhlu zavřel.

"Navíc už je tma a zima." Rozklepal se Deidara a ač je to k nevíře, schoulil se k Tobimu.

"Já mám nápad." Pein se dvěma křemeny v ruce, se sehnul k truhle, vyndal z ní pár papírů a během chvíle se všichni ohřívali u ohně. A tak skončila honba za pokladem Y.X. aneb přísně utajené cenné akcie.

Bezejmenná (Itachi/Sasuke)

18. března 2012 v 14:11 | Christine |  Povídky Naruto Yaoi - Jednorázovky
Tak to tu máte. Popravdě se mi tohle hrůzodílo vůbec nelíbí. Připadá mi to všechno na jedno brdo. Asi začnu psát samé origoše a k tomu přihodím hetero. Ať je sranda. A to jsem se teprve teď všimla, že jsem k tomu začla psát další díl. Asi jsem se udeřila do hlavy.



Pokojem se neslo hlasité sténání, které protínal mladý mužský hlas.
"Už dost! Prosím!" Opakoval stále dokola.
"Ještě není konec!" Sykl druhý muž a zaryl své nehty do boků mladšího. Pevně je svíral ve svých dlaních, tak, aby mladší nemohl uniknout.
"Bolí to!" Křičel ten s kratšími vlasy, ale druhý na něj nebral ohled. Naopak přidal v přírazech a tvrdě si ho nabodával na svůj úd. Nezajímali ho rudé kapičky krve, které jasně říkali, že svého mladšího bratra zranil. Vlastně ho nezajímal ani jeho bolestný nářek. Drtil mu boky a nedovolil mu ani o píď ucuknout. Mladšímu se pomalu, ale jistě podlamovaly ruce v loktech, stačilo málo a klesnul by na potem a krví smáčenou matraci.
"Ah!" Vykřikl starší z mužů a až po kořen zaryl svůj penis do mladšího chlapce. Ten se prohnul jako luk a bolestivě vzlykl. Útroby mu zalila vlažná tekutina, která pro něj značila jakési vysvobození. Až po pár momentech jeho konečník opustil ochabující penis jeho staršího bratra. Sasukeho tělo konečně kleslo na matraci. Ten starší, Itachi se postavil a tiše vydechl.
"Lépe si hlídej, v kolik chodíš domů. Příště tě nebudu šetřit tak, jako dneska. To mi věř Sasuke." Zavrčel dlouhovlasý muž a dozapnul si tmavé kalhoty. Když se nedočkal odpovědi, popošel blíž a pevně chytl tmavé vlasy svého bratra mezi prsty a donutil ho napřímit se.
"Au!" Vyjekl Sasuke a začal sebou zmítat.
"Odpověz mi!" Zavelel Itachi prudce.
"A-ano pane!" Špitl Sasuke. Po tvářích se mu opět hrnuly slané kapičky. Itachi byl konečně uspokojen. Odstrčil ho od sebe. Sasuke se opět svalil na matraci a starší muž se bez dalšího ohlédnutí vytratil z místnosti. Ještě úctyhodnou chvíli se mladší Uchiha choulil na posteli, než se donutil vstát a dojít do koupelny. Minul zrcadlo, se sklopeným pohledem došel až do sprchy. Očima sklouznul na svou hruď, dlaně, nohy. Nebylo kousku, který by nehyzdil nějaký ten škrábanec nebo tmavá podlitina. Sasuke otočením kohoutku spustil horkou vodu a začal si omývat rány, které mu jeho bratr způsobil. Prsty zavítal mezi své půlky. Musel, chtěl se mermomocí zbavit toho, co do něj Itachi dal. Nechtěl uvnitř sebe jeho sperma. Když mu začalo stékat po prstech, málem se pozvracel. Po koupeli své tělo lehce otřel ručníkem a jen v tmavých boxerkách se položil na nově povléknutou postel. Tvář zabořil do polštáře a tiše se rozvzlykal. Nenáviděl, když mu to Itachi dělal, nejradši by ho za to zabil, ale nikdy by to nedokázal. Nejdřív nechápal proč mu to Itachi dělá, ale nakonec mu to došlo. Vylíval si na něm vztek a beznaděj, on totiž věřil, že za smrt jejich rodičů může právě Sasuke. Mladší Uchiha, kdykoliv se provinil proti vůli Itachiho, byl potrestán. Tak moc ho za to nenáviděl, ale nemohl ho opustit. Něco malého, neuvěřitelně drobného, co ne a ne zmizet mu stále našeptávalo, že je to jeho bratr, že bez něj žít nemůže. A tak snášel jeho doteky, které mu způsobovali bolest i slova, která tak nerad slyšel.
............
Ozývající se kroky, jak někdo stoupá nahoru do patra po schodech a následné klepání na dveře.
"Sasuke! Okamžitě slez dolů, snídaně je na stole!" Sasuke sebou prudce trhnul, když uslyšel Itachiho hlas.
"Už jdu, promiň." Odpověděl urychleně a vylezl z postele. Natáhl na sebe džíny a tričko, vyběhl z pokoje a dohnal Itachiho, který právě scházel schody.
"Zítra ať si u snídaně včas." Sykl Itachi a ani se na bratra nepodíval.
"Ano, omlouvám se." Špitl Sasuke a sklonil hlavu. Itachi si vůbec nedělal starosti s tím, že za to všechno mohl on. Sasuke byl rád, že vůbec chodí, přesto oba dělali jako by se vůbec nic nestalo. Ostatně tak to bylo vždycky. Nemluvili o tom a nikdo o tom ani nesměl vědět. Sám Sasuke by nedopustil, aby to vyšlo najevo.
"Sedni si!" Přerušil jeho myšlenky starší Uchiha a výrazně se na něj zadíval. Sám už seděl v čele stolu a naléval si kávu. Čekal až se Sasuke posadí po jeho levici, jako by mu tím dával najevo kdo je tady pánem.
"Já bych radši..."
"Sednout!" Itachi zvýšil hlas.
"A-ano." Vykoktal Sasuke a se sebevětším zapřením se posadil. Bolest mu projela celým tělem, málem se rozplakal. Tiše vydechl a zatnul ruce v pěst. Itachi si jeho rozpoložení vůbec nevšímal, nezajímalo ho, co mu provedl, šlo jen o to, že si na něm pokaždé ventiloval svůj vztek a moc dobře věděl co Sasukemu říct, aby se o tom nikdo nedověděl. Byl jako jeho pes, který zaštěká pokaždé, když mu to pán přikáže.
"Jez!" Sykl znovu Itachi a výhružně se na Sasukeho podíval.
"Nechceme přeci, aby si někdo dělal starosti. Víš, co by to pak znamenalo? Skončil by si v děcáku. Beze mně. To bys přeci nedokázal, na to naše štěňátko nemá. Tak buď poslušný chlapeček a dělej, co máš." Itachiho hlas byl jako rampouchy ledu, které se vám zabodávají hluboko do srdce, ale vy to snášíte, protože žijete v přesvědčení, že ten svět okolo je ještě horší, než to co sami prožíváte.
"Jistě." Špitl Sasuke a vidličkou nabral kousek smažených vajec. Už jen ten zápach jídla mu obracel žaludek o třistašedesát stupňů. Překonal návaly nechuti a spolknul sousto, rychle se napil čerstvého džusu.
"I-Itachi, musím jít. Přišel bych pozdě do školy." Hles Sasuke a pomalu se postavil. Už se chystal vyjít schody do patra, když ho Itachi chytil za zápěstí a prudce k sobě přivinul.
"Vrať se hned, jak ti skončí škola." Zavelel a hrudě se přisál k jeho rtům. Tentokrát alespoň nekousal, jen ho skoro udusil svým nenechavým jazykem. Sasuke se z posledních sil odtrhnul od těla svého bratra, které ho věznilo, a spěšně vyběhl po schodech do patra. Zabouchnul za sebou těžké dveře z masivu a vyděšeně se svezl na zem. V hlavě mu vířila kupa myšlenek, pocitů a všeho, co ani sám nedokázal rozeznat. Byl na Itachiho tolik závislí, že dokázal dobrovolně snášet všechny útrapy, kterými ho obdarovával. I když cítil bolest rozlévající se celým jeho tělem, i když v puse cítil kovovou chuť karmínu. Snášel to. V hloubi doufal, že zase jedno uvidí Itachiho bezstarostnou usměvavou tvář, kterou míval kdysi. Jediná tahle iluze ho držela při životě.
"Sasuke!"
"Už jdu." Sasuke sebou překvapeně trhnul. Tak jako pokaždé se zahloubal do svých myšlenek a úplně zapomněl na čas. Rychle zvedl ze země svojí tašku, přehodil přes sebe sako se školním emblémem a vyšel z pokoje. Seběhl schody a bez jediného slova se vyřítil ven. Nechtěl se zbytečně dlouho zdržovat v Itachiho společnosti.

Dny ve škole se táhly tak jako pokaždé, ale Sasuke byl asi jediný, komu to nevadilo. Škola byla místo, kde se mohl skrýt před tou horší stránkou Itachiho a zároveň dumat nad svojí situací, v které se nacházel. Jen občas ho něco nebo spíše někdo vytrhnul z myšlenek.
"Sasuke? Mohl by si nám odpovědět?" Ozval se zpředu třídy hlas učitele. Sasuke odlepil pohled od desky své lavice a podíval se na něj.
"Eh, tedy. Jak zněla otázka." Vykoktal ztrápeně.
"Sasuke to už je minimálně po desáté v tomto týdnu. Zastav se prosím po hodině u mně v kabinetě. Sasuke se zatvářil jako by všechno bylo v pořádku a souhlasně přikývl. Se zvoněním se pak dostavil na předem určené místo.
"Posaď se." Pokynul mu klidně hlavou Hatake. Sasuke se rozhlédl po útulném kabinetě a posadil se na židli, přímo naproti profesorovi.
"Už jsem se toho všiml před pár týdny, nechci tě tu napomínat nebo ti promlouvat do duše, ale musíš začít dávat pozor v hodinách. Tvůj prospěch šel rapidně dolů. Oba ale víme, že tohle nejsi ty Sasuke. Vím, co se stalo a určitě je to pro tebe teď těžké, ale tímhle si to akorát horšíš. Nerad bych tě nechal propadnout. Mohl bych ti pomoct, dohodneme se, že ke mně budeš chodit na doučování. Co ty na to?" Sasuke seděl na židli jak tvrdé y.
"Já... Tedy, musel bych se zeptat Itachiho, nevím, jestli by s tím souhlasil." Přiznal Sasuke a neklidně se na židli zavrtl. Nervozitou i bolestí, kterou způsobovaly namožené hýždě.
"Snad nebude mít tvůj bratr s tím, že si zlepšíš známky?" Podivil se Kakashi.
"No, já se ho zeptám a dám vám brzy vědět, díky." Hlesl Sasuke a spěšně přešel ke dveřím. Už chytal za kliku, když ho Kakashi zastavil.
"Pokud se něco děje, měl bys mi to říct. Nevím, jestli ti můžu pomoci se vším, ale alespoň se o to pokusím." Sasuke se pokusil vyloudit na tváři něco, co alespoň z části připomínalo úsměv. Zadíval se na Kakashiho a přikývl.
"Díky profesore, dám vám vědět." Špitl Sasuke a ztratil se z jeho dohledu. Zapadl na pánské záchody a zavřel se do kabinky. Během chvíle se školou rozneslo zvonění na poslední hodinu. Jenže Sasuke se nezvedl. Seděl dál na míse a koukal před sebe. Myslel, že se mu rozskočí hlava.

Zaklapl za sebou domovní dveře a bundu si pověsil na věšák v chodbě. Vkročil do obývacího pokoje a ztuhnul. V tu chvíle by se v něm krve nedořezali. Itachi seděl v obrovském koženém křesle v rohu místnosti a v ruce držel šálek čaje, z kterého se nesly bledé chomáčky páry.
"Stalo se něco?" Optal se Sasuke zděšeně a zadíval se na Itachiho. Ten zvedl hlavu a jejich tolik podobné oči se setkaly v probodávajícím se pohledu.
"Nechceš mi třeba říct, kde si byl, když si měl sedět na hodině literatury?" Sykl Itachi a odložil šálek na nízký stůl vedle křesla.
"Volal mi tvůj třídní, Hatake a všechno mi řekl. Jak si se zhoršil, jak vynecháváš hodiny a podobně. Takže si v tom uděláme jasno, ano?!" Itachi napřáhl ruku a pohnul prstem na znamení, aby šel mladší Uchiha k němu. Sasuke poslušně popošel blíž. Itachi stál v mžiku na nohách. Vzápětí se jeho dlouhé, štíhlé prsty obtáčely kolem bratrova krku. Přitlačen tělem sourozence se nemohl od proradné zdi ani o píď pohnout.
"Kolikrát mi ještě způsobíš problémy? Nemůžeš se chovat poslušně a vzorně?" Itachi nekřičel. Mluvil klidně a plynule, spíš se zdálo, že slova šeptá do ucha mladšímu chlapci. Ten jen strnule stál a tiše lapal po dechu.
"Myslel jsem, že už jsem tě naučil, jak se máš chovat, ale asi to není dost. Budeme si chvíli hrát, ano?!" Sykl starší Uchiha a jednou dlaní sjel až k opasku Sasukeho kalhot. Jedním plynulým pohybem ty zkušené prsty rozepnuly přezku a show mohla pokračovat. Rty staršího Uchihy se dravě přisály k Sasuke rtům. Nebyly to jemné polibky, které se od milenců očekávají. Tyhle polibky měly dát jasně najevo, kdo je tady pánem. Sasuke to brzy pochopil. Jeho ret se během chvíle změnil v ratoliště krve, která mu přes bradu skapávala až na světlé tričko.
"Itachi, to bolí." Šeptl Sasuke a vzápětí se ocitl na zemi. Tvář mu žhnula, od toho, jak ho Itachi udeřil. Zlověstně se na něj díval.
"Tohle už si nikdy nedovolíš, je ti to jasné?!" Zařval Itachi a přirazil Sasukeho k zemi. Chvíli ho propaloval pohledem, než ho vytáhl na všechny čtyři. Teď ho zajímal jen jeho zadek. Stáhl mu kalhoty i s boxerkami, jen tolik, kolik potřeboval. Sám vyprostil svůj úd z kalhot a pár zkušenými pohyby se přivedl k vzrušení. Sasuke se zmítal, ale proti pevnému stisku Itachiho dlaní neměl šanci. Pevně ho držel na boky a soustředil se jen na jeho pozadí. Nezdržoval se nějakými přípravami, proč by taky, že? Vzal svůj úd do ruky a přitlačil k Sasukeho konečníku. Vzápětí v něm spočinul až po kořen. Sasukeho tvář se zkřivila bolestí a přes rty se mu přehnal bolestný sten. Cítil, jak mu oči zalívají štiplavé slzy, které mu začali stékat po tvářích ve chvíli, kdy starší Uchiha začal bezmyšlenkovitě přirážet. Nehty zarýval do nebohého těla pod sebou a tvrdě si užíval jeho úzkého zadečku.
"Itachi! Prosím!" Zavzlykal Sasuke a pokusil se oprostit od té bolesti, která ovládala celé jeho tělo.
"Ne!" Vykřikl Itachi a dál prudce přirážel. Bylo mu jasné, že po tomhle si Sasuke, alespoň týden nesedne. Ale bylo mu to jedno, krev stékající po běloskvoucí pokožce ho nezajímala. Bez oddechu si šel tvrdě za svým. Na těle mladšího chlapce se brzy začaly rýsovat podlitiny, krve bylo čím dál tím víc. Sasukemu se před očima mihotaly mžitky, přes bolest nemohl popadnout dech. Itachi byl tolik zabrán sám sebou, že se ani nevšiml, když Sasuke ztratil vědomí. Když sebou přestal cukat a vzpírat se. Několik minut staršímu chlapci trvalo, než si to uvědomil.
"Sasuke?" Sykl, ale i přesto dál přirážel. Ne proto, že se chtěl udělat, spíš proto, aby mu ublížil a dal za vyučenou.
"Sasuke!" Zvýšil hlas, ale odpověď žádná. Překvapeně z něj vytáhl svůj úd. Bratrovo tělo kleslo na podlahu. Pokojem se neslo Itachiho vyděšené neustávající opakování bratrova jména. Vzal jeho tělo do náruče a odnesl ho do jeho postele. Vlhkým hadříkem otřel krev a sperma na jeho těle a přikryl ho přikrývkou. Úctyhodnou chvíli se díval na tělo mladšího bratra, které se neustále třáslo. Část Itachiho ho chtěla zvednout z postele a dál šukat až by z něj nic nezbylo, ale druhá část si ho chtěla přitáhnout do náruče a jemně líbat na měkké poddajné rty. Jenže pořád dával smrt rodičů za vinu jemu. I když sám si nejvíc přál, aby vše bylo jako kdysi. Aby spolu podnikali výlety, dívali se na filmy a přitom se chovali jako dva bratři, kteří jsou si prostě jen trochu bližší. Kdyby jen oba tušili, co se honí tomu druhému hlavou.








Každý má volbu...

17. března 2012 v 19:26 | Christine |  Povídky FF
... A toto je jedna z nich.

Slunce se líně snáší za obzor a Měsíc se chystá převzít roli vůdce nebes. Teď tu bude pánem on. Hvězdy, jeho děvky, se oddaně hemží kolem něj a nemravně se mu nabízejí. Laciné stvoření. Sklopím hlavu a v očích se mi opět objeví jen temnota. Jiskřivá záře hvězd je ty tam. Tichem se rozezní táhlé houkání sovy sedící na větvi staré vrby v rohu areálu. Strom připomínající svraštělou stařenku o holi. Opatrně, jako by se mi snad ještě něco mohlo stát, se vyškrábu na kvádr drolícího se kamenu a nahlédnu přes nevysokou zídku. Avšak sklouzne mi noha, prsty se zachytím o chladnou zeď. Sotva uvěřit že stále oplývám těmito reflexy. Pohled na honosné náhrobky za zdí je zdrcující, proto hned uhýbám pohledem a vracím se ke své straně. Kus ošuntělého šutru, plevel sahající až do půlky lýtek. Kopřivy, bodláky a mezi nimi pár drobných kvítků mateřídoušky. Jako poslední nitka naděje. Naděje, kterou jsem si vybrala. Nikdy si nedovolím, abych toho litovala, abych smáčela své potrhané šaty hořkými slzami, abych závistivě zírala na zdobené náhrobky, plápolající svíčky a vonící rozkvetlé květiny. Nikdy, zakazuji si to. Vždy budu vzpřímeně stát na své straně zdi a hrdě čelit všem předsudkům. Protože jsem si tuto cestu vybrala. Mlčky se pousměju a mrtvě bílou dlaní se dotknu květiny. Květiny, která roste jen na téhle straně. Za zdí. Tam, kde jsou pohřbeni samovrazi.






A ne, zrovínka dneska v depresi nejsem.

Sen, jenž se stal skutečností? 30. Kapitola

11. března 2012 v 7:11 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?
Bré ráno,
tak jsem zase tak trochu zpátky. Deprese je potvora a očividně nehodlá odejít, ale díky stále šťourajícímu okolí ji nahradila přetvářka. Bohužel, herečka ze mne asi nebude. K tématu -> další díl "Snu" je tady. Poslední dobou na vás kašlu, za což se omlouvám, ale nějak jsem se k tomu nemohla dokopat. Už jsem měla v úmyslu tuhle rádoby povídku utnout, ale kde se vzalo tu se vzalo... Prostě jsem to zase zamontovala a budu muset dlouho bruslit. V překladu -> hned tak se mě nezbavíte ;)) Navíc dnešní díl je extrémně krátký, neboť jsem do toho ještě nechtěla montovat našeho nového "hrdinu"... To zas až příště.
Plus byla jsem vzata jako překladatelka mangy (ano najdou se tam i yaoi kousky), takže se můžete děsit toho, že galerie mangy se trochu rozroste.