Leden 2012

Sen, jenž se stal skutečností? 26. Kapitola

29. ledna 2012 v 10:10 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?




10. květen
"Sasuké! Přijdeme zase pozdě..." Hýkal Naruto, který stál uprostřed dveří a čekal na černovláska. Netrpělivě podupával na místě a stále nahlížel do prázdné chodby.
"Já vím, vím to... Musíme jít příkladem." Opakoval Sasuke stále dokola Irukovu větu zatímco se dopotácel do chodby. Znaveně si nazul boty a hodil přes sebe mikinu.
"V tomhle má Iruka pravdu, zatím jsme jim jen ukázali, jak umíme chodit pozdě..." Zakřenil se Naruto a vydal se ven. Sasuke za sebou zabouchl a rychle ho doběhl.
"No jo a poprvé za to taky můžu já, že?!" Zasmál se škodolibě Sasuke a dloubl do blonďáčka. Ten se zatvářil dotčeně a přidal do kroku.
"Když sebou hodím, budu tam hned... Ty seš ještě pořád pozadu." Vrátil úder Naruto, narážející na fakt, že Sasuke prostě nikdy nebude ninja, jako on.
"Jen si rejpni... Ale co bych mohl dělat večer? Film, spánek...?" Přemítal Sasuke škodolibě a snažil se Narutovi naznačit, že žádné hrátky nebudou.
"Nebo by ses mohl věnovat mně.. Přesněji mému..." Naruto to nedořekl a škádlivě vyšpulil zadeček. Sasuke nasucho polknul a nejradši by ho hned opřel o zeď a v temné uličce si ho vzal. Viděl se, jak tiskne jeho půlky v dlaních a líbá jeho snědý krček...
"No? Tak co ty na to?" Zazubil se Naruto zvědavě.
"Na co?" Sasuke byl očividně úplně mimo.
"My dva, večer.. Spolu..." Laškoval dál Naruto. Sasuke se sám pro sebe zasmál a s rukama v kapsách šel dál.
.................
"Hoši, dneska je to poslední den. Dokliďte knihovnu a můžete jít. Děcka mají zítra volno a tím vaše práce tady končí." Pousmál se Iruka a Kakashi stojící za ním mlčky přikývl.
"Kde je Sakura a Sai?" Podivil se Naruto.
"Třída, v které byli už skončila, takže jsou v knihovně. Měli byste je vystřídat. Pak je ještě pošlete za mnou..." Dodal Iruka a otočil se na Kakashiho. Ten přikývl a pohled upřel na Naruta.
"Sasuke, ty už můžeš jít. Naruto za tebou přijde..." Sykl Kakashi aniž by se na černovláska podíval. Naruto stuhnul, skoro to vypadalo, jako by něco provedl.
"Dobře." Špitl Sasuke a rozešel se ke knihovně. Hned jak zmizel z dohledu Kakashi popošel blíž k Narutovi.
"Mám pro tebe nějaké novinky. Vlastně něco, jako misi." Promluvil Kakashi a významně se na blonďáčka zadíval. Naruto moc nechápal.
"Propustili Deidaru. Rada prohlásila, že z jeho strany nám žádné problémy nehrozí. Přesto ho sleduje skupinka ninjů a nespouštějí ho z dohledu. Má nařízeno zůstávat v Konoze, nesmí jí opustit. Hledá si nějaký pokoj, byt a od Tsunade dostává takové ty podřadné mise." Naruto šokovaně lapal po dechu.
"To jako vážně? A jak se to týká mně?" Podivil se.
"Máte k sobě nejblíže a já chci, aby si ho hlídal. Buď v pozoru a nespouštěj ho z očí. Pořád zůstává jedním z Akatsuki a i když rada prohlásila, že je neškodný... Já mu nevěřím." Dodal Kakashi a uhnul pohledem.
"Rozumím... Ale on vážně nic neudělá. Kdyby chtěl, už by mě dávno zabil, nemyslíte sensei?"
"Je to mise Naruto. Tvá práce..." Mávl nad tím rukou Kakashi a rozešel se směrem k Irukově kanceláři. Naruto se vydal do knihovny. Po cestě potkal Sakuru se Saiem, kteří právě odcházeli. Mávli si na rozloučení a minuli se. Blonďáček mlčky došel až na místo. Postavil se mezi dveře a nakoukl dovnitř.
"Knihovno, knihovno, kdo v tobě přebývá?" Zasmál se Naruto a vešel dovnitř. Zpoza rohu se ozval Sasuke.
"Už jsem si myslel, že nedorazíš. Poslední den tady, co si zopakovat to, co jsme tu dělali minule?" Pousmál se a přiblížil se blíž. Nahnul se k blonďáčkovi a líbnul ho na tvář.
"Počkej na večer, slibuju, že udělám, co jen budeš chtít." Šeptnul Naruto. Moc dobře věděl, že v budově je ještě dost lidí a riziko, že je někdo odhalí je vážně veliké. Sasuke tedy zklamaně přikývl a vrátil se k práci.
.................
"Nepůjdeme ještě na rámen?" Zasnil se Naruto, když se vraceli potemnělou Konohou domů.
"Víš, že mi to nechutná..." Zabručel Sasuke. Blonďáček se ušklíbl.
"Tak půjdu sám, nepotřebuji k tomu dohled..." Zamanul si. Sasuke sice pěkně dlouho protestoval, ale nakonec Naruta opustil a sám se vydal domů. Byl unavený a rozhodně se mu nechtělo koukat, jak se Naruto cpe těma příšernejma nudlema. Sasuke se viděl pod horkou sprchou.
.................
"Jeden vepřovej rámen staříku." Usmál se Naruto na známého prodavače a pohodlně se usadil na židli. Hned jak před něj postavil rámen, s chutí se do něj pustil. Miska byla za chvíli prázdná. Chvíli se staříkem klábosil, než se rozhodl vydat domů. Po cestě však narazil na Deidaru. Seděl na lavičce a zadumaně hleděl před sebe. Naruto ho značkou chvíli pozoroval, než se rozešel k němu. Šel ze zadu, takže ho Deidara nemohl vidět. Naruto spíš doufal, že je to opravdu on a že si ho s někým nespletl.
"Ahoj." Promluvil Naruto, když došel dostatečně blízko. Deidara sebou překvapeně cukl a otočil se k němu.
"Naruto?" Podivil se dlouhovlasý blonďák a překvapeně zamrkal.
"Co tu děláš? Pustí tě ke mně?"
"Proč by nepustili?" Nechápal Naruto. Obešel lavičku a posadil se vedle něj.
"Sledují mě, myslí si, že to nevím... Áha takže takhle to je." Zasmál se Deidara zhnuseně.
"Jak takhle?"
"Ty mě máš taky sledovat, že?"
"Ne.. To..." Naruto překvapeně zavrtěl hlavou a podíval se na temnou oblohu.
"Tak to není, jen chtějí mít jistotu, nemůžeš se tomu divit. A.. Prý sis hledal něco, kde budeš bydlet..." Naruto mluvil tiše. Vlastně netušil, co Deidarovi říkat.
"Našel jsem si takovou menší kobku na kraji vesnice. Není ti o moc lepší, než to vaše vězení, ale co se dá dělat." Syknul blonďák a zhluboka se nadechl.
"Chtěl si říct naše.. Už sem patříš a..."
"Já vím... Přesně to jsem chtěl říct." Ušklíbl se Deidara a pobaveně se na Naruta podíval. Viděl, jak sebou nervózně šije. Naruto se pořád trochu bál, ale zároveň podvědomě tušil, že mu Deidara neublíží. Kdyby to chtěl udělat, dávno by se to stalo.
"Uklidni se liško, tamto už je za náma." Špitnul Deidara a natáhl k Narutovi dlaň. Letmo se dotkl jeho tváře a škádlivě se usmál.
"Už bych měl jít. Neměl bych porušit večerku." Zasmál se Deidara a postavil se na nohy. Naruto němě přikývl. Ještě chvíli sledoval mizející siluetu blonďáka, než taky vstal a rozešel se domů.
.................
"Nějak si se zdržel." Špitl Sasuke, který se snažil rozevřít oči. Po horké sprše si zalezl do postele a usnul. Pak, když přišel Naruto, vzbudil ho.
"Potkal jsem... Tedy, protáhlo se to. Povídal jsem si se staříkem a s Ayame. Pak sem šel rovnou domů, nechtěl jsem tě vzbudit." Naruto vážně neuměl lhát a Sasukemu hned došlo, že mu něco tají. Jen nechápal co. Natáhl ruku a mávl na něj ve smyslu, aby šel za ním. Naruto se pousmál a pár kroky překonal vzdálenost, která je dělila. Slíbil přeci Sasukemu, že udělá cokoliv jen bude chtít.

Sen, jenž se stal skutečností? 25. Kapitola

22. ledna 2012 v 9:52 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?


Až se rok s rokem sejde... Tahle povídka ke konci dojde... A ne, nemluvím o našem letopočtu ^^


9. květen
Jarní paprsky se nezbedně snažily dostat skrze závěsy do potemnělého pokoje, kde se pod dekou k sobě choulila dvě těla. Blonďáček mněl hlavu opřenou o paži černovláska a klidě, pravidelně oddechoval. Chlapec s onyxovýma očima toho druhého hladově pozoroval. Sledoval blonďáčkovi lehce kmitající oční víčka orámovaná tmavými pírky, rozkvetlou růži na tváři, bezchybně vykrojené rty a jemné rysy brady. Sasuke miloval pohled na spícího Naruta, proto nesouhlasně zavrněl, když se Naruto začal probouzet. Na svět tak, ale vykoukla jeho blankytně modrá kukadla. Sasuke tiše vydechl a než se Naruto nadál, vtiskl mu do vlasů polibek.
"Dobré ráno, spáči." Pousmál se a pohladil blonďáčka po tváři. Ten zavrněl a protáhl se jako kočka. Sasuke sledoval jeho napínající se svaly a měl chuť ho znovu svalit pod sebe a vzít si jeho božské tělo.
"Uhm.. Tobě taky." Odvětil po chvíli Naruto a promnul si rozespalé oči.
"Kolik je hodin?" Optal se a mžoural po pokoji. Všude na zemi se válelo oblečení. To, co započali v knihovně, se ještě několikrát opakovalo potom, co se vrátili do bytu.
"Bude něco kolem sedmé.."
"A proč vstávám tak brzo?!" Zaúpěl Naruto a zachumlal se zpátky do vyhřáté deky.
"Nebude to proto, že musíš do školy?" Nadhodil Sasuke a začal vylézat z postele.
"Dneska mi je nějak divně mami, budeš mi muset napsat omluvenku." Špitl Naruto a Sasuke se vzápětí rozesmál.
"To asi nevyjde, ale když vylezeš, slíbím ti společnou sprchu..." Sasuke věděl, co na Naruta platí. Hned jak to dořekl, rozešel se do koupelny a než se nadál Naruto stál za ním a sundával si tričko.
"Ale, ale..." Sasuke se zasmál a svlékl si tričko. Naruto se na něj dotčeně podíval. To, ale netušil, co si Sasuke přichystal jako omluvu. Popošel blíž k blonďáčkovi a klekl si. Dlaněmi mu přejel přes pevné bříško až k lemu trenek, za které zahákl prsty a pomalu mu je stáhl.
"Sasu?" Zajíkl se blonďáček, když se Sasukeho tvář ocitla přímo před jeho rozkrokem.
"Hnm..." Sykl Sasuke a chytl jeho úd do pravačky. Několikrát ho promnul v dlani a hned na to se k němu přisál rty. Jazykem laskal štěrbinku na tvrdnoucí špičce. Prsty druhé ruky hnětl varlata. Jemně si pohrával s každičkou součástkou jeho kamarádíčka. Lízal ho po celé délce, jemně kousal, sál, hnětl, až do chvíle kdy jeho ústa zaplavila vlažná tekutina. Naruto se sotva držel na nohách, tlumeně sténal a snažil se ovládat. Měl co dělat, aby Sasukeho nechytl za temně černé vlasy a nezačal si udávat své tempo. Sasuke se s tichým výdechem odtáhl od Naruta a špičkou jazyka olízl zbytek spermatu, co mu zůstal v koutku. Naruto se nezmohl na slovo a Sasuke také neměl co říct. Mlčky ho líbl na rty a zatáhl do sprchy.
..............
"Jdete pozdě chlapci, za to zůstanete po škole!" Hrozil Kakashi, který stál před dveřmi do třídy, kde se měli Sasuke a Naruto opět angažovat.
"Jasně, jasně sensei!" Zaúpěl Naruto a vřítil se v závěsu se Sasukem do třídy plné dětí. Ty okamžitě obrátily svůj pohled na ně a nadšeně se začaly usmívat.
"Ale že vám to dneska trvalo." Zasmál se Iruka a podíval se zpět na děti.
"Potom co vám tady chlapci vysvětlí ještě něco o tom, jak se používá čakra, budete trénovat házení kunaí, tak se hlavně chovejte slušně!" Napomenul je Iruka a přešel k Sasukemu a Narutovi.
"A vy dva.. Jestli takhle plánujete pokračovat v úklidu knihovny, strávíte tam půlku života.." Pověděl tiše, tak aby to slyšeli jen ti, co měli.
"No to.. Heh..." Naruto sebou nervózně cukl, ale Sasukeho pohled přesvědčil Iruku v tom, že se té uklizené bibliotéky opravdu dočká.
"Tak se do toho dáme!" Zavelel Sasuke, když Iruka zmizel za dveřmi. Nejspíš šel opět trávit čas s neuvěřitelně důležitým tlacháním s Kakashim.
..............
Místnost provoněná knihami a inkoustem. Stovky knih, tisíce popsaných listů, miliony černě vyražených písmen. Sasuke unaveně hleděl na název knihy a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kam jí vlastně zařadit. Jen další z těch rádoby poučných.
"Nemohli bychom už jít?" Zaúpěl Naruto a sklouznul na židli v rohu knihovny.
"Když nedoděláme aspoň tuhle část, Iruka zase bude peskovat. A bůh ví, jestli pak nebude vyzvídat, co tu provádíme..." Odvětil Sasuke a oči upřel na horu knížek, kterou měl v plánu ještě roztřídit.
"Fajn, tak pokračuj..." Zívl Naruto a položil si hlavu na desku stolu. Znaveně vydechl a zavřel oči. Netrvalo dlouho a usnul. Sasuke mezitím dál třídil knihy až do chvíle, než narazil na jednu, která mu přišla povědomá. Kniha vázaná v hnědé kůži. Zlatavý nápis, oprýskané desky, pár listů přehnutých. Otevřel ji a zahleděl se na text. Byla to tatáž kniha, co jako dítě dostal od Itachiho.
"To nemůže být pravda." Špitl tiše. Chvíli jí jen tak prolistovával, než se posadil na zem. Zády se opřel o dřevěný regál a začetl se. Jak to bylo možné, že úplně ta samá kniha je na tomhle místě? Nedávalo to sebemenší logiku. Sasuke si četl, dokud ho neprobral Narutův hlas.
"Sasu?" Zívl blonďáček a promnul si očka. Mžoural po místnosti a hledal svého společníka.
"Hm?" Zamrmlal Sasuke a postavil se na přesezené nohy. Zavrávoral a vzápětí se chytl police.
"Promiň..." Špitl Naruto provinile a také se postavil.
"Měl si mě probudit..." Dodal.
"Vypadal si roztomile... Byl si unavenej viď? Dneska si s těma prckama pořádně vyváděl." Zasmál se Sasuke a zaklapl knížku, kterou si doteď četl.
"Úplně jsem zapomněl jaké to s dětmi je..." Zívl Naruto a popošel blíž k Sasukemu.
"Vždyť ty sám si jedno velké dítě." Zasmál se škodolibě Sasuke. V dalším momentě byl Narutem přimáčknut k regálu.
"Četl si něco zajímavého?" Optal se blonďáček. Sasuke spíše čekal nějakou nadávku nebo výhružku, ale na to byl Naruto asi příliš unavený.
"Narazil jsem na jednu knížku... Víš... Já jí znám. Mám jí doma, tedy doma jako v mém světě. Dostal jsem jí k narozeninám od Itachiho. Moc tomu nerozumím, ale jsem si jistý, že to je ta samá..." Špitl Sasuke a sklopil pohled ke knize. Naruto ho napodobil. Po chvíli ho chytil za zápěstí a i s knihou si jeho ruku přitáhl blíž.
"Ale jak je to možné, že je tady?" Podivil se Naruto a přitom si prohlížel hnědou vazbu.
"Netuším..." Odvětil klidně Sasuke.
"Myslíš, že by Irukovi vadilo, kdybych si jí na nějakou dobu půjčil?" Optal se Sasuke. Naruto zavrtěl hlavou.
"Pochybuji, nejspíš ani netuší, že tu něco takového je..."
.............
"Na to jak odpoledne svítilo sluníčko je teď pěkná kosa..." Zadrkotal zuby Naruto. Sasuke se pousmál a aniž by se na něj podíval, natáhl ruku a chytl jeho dlaň do své.
"Víš, že mi ta děcka budou docela chybět, až to celé skončí.." Naruto se usmál a lehce Sasukemu dlaň stiskl. Ten jen mlčky přikývl.
Dva chlapci, ruku v ruce, spolu kráčeli potemnělou Konohou ke svému bytu. Lehce se k sobě tiskli, svojí lásku ukrývaje v neprostupné tmě. Vyhýbali se místům osvětleným pouličními lampami. Tiše sledovali lesknoucí se hvězdy na temné obloze, rýsující se srpek měsíce. Poslouchali své kroky dopadající na prochladlou zem a občasné zavití psů. Nikým nesledování si užívali své blízkosti. Toho blaženého pocitu, který zažívali, jen když mohli být spolu.

Sen, jenž se stal skutečností? 24. Kapitola

15. ledna 2012 v 9:52 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?


Všechno nemůže být pořád tak dokonalé.. Byla by to buda ^^



8. Květen
Zpoza honosně vyřezávaných dveří se ozval hlasitý smích, který nepatřil nikomu jinému, než Narutovi. Blonďatá žena se na něj pohrdavě podívala, ale pak se taky usmála.
"Ani nevíš, jak ráda jsem, že tě to tolik pobavilo..." Zapředla mile.
"Jeho možná, ale mě ne!" Vyprsknul Sasuke, když se dozvěděl tu zděšující novinku.
"Asi jste mě špatně pochopili, ale tohle je mise pro celý Tým 7, takže nejen pro Sasukeho. Na práci nic jiného není a tohle vám jedině prospěje. Celý týden budete pomáhat na akademii, ukážete těm prckům jak zacházet s kunaii a až jim skončí vyučování, budete třídit celou školní knihovnu, když zbude čas, můžete i uklízet!" Tsunade se škodolibě zasmála a upila saké, které jí ledabyle postávalo na stole. Nedbaje ohledy na to, že je teprve kolem sedmé ranní.
"Vážně nejsou jiné mise?" Vyděsil se Kakashi. Sakura i Sai mlčky přihlíželi vyděšeným výrazům Naruta a Sasukeho.
"Tebe zaúkoluje Iruka, Kakashi..." Odvětila klidně Tsunade a letmým gestem jim naznačila, aby se pokud možno hned vypařili z její kanceláře.
"Bábi-chan! Tohle ti neodpustím!" Zabědoval Naruto uprostřed dveří. Už se chystal zavřít, když Tsunade ještě promluvila.
"A začínáte hned dneska. Iruka vás na osmou očekává!" Dodala pobaveně.

"Proč zrovna my se máme zaobírat malejma prckama?" Špital Naruto směrem ke Kakashimu a snažil se ho dostat od té zatraceně zvrhlé knížečky.
"Taky jste byly děti a chodily na akademii, tak to prostě týden přežiješ..." Odvětil klidně Kakashi a dál četl. Už se viděl u čajíčku vedle Iruky, jak probírají nové techniky a podobně.
"Tím si nejsem zas tak moc jistý." Ušklíbl se Naruto a zpomalil natolik, aby ho Sasuke došel.
"Tak co? Jak se těšíš profesůrku?" Zasmál se škodolibě Sasuke a lehce do Naruta dloubl loktem. Ten o krok couvnul a zašklebil se.
"Možná kdyby ses mi nesmál, nemusel si tu být.." Dodal Sasuke a omluvně se usmál.
"Tomu bych moc nevěřil, Tsunade z toho měla očividnou radost. Div neskákala dva metry vysoko..." Utrousil Naruto uštěpačně.
"Za to mohlo to saké.. Bylo to cítit na metry daleko." Oba chlapci se rozesmáli. Sai, Sakura, Naruto, Sasuke.. V čele s Kakashim mířili do pověstné Konožské školy.

"Tak studenti, tohle jsou Naruto a Sasuke. Oba jsou z Týmu 7, někteří je určitě znáte. Tihle dva vás budou celý týden učit. Berte to jako takové menší zpestření, ale nečekejte, že vás budou šetřit. Už jsem jim zadal úkoly, co s vámi budou řešit." Zahlaholil Iruka a usmál se na své žáčky. Sakura a Sai už se zabydlovali ve vedlejší třídě třeťáků. Naruto v ruce požmoulal obrovský seznam papírů se zadanými úkoly a souhlasně přikývl.
"Takže se dejte do toho. Občas vás sem zajdu zkontrolovat. Kdyby se cokoliv dělo, tak budu v kabinetě nebo v nějaké jiné třídě." Oznámil Iruka a odešel ze třídy.
"Tákže..." Protáhl Naruto a seznam pohodil na stůl ve významu, tohle já dělat nebudu. Zmateně se podíval na Sasukeho, hledajíc pomoc. Sasuke, ale pro jistotu dělal, že jeho o pomoc volající pohled nevnímá. Civěl do třídy a nervózně se usmíval.
"Tákže..." Začal znovu Naruto, hledajíc ta vhodná slova. Nebo spíš to, co by vůbec mohl říct.
"Co kdybych vám ukázal mojí speciální techniku?" Zajásal Naruto, že ho konečně něco napadalo. Sasukemu okamžitě došlo, co má Naruto na mysli. Chytl ho za ruku a odtáhl stranou.
"Víš, že ta technika se nelíbí ani mně! Nemůžeš ty svoje oplzlosti ukazovat dětem." Zaúpěl Sasuke a varovně se na něj podíval. Pak svůj pohled stočil do třídy.
"Naruto vám ukáže, jak vytvořit jeden a více klonů. Pak vám k tomu řekneme víc." Promluvil Sasuke k davu dětiček a kouknul opět na Naruta. Jak řekli tak taky udělali. Ukázali dětem, jak vytvořit klony. Pověděli jim o tom, že zkušenosti klonů se přesouvají na jejich majitele. Chvíli se s nimi bavili o hloupostech, než se tam objevil Iruka.
"Tak třído, to je pro dnešek vše. Přichystejte si na naše ninji na zítra nějaké otázky. Uvidíme se zase v osm, mějte se."
"A vy už taky můžete jít. Kakashi říkal, že toho po prvním dni budete mít tak akorát dost." Usmál se Iruka. Naruto přikývl, ale Sasuke se zarazil.
"Mohl bych se tu ještě zdržet, chci si to tu prohlédnout. A možná by bylo lepší začít dělat na té knihovně hned..."
"Ale Sakura, Sai a vlastně všichni ostatní už odešli nebo jsou právě na odchodu." Opáčil Iruka.
"Iruko, já tu s ním zůstanu." Zareagoval Naruto, i když se už dávno viděl nad miskou vepřového rámenu.
"Dobře, nechám vám tu klíče, víš, kde mě pak najdeš.." Odvětil Iruka a podal blonďáčkovi klíče. Ten přikývl a sledoval mizející siluetu svého bývalého učitele.
"Tak půjdeme, ukážu ti mojí školu." Usmál se Naruto a rozešel se dlouho chodbou.
"Tak tvojí jo?" Sasuke ho se smíchem došel.

"Páni! Knihovna se za těch pár let úplně změnila. Přibylo tu spousta knih, ale žádná z nich není zařazená tam, kam patří." Vzdychl Naruto a vzal do ruky jednu z knih. Oprášil desky od prachu a zadíval se na název.
"Ty si někdy chodil do knihovny?" Pousmál se škádlivě Sasuke.
"Ani ne kvůli knihám. Spíš jsme se tu schovávali, když jsme hráli různé hry. Tehdy nám.. Mně to nic moc neříkalo." Odvětil pravdivě Naruto a opět knihu položil. Přemýšlel kde začít.
"Já četl vždycky celkem dost. Asi to bylo tím, že rodiče se věnovali svému a brácha brzo odešel z domu..." Hlesl Sasuke a prsty přejížděl po hřbetech knih.
"Stejně by mě zajímalo, jaké to je u vás..." Špitl Naruto a pohledem zaměřil černovláska.
"Nechci to teď rozpitvávat." Sasuke zavrtěl hlavou a popošel blíž k Narutovi.
"Jsme tu sami, že jo?" Optal se. Stál tak blízko. Šeptal mu do ucha. Naruto mohl cítit jeho teplý dech odrážející se od jeho snědé pokožky. Nasucho polknul.
"Podle toho, co Ituka říkal nejspíš jo..." Naruto lehce přikývnul a než se nadál na krku měl přisáté Sasukeho rty.
"Chtěl jsem počkat až domů, ale mám hroznou chuť na profesůrka." Špitl mezi polibky Sasuke. Věděl, že to oslovení Naruto hrozně štve a o to větší radost z toho měl.
"Tady?" Vyjekl Naruto překvapeně.
"Hnm..." Zamumlal něco nesrozumitelného Sasuke. Jeho dlaně se hladivě rozeběhly přes Narutovo tělo. Pomalu svým tělem tlačil Naruta ke stolu v rohu místnosti, až do chvíle kdy do něj Naruto lehce narazil. První se na zemi ocitlo Narutovo tričko, které spadlo mezi hromádku knih. Sasuke se rty přisál k pravé bradavce, obkroužil jí jazykem, sál jí a jemně žmoulal mezi zuby, dokud nebyla jako z kamene. Totéž udělal i s levou. Přes hruď, k pupíku až k lemu kalhot. Chvíli zápasil s knoflíkem, než se mu podařilo Naruto vysvobodit ze všeho přebytečného oblečení. Místností se ozvalo hlasité zavití. To když Sasukeho medová jeskyně pohltila Narutův úd. Teplo. Vlhko. Naruto sténal, pohyboval se kupředu a ztěžka se opíral o stůl. Sasuke věděl, proč ho tam dotlačil. Olizoval blonďáčkův úd po celé délce, jazykem dráždil štěrbinku na špičce, tmavý žalud. Rukou mnul varlata, jemňounce kousal. Netrvalo dlouho a Naruto by se udělal, kdyby se Sasuke neodtáhnul. Narovnal se a chytil Naruta za boky. Vyhoupnul ho na stůl a roztáhl mu nohy. Jeho dlaň opět zavítala do jeho rozkroku a ještě dál. Prsty nezbedně začaly tlačit na vstup do Narutova těla. Sasuke si užíval pohled na rozkvetlou růži v Narutově tváři. Volnou rukou se vyprostil z kalhot a promnul svého kamarádíčka, který už se také tyčil v pozoru. Vytáhl z Naruta prsty.
"Sas... Uhm.. N-e..." Blonďáček něco protestně zamumlal, ale vzápětí se z jeho úst ozvalo tiché, vzrušené zasténání mísené s bolestí. To když prázdno po Sasukeho prstech zaplňoval jeho penis. Sasuke přitlačil až na doraz, chvíli setrval a když se Naruto nepatrně začal prohýbat proti němu, započal s přírazy. Krátké, ale hodně intenzivní a prudké tahy. Jejich rty se mísily v sobě. Jazyky se vzájemně proplétaly. Nebyla místečka, která by se vzájemně nedotýkala. Naruto hlasitě vydechl a lehce zaryl nehty v přívalu vyvrcholení do Sasukeho zad. Stáhl všechny svaly v těle a tlumeně vzdychal, až do chvíle, kdy zněj Sasuke vytáhl svůj úd. Hned po tom, co se udělal. Neodtáhl se. Naopak se k Narutovi přitiskl a opět spojil jejich rty v jedny.





Sen, jenž se stal skutečností? 23. Kapitola

8. ledna 2012 v 14:09 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?

Nebojte, nepřijdete o .. Vy víte co :D Jen jsem se do té povídky tak zamotala, že bude problém z ní nějak racionálně vybruslit.. :D



19. duben

Celou noc se toulal ulicemi Konohy. Svým způsobem mohl děkovat bohu, že připravil celkem teplý duben a navíc, že ho někdo nepřizabil. Jaký normální člověk by se potuloval v noci venku? Jedině Sasuke. Jenže díky téhle celovečerní procházce si uvědomil pár věcí. Musí za každou cenu říct Narutovi pravdu. Nikdy nedopustí, aby o něj přišel, takže mu nic jiného nezbývá. Proč jen ho má Naruto tak prokouknutého? Pomalu začalo svítat. Ptáci řvali jak na lesích, psi se začali přidávat svým štěkotem. Sasuke pomalu vyšel pár schodů, rozhlédl se a postavil se před dveře Narutova bytu. Buď ho Naruto zabije nebo tam nebude a Sasuke se možná dožije dalších pár hodin. Opatrně stiskl kliku a otevřel dveře. V bytě panovalo přítmí a naprosté ticho. Že by tu Naruto vážně nebyl? Třeba dostal nějakou misi...

"Vrátil ses?" Ozval se hlas. Patřil samozřejmě Narutovi. Ten seděl v křesle skoro naproti dveřím v tom nejtemnějším koutku. Sasuke sebou vylekaně škubnul. Ani se nezmohl na slovo.

"Uhm.. Hm.." Lehce pokýval hlavou. Rozhodnutí, že řekne pravdu, začalo mizet. Jeho tělo zachvátila naprostá panika. Ztěžka polknul a popošel dál do bytu.

"Naru?" Promluvil po chvíli. Čekal, že Naruto spustí vodopád výčitek nebo nadávek, ale nestalo se vůbec nic. Blonďáček jen mlčky seděl v křesle. Skoro to vypadalo, že nedýchá.

"Promiň, Naru.." Ozval se zase po chvíli Sasuke. Stál naproti modroočkovi a tvářil se zoufale.

"Neomlouvej se, jen řekni pravdu." Sykl Naruto. Hýbaly se mu jen rty. Občas mrknul, jinak byl jak z kamene.

"Věř mi, že by ses mi stejně vysmál. Neuvěřil by si tomu." Opáčil Sasuke a popošel ještě o kousek blíž.

"Proč bych neměl věřit tomu, že máš bratra? Že máš rodinu? Na tom snad není nic špatného.. Jen nechápu, proč to tajíš a navíc, proč ztrácíš čas tady.. S námi, se mnou..."

"Ztrácím čas?! Já tě mám rád Naruto! Proč myslíš, že jsem se vrátil?" Vyhrknul dotčeně Sasuke.

"Kdyby si mě měl rád, řekl bys mi pravdu.."

"Tohle je vydírání, víš to?"

"Možná, že je..." Prohodil lhostejně Naruto a konečně se na Sasukeho podíval. Měl zarudlé oči, nejspíš celou noc brečel. Brečel? A co by ne? On přece Sasukeho miluje. Vlastně mu na ničem nezáleží, když ho má vedle sebe. Ale teď se cítí, jako by mu někdo sebral oblíbenou hračku. On mu lhal a to se přece v takovéhle chvíli nedělá.

"Dobře..." Ozvalo se po hodně dlouhé odmlce. Naruto se trochu napřímil, byl překvapený, že Sasuke se k něčemu odhodlal.

"Povím ti to úplně všechno..." Špitl Sasuke a už se připravoval to všechno vyklopit. Naruto si poposedl a upřel na něj své pomněnkově modrá kukadla. Sasuke tiše polknul a nadechl se.

"Nikdy jsem paměť neztratil, pamatuji si úplně všechno. Žiju v menším městě v rodinném domě s rodiči a starším bratrem. Jeho jméno už nejspíš znáš. Itachi. Otec je vlivný podnikatel a matka je... Jak to správně říct? Dokonalá panička... Na popud otce studuji školu s ekonomickým zaměřením, brácha je na vysoké, na koleji. Vídáme se jen občas..." Špital Sasuke. Na chvíli se odmlčel, aby se nadechl. Navíc mu tak trochu došly slova. Naruto na něj zmateně zíral.

"Máš rodinu, tak proč si od nich odešel?"

"Neodešel jsem.. Prostě jsem se najednou objevil tady.."

"Takže tě někdo unesl? Ale to nedává smysl..."

"Naruto, vůbec tomu nerozumíš!"

"Máš pravdu, nechápu to..." Naruto zmateně zavrtěl hlavou.

"To, co teď řeknu, vážně není vtip. Naruto já nejsem z tohohle světa. Nepatřím sem. Žiju v jednadvacátém století v Japonsku. V tomhle světě je tvůj život jen anime. Já sám to nechápu. Prostě jsem si večer zapnul počítač, sledoval anime a přál, si být jinde. Usnul jsem a pak jsem se probral tady. Tehdy, když si mě našel." Hlesl Sasuke. S každým dalším slovem, byl jeho hlas tišší.

"Proč mi pořád lžeš?" Naruto se ušklíbnul a po chvíli váhání se postavil. Podíval se na Sasukeho a rozešel se pryč. Sasuke ho však chytil za ruku a stáhl k sobě.

"Být tebou, taky bych mi nevěřil.."

"Já se snažím, ale vážně to zní.. Nepravdivě!"

"Podívej.. Viděl si moje oblečení, když si mě našel? A taky tohle..." Sasuke vytáhl z kapsy IPod a podal ho Narutovi.

"Co to je?" Naruto si to zmateně prohlížel.

"Je to vybité, ale jinak to hraje.. Je to jako to vaše rádio, ale v miniaturní verzi." Sasuke už netušil, co má říkat. Jak Narutovi dokázat, že nelže?

"Vážně? Víš, ale podle toho, co si mi řekl.. Jak se vrátíš domů? Když usneš, prostě zmizíš? To je přeci hloupost ne?"

"Já sám to nevím Naruto. Nevím, proč jsem tady ani, jak se dostanu domů. Nebo kdy.. Jestli vůbec.."

"Doufám, že to hned tak nebude.." Špitl Naruto spíš sám pro sebe. Ale ta věta Sasukeho zahřála u srdce.

"Takže mi věříš?" Podivil se.

"Já ti nevím. Chci ti věřit, ale sám víš, jak to zní divně.." Přesto všechno mu Naruto věřil. Chtěl mu věřit, ať to znělo neuvěřitelně, jak moc chtělo. To co k Sasukemu cítil, nemohlo být zničeno něčím takovým. Pokud má Sasuke tajemství, tak ať. Naruto se s tím hodlal jakkoliv vypořádat.

"Miluju tě Naru, ať už mi věříš nebo ne..." Sasuke si Naruta přitáhl ještě blíž a vtiskl mu polibek do blonďatých vlasů.

"Už ode mne nikdy neutíkej.. Bál jsem se. Myslel jsem, že se nevrátíš." Špitl Naruto a objal černovláska kolem pasu. Čelem se mu opřel o rameno.

"Nevěděl jsem, co mám dělat."

"Nemusíš dělat nic víc, než být se mnou."

...................

Oba chlapci leželi na posteli. Naruto měl hlavu položenou na Sasukeho hrudi a ten ho jemně hladil po vlasech. Mluvili spolu už víc jak dvě hodiny. Naruto měl pořád nějaké otázky, jako by se chtěl o tom druhém světě dozvědět něco víc.

"Vypadá to, že si s bratrem celkem rozumíte, že jo?" Špitl Naruto, zatímco hladil Sasukeho po bříšku.

"Celkem jo, ale od té doby co je na koleji se spolu moc nevídáme. Dokonce nepřijel ani na moje narozeniny. To bylo ten večer, co se to všechno událo." Hlesl Sasuke.

"Ty si ten den slavil narozeniny?" Podivil se zvědavě Naruto.

"No jo.. Pohádal jsem se našima, nemám rád ty jejich snobské oslavy a teď tam ani nebyl Itachi, aby to nějak zachránil..." Sasuke si povzdechl a dál se probíral Narutovými vlasy.

"Příští oslavíme spolu... Ale nic extra nečekej, snobská párty to nebude..." Zasmál se Naruto přívětivě a svým způsobem i trochu škodolibě.

"Mně bude stačit, když si dáš kolem krku červenou mašli, nic víc, nic míň." Odvětil stejně pohotově Sasuke.

"Je mi jasné, co máš v úmyslu... Tak pokud ti to stačí až na tvé narozeniny..." Prohodil jakoby bez zájmu Naruto a odmlčel se, poslouchal tlukot Sasukeho srdce.

"Tak to prr, to jsem neřekl. Klidně si dárek rozbalím hned." Sasuke ruka začala blonďáčkovi pomalu vyhrnovat tričko.

"Rozbaluj, kolikrát jen budeš chtít." Špitl Naru a natáhl se, aby mohl jejich rty spojit v sladkém, dech beroucím polibku.

Neukvapuj se! 2. Kapitola

5. ledna 2012 v 19:24 | Christine |  Neukvapuj se!

Mrkala jsem, že tam píšu dost hlody a občas se to i docela vzájemně vylučuje :D Tak to nějak slupněte a nereptejte, děti ^^




"Úžasné! Všechny knihy, na kterých jsem pracoval, se umístily mezi nejprodávanějšími!" Prstem jsem přejížděl názvy titulů a v očích mi jiskřila radost. Vzal jsem dvě z knih do ruky a prolistoval je.

"Hej!" Ten hlas mě vytrhnul z myšlenek. Překvapeně jsem se otočil a zadíval se na vyššího muže, který stál za mnou.

"Sasuke?" Než jsem stačil říct něco dalšího, jeho silné paže mě uzamkly mezi ním a chladnou zdí. Sklonil se ke mně a vpil se do mích rtů.

..........

"Ááááááááá." Můj křik se rozlehl pokojem. Sotva jsem lapal po dechu, na čele se mi třpytily kapičky studeného potu.

"Sen! Jen příšerný sen!" Roztřesenýma rukama jsem si odhrnul blond vlasy z čela, na které se mi lepily.

..........

"Cože? Nemáš to hotové? To snad nemyslíš vážně?!" Sasukeho hlas se linul snad do všech koutů kanceláře. Křičel do telefonu jak smyslů zbavený a na čele se mu tvořila hluboká vráska. Schylovalo se ke konci měsíce. Všichni opět připomínali chodící mrtvoly. Vyčerpaně leželi na židlích nebo dokonce na stole.

"Tak kdy to bude hotové? Kdo mi sliboval, že to dneska budu mít na stole?" Sasuke dál ječel do telefonu a přitom máchal rukama do všech stran.

"Víš, jaké potíže budeme mít, když požádáme tiskárnu o prodloužení? Prostě sklapni a jdi se věnovat své práci!" Zařval tak hlasitě, že jsem skoro ohluchl. Praštil sluchátkem a postavil se. Následoval dlouhý povzdech.

"Naruto! Jdeme!" Vyhrknul nakonec a popadl svojí tašku.

"Jdeme navštívit tu rádoby spisovatelku." Štěkl a zamířil ke dveřím.

"Teď hned?" Překvapeně jsem se na něj zadíval.

"Okamžitě! Uděláme korekturu poslední kapitoly a vezmeme jí do tiskárny.. Vezmi si své věci a jdeme!" Prskal rozkazy a já jen němě přikyvoval.

"Ale já tohle ještě nikdy nedělal" Ohradil jsem se.

"Si jediný volný, tak sebou hoď." Odsekl a vyšel ven z kanceláře.

"Jediný volný?" Zbledl jsem. Kolem mě leželi další tři muži, kteří s touhle prací měli víc zkušeností než já. Ale já jsem tu byl jediný volný. On je snad slepý! Bez dalšího reptání jsem ho doběhl. Opět telefonoval. Snažil jsem se zaslechnout co nejvíc slov z rozhovoru, ale ani tak jsem nepřišel na to, s kým mluví. Očividně byl dost naštvaný.

..........

Dorazili jsme do kanceláře jiných editorů. Vypadalo to tam snad ještě hůř než v té naší. U stolu seděly samé ženy. Hlavy opřené o stůl. Pod očima se jim táhly černé kruhy, oblečení co měly na sobě, bylo pomačkané. Bezmyšlenkovitě čmáraly na papír prapodivné obrazce. U stolu kousek stranou seděla mladá slečna. Měla růžové vlasy, ale nevypadala o nic lépe než ostatní.

"S-Sasuke." Zavzlykala, když si před ní černovlasý muž stoupnul.

"Jestli se cítíš dostatečně vina, na to abys brečela, tak to příště udělej včas." Rozkřikl se na ní. Vypadal jak rozzuřený vlk. Cenil na ní zuby, div mu od pusy nelítaly sliny.

"Já to prostě nedokážu." Odsekla stejně tvrdě a prudce se postavila.

"Jak se opovažuješ mi odmlouvat?" Zuřil Sasuke. Tváře mu žhnuly hněvem. Celou tu komickou situaci jsem značně vykolejený pozoroval z povzdálí.

"Sklapněte a jděte pracovat!" Ozvali se sborově ženy sedící u stolu. Sasuke a ta růžovlasá slečna zmknuli.

"Vím, že ti působím potíže, ale ta korektura je hrozně složitá." Hlesla. Dívala se na rozložené listy, co se jí válely po stole a v ruce nervózně žmoulala tužku.

"Když to nezvládneš, dej tu práci někomu jinému." Odsekl Sasuke.

"Zvládnu to." Vykřikla a výhružně se na něj zadívala svýma zelenýma očima.

"Tak sebou hoď, musíme to stihnout do uzávěrky." Sasuke stál nad ní a díval se, jak právě přeškrtává nějaké slovo a nahrazuje ho jiným.

"Vím to! Udělám to, tak mi nestůj za zády." Osočila se na něj. Sasuke jí propaloval chladným pohledem. Nakonec se od ní odtrhnul a sednul si ke stolu, který stál v druhém rohu místnosti. Já jsem ho následoval.

"Sasuke, vypadá jako by už pár dní nespala." Poznamenal jsem šeptem a prohlížel si jednotlivé listy, které už prošli korekturou.

"To není tvoje věc, věnuj se své práci." Zpražil mě Sasuke a vše doladil znuděným pohledem. Už jsme kontrole korektury věnovali více jak tři hodiny. Několikrát jsem prudce zamrkal, abych vůbec viděl, co se na listě papíru píše.

"Hej, Sasuke... Myslíš, že má vůbec cenu na té korektuře pracovat, když to stejně do uzávěrky nestihnu?" Její hlas zněl absolutně zoufale, jako by všechno vzdala.

"Jak se na tohle vůbec můžeš ptát? Jasně, že má!" Odsekl napruženě Sasuke.

"Když to ale nestihnu, stejně jí odmítnou vydat." Špitla a zapíchla tuhu tužky do papíru.

"Uhm.. Nerad se do toho pletu, ale všechny knihy, na kterých jste spolupracovala, jsem četl a líbili se mi. A myslím, že by byla škoda zahazovat tolik práce..." Vložil jsem se do toho. Zadívala se na mě, jako bych spadl z višně.

"Vydají ji. Mluvil jsem s tiskárnou a ta přijala návrh na odložení... Bude tě to stát reputaci, ale kniha se nakonec vydá." Hlesl Sasuke a konečně zvedl oči od podkladů. Tvářil se jako by o nic nešlo.

"Rozumím." Šeptla. Upírala na něj své uslzené a zarudlé oči.

"Tak si pospěš a dodělej to už konečně." Napomenul jí a vrátil se ke své práci. Stejně tak i ona.

"Takže předtím mluvil s tiskárnou? Proč jí to hned neřekl? Měl v plánu jí nechat skončit, jak se patří..." Přemítal jsem nad tím a poprvé za celou dobu jsem k Sasukemu cítil respekt a uznání.

..........

Strávili jsme nad tím celou noc, skoro už svítalo, když jsme se společně se Sasukem vraceli do naší kanceláře. Hned jak jsme přišli, zamířil do oddělení tiskárny, aby odnesl korektury, na kterých jsme pracovali.

"To bylo příšerné! Zkontroluji podklady na pondělí a půjdu domu." Skoro jsem nemohl mluvit. A ještě horší bylo, že vše co jsem říkal, jsem si říkal sám pro sebe. Unaveně jsem se sesunul na pohovku u okna a poprvé si uvědomil jak je ranní světlo destruktivní. V tom se ve dveřích objevil Sasuke. Tašku si položil na židli a sedl si vedle mě.

"Jsem vážně rád, že máme hotovo." Hlesnul jsem a dlaní si promnul unavené oči.

"A já jsem rád, že jsi tam byl." Odvětil.

"C-cože?" Nechápavě jsem se na něj zadíval.

"Sakura většinou nebývá taková hysterka, ale tentokrát měla na mále. Myslím, že si jí dodal sebedůvěru." Vysvětlil Sasuke a napil se energetického nápoje, který si sebou přinesl.

"Neměl jsem nic říkat. Nevěděl jsem, že si mluvil s tiskárnou. Jinak bych mlčel... Přál bych si mít více taktu... jsem moc přímý, vždy vyhrknu nahlas, co cítím... Prostě už jsem takový..." Schoval jsem obličej do dlaní a povzdechnul si.

"Skutečně.." Sasuke se ke mně natáhl a podal mi tentýž nápoj, který pil.

"Ten je pro tebe." Dodal na vysvětlenou a usmál se.

"D-díky." Špitl jsem a vzal si ho. Zamyšleně jsem ho držel v ruce a díval se na nápis na etiketě. Tak přeci i on se umí usmát. Pomyslel jsem si. Zaměřil jsem své oči na něj, ale jakmile udělal totéž, ucukl jsem.

"Vůbec si se nezměnil." Prohlásil z nenadání. Překvapeně jsem se na něj zadíval.

"Co tím myslíš?" Nechápal jsem.

"Hádám, že si mě nepamatuješ že?" Zadíval se na mě těma černýma pronikavýma očima.

"Už jsem ti říkal, že si se musel splést.. Možná ti jen někoho připomínám.." Namítl jsem a zavrtěl hlavou. Než jsem se nadál, povalil mě na pohovku a zalehl mě svým tělem.

"Teď si na mě možná vzpomeneš." Zašeptal. Prsty mě chytl za bradu a sklonil se ke mně, aby mě vzápětí políbil. Třel se svými rty o ty mé, dokud si do nich nevynutil vstup jazykem. Zlehka mě jím pohladil po patře. Odstrčil jsem ho od sebe.

"Sasuke! Pokud je to vtip, tak to vůbec legrační není." Vyhrknul jsem a odvrátil od něj hlavu.

"Vtip? No jo.. Ty si vždycky přemýšlel takhle.." Slezl ze mě a posadil se. Oči měl přivřené, možná proto že mu do nich padaly pramínky tmavých vlasů.

"Když jsem tě viděl poprvé, myslel jsem si, že si se změnil, ale si pořád stejný." S těmito slovy se postavil.

"O čem to mluvíš?"

"Tenkrát... Řekl si, že mě miluješ..."

"Cože?" Zaúpěl jsem překvapeně. Byl jsem absolutně zmatený.

"Řekl si, že mě miluješ... Pak jsi mě odmítl a teď předstíráš, že si na nic nepamatuješ." Stál ke mě zády, jen občas se ohlédl, aby se mi zadíval do obličeje.

"Vůbec nevím o čem to mluvíš!" Namítl jsem.

"Musím ještě zajít do tiskárny" Kouknul na hodinky a šel ke dveřím.

"Sasuke!" Vyhrknul jsem...

"Víš.. ve vyšším ročníku na střední se moji rodiče rozvedli... dříve jsem se jmenoval Usami.. Ne Uchiha." S těmito slovy se vytratil z kanceláře.

"Sasuke Usami" Porazil mě pocit naprostého zoufalství. Vybavily se mi dny, které jsme trávili ve společném objetí. Jeho doteky na mém těle. Jeho něžná slůvka, když jsme spolu spali. A i to, jak zareagoval, když jsem se ho zeptal, co ke mně cítí. Vysmál se mi.

"To nemůže být pravda... Nemůže to být on! Jak to že jsem ho hned nepoznal?" Něco ve mně se vzepřelo a já vyběhl za ním. Zachytil jsem ho u výtahu.

"Stůj! Nemůžeš to na mě takhle vyhrknout a pak si klidně utéct! Měl by ses alespoň omluvit za to, co si mi udělal!" Ječel jsem na něj. Alespoň, že v tuhle dobu v celé budově skoro nikdo nebyl. Zastavil se a zadíval se na mě. Jeho oči byly plné chladu a bolesti.

"Co jsem ti udělal? Já ti něco provedl? Byl si to ty, kdo udělal něco mě! To ty si ten kdo mě vykopl z kola a příští den zmizel, kdo ví kam! Osočil se na mě.

"O čem to sakra mluvíš?"

"Musí být pohodlné mít selektivní paměť. Si vážně hrozný!" Odsekl a kouknul stranou.

"Všechno co jsem tenkrát řekl, jsem myslel vážně! To ty jsi mě získal, užil si a pak si mě klidně odkopl" Prskal jsem.

"Kdy jsem něco takového udělal?"

"Když si se smál.. Smál ses, když jsem se zeptal co ke mě cítíš!"

"To si ani nepamatuju.. Byl jsem obyčejnej spratek na střední.. Ale jestli jsem se smál, nejspíš to bylo z rozpaků! Ty sis myslel, že si z tebe utahuju? Proto si mě vykopl a pak utekl? A proto si mě celých deset let kvůli tomu nesnášel? Si vážně blbec!" Ušklíbl se. Horní ret se mu zkřivil v opovržení.

"Ty si tady ten blbec!" Odseknul jsem.. Vůbec jsem nevěděl, co říkám nebo dělám. V hlavě jsem měl úplně vymeteno.

"Konečně! Záhada vyřešena.." Povzdechl si. Tmavé vlasy mu padaly do obličeje a oči se mu leskly únavou.

"To ale znamená, že tě můžu znovu svést že?" Ani se na mě nepodíval. Stále mluvil s naprostou jistotou. Nechápavě jsem se na něj díval. Přijel výtah. Vstoupil do kabiny. Stál zády ke mně.

"Nezáleží na tom, s kým jsem byl, nemohl jsem na tebe zapomenout. Donutím tě znovu říct, že mě miluješ! Jen počkej..." Ohlédl se na mě přes rameno a dveře výtahu se zavřeli.

"Cožé?" Vyjekl jsem.

"Uklidni se, uklidni se... Co to sakra znamená? Že to všechno bylo nedorozumění? Když to tenkrát udělal, tolik mě to naštvalo..Když se mi vysmál.. Byl to snad vážně jen nervózní smích, aby skryl své rozpaky? Stupidní.. Jak to, že jsem si hned nevšiml, že je to on?... Je jiný. Nepoznal jsem ho.. Zakázal jsem si na něj myslet... Proto si ho už skoro nepamatuji... Co když všechno co říká je pravda? Co když za to všechno můžu já... Příliš jsem se ukvapil? Možná...mě miloval? Možná mě stále miluje... Znamená to, že se do něj můžu znovu zamilovat? Ne! On udělal něco nejasného a nejednoznačného! Tohle vysvětlení mi nestačí! Tohle není láska! Tohle není láska! Tohle není láska!"

.........

"Tolik krabic." Povzdechl jsem si a podíval se po skoro prázdné místnosti. Přestěhoval jsem se.

"Kde mám nůž na krabice?" Zahuhlal jsem... Ani po hodině jsem nic čím bych pevnou izolepu rozdělal nenašel.

"Fajn, fajn.. zajdu tedy do večerky..."Zaúpěl jsem a zvedl se z pohovky. Vyšel jsem ze dveří a zarazil se. Z dveří vedle mě právě vycházel můj nový soused.

"Uhm, promiňte. Jsem váš nový soused. Jmenuji se Naruto Uzumaki" Vyhrknul jsem a zvedl k němu oči.

"Ty?" Vyjekl jsem, když se moje oči střetly s těma Sasukeho.

"Heh...chápu.. Přišel si mi říct, že mě miluješ? Měníš své názory rychle.." Pousmál se škodolibě.

"Co to sakra blábolíš?... Tohle už ti nikdy neřeknu.. A teď mě omluv..!" Odsekl jsem a zmizel zpátky ve svém bytě. "Nemůže to být pravda! Prostě nemůže!"






Sen, jenž se stal skutečností? 22. Kapitola

1. ledna 2012 v 11:45 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?

Taká lehčí, kratčí oddychovka... :D Prostě... Sasuke je stejné pako, jako Naruto ^^ A nesnažte se mi to vymluvit. Naruto je a bude mojí jedničkou ^^ :DD



13. a 18. duben

"Sas.." Hlesl blonďáček a lehce od sebe černovlasého chlapce odstrčil. Sklopil pohled a váhavě se zadíval do země.

"Já vím, že mě nechceš opustit." Promluvil klidně Sasuke a nahnul se zpátky k Narutovi. Nebral ohledy na to, že se ho od sebe snaží odstrčit. Chtěl ho prostě jen obejmout a přesvědčit ho, že kdyby odešel, budou trpět oba dva.

"Sasuke, co když kvůli mně někoho zraní, nedej bože zabijí ho?!" Vzlyknul Naruto a pevně černovláska stiskl. Tvář mu zabořil do měkkoučké mikiny.

"Tak to nesmíš dopustit, musíš bojovat a chránit je. Neutíkat předtím. Oni jsou tu pro tebe a pomůžou ti. Stejně jako já." Odvětil Sasuke a líbnul roztřeseného blonďáčka do vlasů.

"Ale co s ním? Když půjde do vesnice, zabijí ho. To nemůžu dopustit." Naruto zavrtěl hlavou. Už ho zase popadaly choutky k útěku.

"Když jim řekneš to co mně, nejspíš ho jen zavřou..."

"Jenže on si to nezaslouží, není jako oni, chtěl mě zachránit!" Namítl Naruto, kterému se představa zavření ve věznici vůbec nelíbila. Opět se začal vzpouzet.

"Jenže nemůžeme mu věřit, takhle by klidně mohl vyhodit celou vesnici do povětří!"

"To bych klidně mohl, ale co bych z toho měl?" Ozval se hlas, který patřil Deidarovi. Stál ve dveřích a dlaní si tiskl bok, který měl podle všeho zraněný.

"Říkal jsem ti, že nemáš vstávat!" Sykl rozhořčeně Naruto a už se k němu chtěl vrhnout, když ho Sasuke chytil za paži a odmítl ho pustit.

"Zničit celou vesnici, která má jedno z nejlepších a nejvlivnějších postavení? To by bylo pro Akatsuki výhodné, nemyslíš?" Odsekl Sasuke, který stále svíral Narutovu ruku. Ten se na něj překvapeně díval a tiskl zuby k sobě. Sasukeho stisk zrovna nebyl nejjemnější.

"Nezničili by vesnici díky, které by se mohli dostat dál. Prahnou po moci, penězích.. Vědí, co dělají."

"A ty si jeden z nich..."

"Jsem? Byl? Teď jsem tady a jde mi o krk. Sám se proti celé vesnici postavit nemůžu. A říkej si tomu, jak chceš, ale rád hraju sám za sebe. Možná, že je dobře, že to dopadlo takhle." Deidara pokrčil rameny a vzápětí si stiskl již zmiňovaný bok. Naruto sebou cukl, ale Sasuke ho nepustil.

"Takže mi říkáš, že k nim se nevrátíš? Zůstaneš v Listové, sám za sebe a půjdeš si po svém?" Uchiha se ušklíbl, moc tomu nevěřil, i kdy Deidara v něm momentálně žádnou hrůzu nevzbuzoval.

"Dáváš mi tuhle možnost?" Opáčil Deidara a stiskl silně zuby. Bolest začínala být nesnesitelná.

"Já ne, ale dostal jsem podobnou šanci, že Naruto?" Špitl Sasuke a zadíval se na blonďáčka. Ten se krčil a střídavě sledoval oba chlapce.

"Jediná možnost je vrátit se do vesnice a doufat, že stejný názor budou mít i ostatní." Dodal Sasuke a chladně se na Deidaru zadíval. Ten tušil, že u něj si sympatie nezíská.

...........

"Jsem zpátky." Zavolal Naruto, který právě vcházel do dveří svého bytu. Přeci jenom se nakonec vrátil. Deidara udělal totéž a rovnou zamířil do nemocnice, kde už pátý den ležel. Naruto si pověsil bundu, zul boty a tiše se proplížil až do kuchyně, kde seděl Sasuke.

"Tak jak mu je?" Optal se jízlivě.

"Mu? Byl jsem za Sakurou a ta se má kupodivu dobře." Zašveholil blonďáček a pousmál se.

"Sakura se má vážně skvěle, vím to, teď tady byla." Odsekl Sasuke a pokrčil rameny.

"Příště zkus lepší výmluvu." Dodal naštvaně a postavil se. Rozešel se ven z kuchyně a Naruta minul, ani se na něj nepodíval.

"Tak to, ale není.."

"Sakura mi řekla, že tam za ním chodíš každý den. Víš tak trochu je mi to jedno, ale štve mě, že mi lžeš." Sykl Sasuke a mrzutě se na Naruta podíval.

"A co čekáš?"

"Jak to myslíš? Třeba, že mi budeš říkat pravdu?" Vypálil dotčeně Sasuke a nechápavě se na Naruta zadíval.

"Pak mi tedy vysvětli, kdo je Itachi? Určitě si na něj vzpomínáš, že? Tak povídej, já si to rád vyslechnu." Nadhodil Naruto s hranou klidností. Do Sasukeho jako by v tu chvíli uhodil blesk. Dech se mu zrychlil a čelo se mu orosilo ledovým potem. Po chvíli však získal zpět svojí běžnou chladnost. Naruta však nezmátl.

"Tak dělej, Sasuke." Pobídl ho Naruto a popošel blíž k němu.

"Nechce se ti o tom snad mluvit? Třeba proto, že si nám všem lhal?" Naruto chytl Sasukeho za bradu a donutil ho podívat se mu do očí. Přitom se s opovržením zasmál. Sasuke se v tom momentě ohnal a málem Narutovi jednu vyšil.

"Nevíš o tom vůbec nic Naruto!" Odsekl prudce a obrátil se k odchodu. Chtěl zmizet v pokoji a trochu to vstřebat. Co čekal? Nemohl to přece Narutovi vyčítat. On sám se prořekl. Sice ve chvíli, v které nevěřil, že ho Naruto vnímá, ale stalo se. Jenže co teď? Má mu říct pravdu? Jé Naruto, přišel jsem z jiného světa ani nevím jak, ale neboj, na hlavu nejsem. Tak to asi prostě nepůjde.

"Máš pravdu nic o tom nevím, protože zatím si mě tu krmil vymyšlenejma báchorkama!" Odsekl prudce Naruto a chytil Sasukeho za ruku.

"Říkal si, že tu pro mě budeš, ale zatím mi jen lžeš. Nemůžu ti věřit..." Naruto neměl daleko k tomu, aby Sasukemu buď vzteky vrazil, nebo se psychicky zhroutil.

"Ani nevíš, jak rád bych ti řekl pravdu." Špitl Sasuke a vytrhnul se mu. Spešně přešel do předsíně, obul se, sáhl po bundě a vyběhl ven z bytu.

"Stůj Sasuke! Před tímhle nemůžeš utíkat!" Křičel za ním Naruto. Křičel, ale nevyběhl za ním. Nejspíš byl opravdu naštvaný a dotčený Sasukeho chováním. Černovlásek věděl, že před tímhle neuteče, ale může se na chvíli schovat. Zmizet a rozmyslet se, co udělá dál. Lhát Narutovi nemůže, ne teď. Jenže říct mu pravdu, by bylo celkem riskantní. Mají v Konoze blázinec? Problesklo mu hlavou, když kráčel k opačné straně jezera. Tohle místo se stalo úkrytem pro jejich bloudící duše. Sasuke se posadil na zem, opřel se zády o mohutný strom a ruce strčil do kapes. Narazil na něco zvláštního. IPod, který tam míval vždycky. Na tváři mu naběhl lehký úsměv. Viděl se zase u sebe v pokoji, sluchátka v uších a oblíbená kniha v ruce. Na druhou stranu se mu vybavila jejich společná noc s Narutem. Všechny obrazy se mu mísily v hlavě a neposedně do sebe narážely. Co teď mám dělat? To snad není tak těžká otázka. Víš snad, jak se vrátit domů? Nevíš. Vzal sis sebou všechny věci, když si tak zbaběle utekl? Ne, nevzal. Máš nějaké jiné místo, kam odejít? Ne, nemáš. Chceš Naruta opustit? Ne, nechceš. Tak co tu sakra řešíš?! Nech ho vychladnout, pak zvedni ten svůj zadek a jdi za ním. Řekni mu pravdu, ale nediv se, když ti nebude věřit. Ublížil si mu a takovéhle rány se hojí pomalu. Avšak s úsilím... Se určitě zahojí.