Prosinec 2011

Gegen den Sturm (Sasuke/Naruto)

31. prosince 2011 v 16:15 | Christine |  Povídky Naruto Yaoi - Jednorázovky

Gegen den Sturm

Chtěla jsem vám připravit hezkou, silvestrovskou povídku, ale povedlo se mi jen pár vět na začátku. Pak jsem byla vytočena kým si a laškovné hrátky se změnily v hrůzu.. Tak či tak, sepsala jsem to a trochu se nad tím uklidnila.. Dokonce jsem u toho poslouchata Téháčka, když je člověk nevidí, srdce to ani nebolí a uši to přežijí ^^




Černovlasý chlapec zamyšleně hleděl z okna. Díval se na sníh snášející se z nebe a pozoroval, jak se usazuje na zemi. Zahradu za jeho domem halila sněhová šlehačka. Z myšlenek ho vytrhlo prudké bouchání na dveře. Unaveně se otočil, prošel obývacím pokojem až k domovním dveřím.

"Sasuke, už jsem si říkal, že nejspíš nejsi doma! Kde ses loudal?" Zahudroval chlapec s očima připomínajícími neklidné moře.

"Co tu chceš Naruto?" Sykl chladně Sasuke a demonstrativně se opřel o futra dveří.

"Silvestr? Párty u Kiby?" Nadhodil blonďáček a zasmál se.

"A co jako?" Odsekl Sasuke, ale vzápětí se chytil za hlavu.

"Promiň, já na to úplně zapomněl." Dodal a zavrtěl hlavou.

"Tak sebou hoď a vyrazíme, nic se nestane, když přijdeme pozdě." Zasmál se Naruto a popohnal Sasuke směrem do bytu. Ten z toho příliš nadšený nebyl. Už pár dní díky nočním můrám nezamhouřil oko, škola šla taky krutě ke dnu. Za všechno mohl ten jeden hloupý den, kdy o všechny přišel. Byly to dva měsíc, co jeho otec nezvládl řízení na ledovce. Matka, otec, bratr... Ani jeden z nich to nepřežil.

"Dám si sprchu tak na mě počkej.. Kde budeš chtít." Špitl po chvíli Sasuke a zamířil do koupelny. Naruto se zatím uvelebil na pohovce a sám pro sebe se usmál. Konečně Sasukeho vytáhne ven, aby alespoň na chvíli přestal myslet na to, co se stalo. Poslední dobou si blonďáček všiml, že se tím užírá čím dál tím víc. Jenže z daleka netušil, jak zle na tom Sasuke je. Že v noci nespí, že má co dělat, aby se udržel na škole, že to potítko na zápěstí nenosí jen na ozdobu.

........

Sasuke vyšel z koupelny, kolem boků omotaný bílý ručník, který kryl jen to nejnutnější. Znaveně nahlédl do obýváku a jeho oči se střetly s těmi Narutovými. Blonďáček překvapeně cuknul. Sasukeho oči byly jako dno prázdné sklenice. Ta jiskra dvou černých korálů vybledla a nezbylo z nich nic, než vyhaslé uhlíky.

"Si v pořádku?" Optal se Naruto starostlivě a začal se zvedat z pohovky. Sasuke o krok ustoupil a mlčky přikývl. Ještě chvíli se probodávaly pohledy, než Naruto opět promluvil.

"Jestli nechceš jít, nenutím tě."

"Slíbil jsem ti to, takže půjdu.." Pokrčil rameny Sasuke a už se chystal odejít obléknout se. Nejen že stál před Narutem skoro nahý, navíc mu začínala být zima. Jenže najednou vedle něho Naruto stál a držel ho za ruku.

"Proč to pořád děláš? Myslel jsem, že to bylo jen jedinkrát. Asi na tebe dávám málo pozor." Narutovy oči se upínaly na drobné ranky na Sasukeho rukách. Ten se jen ušklíbl a ruku mu vyšklubl.

"Jen jsem rozbil sklenici a trochu se pořezal, když jsem to uklízel. O nic nejde..." Sasuke se rozešel směrem ke svému pokoji avšak Naruto ho opět zastavil.

"Kdy si mi přestal věřit a vykládat mi tyhle nesmysly?!" Osočil se na něj Naruto dotčeně.

"Nic ti do toho není, starej se o svoje věci a problémy.." Poradil mu Sasuke.

"Jsme kamarádi, i když to tak už možná nevypadá. Tak proč si ode mě nenecháš pomoct?" Špitl Naruto a tentokrát Sasukeho ruku pustil. To Sasuke nečekal. Čekal nebo si spíš přál, aby ho Naruto už nikdy nepustil, aby ho držel, svíral v objetí.

"Nenávidím je, že mě tu nechali úplně samotného."

"Nejsi sám, kolikrát ti to mám sakra říkat? Jsem tu já!" Vyhrknul Naruto prudce a udělal krok kupředu. Blíž k Sasukemu.

"Tebe taky nenávidím. Nenávidím ten pocit, který ve mně vyvoláváš. To, co k tobě začínám cítit. Nesnáším to, protože tomu nerozumím, nedokážu to pochopit." Hlesl Sasuke a zkoumavě se na Naruta zadíval. Naruto nasucho polknul. Takže Sasuke ke mně něco cítí? Ten Sasuke, kterého znám? To nemůže být pravda! Naruto byl značně vykolejený, překvapený, ale něco se v něm zlomilo. Jako by na tohle celou dobu čekal.

"V poslední době se k tobě chovám strašně, odháním tě od sebe, ale ty tu pořád si. Proč zatraceně?! Nechápeš, že bych ti klidně mohl ublížit?"

"Tak jako ubližuješ sobě? Sasuke já nezmizím i kdyby sis to přál sebevíc." Sykl Naruto a vzápětí se ozvalo zlomyslné mlasknutí. Sasukeho ruka se nehezky obtiskla na Narutově tváři. Ten nejdřív vyděšeně zakoulel očima, ale pak se na něj zpříma podíval.

"Vždycky tu budu, ať jako nepřítel, kamarád nebo něco víc."

"Sklapni ty hlupáku!" Vyhrknul černovlásek a znovu se ohnal. Opět Naruta trefil a ten se skoro skácel k zemi. Tak dělej Sasuke, dostaň to ze sebe. Černovlasý se k němu sehnul, prudce ho chytil pod krkem a vytáhl ho na nohy.

"Nic o mně nevíš!" Naruto sotva popadal dech, díky stisknu, který mu Sasuke dopřával. Přidušeně zasýpal, ale na tváři mu pořád pohrával úsměv. Obětuju se, aby ti pomohl! Sasuke ho přirazil ke zdi a chladně se na něj zadíval.

"Nechci ti ublížit."

"Chceš! Tak to udělej, udělej všechno, co chceš!" Špitl Naruto, když ho černovlásek pustil. Ovinul mu ruce kolem nahého pasu a rty se lehce otřel o ty jeho. Sasuke omámeně stál jak přimražený, dokud se v něm opět něco nezvrtlo. Prudce Naruta obrátil zády k sobě, čelem ke zdi. V dalším momentě Naruto okusil další ránu do obličeje, když ho Sasuke nahrnul na zeď.

"Promiň." Zašeptal tiše. Po těchto slovech mu začal stahovat kalhoty. Naruto sebou cukl. Nečekal, že Sasuke se odebere touto cestou. Očekával pár pěstí, facek, ale tohle? Sám si za to můžeš, tak drž! Jakmile se Sasukemu podařilo uvolnit pásek u Narutových kalhot, stáhl mu je zhruba do půlky stehen. Víc přeci nepotřeboval. Bezmyšlenkovitě si několikrát promnul tuhnoucí penis. V momentě, kdy jeho úd ztvrdnul, roztáhl Narutovi půlky a prudce se mezi ně vmísil. Žádná příprava. Používat prsty, a proč jako? Chtěl, aby ho to bolelo, chtěl, aby oba cítili bolest. Přirazil. Jeden tah a jeho penis zmizel až po kořen v Narutově zadečku. Jeho samotného ta bolest zarazila, natož to, co musel cítit Naruto. Ten, i když si říkal, že to musí vydržet, skoro omdlel. Neuvěřitelně to bolelo. Ta palčivá bolest se rozlívala celým jeho tělem a ještě víc se stupňovala, když Sasuke začal neomaleně přirážet. Rval ho do něj, nebraje ohledy na jeho zatnuté pěsti, stažené svaly, slzy stékající po tvářích. I přes tu bolet ovšem začal Naruto být vzrušený. Znenadání ho Sasuke donutil otočit se, vyzvedl ho do náručí a znovu ho do něj zasunul. Nepřirážel. Rozešel se do svého pokoje, ke své posteli. Položil na ní Naruta a opět se mu vmísil mezi nohy. Stopiček krve se nevšímal, neměl k tomu důvod. Roztáhl mu nohy, jak nejvíc mohl.

"Sas... Au!" Vykřikl Naruto, když do něj zase narval. Jako by se v tom Sasuke vyžíval. Několikrát to totiž zopakoval. Vytáhl ho z něj a zase zpátky. Pořád ten pohyb, který způsoboval nejvíc bolesti. Naruto natáhl ruce a obtočil je kolem Sasukeho, položil mu je na záda. Jednak, aby mu byl blíž a utišil tu bolest, jednak, aby mu zabránil v tak prudkých pohybech. Sasukeho v tu chvíli zamrazilo. Chytl obě Narutovy ruce do svých. Během mžiku byl Naruto na všech čtyřech a Sasuke do něj prudce zasouval svůj úd. Naruto už nevnímal nic. Ani lehké vzrušení ani bolest ani slzy, které nedokázal zastavit. Sasuke se ani na chvíli nedotknul jeho penisu, nezajímalo ho co Naruto cítí nebo necítí. A Naruto to tiše snášel až do chvíle dokud se do něj Sasuke neudělal a znaveně ho z něj nevytáhl. Krev se mísila s lepkavou tekutinou. Dvě těla ležely vedle sebe. Oba plní bolesti. Jeden fyzické, druhý psychické, ale přesto se tak nějak navzájem zachraňovali.

Sasuke, s tebou je to stejné, jako kdybych šel proti bouři. Ale já to nevzdám, donutím tě zase žít.







Dětská nevinnost - 1. BONUS

29. prosince 2011 v 10:35 | Christine |  Dětská nevinnost

Ne, nezdá se vám to. Tak hodná jsem byla, že jsem si dovolila sepsat bonusový díl k "dětské nevinnosti".. Především kvůli Smajli, neboť ta ujíždí na ItaSasu :) Předem varuji nic extra nečekejte, ale snad vás konec potěší ^^ A jelikož je před slovem bonus "1" možná se dočkáte i dalších ^^





"Tak si rozbal ještě tenhle." Naléhal nejstarší Uchiha a vmáčknul Sasukemu do dlaně nijak velikou krabičku. Sasuke opatrně strhnul balící papír a propukl v dětský smích.

"Nintendo? Páni tati!" Zajásal nadšeně a honem se to snažil dostat z krabice, které to ještě věznila.

"Sasuke! A ještě jedna drobnost, málem bychom na to zapomněli." Usmála se matka a doprostřed stolu postavila velký čokoládový dort, na kterém plápolalo deset svíček.

"Víme, že sladkému moc nedáš, ale Itachi ti určitě rád pomůže." Dodala s úsměvem a posadila se zpět vedle otce. Itachi jen němě přitakal a přitom nespouštěl oči ze Sasukeho. Slavil desáté narozeniny, usmíval se jako dítě. Bylo to vlastně dítě, ale jen Itachi věděl, že někde uvnitř toho dětského tělíčka se schovává duše vyrovnaného člověka. Duše jeho milence, ne jen bratra. Itachi se ušklíbl. Jedna jeho půlka by nejradši Sasukeho povalila na stůl, strhla z něj oblečení a tvrdě se mu udělala do zadečku, ale druhá v něm pořád viděla to malé dítě, které musí jako bratr ochraňovat. Dlouhovlasému ze sebe samého bylo špatně. Teď teprve se mu v hlavě rozléhaly události minulých týdnů. On spal se svým bratrem, spal s desetiletým kloučkem. Při té vzpomínce se mu málem postavil. Viděl před očima to tělo svíjející se v návalech slasti a chtěl se ho znovu dotknout. Nesnášel ten pocit, co ho k tomu burcoval. "Je to bratr, chovej se tak." Nadával si v duchu.

"Itachi? Vnímal si mě?" Optal se otec, když viděl, že starší syn je myslí někde jinde.

"Itachi.. Nemáš třeba nějakou novou známost? V poslední době si trochu mimo.." Poznamenala na okraj matka a nervózně se pousmála. Itachi vykulil oči a Sasuke se nepatrně napřímil, jako by čekal na odpověď. Přeci jenom Itachi se opravdu choval jinak a Sasuke nemohl pochopit, zda kvůli němu nebo něčemu jinému.

"Měl si stejnou otázku jako matka nebo ne?" Otočil se Itachi směrem k otci, protože odmítal řešit svůj milostný život.

"Do tohohle mi nic není, dokud mi do domu nepřijde nějaká s tím, že čeká tvoje dítě." Zasmál se otec.

"Tati!" Vyhrknul Itachi, kterému se tohle téma vážně nelíbilo.

"Dobře, dobře.. Jen jsem ti říkal, že o víkendu budete doma sami. Chtěli jsme tu s matkou být, ale když jsme Sasukeho narozeniny oslavili už dneska, tak můžu s kolegy jet na ty ryby." Pousmál se otec, kterému to očividně udělalo velkou radost.

"Ale měli bychom tu zůstat. Celé prázdniny budou trávit sami. Nebo ty klidně jeď a já tu s kluky zůstanu." Navrhla matka, která se rybí akce účastnit nechtěla.

"Nejsou to žádný, malý písklata! Navíc jsme si zarezervovali místo v kempu.. Taky nám neuškodí trávit trochu času o samotě.." Dodal nejstarší Uchiha potutelně a usmál se. Oba synové protáhli obličeje v gestu, že tohle vážně poslouchat nechtějí.

"Takže... Zvládnete to tu? Jde jen o páteční večer a víkend. V neděli k večeru se vrátíme." Dovysvětlil otec a pousmál se.

"Pokud nemá Sasuke něco proti, tak proč ne. O nic nejde.." Odvětil klidně Itachi a pokrčil rameny. Sasuke zavrtěl hlavou, jako že s tím žádný problém nemá a zmateně se na Itachiho podíval. Ten mu však nevěnoval jediný pohled. Měl bych mít nějaký problém? Co to do něj vjelo? Možná za to můžu já.. Od té doby, co jsme se vrátili z chaty, se k němu chovám jen jako k bratrovi. Budu to muset napravit.

..........

Mladý chlapec s očima tmavšíma než sama tma odhodlaně zaklepal na dveře Itachiho pokoje. Žádná odpověď. Nebraje ohledy na soukromí staršího bratra prostě vešel dovnitř. Itachi seděl zády ke dveřím na vysoké stoličce, v uších sluchátka. Sasuke se proplížil až k němu a zadíval se na to, co Itachi právě dělal. Tužkou stínoval očividně skoro dokončenou kresbu. Mladší Uchiha se zajíkl. Na papíře skvěla jeho podobizna, v celé své kráse. Jen to nejintimnější místo kryl jakýsi pruh látky. Sasuke se uklidnil, nabral vzduch do plic a hravě zatáhl za jedno z Itachiho sluchátek. Ten se polekal a prudce se otočil.

"Ježiš Sasuke! Víš, jak si mě vyděsil?! Myslel jsem, že naši něco zapomněly a..." Vydechl ztěžka Itachi. Jenže to už mu Sasuke obtáčel paže kolem hrudi a jemu zas a znovu docházel vzduch v plicích.

"Co to děláš?" Podivil se.

"Co bys řekl? Třeba, že tě objímám?" Špitl Sasuke a škádlivě se usmál.

"Koleduješ si Sasuke, víš, že se nedokážu ovládat. Něco bych ti mohl udělat..." Sykl Itachi a na tváři vykouzlil výraz rádoby zabijáka. Sasuke se, ale rozesmál.

"Zatím by stačilo, kdyby si udělal něco k večeři." Popíchl ho jízlivě a pustil ho.

"Na to sem ti dobrej, že?" Ušklíbl se Itachi a vstal. Kresbu schoval do šuplíku, nejspíš si myslel, že se Sasuke nevšiml. Ten raději mlčel, nechtěl ho zbytečně dál škádlit a provokovat. Na to měl ještě času dost.

........

Bytem se nesla příjemná vůně pizzy. Jediné jídlo, které dokázal Itachi udělat aniž by ho spálil, převařil nebo nedej bože nedovařil, což je při pečení, docela nezvyklé.

"To snad nemyslel vážně?" Rozesmál se Sasuke až se skoro zakuckal. Ležel na pohovce, hlavu položenou v Itachiho klíně a spolu s ním sledoval nějakou komedii. Ať to bylo vtipnější sebevíc, Itachiho to po chvíli přestalo bavit. Soustředil se jen na Sasukeho, který mu ležel na klíně. Zamyšleně mu přejížděl po hladkých, černých vlasech a měl co dělat, aby se na něj nevrhnul.

"Sasuke, už si půjdu lehnout." Špitl, když hodiny ukazovaly něco kolem jedenácté večerní.

"Už? Chceš jít spát?" Podivil se Sasuke a přetočil se na záda, ale pořád svým tělem bránil Itachimu vstát. Zadíval se mu do očí a usmál se.

"Sasuke, přestaň mě provokovat!" Itachi už začínal být zoufalý. Ještě chvíli a jeho kámoš se postaví do pozoru a bude vyžadovat pozornost, toho neuvěřitelně útlého zadečku.

"Co ti přelítlo přes nos? Udělal jsem ti něco? Nebo už prostě nechceš? Nechceš se mě dotýkat? Kdy naposledy si mě políbil?" Vyhrknul Sasuke a prudce se posadil. Cítil se dotčeně.

"Tak to právě vůbec není!"

"Ne? Takže nevadí, když udělám tohle?" Optal se Sasuke a vzápětí se nahnul k Itachumu. Nebyl to polibek, spíš jen tvrdá, dětská pusa. Pusa na pusu. Nic víc. Přesto Itachimu uteklo tiché vydechnutí. Cítit ty sladké, jemňounké rty bylo jako pít vodu ve vyprahlé poušti.

"Nedělej to... Prosím!" Zaúpěl Itachi a jemně od sebe Sasukeho odstrčil.

"Ale proč ne? Já chci, abys to udělal..." Odsekl Sasuke a jeho dětskou tvář zahalil stín.

"Nechci, aby to dopadlo jako minule. Už tě nikdy nezraním.."

"Víš, co jsem si přál, když jsem sfoukával svíčky na dortu? Přál jsem si tebe..." Itachi sebou cuknul a překvapeně se na Sasukeho podíval. Ten se sice pořád bál té bolesti, která ho nejspíš čeká, ale to co nastávalo potom, se mu nadmíru zalíbilo. Chtěl tu rozkoš, slast a chtěl zase usínat v Itachiho náruči.

"Tak buď můj narozeninový dárek, buď moje narozeninové přání, Itachi." Sasuke mluvil tím svým dětským, ale přesto nyní podmanivým hlasem. Itachi úplně zkoprněl. Najednou viděl toho, jenž tam moc miluje. Toho, kterého chtěl opět cítit, ochutnat, objímat, laskat... Jako smyslů zbavený se nad Sasukeho sehnul a rty se začal třít o ty jeho. Nejdřív jen zlehka, jako by se ho bál dotknout, ale během chvilky si proklestil cestu do jeho úst a plenil je svým jazykem. Každičkou skulinku, vychutnával si ten elektrizující pocit, který mezi nimi vznikal. Dlaněmi mezitím zkoumal bráškovu hruď. Sjel níž až k lemu trička a v dalším okamžiku mu ho vyhrnoval až k bradě, jen aby se hned na to mohl postarat o jeho bradavky. Třel je mezi prsty, lehce štípal, hladil, dokud obě nebyly jako z kamene. Sasukeho paže ho něžně hladily po zádech a jeho jazyk se nezkušeně avšak hravě zapojoval v souboji, který spolu vedli. Znenadání se Itachi odtáhl a tiše zasténal.

"Už to dlouho nevydržím..." Sasuke zmateně zamrkal. Itachi ho chytil za ruku a vytáhl ho do sedu. V dalším momentě ho chytil do náručí. Sasuke instinktivně obtočil nohy kolem jeho boků.

"Kam jdeš.. Jdeme?" Vykoktal Sasuke napůl zmateně a napůl vzrušeně. Jeho chlouba už se ozývala a o Itachiho škoda mluvit.

"Ke mně, tentokrát nedovolím, aby se ti něco stalo." Zamrmlal Itachi a zamířil do svého pokoje. Sasukeho něžně položil do peřin a hned na to, už na něm obkročmo seděl. Nejdřív ho zbavil překážejícího trička a pak se jeho dlaně začaly věnovat zipu u kalhot. Jedním tahem ho rozepnul. Jeho nenechavá ručka si to namířila přímo pod Sasukeho boxerky. Stiskla jeho "dětské mužství" a začala ho zpracovávat.

"Itachi.." Zasténalo dítko pod ním a boky se pohnulo proti němu. Itachi se sám pro sebe pousmál a uvolnil stisk, aby mu mohl, stáhnou i poslední oblečení, co na sobě měl. Když se mu to podařilo, rty se přisál k jeho údu. To už Sasuke ztěžka vzdychal, ačkoliv se snažil udržet na uzdě. Přeci jenom se pořád trošku styděl. Itachi jeho úd vsával do úst, jazykem přejížděl po štěrbině na vrcholku, dlaní hnětl varlata. Sasukeho sténání pro něj bylo rajskou hudbou. Olízl jeho penis po celé délce, jazykem polaskal uzdičku a druhou volnou rukou se mu vtěsnal mezi půlky. Prsty se třel o jeho dírku a po chvíli do něj zasunul jeden ze svých prstů. Už to v něm vyvolalo nával slasti. Skoro Sasukeho kousnul. Vytahoval prst a zase mu ho vrážel zpátky do zadečku. Po chvíli přidal i druhý, to už se začal Sasuke trochu zmítat. Itachi najednou přestal a nahnul se k nočnímu stolku.

"Itachi?"

"Hm?"

"Co to děláš?"

"Hledám tohle..." Opáčil mladík a vrátil se zpátky mezi Sasukeho roztáhnuté nohy.

"Co to je?"

"Gel, neboj, uvidíš.. Bude to fajn." Špitl Itachi. Rozhodl se, že Sasukemu nebude vysvětlovat co a jak a proč.. Prostě to použije. Opět se sklonil, aby mohl jeho úd dál opečovávat, zatímco gel, co měl na prstech, mu začal pomalu roztírat kolem vstupu do jeho těla. Sasuke zasykl, jak to studilo a tiše zasténal. Skoro se blížil k vrcholu, ale Itachi se pokaždé odtáhl, aby jeho vyvrcholení oddálil. Sám už byl na hranici únosnosti. Chtěl to tělo pokud možno okamžitě ošukat. Chytl Sasukeho za stehna a odtáhl mu nohy ještě více od sebe. Tomu se na tvářích usadil roztomilý ruměnec. Dlaní si ucpával ústa, aby nebylo slyšet, jak hlasitě vzdychá a oči měl přimhouřené, jak moc se styděl. Itachi se nad tím pousmál.

"Víš, že jsi překrásný." Zašeptal, zatímco se třel svou tepající erekcí o jeho dírku. Nejradši by tvrdě přirazil a vyšukal z něj duši, ale věděl, že mu slíbil bezbolestné milování. Proto pomalinku přitlačoval, špička jeho penisu zmizela a Sasuke dlouze vydechl.

"Bolí tě to?" Špitl Itachi, když viděl Sasukeho výraz. Ten jen záporně zavrtěl hlavou a celkem prudce se pohnul zadečkem proti Itachiho chloubě. Díky lubrikantu, to v podstatě nebolelo.

"Sasuke!"

"Hn?" Zavzdychal Sasuke a dál se pod Itachim vrtěl, jen aby mohl cítit tu slast, kterou mu jeho naběhlý penis způsoboval. Itachi překvapeně zamrkal, ale hned na to začal přirážet. Jemnější, plynulé pohyby, které Sasukeho dováděly k šílenství. Itachiho dlaň se přitom starala o jeho úd. Sasuke už, už natahoval ruce, které chtěl kolem Itachiho ovinout a přitáhnout si ho pro polibek, když ho Itachi zarazil. Ano, chytl ho za ruku a vytáhl ho do sedu.

"Itachi!" Vyhrklo dítko, když se Itachiho penis až po kořen zarazil do jeho zadečku. Z očí mu málem vyhrkly slzy.

"Neboj, hned to přejde..." Konejšil ho Itachi a konečně se svými rty přisál na ty jeho. Dlouhý, francouzský polibek. Jejich hra jazyků. Itachi se pomalu nadzvedával a přirážel do Sasukeho, zatímco ho jednou rukou přidržoval v objetí a druhou ho hladil a uspokojoval v rozkroku. Netrvalo dlouho a díky spojení všech těchto činností Sasuke s táhlým vzdechem vyvrcholil. Itachi však stále přirážel.

"Já už nemůžu..." Zaúpěl Sasuke a ztěžka se nadechl. Stále cítil zbytečky orgasmu, třásl se a přitom mu znovu začínal tvrdnout.

"Sasu.. Já.. Už!" Vydechl Itachi a zasténal. Naposledy velmi tvrdě přirazil. Přitlačil, jak nejvíc vůbec mohl. Co nejhlouběji se dostal. Sasuke pevně sevřel oči a tiše zavzdychal. Potom, co Itachi začal zase vnímat, položil Sasukeho opatrně do peřin a vyklouzl z něj. Sasuke se třásl a stále ještě zrychleně dýchal.

"Si v pořádku?" Optal se pro jistotu. Odpovědí mu bylo přikývnutí, a natažení Sasukeho dětské ručky. Sasukeho chytil Itachiho dlaň do své a přitáhl si ho blíž.

"Slib mi, že to příště uděláš, aniž bych se tě musel doprošovat." Naléhal Sasuke a pevně se díval do Itachiho očí. Itachi se pousmál a lehl si vedle něho.

"Líbí se mi, když mě svádíš.. Jen se dost dobře neumím ovládat."

"To po tobě ani nikdo nechce.." Zabručel Sasuke a položil si hlavu na Itachiho obnažený hrudník. Poslouchal tlukot jeho srdce, který ho nedlouho na to, ukolébal ke spánku.


Neukvapuj se! (Sasuke/Naruto)

27. prosince 2011 v 19:01 | Christine |  Neukvapuj se!


Tak.. Myslela jsem, že tohle nikdy nevypluje na povrch.. Ale stalo se. Psala jsem to už v létě.. A hotové jsou čtyři kapitoly. Jak někteří jistě hned pochopíte je to jen jakýsi přepis na Sasukeho a Naruta... Převzatý děj, není o co stát.. Prostě, když se cvok nudí.. Kdo zná S.I.H, dojde mu to ^^


1. Kapitola
......................................



Ticho, které přerušoval jen dech pár osob, které tu seděly a občasné zašustění stránek knih, které četly. Vzduchem se nesla vůně papíru a inkoustu. Všechna okna byla zavřená. Všechna až na jedno, u kterého seděl ON. Seděl v rudě potaženém křesle, nohy zkřížené v tureckém sedu. Četl si. Ostatně jako všichni, kteří zavítali do školní knihovny. Tmavé vlasy mu nezbedně padaly do onyxově černých očí, což mu, ale očividně vůbec nevadilo. Alabastrová pokožka kontrastovala s tmavou barvou školní uniformy. Než jsem se nadál, naše oči se střetly. Vyděšeně jsem uhnul pohledem a začal se zase věnovat vybírání si knihy.

Celé tři roky jsem strávil tím, že jsem ho pozoroval. Sledoval jsem ho kdykoliv jsem zjistil, že je v knihovně. Bylo to jediné místo, kde jsme se ocitali společně. Rozhodl jsem se, že si všechno co k tomu o tři roky staršímu chlapci cítím, uchovám ve svém srdci.

Stál jsem před mohutným regálem z tmavého dřeva. Byl přeplněný knihami, ale já hledal pouze jeden určitý titul.

"Ocelové město" Natáhl jsem k němu ruku, avšak má dlaň se střetla s protivníkem. Zvedl jsem hlavu a několikrát jsem musel prudce zamrkat. Stál tam a jeho temné oči mě probodávaly skrz na skrz.

"Uhm, omlouvám se! Vezmi si tu knihu prosím...Usami." Vyhrknul jsem první větu, která mi přišla na jazyk. A zadíval se na chlapce jménem Sasuke Usami.

"Jak to že znáš moje jméno?" Oči se mu zúžily v malé štěrbiny, ale i přesto se do mě zabodávaly. Ztuhnul jsem. Najednou moje plíce neměly dostatek kyslíku. Nemohl jsem se nadechnout. Tváře mi zrudly studem.

Teď když byl přímo přede mnou, všechny mé přísně střežené city se draly na povrch. Zoufale jsem se to snažil zvládnout, ale bylo to marné. Miluji tě! Miluji tě! Miluji tě!

"Jsem do tebe zamilovaný." Vždycky jsem říkal to, co jsem měl na jazyku, ale tohle bylo jiné. Sám nad sebou jsem vytřeštil oči. Nejradši bych si v tu chvíli vrazil.

"Uhm, tedy.. Myslel jsem..." Zakoktal jsem se ve snaze vymyslet důvěryhodnou výmluvu. Už tak chabé pokusy překazilo jeho následné gesto. Vztáhl ke mě ruku a prsty mi polaskal blond vlasy. Tím mi změnil život i to, co mělo přijít potom.

Tehdy bylo všechno tak nevinné...

..........

A teď, o deset let později... Po deseti letech nuceného zapomínání na to, co bylo...

"Jmenuji se Uzumaki Naruto a jsem tu nový." Špitl jsem. Stál jsem mezi dveřmi kanceláře a oči nervózně upíral do země. Uprostřed místnosti byl delší stůl, který lemovaly čtyři židle a jedna která stála v jeho čele. Když se mi nedostavilo žádné odpovědi, zvedl jsem hlavu a rozhlédl se po místnosti. Na židlích seděly čtyři osoby. Nejspíš muži, ale z toho jak vypadali, šlo jen těžko usoudit, co jsou zač. Dva z nich měli hlavy zabořené do papírů, které se povalovaly na stole. Další z nich si hlavu opíral o dlaně, pod očima měl ohromné černé kruhy.

"Promiňte. Jsem tu nový, měl bych tu nastoupit." Zopakoval jsem a prsty se dotkl muže se smolně černými vlasy. Div nespadl ze židle. Místností se táhl ne příliš příjemný odér.

"Sasuke, ten nováček je tady." Zahučel černovlásek, který měl pod očima ještě děsivější kruhy, než muž, který seděl naproti němu.

"Sasuke?" Promluvil znovu, když se ani jemu nedostalo odezvy.

"Sklapni! Slyšel jsem tě hned napoprvé!" Promluvil muž, který seděl v čele celého stolu. Nohy měl položené nahoře a tvář mu kryla rozložená kniha. Sundal nohy ze stolu, zaklapl knihu a pohodlněji se usadil. Konečně ke mně vzhlédl.

"Tak co jsi zač? Výpomoc?" Jeho tón byl otrávený až skoro zhnusený. Mnul si ztuhlý krk a už zase se díval úplně jinam.

"Ne. Jsem stálý zaměstnanec. Tedy podle smlouvy." Odvětil jsem a přešel blíže k němu.

"Tvé jméno?"

"Jmenuji se Uzumaki Naruto." Hlesl jsem a snažil se nedýchat ten štiplavý zápach, který se nesl celou kanceláří.

"Hm. Myslím, že říkali, že někdo takový přijde..." Při těch slovech mávl rukou, jako by to byla už dávno vyřešená situace.

"Nemohl jsem se zúčastnit pohovoru.. Ale ty už jsi jako editor pracoval že?" Zvedl hlavu od spisů, které si doteď prohlížel a zadíval se na mě.

"Uhm.. Ano tři roky jsem dělal editora v nakladatelství Book´s." Zmateně jsem si ho prohlížel. Nevěděl jsem proč, ale jeho oči mě úplně sžíraly. Nemohl jsem se od nich odtrhnout.

"Ehm.. Sasuke? Náčrt titulní strany k té nové knize je hotový." Tok mých myšlenek přerušil hlas muže s delšími tmavými vlasy, staženými do culíku. Sasuke se postavil a kývl na mě.

"Ok nováčku, pojď semnou..." Než jsem stačil něco namítnout, už jsme seděli naproti mladé ženě a prohlíželi si titulní stranu knihy, která čekala na vydání. Na stole stály různobarevné tužky, jednu z nich v ruce svírala právě ona.

"Je to celkem dobré. Ale ve finále to působí příliš nudně. Dvojici si vystihla dobře Ino, ale okamžik polibku je naprosto bez života. Tady to oprav." Sasuke k ní přisunul list a ukázal jí, kde má provést změnu.

"Takto?" Optala se po chvíli.

"Ne, pořád je to nudné... Líbala si už předtím někoho?" Zadíval se na ní naprosto bezvýrazným, chladným pohledem. Zajíkla se a její tváře získaly nachový odstín. Ač otázka patřila jí, já jsem byl také značně vyvedený z míry. Vždyť to zavání sexuálním obtěžováním! Napadlo mě.

"Um, řekl bych, že je to dobrá práce." Snažil jsem se zakročit, ovšem Sasuke mě pár slovy zpražil.

"Nemíchej se do toho amatére!" Syknul otráveně. Překvapeně jsem na něj vytřeštil oči a snažil se nabrat vzduch do plic.

"Uhm Sasuke... Když se líbáš, většinou se u toho nevidíš." Namítla blondýnka a nevinně se pousmála. Sasuke se na ní díval pořád stejně bezvýrazným pohledem. Nakonec ale přikývl.

"Máš pravdu. Ukážu to jen jednou, tak se pořádně dívej a všímej si sklonu hlavy." Zahučel Sasuke a vstal. Automaticky jsem ho napodobil.

"Správně, dojdu pro nějaké podklady." Navrhnul jsem, ale než jsem stačil cokoliv udělat, chytl mě za paži a prudce si mě přitáhl. Jeho druhá ruka sklouzla na mou bradu. Sklonil se ke mně a naprosto nečekaně spojil naše rty v polibek. Jemně se svými otřel o ty mé a než jsem se nadál už stál zase u stolu.

"Máš to?" Optal se a posadil se zpátky na židli. Já i blondýnka jsme třeštily oči na všechny strany.

"Co to sakra děláš?" Vyhrknul jsem a tísnil se u zdi, co nejdál od něj.

"Co bys řekl? Samozřejmě, že pracuji!" Opáčil s absolutním klidem. S místnosti bylo najednou ohromné dusno. Jestli jsem před tím nemohl dýchat, teď už jsem byl po smrti.

Konečně polední pauza. Seděl jsem v kantýně nad kelímkem kávy. Pořád a teď ještě víc, mě bolel žaludek. Prsty jsem drtil kelímek a v hlavě jsem měl děsný zmatek. Jediné co jsem chtěl, bylo odejít z rodinné firmy a postavit se na své nohy. Místo toho jsem se dostal mezi blázny. Horší je, že si většina lidí z této společnosti myslí, že tohle místo jsem dostal jen díky rodinným výhodám. Chtěl jsem se odpoutat a místo toho se to na mě všechno sesypalo. Vybavily se i myšlenky, které jsem si skoro deset let zakazoval. Dny a noci strávené se Sasukem, naše dotýkající se rty. Těla, která se o sebe vzájemně třou. To všechno co se odehrálo po tom, co jsem se mu vyznal. I ta chvíle, kdy jsme spolu leželi v posteli a já se ho zeptal, co pro něj vlastně znamenám. Jeho odpověď byl pouhý úsměv. Vysmál se mi přímo do očí. Tenkrát jsem se sebral a utekl jsem. Celou tu dobu si semnou hrál. Byl jsem pro něj prachobyčejná hračka. A teď, potom co jsem se na všechno snažil zapomenout, narazím na muže, který se musí jmenovat zrovna jako on. Navíc je to teď můj nový šéf, kterého budu vídat každý den. Vzteky jsem skoro rozmáčkl kelímek.

"Hej." Ozvalo se nade mnou a já vyděšeně povyskočil.

"Co je?" Štěkl jsem naštvaně, až jsem se sám lekl.

"Dokončil jsi editaci druhé kapitoly?" Stál tam on. Už zase. Jeho černé oči se na mě upíraly a já jsem pod jeho pohledem zjihl.

"Ano." Přikývl jsem... Copak se vůbec nechystá omluvit za to, jak mě políbil? Divil jsem se. Ale on byl očividně opět klidný, jako vždy. V klidu si zapálil cigaretu a potáhl. Z úst mu vyšel kouř.

"Naruto?" Špitl. Poprvé to vypadalo, že je nejistý.

"Ano?" Opáčil jsem a zadíval jsem se na něj. Pohled mi vzápětí opětoval. Smrštil obočí a znovu potáhl z cigarety.

"Neviděli jsme se už někde?" Překvapeně jsem zamrkal a zavrtěl hlavou v záporném gestu. Mlčky pokrčil rameny a odešel. Celý zbytek dne jsem nad tím přemýšlel. Nad vším co se za tak krátkou dobu stalo. Celý rozlámaný a unavený jsem zaklapl katalog se seznamem knih a jako poslední opustil kancelář.

..........

"Jsem tak unavený." Hlesl jsem sám pro sebe, když jsem vcházel do kanceláře. Už ve dveřích jsem se, ale zasekl. Kancelář už nepáchla jako smetiště, ale voněla po květinách. Nejspíš po těch, co tkvěly ve váze na stole. Uklizeném stole. Na židlích seděl Sai, Shikamaru a Kiba. V čele opět Sasuke. Všichni až na něj se na mě usmívali a zdravili mě. Byl jsem vyděšenější ještě víc než předešlý den.

"C-co to je?" Divil jsem se. Později mi jeden muž z jiného oddělení vysvětlil, jak to tady chodí. Na začátku měsíce jsou všichni plní života, ale postupně jak přibývá práce a termíny se krátí, pomalu, ale jistě všichni umírají. Zděšeně jsem mu naslouchal, než jsem se po obědě v podobě kávy nevrátil na své místo.

"K čemu máš katalog knih?" Zajímal se Sai a hleděl mi přes rameno.

"Chtěl jsem se knihy, které nakladatelství vydává naučit nazpaměť." Opáčil jsem v klidu. Ovšem z jeho pohledu mi bylo jasné, že pro něj tohle nepřichází v úmyslu.

"Nechci se je jen naučit. Já ty knihy i čtu. Chci vědět, co vydáváme." Objasnil jsem.

"To není nic pro mě." Zaúpěl Sai a zděšeně zavrtěl hlavou.

"Pro mě je to běžné... Vždycky jsem četl všechny knihy v knihovně." Dodal jsem a mile se na něj usmál. Pohledy obou, ale upoutal Sasuke, který se otřásl.

"Stalo se něco?" Zadíval jsem se na něj.

"Ne. Nic.." Odpověděl suše, ačkoliv opět vypadal nejistě.

V kanceláři už bylo pusto. Zbyl jsem tam jen já a Sasuke. Zamyšleně jsem pročítal jednotlivé úpravy ke knize, když mě najednou ve vlasech polaskala Sasukeho dlaň. Zmateně jsem k němu vzhlédl.

"Nemohu se zbavit pocitu, že už jsem tě někdy viděl. Jen si nemůžu vzpomenou kde.." Pravil tiše a propaloval mě pohledem. Natáhl jsem ruku a odstrčil tu jeho, kterou měl vpletenou do mých vlasů.

"No. Bydlíme ve stejné oblasti, pracujme ve stejné branži. Je možné, že jsme se už někdy setkali.." Odseknul jsem a zadíval se zpátky do listů, které mi ležely na stole.

"Pravda." Hlesl, popadl svojí tašku a s kývnutím hlavy odešel z kanceláře. Ponořil jsem se zpět do svojí práce. Zamanul jsem si, že od teď se budu věnovat jen jí. Už nikdy se nezamiluji, už nikdy nebudu dělat věci polovičatě. Z práce jsem se vrátil pozdě v noci. Unaveně jsem padl na postel, a aniž bych se převlékl jsem usnul.

Sen, jenž se stal skutečností? 21. Kapitola

25. prosince 2011 v 14:46 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?

Tak jako :D Ne nebojte se ^^



12-13 duben

"Jak je možné, že se tomu grázlovi podařilo utéct z věznice?!" Křičela Tsunade a zuřivě se postavila. Stála za svým stolem, z velkého okna za ní se dala krásně pozorovat skoro celá Konoha.

"Stráž byla omráčená. Nejspíš použil některou svojí techniku!" Odvětil Hayate a zpříma se na ní zadíval.

"Neuvěřitelné! Byl v hrozném stavu po tom, co byl vyslýchán! Hayate, běž, vezmi zbylé Anbu a jděte na sever, ostatní už vyrazili. Už je tomu pár hodin, co zmizeli, nejspíš budou celkem daleko." Rozkázala Tsunade a otočila se směrem k oknu.

"Rozkaz Hokage!" S těmito slovy zmizel v obláčku kouře.

.............

Skupinka ninjů postávala před branou z vesnice a domlouvala případnou taktiku útoku.

"Sasuke, zůstaneš tady. Vím, že budeš odporovat, ale jinak to tentokrát nepůjde!" Rozhodl Kakashi a nehodlal o tom více diskutovat. Ač to bylo zvláštní, Sasuke nic nenamítal. Pozoroval skupinku ninjů vzdalující se v krajině Konohy.

"Neodešel by, kdyby k tomu neměl důvod!" Špitl si Sasuke sám pro sebe. Nevěděl, co má dělat. Vůbec netušil, co se Narutovi honí hlavou. Bylo mu jasné, že Deidara nebyl tím, kdo tohle spustil. Viděl, jak vypadal a tušil, že i kdyby nabral trochu síly, nikdy by sebou nebral Naruta.

"Tak proč, ale zmizel i on?" Jeho trasa se náhle změnila. Z cesty vedoucí ke společnému bytu se najednou stala cesta mířící k jezeru. K tomu jezeru, kde ho Naruto našel. K místu, kde spolu od té doby trávili volné chvíle. Už zdálky Sasuke zahlédl střechu vyčnívající mezi stromy. Patřila starému stavení, které stálo jen pár metrů od vody. Naruto mu vyprávěl, že tam kdysi žil nějaký ninja, ale teď, po těch letech, to byla jen stará, opuštěná budova. Nikdo sem nechodil. Děti se bály a dospělí k tomu neměli jediný pádný důvod nebo o místě ani nevěděli. Sasuke přidal do krku a za chvíli stál ze zadní strany budovy. Dlouho se nerozmýšlel a během několika vteřin stál ve dveřích.

"Sasuke?!" Vykřikl blonďáček stojící u postele v rohu místnosti. Tázaný na něj němě zíral.

"Proč?"

Žádná odpověď.

"Proč si zmizel? Proč s ním?"

Opět žádná odpověď.

"Chtěl si utéct? Nebo ho zachránit? Proč proboha? Když se nám konečně povede dát tě trochu do kupy, ty si klidně znovu utečeš? Nechápu to! A navíc s ním?! Co vy dva mezi sebou máte?! Naruto uvědomuješ si, jak nevděčně se chováš!" Sasukeho hlas se postupně zvyšoval, ale přesto zněl pořád tak temně a naštvaně. Pomalu se k Narutovi přibližoval, ruce v pěst. Blonďáček by se ani nedivil, kdyby mu teď jednu ránu uštědřil.

"Tak už mluv, sakra!"

"Nechápeš to Sasuke. Nechápeš vůbec nic!"

"To máš pravdu! Nechápu, proč si chtěl utéct!"

"Protože vás miluje, protože miluje tebe, hlupáku." Ozval se zvláštní, chraplavý hlas, zpoza Naruta. Sasuke sebou trhnul a oči upřel na Deidaru, který se právě pokoušel posadit. Naruto se k němu spěšně sehnul a pomohl mu.

"Mě? To už asi ne!" Odsekl zhnuseně Sasuke a o krok ustoupil.

"Sasuke..."

"Ne Naruto! Na to už je pozdě. Ty´s odešel, aniž by ses staral o to, jak se budu cítit. A ne jen já. Přemýšlel si, co všechno zase budou muset vytrpět ostatní?"

"Přestaň mi to vyčítat! Nebudu tu poslouchat tvoje řeči, když si ani nenecháš vysvětlit, proč jsem to udělal!" odsekl Naruto. Tak moc ho bolelo poslouchat Sasukeho výčitky. Přitom odešel především proto, aby ho a ostatní ochránil.

"Řekni mu to, to co si řekl mně." Ozval se opět Deidara a pokusil se postavit, což se mu po nějaké době podařilo.

"Měl bys ležet." Špitl Naruto.

"Potřebujete si promluvit, budu venku."

"Na to zapomeň. Zapomeň, že by si šel sám ven. Budeš tady a my půjdeme. Dělej Naruto!" Sykl Sasuke a vyšel ven z té rozpadající se budovy. Naruto ho se sklopenou hlavou následoval.

.............

"Není možné, aby byli tak moc daleko! Hokage nikdo netuší, kde je máme hledat. Ani ninja psi nezachytili jejich pach. Nemáme žádnou stopu."

"Okamžitě se stáhněte! Něco tu nehraje!" Odvětila Hokage a Hayate okamžitě poslechl její rozkazy.

"Máš pravdu Tsunade. Akatsuki jsou pořád na stejném místě, do pohybu se nedaly. Ti v tom tentokrát prsty nemají." Ozval se z ničeho nic hlas.

"Tušila jsem to." Tsunade moc dobře věděla, že Jiraiya je v místnosti, takže se ani moc nepolekala.

"Co budeme dělat?"

"Víš kde je Sasuke?"

"Měl by být v bytě, Kakashi ho sebou nebral."

"Pleteš se. Ale tak či tak... Buď se vrátí všichni tři, nebo ani jeden z nich, to mi věř." Odvětil klidně Jiraiya, který Sasukeho nějakou chvíli sledoval a pomalu mu začalo docházet, co se to tu děje.

.............

"Tak spusť!" Sykl Sasuke a pohledem probodával chvějícího se Naruta.

"Nechci, aby si mi to vyčítal, protože jsme to dělal hlavně kvůli tobě a ostatním. Když jste mě zachraňovali, mohli jste tam umřít. A já nemůžu znovu podstoupit to riziko, že po mě Akatsuki půjdou. Nedovolím, aby vás znovu ohrožovali. Sasuke, právě proto, že tě miluju, právě proto odsud musím zmizet. Jinak budete v nebezpečí a to jen kvůli mně." Naruto se zhluboka nadechl a konečně se Sasukemu zadíval do očí. V těch tkvěla bolest a pochopení. Teprve teď mu došlo, proč to Naruto udělal. Nemyslel si, že to bude brát takhle.

"Si hlupák!"

"Já vím, měl jsem odejít hned."

"Si strašný vůl, Naruto! Proč si myslíš, že tě ostatní šli zachránit? Proč myslíš, že riskovali životy? Protože jim na tobě záleží, si jako jejich rodina! I teď tu pobíhají a snaží se tě najít. Mysleli si, že tě ten hňup unesl, ale ono je to celé úplně jinak."

"Na tom nesejde Sasuke, já musím odejít."

"Nemusíš a ty to víš! Jsou to jen hloupé řeči. Musíš tu zůstat. Kvůli nim, kvůli mně!"

"Nechci, aby kvůli mně, byli v nebezpečí!"

"Přijdou jiní ninjové, co je budou ohrožovat a najednou tě budou potřebovat, zamysli se nad tím sakra už!"

"Zůstaň tu, není to prosba.." Sykl Sasuke a rychle se k Narutovi přiblížil. Pevně ho chytil za paži a přirazil ke zdi schátralé budovy.

"Řekni to!" Špitl mu do ucha a přitom ho zlehka olízl jazykem. Zuby ho stiskl a vzápětí se přemístil na jeho dokonalý krček. Začal ho zasypávat polibky, zatímco jeho ruce si probíjeli cestu pod Narutovo tričko.

"Já vím, že po tom toužíš."

"Toužím?!......."








Akatsuki slaví Vánoce!

24. prosince 2011 v 12:13 | Christine |  Povídky FF

Ano! Nebo ne.. Možná. Kdo ví? Já teda ne ^^ Upřímnou soustrast o:-*


Za okny se vznášely k zemi běloskvoucí vločky. Vypadaly skoro, jako by je někdo vystřihl z jemňounké krajky. Na zemi se na sebe vrstvily a tvořily sněhovou peřinu, jen zalehnou a zachumlat se. Domem, který stál uprostřed rozlehlé louky, se nesly tóny vánočních koled.

"Nesém vám časopis poslouchejte." Hidan značně posilněn vaječným likérem, seděl na židli v kuchyni a prozpěvoval se.

"Hidane! Zpíváš to špatně! Né časopis, ale noviny." Opravoval ho Pein a mezitím ještě stíhal uždibovat bramborového salátu, který právě pracně připravovala Blue. Ovšem jakmile Blue zaregistrovala úbytek pracně usmolené pochutiny, hned Peina praštila přes ruce.

"Přestaň to ujídat a radši sežeňte vánoční stromeček a kapra." Dirigovala Peina a ostatní členy, kteří se rozvalovali po celém domě a hůř ujídali připravené cukroví.

"Konan má pravdu! Hoši zvedejte své už jen z části použitelná těla a jde se pro stromeček." Nařídil Pein a kolem krku si začal omotávat černou šálu jak jinak než s červenými obláčky. Následoval ho Deidara, Hidan a samozřejmě Tobi, který u toho nemohl za žádnou cenu chybět.

………..

"Tak parto! Stromů je tu dost, stačí si nějaký vybrat"

"Tenhléééé." Křičel Tobi a lísal se k jednomu stromu, který zrovna jak na potvoru připomínal staré koště pod úctyhodnou dávkou sněhové peřiny.

"Pícháááá." Vyjekl v zápětí. Prudce sebou trhnul a shodil tak na sebe a Deidaru, který stál vedle něj sníh.

"Íáá Tobi, já tě vážně zabiju!" Sápal se na nohy promočený Deidara a snažil se ze sebe sundat sníh, kterým byl obalem. Skoro by se dalo říct, že připomínal blonďatého sněhuláka.

"Vezmeme tenhle!" Rozhodl nakonec po hodině courání Hidan a začal do něj mlátit kosou. Třísky a jehličí létalo na všechny světové i nesvětové strany.

"Hidane! Zničíš si kosu a z toho atomu nakonec nic nezbude!" Nadával Pein. Ovšem sotva to Pein dořekl, ozvalo se hlasité křupnutí. Hidanova kosa se zlomila vejpůl a on zaletěl po hlavě přímo do sněhu. Sotva hlavu vyndal, začal řinčet jak malé dítě.

"Moje kosa! Moje krásná kosička! Co teď budu dělat? Doufám, že mi Jashin k Vánocům pořídí novou." Brečel Hidan jak želva a Tobi se ho snažil uklidnit. Deidara mezitím zkoušel pokácet nějaký ten srtomeček za pomoci výbušného jílu. To pak místo stromečku měli jen třísky na podpal.

"Deidaro, už si vykácel půlku lesu! Vracíme se. Místo stromečku ozdobíme třeba nějakou kytku, co máme doma!" Rozhodl Pein, který měl ze zimy modré rty a jeho nos vypadal jako nos soba Rudolfa.

...............

"Jak to, že nejste schopní sehnat obyčejný vánoční stromeček?!" Prskala Blue a ještě přitom stihla odhánět ostatní členy od připraveného jídla.

"My za to nemůžeme! Oni se ty mrchy zelený bránily a taky hrozně píchaly!" Nadával Hidan a ještě na poslední chvíli sepisoval dopis pro Jashina s žádostí o novou kosu.¨

"Tobi má nápad!" Šeptl Tobi Konan do ucha. Ta se instinktivně ohnala a vrazila mu vařečkou přímo po hlavě.

"Tohle už nedělej!" Vyjekla na něj vydešeně.

"Ty taky! Teď bude mít Tobi bouli!" Kvíkl Tobi, mnoucí si bouli, rýsující se mu na hlavě.

"Stejně to pod tou tvou maskou nepůjde vidět! A teď vybal, co si měl za nápad." Štěkla Konan a vařečkou začala míchat další mísu bramborového salátu.

"Tobi si myslí, že by mohl být stromeček Zetsu." Usmál se Tobi vítězně, přičemž na něm zůstaly viset páry očí všech členů.

"Si vůl" Prsknul Deidara a vyndal nohy z lavoru s horkou vodou.

"Deidaro! Vůl sice je, ale jinej strom díky Vám nemáme." Sykla Konan.

"Já ale nejsem strom...!" Vložil se do hovoru Zetsu.

"Zetsu! Pokud nechceš strávit Vánoce na mrazu... Tak to přežiješ." Namítl Pein a zpražil ho vražedným pohledem. Zetsu se bránil, co mu síly stačily, dokonce Hidanovy málem ukousnul ruku, ale nakonec se jim podařilo dostat ho na podstavec.

"Tobi rád Vánoce." Zasmál se blaženě Tobi a pověsil na stromeček/Zetsua další ozdobičku, kterou vyrobil za pomoci jílu Deidara.

...........

"Večeře." Rozlehl se hlas Blue celým domem a vzápětí se začli u stolu shromaždovat všichni členové Akatsuki. Tedy skoro všichni.

"Já mám taky hlad!" Namítal Zetsu, ale všichni mu rázem zamítli, aby se k nim přidal.

"Strom přece nemluví, tak stůj a drž." Zanadávala Konan a posadila se vedle Peina.

"Jashine jenž si na nebesích... Tedy pokud tak jsi. Děkujeme ti za tohle posvátné jídlo a všichni doufáme, že mi nadělíš novou kosu" S těmito slovy se Hidan posadil a ztrápeně se pustil stejně jako ostatní do jídla.

"Ta ryba je nějaká divná..." Špitl Deidara a dloubnul vidličkou do modrého masa na talíři.

"Nechutná ti snad?" Vrhla na něj vražedný pohled Konan a Deidara se otřásl. Zavrtěl hlavou a s úsměvem si dal do pusy kousek té delikatesy, kterou vzápětí, když se Konan nedívala, vyplivnul.

"Co je to vlastně za rybu? Kapr?" Podivil se Kakuza.

"Vlastně... Takovej větší kapr." Špitla Blue.

"Větší kapr? Jako třeba.. sumec?" Zajímal se Tobi zvědavě.

"Ještě větší..." Špitla opět Konan a pohled zabodávala do talíře.

"Žralok? Nebo velryba?" Optal se znovu Tobi a fascinovaně si prohlížel maso na talíři.

"Kde je vlastně Kisame?" Vložil se do toho Deidara a rozhlédl se na ostatní členy. Kisame chyběl. Všichni součastně se podívali na svoje talíře a vzápětí na Konan.

"Konan?!" Začali všichni křičet a vstávat od stolu. Jen Tobi si v klidu dál jedl. Tedy jedl, on se snažil všechno jídlo procpat jediným otvorem, který měl v masce.

"Pořád mi něco užíral a nakonec odmítl ulovit kapra... Tak jsem osmažila žraloka no..." Mluvila klidně Konan, i když ve tváři měla omluvný výraz.

Po večeři....

Po tom co všichni strávili nějaký čas po večeři na záchodě, se dostavili ke stromečku.

"A tohle je speciálně pro tebe Blue." Usmál se Deidara a podal Konan svůj dárek. Speciální šampon pro oživení blonďaté barvy.

"Uhm Deidaro děkuju, ale já mám kupodivu modrou barvu vlasů." Namítla Konan.

"Vážně? Uhm, tak ti si ho nechám pro sebe." Usmál se potutelně Deidara.

"A tohle je pro Vás Deidara-senpai." Tobi podal Deidarovi něco co připomínalo tác.

"Co to je Tobi?" Optal se blonďáček.

"Maska... Maska jako mám já. Teď už budeme úplně stejní." Usmál se Tobi. Deidara zrudnul, ruce zatnul v pěst a div ho nezmlátil.

"A já Vám něco ušil." Vložil se do toho Kakuza a všem podal malinké woodoo postavičky.

"Uhm.. K čemu mi bude woodoo postavička mě vlastního?" Ptal se nechápavě Pein za to Hidan byl nadšený a hned sám do své postavičky začal zapichovat špendlíky.

"Já mám taky dárky." Špitl Itachi a všem dal malé krabičky.

"Kontaktní čočky?" Pein opět nechápal.

"No jo, ale ne jen tak obyčejný. Speciální s motivem sharinganu. Teď už mi ho nebudete muset závidět." Usmál se Itachi.

"My ti ho někdy záviděli?" Promluvil sám pro sebe Zetsu,který stál ozdobený na podstavci.

"Deidaro-senpai! Zkuste si tu masku!" Kvičel Tobi a cpal špinavý kus čeho si Deidarovy na hlavu.

"Jdi s tím do háje Tobi." Okřikl ho blonďáček. Jenže Tobi si nedal pokoj a tak se během chvíle domem roznesla nepříjemná fráze.

"Katse!" Následoval obrovský výbuch. Deidara si neuvědomil, že jeho umění bylo i na stromečku/Zetsuovi. Domem se táhl obrovský oblak kouře. Skoro se nedalo dýchat. Dárky vylítly do povětří. Jedinou radost měl Hidan, který našel za oknem kosu.

"Jashin si na mě vzpomněl!" Křičel a kosil vše, co mu přišlo pod ruku.






Sen, jenž se stal skutečností? 20. Kapitola

18. prosince 2011 v 13:18 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?

Popravdě... Nevím jestli to mělo být takhle, ale už se to prostě stalo.. Tak nezoufejte v další kapitole bude hůř :P
Gomen za chyby já už to po sobě nečetla..




12. duben

Tmavovlasý chlapec dlouze zívl a po chvíli přemýšlení se překulil na pravý bok. Ruku si složil pod hlavu a úlevně si oddechl. Vzápětí mu to nedalo a otevřel oči, jako by se chtěl přesvědčit, že to co se za posledních dvacet čtyři hodin událo, nebyl jen pouhý sen. Hned jak dva temné korálky vykoukly na svět, střetly se svým pravým opakem. Dvě nebesky modré skleněnky. Ty, které toužil tak dlouho vidět.

"Naruto!" Vyhrknul Sasuke překvapeně, když si uvědomil, že ho blonďáček konečně vnímá. Konečně viděl jeho oči. Jiskra v nich sice nebyla tak velká jako vždycky, ale to mu bylo jedno. Hlavně, že jeho pohled nevyhasl, jako oheň v krbu. Jeho tvář už nebyla podobná bílé stěně a i ošklivá rána, která se mu ještě nedávno táhla přes levou tvář, teď nebyla skoro zřetelná.

"Probudil si se..." Špitl Sasuke, který tomu stále nemohl uvěřit.

"Byl jsem vzhůru už včera ne?" Pousmál se Naruto. Slova, která řekl, skoro nebyla slyšet, ale přesto dokázal mluvit a dávat dohromady souvislé věty.

"Tvůj hlas." Sasukeho zasáhlo příjemné teplo u srdce. Bylo to jako zapomenutá melodie, která se vám každou chvíli vrací, ale vy za boha nemůžete přijít na to, kde jste ji slyšeli.

"Sasuke?" Podivil se Naruto ležíc vedle něho.

"Jsem rád, že si vzhůru. Že se mnou mluvíš, že zase vidím tvé oči." Sasuke neměl v úmyslu to hned teď říct nahlas, ale prostě se to stalo. Naruto na něj němě zíral, nečekal, že by něco takového v tuhle chvíli řekl. Celou tu dobu mu to chybělo. Chyběly mu Sasuke lichotky, jeho sladká slůvka, která se k němu nehodila, ale přesto je Narutovi tak rád říkal.

"Víš, že tohle by si říkat neměl." Špitl Naruto, ale přesto mu tváři pohrával spokojený úsměv. Sasuke se k němu nahnul a špičkou nosu se otřel o tu jeho.

"A tohle bych taky neměl dělat, že?" Pronesl škádlivě a lehce se otřel o jeho rty, jako by to byl ten nejcennější klenot. Naruto ho chtěl nejdřív odstrčit, přeci jenom v nemocnici je může vidět každý, ale nakonec mu to nedalo a sám mu dovolil vstup do své medové jeskyně. Jejich jazyky se proplétaly jako hadi vyhřívající se na sluncem zalitém kameni. Žádná skulinka jejich úst nezůstala neprozkoumána. Líbali se až do chvíle, než jim začal rapidně docházet dech.

"Víš, měl bych zajít za Tsunade nebo Shizune a říct jim, že si se probral. Nejspíš budou chtít udělat další testy, a nebo něco podobného." Promluvil Sasuke a jemně odhrnul blonďáčkovi vlasy z tváře.

"Nejradši bych šel hned domů. A taky... Chci jít na rámen. Jak dlouho jsem ho neměl? Dva, tři dny?" Pousmál se Naruto, ale hned se zarazil, když uviděl Sasukeho překvapený výraz.

"Naruto byl si mimo víc, jak dva týdny. Popravdě už jsme si mysleli, že se ani neprobereš. Bylo to o chlup. Ten zatracenej šmejd chtěl utéct i s tebou. Nejspíš ten svůj rituál chtěli dokončit. Navíc jsem slyšel Kakashiho říkat, že je dost pravděpodobné, že po tobě znovu půjdou." Naruto se překvapením nezmohl na jediné slůvko. Jen němě zíral na černovláska a uvažoval na vším, co mu řekl.

"O to víc jsem rád, že už si se probral." Dodal Sasuke a zvedl se z postele. Tichými kroky přešel ke dveřím a tam se na moment zastavil.

"Hned jak tě pustí, pozvu tě na rámen. To ti slibuju." Špitl a s klapnutím dveří zmizel z pokoje. Naruto pořád mlčky pozoroval pokoj a snažil se srovnat myšlenky, které mu nemotorně poletovaly v hlavě. Akatsuki po něm zase půjdou? Takže je tu stále riziko, že mu ublíží? A nejen jemu? Že ublíží celému týmu? Konoze? Sasukemu?

............

Dveře se opět otevřely a dovnitř vstoupila žena s dlouhými blond vlasy. V rukách držela desky a něco si mumlala.

"Naruto?" Vyhrkla překvapeně, když vstoupila dovnitř.

"Jak.. Jak ti je?" Sasuke se sice zmínil o tom, že je Naruto při smyslech, ale tenhle Naruto vypadal mnohem líp, než ten, který jí ještě včera ležel na nemocničním lůžku.

"Pořád jsem trochu unavený, ale je mi mnohem líp, Hokage." Odvětil Naruto a poposedl si.

"To je v tvé situaci normální. Uděláme ještě nějaké testy, vyšetření. Bude toho hodně, nesmíme to podcenit, ale myslím, že dřív nebo později to bude v pořádku a budeš moct jít domů." Tsunade mezi tím překonala vzdálenost mezi dveřmi a Narutovou postelí.

"Horečku už nemáš." Pověděla po chvíli a stáhla ruku z Narutova čela.

"Už je mi vážně lépe, ale... Jak jsou na tom ostatní? Hokage, já.. Nevím, kdo všichni pro mě šli, ale asi jich bylo hodně, že? Proti Akatsuki..." Špitnul Naruto a promnul si unavené oči.

"Šlo jich hodně, ale nikomu se nic vážného nestalo. Pár zlomenin, modřin, ale to je vše. Měli štěstí, že narazili jen na některé členy. Jednoho dokonce přivedli do vesnice. Několikrát už se pokusil utéct, ale neměl šanci... Vyptával se po tobě, což mi připadalo divné..." Tsunade nechápavě nakrčila obočí a prolistovala několika papíry, které svírala v rukách.

"Deidara, že?"

"Jak to víš?" Podivila se Hokage, aniž by se namáhala s jasnou odpovědí.

"Tak nějak jsem to tušil. Jako bych to od někoho zaslechl, ale nebyl jsem si tím jistý." Naruto měl nečitelný výraz, jako by sám, byl ze všeho hrozně zmatený.

"Jak jsem řekla. Zatím je ve vězení, Ibiky ho vyslýchal, ale přesto jsme nic nezjistili. Když to tak půjde dál, bude bezpečnější se ho zbavit." Tsunadin hlas byl stále klidný a rozhodný.

"Zbavit? To přeci nejde!" Vyjekl Naruto a prudce se napřímil, až ho zabolelo v zádech.

"Jak to myslíš? Je to naše povinnost! Musíme ochránit vesnici!" Teď už Tsunade nezněla klidně, spíše překvapeně a naštvaně.

"Deidara není jako oni. Patří k nim, ale když jsem tam byl... Nevím proč, ale staral se o mě."

"Staral? A proto tě skoro nechal zabít a pak s tebou chtěl utéct? Zbláznil si se?!" Tsunade už zuřila.

"Ale..." Narutovi došla slova. Seděl roztřeseně na posteli a zíral do prázdna. Na Tsunade se radši ani nepodíval.

"Uděláme další testy, teď si odpočiň, potřebuješ to." Hokage zaklapla desky a poté už mlčky odešla z pokoje.

..........

Tiše, obezřetně vylezl z postele. Ve skříni v pokoji našel nějaké své oblečení. Převlékl se a nakoukl ven na chodbu. Všude ticho, jen zápach desinfekce a pípání přístrojů. Proplazil se podél zdi až k východu. Proklouzl mezi lidmi, úplně nepovšimnutě. Zmizel mezi stromy. V přítmí proběhl až k věznici. Díky klonům se dostal dovnitř, dokonce se mu povedlo najít toho, koho najít chtěl. Neodpovídal na jeho dotazy, co to dělá. Skoro se na něj nepodíval. Jen ho chytl za ruku a táhl za sebou. Věděl, že musí pryč. Věděl, že on není takový jako ostatní. Chtěl zachránit jeho, chtěl zachránit vesnici. A to by nešlo, kdyby tu oba zůstali. Museli zmizet. Musel opustit to místo, které tolik miloval. Musel opustit ty, které miloval. Právě proto. Proto, aby je ochránil.

..........

"Tsunade! Deidara zmizel!" Křičel Asuma a hnal se do nemocnice. Ve dveřích se srazil se Sasukem.

"Zmizel?!" Vyděsil se Sasuke. To už ale uviděli Tsunade, vycházející rozčíleně z pokoje blonďáčka.

"Co se to tu děje?"

"Deidara! Ten hajzl zmizel!" Sykl Asuma.

"On taky?" Vykřikla Tsunade.

"Taky?" Podivil se Sasuke, který jim prozatím mlčky naslouchal.

"Asumo! Povolej Anbu a další ninjy. Naruto je taky pryč!" Sasukemu se v tu chvíli zastavilo srdce. Získal ho zpět a už ho zase ztratil? Kdyby jen tušil, že to byl právě Naruto, kdo to celé zinscenoval.








To je na tom zdaleka to nejhorší! (Itachi/Sasuke)

13. prosince 2011 v 15:29 | Christine |  Povídky Naruto Yaoi - Jednorázovky
To je na tom zdaleka to nejhorší!
No, co k tomuhle říct? Neukamenujte mě! Netěšte se na něco, co z toho nebude! ^^



Itachi

"Itachi? Dáme ještě jednoho ne?" Ptal se nakřáplým hlasem blonďatý chlapec a pobaveně mě plácal po zádech. Povytáhl jsem jedno obočí a vehementně přikývl.

"To ale bude-škyt-poslední-škyt." Sotva jsem dokázal vyslovit větu, která dávala smysl. Deidara mi můj výrok odkýval a na jeden zátah vypil panáka, který mu byl zrovna donesen. Já ho napodobil.

"Hele Itachi! To bylo moje pití!" Zaúpěl dotčeně Pein, který byl jako jediný ještě v celku střízlivý.

"Uhm, pánové! Odcházím! Neviděl někdo moje brejle?" Vykoktal jsem zoufale a chytl se za kraj stolu. Svět kolem mě se točil, vlnil... Div nedělal přemety.

"Itachi, ty nenosíš brýle..." Odvětil Pein a nechápavě zavrtěl hlavou.

"Nenosím? Heh, já nenosím brýle..." Musel jsem být hodně nalitý, když mě tahle věta naprosto uchvátila. Nadšeně jsem se smál jako malé děcko. Nakonec mi přeci jenom došlo, že brýle jsem nikdy nenosil, rozloučil jsem se s ostatními a vrávoravě vyrazil domů. Naštěstí to bylo jen pár bloků. Slunce už dávno zapadlo, mohlo být kolem půlnoci. Sotva jsem viděl pár kroků před sebe. Ale ani zima, díky které jsem klepal zuby, mě neprobrala. Opilecky jsem doklopýtal ke dveřím a začal se hlučně dobývat do domu. Ani mě nenapadlo, že bych měl použít klíče, natož třeba zazvonit. Prostě jsem mlátil pěstí do dřeva a čekal, co to udělá. Ani fráze "Sezame, otevři se!" nefungovala. Pak se ovšem dveře z ničeho nic otevřeli a já vpadl dovnitř jako velká voda. Dotyčný co je otevřel, udělal krok stranou a místo, aby mě chytil, mě nechal tvrdě dopadnout na zem.

Sasuke

Vzbudilo mě hlasité tlučení na dveře a opilecký jásot mého bratra. Znechuceně jsem se vymotal z vyhřáté postele a jen v trenkách zamířil po schodech dolů. Otočil jsem klíčem a otevřel dveře. Vpadl dovnitř jak balvan, div mě nevzal sebou na zem. Bohudík jsem stihl uhnout. Dopadl na zem a ozvalo se bolestné syknutí.

"Sasíčku! Jsem doma!" Ohlásil mi svůj nepřehlédnutelný příchod Itachi a snažil se dostat na nohy, což se mu ani po pár minutách nepovedlo. Otráveně jsem se k němu sehnul a podepřel ho.

"Pojď, pomůžu ti do postele!" Oznámil jsem mu příkře a snažil se nevdechovat pach alkoholu, který u něj táhl. Znaveně se o mě opřel celou vahou a já zakolísal.

"Itachi, zkus taky používat svoje nohy." Poradil jsem mu. Rozlepil víčka od sebe a zadíval se na mě. V očích mu plápolaly drobné plamínky a na tváři mu hrál úsměv. Než jsem se nadál, srazil mě na zem.

"Víš co?! Přinesu ti deku a spi si klidně tady! Já tě nahoru nepotáhnu!" Zavrčel jsem. Bylo to už potřetí za tenhle týden, co domů přišel opilý. Už třetí týden zapíjel úspěšně dokončenou maturitu a já jako údajně nevycválanej prvák, to musel snášet. Najednou mě, ale prudce chytil za zápěstí a rychlým pohybem strhnul k sobě.

"Víš, jak ti to sluší, když se mračíš? Dělá se ti přesně tady taková roztomilá vráska." Prstem mi přejel od spánku až ke kořenu nosu. Nechápavě jsem se ušklíbl a pokusil se postavit, ale uvěznil mě svým tělem. Obkročmo si sedl na mé nohy a dlaněmi se mi opřel o hruď.

"Vždycky se mi líbilo to tvoje křehký tělíčko. Ta jemná, světlá kůže. Vždycky jsem se jí chtěl dotknout." Špital do ticha a dlaněmi mi kroužil po nahém hrudníku. Prudce jsem mu ruce odstrčil a začal sebou mrskat jak ryba na suchu.

"Sasuke! Líbí se mi ta tvoje nezbednost. Dneska si tě vezmu, ochutnám tě. Už nechci čekat a jen tě nečině z povzdálí pozorovat. Dneska v noci budeš jen můj." Nejdřív jsem se rozesmál, ale když mi došlo, že to Itachi myslí vážně, ztuhl jsem.

"Itachi, si zase ožralej! Teď ze mě slez a jdi si dát sprchu!" Zaúpěl jsem a pokusil jsem se ho ze sebe dostat. Marně. Hověl si na mě a jeho dlaně se nebezpečně začaly blížit k mému rozkroku.

"Itachi!" Vykřikl jsem, ale umlčel mě hladovým, nenasytným polibkem. Okamžitě se mi obrátil žaludek. Byl to přece kluk, můj bratr a navíc totálně zlitej. Pevně jsem semknul zuby a odmítal ho pustit do své pusy.

Itachi

Konečně jsem se dotýkal toho těla, po kterém jsem už pár let tolik toužil. Ale díky notné dávce alkoholu jsem skoro neregistroval, co dělám. Byl tam jen Sasuke a já. Jeho tělo, které jsem si tak nestydatě bral a moje tělo, které toužilo po ukojení. Dravě jsem ho políbil, ale díky bariéře jeho bílých tesáků jsem neměl šanci dostat se dál. Bez rozmyslu jsem se mu zakousl do spodního rtu. Okamžitě jsem v puse ucítil železitou chuť krve. Bylo mi to fuk, konečně jsem se dostal jazykem do jeho pusy a pustil jsem se do prozkoumávání každé skulinky té medové jeskyně.

Sasuke

Ústa mi zaplavil příliv karmínově rudé tekutiny a skoro jsem se udusil, když se k tomu přidal Itachiho jazyk. Přejížděl mi s ním po zubech, dásních a vehementně se pouštěl do boje s tím mým. Ztěžka jsem lapal po dechu a snažil se ho ze sebe všemožně setřást, ale nepodařilo se. Díky alkoholu co v sobě měl, byl až neuvěřitelně neovladatelný. Polibky se přesunul na můj krk, zatímco jeho ruce mapovaly mé tělo. Znechuceně jsem odvrátil hlavu a snažil se zahnat pocit vzrušení, který neustále narůstal. Tělu se to líbilo, ale mysl byla zásadně proti. Itachi se svými ústy přisál k mé pravé bradavce a požmoulal jí mezi zuby. Lehce jí stiskl a hned potom pochroumané místečko ošetřil mrštným jazykem. Skousnul jsem si už tak prokousnutý ret, abych zamezil zasténání. Odmítal jsem dát najevo, že moje tělo se vzdalo a plně se oddává jeho dotekům.

Itachi

Hrál jsem si s jeho bradavkami, dokud neztvrdly jako kámen. Potom jsem se přesunul k jeho pupíku, zanechávajíc za sebou vlhkou cestičku. Bylo vidět, že se mu to líbí. Každý sval v jeho těle se toužebně napínal. Jazykem jsem zavítal do jeho pupíku, několikrát jsem ho obkroužil a přesunul jsem se až k lemu trenek. Zuby jsem zachytil okraj a vzrušeně je z něj stáhl. Zklamaně jsem se zamračil, když jsem uviděl jeho úd. Vůbec nebyl tak vzrušený, jak jsem chtěl. Očividně se mi přeci jenom bránil. Neotálel jsem a rty se přisál k jeho nemalé chloubě. Olízl jsem ho po celé délce a špičku jsem stiskl zuby. Asi trochu víc, než jsem měl v úmyslu, protože z úst se mu ozvalo bolestné zavytí. Kupodivu to ve mně vzbudilo příval šíleného vzrušení. Zas a znovu jsem ho kousnul. S každým jeho zoufalým vzdechem jsem se čím dál tím víc ukájel. Zkušeně jsem mu hnětl varlata a jazykem se věnoval jeho obnaženému žaludu. I přes bolest, kterou jsem mu záměrně způsoboval, se mu za chvíli postavil. Nenechal jsem ho udělat se. Naopak jsem se zaměřil na jeho zadeček. Donutil jsem ho roztáhnout nohy, a aniž bych na něco čekal, nechal jsem v jeho otvoru zmizet hned dva prsty. Nedbal jsem na jeho tiché vzlyky ani slzy stékající po tváři. Zas a znovu jsem prsty vysouval a tvrdě přirážel zpět. Stále se pokoušel vymanit se z mého sevření, ale volnou rukou jsem ho chytil za bok a zaryl mu nehty do kůže. Okamžitě se kolem toho místa objevily zarudlé skvrnky. Začal se zmítat ještě víc, čímž mě donutil vytáhnout z něj prsty a chytit ho i druhou rukou. A taky mě donutil místo prstů použít něco jiného. Chytil jsem svůj naběhlý penis do ruky a přitlačil k jeho zadečku. Rozkřičel se na mě, sprostě nadával. Neodolal jsem a prudce, jedním tahem přirazil. Ta útlost jeho zadečku, to teplo... Jako smyslů zbavený jsem začal přirážet, nebraje ohledy na drobné stopy krve. Ať už z jeho zadečku, boků nebo stále krvácejícího rtu. Chtěl jsem jen ukojit svůj chtíč. S každým dalším tahem jsem byl blíž k vrcholu. Prudce jsem mu roztahoval nohy a zasouval do něj až po kořen. Přitom jsem rty opečovával jeho penis. Nevím, jak dlouho jsem ho pod sebou drtil, ale nakonec jsem vyvrcholil. Zalil jsem jeho útroby spermatem, nehty mu bořil do běloskvoucí kůže a zuby drtil jeho ztopořený úd. Okamžik na to jsem ho z něj vytáhl a znovu ho dravě políbil. Mezi stehny se mu mísilo sperma s krví, ret měl celý prokousaný a na těle se mu začaly objevovat rudé až modrající skvrny. Mě to ovšem bylo jedno. Byl jsem spokojený, stále jsem cítil odeznívající orgasmus a notná dávka alkoholu udělala své. Sotva jsem vstal už, jsem ležel zase na pohovce a spokojeně oddechoval.

Sasuke

Ještě dobrou hodinu potom, co mě Itachi pustil, jsem ležel nahý na zemi a tiše vzlykal. Krev ze rtu mi stékala po bradě. Jeho sperma se mi lepilo všude, kde jen mohlo a mísilo se krví, která mi dozajista vytékala z natrhnutého konečníku. To, ale bylo to nejmenší v porovnání s bolestí, kterou jsem cítil u srdce. Bolest a přesto tak hrozná prázdnota. Hlavou se mi jen honila myšlenka, zbavit se toho. Netušil jsem, co dělám. Ani jsem se neumyl, oblékl se, na lísteček sepsal pár slov a zmizel.

Itachi

Probudilo mě štěkání psa. Nikdy jsem se nevšiml, že by někdo v sousedství měl psa. Děsivě mě bolela hlava. Bolest mi tepala ve spáncích. Ani jsem si neuvědomil, že jsem ještě neviděl Sasukeho. Zapadl jsem ho sprchy a nechal na sebe téct ledový proud vody. Pomalu jsem přicházel k sobě. To horší, ale mělo přijít.

"Co jsem to do hajzlu udělal?!" Zařval jsem do ticha, když si mi hlava rozpomněla na události včerejšího dne. Zmateně, jen v ručníku jsem vyběhl z koupelny rovnou do pokoje Sasukeho. Nebyl tam. Klopýtavě jsem prohledal celý dům, až jsem nakonec narazil na drobný lísteček na stole v kuchyni. Byl umazaný, nejspíš od krve. Pomalu mi to všechno docházelo. Skoro jsem se pozvracel.

Nevyčítám ti to. Stačí, že si to budeš celý život, vyčítám sám. To je na tom zdaleka to nejhorší!

.......

Zmateně jsem chodil po domě a snažil se mu dovolat. V obýváku mi běžela televize. Z myšlenek mě vytrhnul až hlas moderátorky.

"Dnes v ranních hodinách policie objevila nedaleko města u kolejiště mladého chlapce. Bohužel doposud nevíme, o koho jde, neboť u sebe neměl žádné doklady. Podle popisu měl na sobě tmavé džíny, tmavě modrou bundu. Měl černé vlasy a až nezvykle tmavé oči. Podle posledních informací spáchal sebevraždu skokem pod jedoucí vlak. V dalších zprávách pro vás připravíme podrobnější popis. Pokud víte o koho jde volejte na naší linku."

.......

Stál jsem u hrobu. Sněhové vločky se líně snášely k zemi a usedaly na náhrobní kámen.

"Sasuke Uchiha"

"Měl si pravdu Sasuke. Nikdy si to neodpustím. Nikdy! Každou vteřinu života si to budu vyčítat!"








Sen, jenž se stal skutečností? 19. Kapitola

11. prosince 2011 v 8:38 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?


Však mě znáte, já bych to udělat nemohla :D I když to tak možná ze začátku vypadalo... Páni chtěla jsem to utnout a říct "Je konec", ale nejde to... Takže můžeme očekávat klidně dalších deset kapitol, protože tenhle příběh, zatím běží podle plánů ;)



10. a 11. dubna

Doběhl do nemocničního pokoje patřícímu blonďáčkovi. Zmateně se rozhlédl. Kolem postele se hemžila spousta lidí v nemocničních úborech. Jedna skutečnost ho, ale vyvedla z míry. Neslyšel žádné pípání ani bzučení přístrojů, které byly k Narutovi dřív všemožně připojeny.

"Co se stalo?" Vykřikl zděšeně a prodral se dopředu, aby konečně zahlédl tvář svého milovaného. Byla popelavá, bez barvy, jako vyhaslé slunce.

"Naru," zašeptal tiše Sasuke a dlaní se letmo dotknul bezchybné linie lícních kostí.

"Kdo tě sem pustil? Teď tu nemůžeš být." Ozval se hlas. Sasukemu hned bylo jasné, o koho jde, ale rozhodně neměl v plánu odcházet, dokud se nedozví, co se stalo. Skláněl se nad blonďáčkem a ani netušil, jestli žije.

"Hokage! Co je s ním?!" Vyhrknul a prudce se k blonďaté ženě, která teď na sobě měla býlí plášť, otočil. Ta se mu zadívala do očí a pokrčila rameny.

"Probudil se, ale..."

"Ale co?" Sasukemu začala docházet trpělivost. Nesnášel tohle chození kolem horké kaše. Chtěl znát pravdu a vědět na čem je.

"Tak co se stalo?!" Prudce se postavil, takže si oba nyní vzájemně hleděli do očí.

"Možná kdybys mě nechal domluvit! Probudil se, chvíli byl při vědomí, ale je pořád hrozně slabý, takže opět omdlel." Pověděla Tsunade klidně a kývla směrem k ošetřujícím, kteří právě odnášeli nějaký přístroj a jiné vybavení.

"Probral se a zase omdlel?" Sasuke se zajíkl a přes rameno se ohlédl na Naruta. Oči zavřené, orámované hustým závojem řas, tvář nehybná, hruď zvedající se v nepravidelných nádechách.

"Sasuke, on se probudí. Možná to potrvá pár dní, ale máme skoro stoprocentní jistotu, že se probere. Už ani nejsou potřeba přístroje. Jde jen o to, aby se jeho tělo zregenerovalo a on nabral trochu síly, aby se dokázal přinutit znovu otevřít oči." Tsunade se nuceně usmála. Ale přesto jí byl Sasuke vděčný. Přesně tohle potřeboval slyšet. Chtěl slyšet, že se blonďáček probudí a bude všechno jako dřív.

"Můžu tu s ním zůstat?"

"Měl bys, nejspíš budeš první, koho by po probuzení rád viděl." Odvětila Tsunade a potutelně se usmála, až Sasukeho zamrazilo a po zádech mu přeběhla husina.

"Díky." Špitl ještě Sasuke, než se zavřeli dveře pokoje a všichni za nimi zmizeli. Sasuke přecházel celý den po pokoji, mluvil na Naruta a vyprávěl mu všechno, co se mu jen namanulo. Mluvil o misích, počasí a slova došla i na jeho život v reálném světě.

"Bylo to v létě a Itachi se mě pokoušel naučit plavat. No samozřejmě vejtaha. Dopadlo to tak, že jsme se mále utopili oba dva." Sasuke se nad tou vzpomínkou zasmál a pohledem sklouznul k blonďáčkovi. Strnul. To není možné. Narutovi lehce cukaly koutky úst, jako by se chtěl taky smát a nepatrně se mu chvěly dlaně.

"Zatraceně!" Sykl Sasuke a připlácl si dlaň na pusu.

Celou dobu tutlám, kdo jsem a kde jsem se tu vzal a teď to vyžvaním. Nemohl mě přeci slyšet. Do háje!

Zmateně se posadil zpátky na židli a zarytě mlčel. Proseděl u Naruta celý den. Nebe tmavlo, slunce zapadlo a měsíc pomalu vykukoval. Najednou se dveře otevřely a dovnitř vešla Shizune.

"Sasuke? Ty jsi pořád tady? Mysleli jsme, že už si odešel." Špitla a nervózně se pousmála.

"Ne, neodešel. Chtěl jsem tady zůstat a Tsunade mi to dovolila." Odvětil a poposedl si neboť už mu, jak to slušně říct? Koprněl zadek.

"Naruto se ještě neprobral?"

"Ne, bohužel." Zavrtěl záporně hlavou.

"Měl by sis jít odpočinout domů, tady asi stejně prozatím nic nezmůžeš." Navrhla Shizune a jak má ve zvyku, vstřícně se usmála.

"Nemohl bych tu dneska zůstat?"

"Myslíš přes noc?" Podivila se tmavovláska. Sasuke mlčky přitakal a toužebně se podíval na Naruta, jako by čekal, že začne škemrat o totéž.

"A má cenu ti to rozmlouvat?"

"Asi nemá, stejně bych tu zůstal." Pousmál se Sasuke.

"Dobře. Co kdybych ti donesla něco k jídlu?" Teprve teď si Sasuke uvědomil, že celý den nejedl. Přikývl tedy a než se nadál stál před ním tác s yakitori. Opět v pokoji osiřel, tedy zůstal jen s Narutem, který si pořád hrál na to, že je mimo. Pustil se do jídla, ale tak nějak mu prostě nechutnalo. Možná za to mohla ta nemocniční atmosféra a zápach desinfekce.

"Naruto? Ty by sis určitě dal viď? Tak co kdyby ses konečně probral?" Zapředl Sasuke. Už na něj značně doléhala melancholie a znovu ho zaplavoval vztek. Svým způsobem byl na Naruta naštvaný, ale nedokázal si vysvětlit proč. Možná si jen myslel, že se Naruto prostě probrat nechce.

"Naru?" Zapředl znovu a chytl blonďáčka za dlaň. Zadíval se na jeho skoro bezchybnou tvář, kterou hyzdilo už jen pár modřin a škrábanců. Lehce se jí dotkl dlaní a vzápětí se sehnul ještě níž. Nosem táhl přímku od brady přes tvář až ke spánku. Zlehka přivoněl k jeho vlasům a pousmál se. Pořád ta samá vůně, kterou tolik miloval.

"Co kdyby ses vzbudil? No tak Naruto, prosím!" Zaúpěl mu do ucha a letmo se ho dotkl rty.

"Chci tě zase u sebe!" Sykl a políbil ho na tvář. Jenže to už mu prostě nestačilo. Svými rty se přisál k těm Narutovým a bezděčně si je začal vychutnávat. Štvala ho Narutova nehybnost, ale proti chuti jeho rtů, to byla maličkost. Jemně je masíroval těmi svými, zatímco jeho dlaň putovala k Narutově bříšku, pod deku, kterou byl přikrytý. Okreslil kružnici kolem jeho pupíku a začal se pomalu vracet výš až k bradavkám. Promnul je mezi prsty, skoro ho štípnul. Z ničeho nic se z Narutových rtů ozvalo tiché zasténání. Sasuke sebou cuknul a odtáhnul se od něho.

"Naru?" Vydechl překvapeně, když se Narutovy oči začaly otvírat. Lehce se zachvěly a opět se zavřely.

"Sas..." Zbytek slova se rozplynul, ale přesto Sasuke věděl, co chtěl blonďáček říct. Konečně zase slyšel své jméno z jeho sladkých úst.

"Si vzhůru! Naruto ty ses probral!" Vydechl Sasuke a pevně chytil jeho dlaň do té své. Narutova ruka byla promrzlá, ale pod Sasukeho teplým dotekem, začala pomalu roztávat.

"Sas..." Naruto se znovu pokusil promluvit, ale pořád to slovo nedokázal doříct. Měl co dělat, aby se vůbec dokázal udržet při vědomí. Ani oči doteď nerozevřel. Neměl sílu.

"Si unavený?" Špitl Sasuke a pohledem probodával to božské stvoření před sebou. Naruto neodpověděl, jen skoro nečitelně přikývl.

"Tsunade říkala, že už si v pořádku, jen musíš nabrat dostatek sil. A pak to zase bude v pohodě. Bude to jako předtím." Sasuke se pousmál. Nečekal, že ho skutečnost, že vidí Naruta vzhůru tolik dojme.

"Měl bych jít pro Shizune nebo někoho a povědět jim to." Dodal a už se chystal vstát, ale Narutova ruka ho odmítala pustit. Lehce jak jen mohl, zavrtěl hlavou. Kdyby se mu to jen podařilo, stáhl by Sasukeho k sobě. To ale ani nemusel, černovláskovi to došlo a vsoukal se na volné místo vedle Naruta.

"Jsem hrozně rád, že si se probral. Měli jsme strach, všichni se báli." Špitl Sasuke a svou dlaň položil na Narutův hrudník. Jemně ho hladil prsty a vdechoval jeho vůni.

"Ani netušíš, kolik se toho změnilo. Neměl bych to říkat, ale Sakura to ví. Ví o nás. Pak ti to všechno vysvětlím, až ti bude líp, a taky musím zjistit, co udělají s tím blonďatým šmejdem Deidarou, ale teď by si měl odpočívat." Dodal tiše a zavřel oči. Naruto mu naslouchal a hlavou se mu honila spousta myšlenek. Ta, jenž tolik miloval ví, že spí s klukem. A ne jen tak ledajakým klukem. Se Sasukem, který si očividně vymýšlí o své minulosti. Přesněji řečeno o tom, že si z minulosti nic nepamatuje. Naruto věděl, že jakmile se probudí, bude to muset Sakuře vysvětlit, jinak to bude vědět celá Konoha. Věděl, že chce za každou cenu znát Sasukeho tajemství a že musí zjistit víc o Deidarovi. Přece ho tak trochu udržoval při životě a Naruto mu to nejspíš dluží.

Blonďáček znaveně vydechl. Tolik myšlenek a tak málo síly nad nimi přemítat. Rozhodl se, že nejlepší volnou bude spánek. Spánek vedle černovlasého chlapce.








Sen, jenž se stal skutečností? 18. Kapitola

4. prosince 2011 v 9:08 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?


Takže.. Ano, Sakura je trochu (hodně) OOC, ale nebojte se ona nám to ta řůžovláska ještě vynahradí... Takže klid -> :D


5.a 9. dubna

Šedovlasý muž postával před budovou Hokage. Oči upřené do knížečky v oranžovém obalu. Icha Icha Paradise. Zorničky se mu každou chvíli úžasem rozšířily, létajíc sem a tam. Řádek po řádku hltal děj příběhu.

"Kakashi-sensei?" Ozvalo se zpoza ninji s maskou přes tvář. Povzdechl si a otráveně se otočil.

"Sasuke." Poznamenal, když zahlédnul černovláska. Toho, kdo ho vyrušil od čtení.

"Čekáte na Hokage?" Optal se černoočko a popošel ještě o něco blíž.

"Ano.. Chci se jí zeptat na pár informací o Akatsuki a navíc má pro mě prý další misi." Přikývl šedovlasý muž.

"Jde o Deidaru? Vážně nechápu, proč ho nechává na živu. Zasloužil by si smrt jako ti ostatní. Za to co udělal Narutovi." Sykl znechuceně Sasuke a v očích mu zahořely dva rozčíleně žhnoucí plamínky.

"To sice ano, ale vezmi v úvahu, že je to pro nás jediný zdroj informací. Anbu si s ním poradí a určitě z něj něco vytáhnou. Pak se uvidí jak s ním a s ostatními členy naložíme." Odvětil klidně Kakashi. Poté se otočil k budově a zamyšleně něco zadrmolil.

"Uvidíme se později. Jdu k Hokage." Špitl a za známého puff zmizel v obláčku kouře. Sasuke se překvapeně zadíval. Z Kakashiho proslovu si domyslel, že Tsunade v budově není. Ale Kakashi měl nejspíš jen v úmyslu dočíst si ty své zvrhlé prasečinky. Po chvíli postávání před budovou se nakonec rozhodnul, že zajde do nemocnice. Prošel částí vesnice. Lidé se scházeli, povídali si. Prodavači nabízeli všemožné zboží, děti výskaly a cpaly se sladkostmi. Sasuke se propletl ulicemi se sklopenou hlavou až k vchodu do nemocnice. Vešel dovnitř a zamížil přímo k recepci.

"Zdravím. Můžu?" Optal se slečny stojící za pultíkem. Už ho znala. Za těch pár dní už tu byl několikrát, takže si ho skoro všichni pamatovali.

"Jistě." Přikývla a lehce se pousmála. Sasuke čekal ještě krátký moment, jestli se nerozpovídá, ale nic se nedělo. Usoudil, že je vše při starém a dlouhou chodbou se vydal k pokoji, který právě obýval Naruto. Tiše ze zdvořilosti zaklepal a vešel. Pohledem zmapoval blonďatého chlapce ležícího v posteli. Pár kroky překonal vzdálenost mezi dveřmi a oknem, přešel k němu a roztáhl závěsy, které bránily přívalu světla do místnosti. Podíval se skrz sklo ven do ulice, než se chvíli na to rozhodl posadit na židli vedle postele.

"Ahoj Naru. Snad ti nevadí, že jsem ti sem pustil trochu světla, byla tu hrozně ponurá atmosféra. Ani bys nevěřil, jak je venku krásně. Svítí sluníčko, květiny rozkvétají... Ale kvůli tomu jsem nepřišel. Dneska snad konečně Tsunade rozhodne, co udělají s tím zatraceným blonďatým šmejdem. Kakashi šel za ní, pak má misi, ale až se vrátí, tak to z něj vytáhnu. Však víš, mně tu jen tak něco neřeknou. Pořád nevědí, co si o mně myslet." Sasukemu se na tváři objevil pobavený úsměv. Očima skenoval Naruta ležícího na posteli. Jenže malou chvilku potom, úsměv z jeho tváře zmizel.

"Ty mi na to asi nic neodpovíš viď?" Špitl Sasuke a jemně stiskl Narutovu dlaň ve své.

"Shizune přeci říkala, že se po pár hodinách probudíš a podívej se. Už je to kdo ví jak dlouho. Týden, možná?! Tak už se probuď!" Sasuke hlas zněl čím dál víc zoufaleji. Oči mu zaplavovaly slané kapičky. Několikrát prudce zamrkal, aby se jich zbavil, ale moc platné mu to nebylo. Netušil co si má počít. Teď a tady. Bez Naruta.

"Vzbuď se!" Už to nebyla ani tak prosba, jako spíš rozkaz. Netušil, co si má bez něj počít. Každičký den seděl u jeho postele a zoufale mu tiskl dlaň, jako by to snad mohlo pomoci. Díval se na jeho zotavující se tělo, ale pořád viděl jen schránku bez života.

"Víš, co by mě Naruto zajímalo?! Nemůžeš nebo se prostě jen nechceš probudit?" Sykl vztekle Sasuke a prudce se postavil.

"Zase se za tebou zastavím.." Dodal rozčíleně a vyřítil se ze dveří. Nesnášel ho za to. Ale zároveň ho miloval a přál si, aby mu to konečně mohl říct. Říct tak, aby to Naruto vnímal a mohl mu ať už slovy nebo polibky odpovědět.

..............

"Půjdu se podívat na Naruta. Nepůjdeš taky Sasuke?" Špitla Sakura a zadívala se na černovláska, který seděl naproti ní. Ten zvedl hlavu a po očku se na ní podíval.

"Ne. Byl jsem tam před pár dny." Odvětil Sasuke a napil se čaje z šálku, který stál na stole.

"Jsou to čtyři dny Sasuke. Předtím jsi tam chodil každičkou volnou chvíli, kterou ti Tsunade nechala a teď na to kašleš?" Vyhrkla Sakura nevěřícně. Přišlo jí to divné, ale nechtěla příliš vyzvídat. Vlastně ne. Divné to bylo, ale chtěla vědět každičký detail.

"Prostě jsem změnil názor. Je zbytečný se tam každý den vláčet pro nic za nic a vysedávat u jeho postele. Zbytečnost." Sasuke se znechuceně ušklíbl, až Sakuru zamrazilo.

"Slyšel ses, co si vůbec řekl?" Sakura nevěřila vlastním uším. Byl to přece Sasuke, co se o Naruta snažil starat. Seděl u něj celé dny a mluvil s ním, i když si nebyl jistý, že ho Naruto slyší. Že by to ten tvrdohlavý Sasuke vzdal? To snad ani nebylo možné.

"Naruto tě potřebuje a ty se na něj chceš v tuhle chvíli vykašlat? Vzpomeň si. Byl to Naruto, kdo tě před půl rokem zachránil a donesl do vesnice. On tě vzal k sobě a dal ti místo, kde můžeš žít." Sakura se divila sama sobě, co to tu říká za věci. Ona přeci byla zamilovaná do Sasukeho a kdykoliv ho viděla, nejradši by se mu vrhla kolem krku. Ale od té doby co byl Naruto mimo, se jí zdálo, že je na tom Sasuke stejně. S nikým se nestýkal. Ven chodil jen, když dostal nějakou misi od Tsunade. Nic ho nezajímalo, nic nedělal. Kdyby mu nenosila jídlo a nechodila trochu poklidit, za ty dva týdny by pošel jak bídnej pes.

"Stejně mě nevnímá. Ani neví, že tam za ním chodím. Mluvím na něj, ale neodpovídá. Hladím ho po tváři, ale oči neotevře. Můžu ho líbat, jak chci, ale žádná reakce. Štve mě to!" Vyhrknul Sasuke. Ani si neuvědomil, co všechno právě Sakuře vyzradil.

"Ty líbáš Naruta?"

"Cože?"

"Líbáš ho?" Optala se značně zmatená Sakura a zadívala se váhavě na Sasukeho, jehož tvář ztuhla. Znervózněl.

"Ehm, ne.. Teda ne, ale jako.. To bylo jen.." Začal černovlásek zmateně koktat.

"Tušila jsem, že jste dost dobří kamarádi, ale.. Vy dva.. Ty a on?" Sakura se zvedla ze židle a zavrtěla hlavou.

"To je moc. Já teď půjdu, eh, potřebuji to vstřebat. Někoho praštit. Chápej.." Sasuke si jí zmateně prohlížel a tajně doufal, že to nebude on, kdo jednu schytá.

"Sakuro, já ho mám vážně rád a chápu, že je to pro tebe asi dost zvláštní, ale..."

"Sasuke, víš, že Naruta nemůžu vystát, ale začínám si na ty jeho blbosti zvykat. Nemusíš se bát, já to nikomu nepovím, ale dlužíš mi to a vsaď se, že si to vyberu." Odvětila Sakura a vzala ze stolu košík, v kterém Sasukemu přinesla jídlo.

"Sakuro?"

"Hm?"

"Zajdeme za Narutem? Spolu?"

"To bychom asi měli." Přikývla růžovláska a vyšla ze dveří. Sasuke za ní zavřel a vrátil se do kuchyně. Sklidil nádobí, z kterého společně se Sakurou jedli a pak zavítal do koupelny. Shodil ze sebe špinavé oblečení, osprchoval se a převlékl se. Unaveně se došoural do ložnice a položil se na postel. Štvalo ho, že vedle něj neleží Naruto. Chtěl ho konečně obejmout. Chtěl ho políbit, ale nejvíc si přál, aby mu tohle všechno Naruto opětoval.

"Zítra se za tebou stavím, tak doufám, že tvůj smích uslyším už u vchodu." Špitl Sasuke a unaveně zívl. Zabořil hlavu do polštáře, který byl načichlí Narutem. Vdechoval jeho vůni do chvíle, než se jeho víčka zavřela.

..............

Nebyl to smích, co druhý den ráno uslyšel, když vcházel do nemocnice. Tenhle zvuk byl mnohem horší. Chrastění nástrojů, tikot přístrojů, šustění doktorských plášťů. Celá tlupa se jich hnala jedním směrem. Směrem k Narutově pokoji. To nevěstilo nic dobrého. Nebo, že by se Sasuke mýlil? Neotálel a vydal se stejným směrem, jako všichni ostatní. Bylo mu vlastně jedno, co uvidí. Jen to konečně chtěl vědět. Chtěl vědět, co se děje, protože ta nejistota bylo to nejhorší, co ho mohlo v tuhle chvíli potkat.