Listopad 2011

Sen, jenž se stal skutečností? 17. Kapitola

27. listopadu 2011 v 8:18 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?


Takže -> 1. Nehodlám Naruta idklidit z cesty :D 2. Hoši toho mají před sebou ještě dost, takže ne, není to konec. 3. Nechtěla jsem ten únos prodlužovat, tak mě neukamenujte ^^ 4. A nezapomínejte -> Naruto je, byl a bude... Pošuk, kterého jen tak něco nedostane ^^







27. březen

Kakashi dlaněmi provedl poslední pečeť a bariéra na obrovské skále s tichým prasknutím povolila. Sensei se prudce otočil a upřel pohled na Sakuru. Dívka si s ním vyměnila pozici. Stačila jedna rána a v kamenné oblině se objevilo několik prasklin. Druhá rána a vchod do jeskyně byl volný. Roztříštěné kameny s hlasitými ránami dopadaly na zem.

"Tři zůstanou venku, dávejte dobrý pozor. Ostatní semnou půjdou dovnitř! Nezapomínejte, s kým máme to dočinění! Jdeme!" Zavelel Kakashi a vrhnul se dovnitř. Ostatní členové Listové za ním. Jen tři, jak přikázal, zůstali venku.

"Neji?"

"Dohromady osm osob. Řekl bych, že právě probíhá ten rituál! Divné je, že čtyři z nich pořádně nevidím, jako by byli v nějakém oparu." Odvětil Neji, který situaci sledoval Byakuganem.

"Je možné, že jde o "astrální projekci". To by bylo velké plus pro nás. Takhle s námi bojovat nemůžou. Zbývají tedy čtyři." Hlesl Jiraiya.

"Tři, jeden z nich je Jinchuuriki."

"Jdeme, musíme sebou hodit. Pokud je to Naruto, je tu šance, že ho můžeme zachránit." Sykl Kakashi a vyrazil kupředu. Narušitelé o sobě dali brzy vědět a členové Akatsuki byli vyrušeni, ze své činnosti.

"Co teď?!" Vyjekl Hidan a pohled upřel na Peina. Kolem nich se shromažďovali členové Listové a plánovali zaútočit. Ještě se nestalo, že by se někdo vydal hledat Jinchuurikiho a snažil se ho zachránit.

"Přerušíme akci! Nesmíme o něj přijít, jasné! Deidaro, vezmi "lišku" a zmizte odsud!" Zavelel Pein směrem k Deidarovi a spolu s ostatními členy, kteří tu byli jen jako hologramy, zmizel.

"Saii! Postarej se o Naruta! Ostatní do útoku!" Vykřikl Kakashi a vrhnul se na Kisameho. Rána za ránou. Úder vystřídal další, mnohem silnější úder. Akatsuki se nehodlali vzdát. Kakashi se jen taktak vyhnul Kisameho úderu. Skoro přitom srazil Nejiho a Jiraiyu, kteří právě bojovali s Hidanem.

"Jdu na něj!" Ozvalo se zpoza Kakashiho. Byl to Lee, ten, který měl čekat venku.

"Co tu děláte? Měli jste hlídat!" Řval Kakashi a sápal se na nohy, to už se, ale na něj znovu hrnul Kisame. Kakashimu nezbylo nic jiného, než strhnout pásku a světu ukázat sharingan. Jen pár okamžiků a Kisame byl chycen v síti, z které se jen tak nedostane. Vzpouzel se, ale nebylo mu to nic platné. Mezitím, co Neji a Jiraiya stále zápasili s Hidanem, Deidara se snažil co nejméně rušně odklidit Naruta. Vzal jeho malátné, krví zhrzené tělo ve snaze odplížit se pryč. Tiše se propletl v přítmí jeskyně až do jejích útrob. Mlčky nesl to bezvládné, těžce sípající tělo, až do chvíle, než se dostali na druhou stranu jeskyně, kde se rozprostíral další východ. Samo sebou i on byl zapečetěn, ale Deidarovi nedělalo žádný problém pečetě se zbavit. I s tělem Naruta vyšel ven. Stmívalo se, slunce skoro zapadalo za obzor a nebe neslo lehce oranžový nádech.

"Seš celkem těžkej, Jinchuuriki." Hekl dlouhovlasý blonďáček a položil Naruta na zem. Sehnul se k němu a zadíval se na jeho zbědované tělo. Oči, nebeské modře, podlité krví. Rty prokousané, ruce sedřené. Oblečení prosáklé rudým karmínem.

"Sakra! Musela ta tvoje partička přijít? Teď už bys nic nevnímal a byl by pokoj. Takhle si to budeš muset projít zase od začátku." Zabědoval Deidara a odhrnul Narutovy z tváře vlasy, které se mu k ní díky studenému potu a krvi lepily. Deidara stáhl ruku zpět k sobě a zadíval se na své rudě zbarvené prsty. Promnul mazlavou tekutinu mezi nimi a ušklíbl se.

"Musím se přestat zahazovat s Jinchuuriki!" Zavyl zkroušeně.

..............

"Hej lidi! Akamaru má stopu!" Špitl Kiba, když si všiml, že Akamaru něco zachytil. Sasuke, který měl nakázáno zůstat venku a takzvaně se nemotat, nastražil uši.

"Jdeme! Musíme zjistit, o co jde!"

"Ne! Měli jsme zůstat tady!" Namítla Tenten, která stejně jako Kiba a Sasuke zůstala venku.

"To nejde, třeba chytl stopu Naruta nebo někoho z Akatsuki!"

"Sasuke má pravdu, jdeme!" Rozhodl Kiba a spolu se svým psem se vydal po stopě, kterou Akamaru zachytil. Psík ryl nosem do země a vdechoval každičký zápach, než mu došlo, že to co cítí, se nese vzduchem. Pach krve.

"Bacha! Je tam jeden z nich! Tenten jdi zezadu, Sasuke drž se za mnou!" Sykl Kiba a vydal se kupředu. Už se chystal zaútočit plnou silou vrtáku, když Sasuke vykřikl.

"Ne! Je tam i Naruto!" Černovlásek se střemhlav vrhnul kupředu, nedbaje na křik Kiby a Tenten.

"Vy si vážně nedáte pokoj! Nenuťte mě s vámi bojovat." Sykl Deidara, který už stál v pozoru a křečovitě svíral Narutovo tělo.

"Nech ho být, ty hloupá huso!" Vyjekla Tenten. Deidara se na ní rozzuřeně podíval.

"Chtěl jsem být mírnější, ale kdo je u tebe husa?! Sundej klapky, nádhero a zkus to znovu!" Teď už i Tenten došlo, že to co před nimi stojí je muž.

"Naruto!" Vykřikl Sasuke, když viděl jeho zubožené tělo. Bezmyšlenkovitě se vrhnul kupředu.

"Prásk!" Sasukeho tělo bylo odmrštěno výbuchem několik stop stranou. Tenten se hned dostala k němu a zkoumala, co se stalo.

"Sas... N... Ne..." Narutovo rty se nepatrně chvěly. Blonďáček ztěžka sípal, tělo se mu třáslo, ale oči zůstávaly zavřené. Chvíle, která všechny přiměla k nepozornosti. Všechny až na Jiraiyu, který se z čista jasna objevil za Deidarou. Pár pečetí a Deidara se ani nepohnul.

"Sensei!" Vyjekl Kiba překvapeně. Pár okamžiků na to se po jeho boku objevil i Kakashi a zadýchaný Pakkun.

"Už jsem se bál, že ses mýlil." Vydechl Kakashi směrem k Pakkunovi. Bylo to dál, než si mysleli a tak se všichni začali obávat, že jdou po špatné stopě.

"Naruto!" Vykřikl Sasuke a během vteřiny dřímal v náručí jeho opět bezvládné tělo. Bylo mu fuk, že stojí vedle znehybněného Deidary, bylo mu jedno, že na něj všichni civí. Po tvářích mu horečně stékaly slané kapky. Slzy úlevy, ale zároveň hrozné bolesti. Když uviděl Narutovo tělo, sevřelo se mu srdce. Už několikrát mu ošetřoval rány, ale tohle bylo jiné. Jeho tělo vypadalo jako bez duše. Jako by ta pravá podstata Naruta chyběla. Vzlykavě se nadechl a ztěžka ho k sobě přivinul.

"Co je s ostatníma?"

"Kisame i Hidan zmizeli. Sai má nejspíš zlomenou ruku a ostatní mají dost pohmožděnin. Vezmeme tohohle a vrátíme se do vesnice." Hlesl Jiraiya a pohledem spočinul na Narutovi.

"Snad nebude pozdě." Dodal tiše.

..............

Cesta do vesnice jim trvala dvakrát tak dlouho. Zranění se projevovala. Deidara se vůbec neměl k tomu, aby si to nakráčel do Listové a zacházení s Narutem muselo být podle Sasukeho pravidel. Nikdo kromě Sakury se, ale neodvážil Naruta ošetřovat. Avšak i její péče nejspíš neměla skoro žádný vliv. Sasuke celou cestu mlčel, promluvil jen tehdy, když napomínal Leeho, ať s Narutem zachází líp. Něco mu svazovalo jazyk i srdce. Ten tíživý pocit ho neopustil ani ve chvíli, kdy došli k bráně do Listové.

..............

"Okamžitě ho vezmeme na sál!" Tsunade hlasitě rozdávala pokyny. Za celou skupinou ošetřovatelů se zaklaply mohutné dveře. Sasuke zmateně stál před nimi až do chvíle, než ho něčí ruce přinutili odejít. Vzdáleně slyšel slova, která k němu doléhala, ale nedokázal rozluštit, co říkají.

..............

Černovlásek otevřel oči. Prudké světlo ho udeřilo do očí a tak několikrát zamrkal. Rozhlédl se kolem sebe, aby vzápětí zjistil, že leží v nemocničním pokoji.

"Kde je Naruto?" Vykřikl do ticha. V tu chvíli se dveře otevřeli a dovnitř vstoupila Shizune.

"Už si se probral?" Pousmála se. Místo odpovědi, ale dostala znovu tutéž otázku.

"Kde je?"

"Sasuke, Naruto leží ve vedlejším pokoji."

"Chci ho vidět, hned!" Vykřikl Sasuke a už se zvedal, když ho Shizune zarazila.

"Nikdo za ním nesmí, ne teď. Pár dní to potrvá. Pořád je mimo sebe.." S těmito slovy sklopila pohled k zemi.

"Kdy se probere?" Sasuke třeštil oči a hlas se mu třásl. Shizune neodpověděla. Jen lehce zavrtěla hlavou a pokrčila rameny.









Take it all (Naruto/Sasuke)

23. listopadu 2011 v 20:45 | Christine |  Povídky Naruto Yaoi - Jednorázovky
Ani nevím, kdy jsem jí sepsala, asi o prázdninách.. Nic víc, nic míň ^^

Byl pozdní lednový večer. Schylovalo se k půlnoci. Za okny se k zemi líně snášely vločky a dopadaly mezi ostatní, které vytvořily měkkou peřinu. Na oknech se třpytila ledová krusta, která tvořila lesklé, od světla se odrážející ornamenty. Z okapů visely dlouhé rampouchy, občas některý z nich s ne příliš hlasitou ránou dopadl na zem. Avšak něco tento poklidný zimní večer narušovalo. Byly to hlasy dvou chlapců, které se nesly bytem.





Hlasy se mísily. Jeden křičel přes druhého. Z obou však byla cítit zlost, bolest, vztek. V něčem se, ale přeci lišily. Jeden z nich byl jistý a rozhodný, naopak druhého sžírala nejistota. Nejistota z toho co bude dál.

"Naruto! Musím jít..." Křičel černovlasý chlapec a snažil se uklidnit svého blonďatého milence. Bohužel slova, která volil, mu v tom zrovna nepomáhala. Tohle blonďáček slyšet nechtěl, proto, než to jeho partner stačil doříct, předběhl ho.

"Nemusíš chodit a ty to víš! Tady máš všechno, co potřebuješ!" Oplácel mu stejně hlasitě Naruto. Po tvářích se mu řinuly horké, slané slzy, které se mu vsakovaly do bavlněného trička.

"Tady, ale nikdy nezískám takovou sílu, abych ho dokázal porazit! Tak to prostě pochop!" Sykl Sasuke. Odtrhnul pohled od blonďáčka a začal si znovu balit své věci.

"Máš tady mě! Sasuke já tu pro tebe budu vždycky! Stejně jako ostatní! Nejsi na to sám!" Naruto už ani nevěděl, co říká. Hlava mu třeštila bolestí, oči ho pálily od slz a v krku měl obrovský knedlík, který ne a ne zmizet.

"Pleteš se Naruto. Jsem na to sám. Vždycky jsem na to byl sám. Od té noci, kdy mi zabil všechny, na kterých mi tehdy záleželo." Černovlasý chlapec to pronesl tak chladně, až Naruta zamrazilo.





"A na mě ti nezáleží? Víš, že tě miluju!" Naruto už skoro nemohl mluvit. Dusil se vlastními slzami, sotva popadal dech.

"Naruto! Na tom co k tobě cítím, se nic nemění. To se nikdy nezmění! Ale já žiju pro pomstu. Musím získat sílu a pomstít všechny, které mi tak bezcitně vzal. Musím. Je to můj život!" Ano. Vyznělo to tak chladně. Tak jako by mu na blonďatém chlapci vůbec nezáleželo. Jako ledové ostří, které se mu zabodlo hluboko do srdce.






"Nemiluješ mě?" Naruto se pohrdavě zasmál.

"No jistěže! Kdyby si mě miloval, zůstal by si tady! Věřil by si mě i ostatním, že vždycky budeme stát při tobě! Věřil by si tomu!" Křičel Naruto, zalykajíc se slzami, které mu stále stékaly po tvářích.

"Nechápeš to Naruto! Vyrval mě z bezstarostného dětství a zahodil doprostřed bažiny! Všechno mi sebral! A já se mu musím pomstít! Za sebe i ostatní!" Černovláskovi žhnuly tváře zlostí. Musel rychle zmizet nebo ho blonďáček zvyklá. A on musí. Musí žít jen pro to jedno. Pro pomstu.

"Sasuke! Já tě miluju!" Narutovi už došla slova. Nemohl mluvit, myslet, dýchat...





"Naruto, nedělej to ještě horší! Prosím tě o to!" Sasuke popadl těžký batoh, který ležel na posteli a přehodil si ho přes záda. Udělal pár kroků, které je dělily. Stanul před Narutem, který se třásl a polykal vzlyky. Natáhl k němu ruku, ale Naruto prudce ucukl. Sasuke ho úctyhodnou chvíli s nataženou rukou pozoroval. Nakonec jeho ruka klesla dolů. Upřel oči do země.

"Promiň Naruto." Jen dvě slova. Slova, která v tuhle chvíli neznamenaly vůbec nic. S těmito slovy se rozloučil a odešel. Možná se někdy vrátí, možná ne... Ale na tom teď nezáleží. Zbyla po něm jen obrovská prázdnota, která přesto všechno bolí.





Sen, jenž se stal skutečností? 16. Kapitola

20. listopadu 2011 v 8:43 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?

Varování: Takže... Máme tu dvě hypotézy -> 1) Buď to skončí "špatně" a bude následovat 17, tedy konečná kapitola nebo 2) To (ne) skončí blbě, ale bude následovat klasické klišé a další XY kapitol ^^ Co vy na to? ^^




26. - 27. března

V pokoji bylo šero. Celá místnost neměla jediné okno, kterým by dovnitř proplouvalo světlo. Celé to přítmí měla protnout jediná lampa upevněná na zdi. Na posteli seděl blonďatý chlapec a kolena obepnuté pažemi, tisknul až k bradě. Modroočko ztuhle hleděl před sebe a čekal, až se zase do místnosti vrátí Deidara. Věděl, že by měl přijít každou chvíli. Tušil to. Dlouhovlasý, blonďatý muž za ním totiž chodil pokaždé v tu samou dobu a zůstával s ním celou noc. Naruto vlastně okupoval jeho pokoj, takže se nebylo čemu divit. Blonďáček veškeré snahy utéct vzdal, když zjistil, že se nedokáže dostat ani z tohohle pokoje. Z myšlenek ho vytrhl zvuk odemykání a následné zavrzání dveří.

"Jsi vzhůru? Myslel jsem si, že už budeš spát..." Ozvalo se ode dveří, které se s tlumenou ránou opět zavřely. Naruto se mírně napřímil a zadíval se na něj.

"Vrátil se, že?" Hlas mu kolísal, ale přesto měl na tváři škrobený úsměv.

"Přinesl jsem ti něco k jídlu.." Odvětil Deidara a nervózně se ošil. Přešel k posteli na, které blonďáček seděl a podal mu krajíc chleba. Už se chystal stáhnout zpět, když ho Naruto mrštně chytil.

"Aspoň na tohle mi odpověz, prosím!" Narutův hlas zněl zoufale, moc dobře věděl, co ho čeká a mohl být vůbec rád, že se to nestalo už před pár dny.

"Do toho ti nic není. Víš proč si tady a je jedno, kdy na to přijde řada. Neptej se mě!" Odsekl Deidara a posadil se do křesla na opačné straně místnosti. Roztřeseně si pohrával a s prstýnkem na ruce a mermomocí se snažil vyhnout se jakémukoliv očnímu kontaktu s Narutem. Toho to naopak utvrzovalo v tom, na co se Deidary ptal. Šéf se vrátil. Naruto se zamyšleně podíval na krajíc chleba, čekal, že ho zase budou chtít nadopovat, aby se příliš nevzpouzel. Ale i kdyby se pokusil bránit, neměl by šanci. Zatím věděl přibližně o čtyřech členech, možná pěti a zdaleka si tím nebyl jistý. V jednom měl ale jasno, nikdy by se jim neubránil a jak se zdálo, jeho tým tu už nebyl. Kdyby byl, přeci by ho už dávno hledali. Samé kdyby. Nesnášel to slovo, nenáviděl tu bezmoc a přál si zase se vrátit domů. Chtěl, aby ho zase probouzel ten neposedný černovlásek, aby ho hned po ránu něžně líbal, přál si vidět jeho temné oči, které v sobě i přesto měly žhavou jiskřičku.

"Stane se to zítra, Naruto." Deidarův hlas protnul ticho, které v pokoji doposud panovalo. I přesto byl, ale tichý a skoro neslyšitelný.

"Zítra?" Naruto pohlcoval panický strach. Čekal, že to bude brzy, ale tohle bylo opravdu hodně rychlé. Chtěl vědět víc, víc podrobností, ale na druhou stranu se bál, vůbec o tom promluvit.

"De-deidaro?! Jak to pro-probíhá?" Snažil se vykoktat blonďáček a přitom se zmateně díval na Deidaru, který se však stále snažil jeho pohledu vyhnout.

"Nemůžu ti to říct. Už takhle jsem měl pletky, když se šéf dozvěděl, že si tady nahoře. Nechtěj slyšet, co všechno jsem mu musel nakecat."

"Ale já..."

"Nemůžu Naruto, tak to sakra pochop! Zítra se to stane, je ti jasné, že to přežít nemůžeš a tím to prostě končí." Vyhrknul Deidara a prudce se postavil. Naruto zmoženě přikývl a dlaní si rychle začal stírat neposedné slzičky, které se mu vedraly do očí.

"M-máš pravdu. To bude konec, promiň." Hlesl. Deidara se na něj konečně podíval. V tu chvíli ho bodlo u srdce. Ten pocit, který ho zaplavoval, ho neskutečně vyděsil. Neznal to. Neznal soucit, lítost ani nic tomu podobného, ale teď něco takového vážně cítil. Netušil co Narutovi říct, aby ho uklidnil a už vůbec nevěděl, proč si o něj dělá starosti. Byl to jen další Jinchuuriki, kterého čeká smrt. Ještě před pár dny ho rád provokoval a ubližoval mu, ale teď by ho nejraději objal a už nikdy nepustil.

.........

Skupina ninjů postupovala systematicky stále kupředu, dokud se jejich vůdce nezastavil.

"Co se děje?!" Vyhrknul muž s maskou a podíval se na toho před sebou. Ten se rozhlédl a potom stočil pohled ke skupince za ním.

"Utáboříme se tady, už se stmívá. Kakashi dohlédni to, já půjdu napřed. Potřebuji si to ověřit." Promluvil Jiraiya a podíval se po ostatních.

"Pořád si hlídejte záda, nikdy nevíte, co se může stát!" Sykl a během chvíle zmizel v dáli.

"Co si sakra myslí? Měli jsme pokračovat! Musíme Naruta zachránit!" Hlesl Sasuke rozhořčeně sám pro sebe, když se skláněl nad jezerní vodou. Upřeně se díval na svůj odraz ve vodě, ale po chvíli ho dlaněmi prudce rozčeřil.

"Sakra!" Zaklel naštvaně a postavil se, následovala otočka o sto osmdesát stupňů a náraz do..

"Kakashi?" Vydechl, když si uvědomil, před kým stojí.

"Poslouchal si vůbec Jiraiyu? Sasuke, vážně si dávej pozor, tohle není legrace. Podle mě bys tu vůbec neměl být, ale když už.. Vážně sleduj okolí. Viděl si co Akatsuki dovedou a není tu jistota, že nenarazíme i na jiné ninjy. Musíme si dávat pozor nebo se k Narutovi nedostaneme." Sasuke mlčel a pohled upáral do země. Věděl, že má Kakashi pravdu, ale tam bezmoc ho ubíjela. Začínal ztrácet víru.

"Má to vůbec cenu?"

"Co tím myslíš?" Nechápal Kakashi.

"Má cenu se hrnout do Deštný, když je víc než jasné, že Naruto je.." Sasuke to ani nedořekl. V krku měl vyschlo a v očích ho pálily slzy.

"Nebyl si to ty, kdo si to nechtěl přiznat? Sasuke, Naruto je silný a věřím, že se o sebe dokáže postarat. A i kdyby... Musíme vědět, co s ním je. Žít v nejistotě je totiž zdaleka to nejhorší."

"Kakashi?" Ozvalo se z bezprostřední blízkosti. Muž s maskou se otočil za zvukem a spatřil Jiraiyu.

"Chci s tebou mluvit." Pravil Jiraiya a významně se na Kakashiho podíval. Ten jen mlčky přikývl a spolu s ním se rozešel stranou. Sasuke zůstal stát u jezera. Doléhaly k němu jen tlumené hlasy obou mužů.

"Jsou stále na témže místě v Deštné. Když se nic nezkazí, zítra dopoledne tam dorazíme. Musíme se připravit, nebude to jednoduchý boj, pokud narazíme na všechny." Oznámil Jiraiya Kakashimu. Bylo znát, že má starosti.

.........

"Připravte se!" Zavelel rusovlasý muž. Skupinka v dlouhých černých pláštích s rudými obláčky sepnula před sebou ruce. Stáli v nedokonalém kruhu ve středu jakési jeskyně, na vyvýšených kamenných hranolech. Čtyři z nich se na místo dostavili pouze jako "astrální projekce". Uprostřed toho všeho ležel blonďáček. Tělo pomlácené, v podstatě nevnímal.

"Deidaro, dělej!" Zavrčel Pein a pevně se podíval směrem k blonďákovi. Ten trochu zdráhavě semknul ruce jako ostatní. Zmatený sám ze sebe, těkal očima mezi ostatními členy Akatsuki. Všem na tváři pohrával pobavený, škodolibý úsměv. Jen Deidara se neusmíval. Akce začala. Naruto ležící na zemi se začal zmítat bolestí. Byl ochromený a nezmohl nic. Když ho Deidara viděl, bodlo ho u srdce. Prudce zavrtěl hlavou, aby potlačil ty pro něj tolik překvapující myšlenky. Byl to přeci jen další z Jinchuuriki, komu na něm záleželo...

.........

"Jsme u cíle! Seskupte se! Určitě tu bude nějaká bariéra. Zjistíme, co a jak a dáme se do jejího odstranění! Musíme počítat s nejhorším a očekávat, že narazíme na všech osm Akatsuki!" Halekal Jiraiya na ostatní členy. Věděl dobře, co je čeká, věděl jaké to je stát proti členovi Akatsuki, natož když se pak sejdou všichni. Jedna pozitivní věc ale na jejich sešlosti byla. Pokud jsou tu všichni, nejspíš právě probíhá rituál a tím pádem je šance, že by Naruta mohli zachránit. Pokud stále žije.

"Saii, Sakuro, Tenten! Jděte zleva! Neji, Lee a Kiba zprava! Ostatní za mnou!" Zavelel Kakashi a spolu s Jiraiyou se vydali kupředu.

"Sasuke, víš, co jsem ti říkal?! Drž se stranou a zbytečně se do ničeho nepouštěj!" Dodal Kakashi směrem k černovláskovi, který se držel po jeho pravici.

.........

Naruto obklopený čakrou, nadnášejíce se ve vzduchu. Ruce i nohy bezvládně svěšené, ve tváři zkřivený výraz. Rituál mohl trvat něco kolem dvou hodin a už za tu chvíli se Deidara několikrát mále rozeběhl k tomu zuboženému tělu, aby mu pomohl. Pokaždé se, ale zastavil.






School Love 16. Kapitola

16. listopadu 2011 v 16:42 | Christine |  School Love

Tak -> ti co tuto povídku čtou, se určitě všimli, že jsem na ní posledních pár týdnů pěkně kašlala. Skutečnost je taková, že mě už prostě nebaví psát a proto jsem si dala pauzu. Přesto jsem se ale donutila dopsat 16. kapitolu. Je to ale dost utnuté a uspěchané a popravdě do konce budou asi už jen dvě kapitoly... Tak, tak...


"A tím končí život Williama Sheakspeara." Ukončil svojí řeč blonďáček, který se ujal slova hned po Sasukem a zbytku jejich skupiny, kterou tvořila ještě Sakura a Tenten. Profesor Asuma si něco zapsal do svého v kůži vázaného notesu a pokýval hlavou.

"Až na pár drobných nedostatků v podobě opakujících se slov nebo výpadku textu jste obstáli velmi dobře. Posaďte se a děkuji." Kývl hlavou k jejich místům a vrátil se ke katedře. Jejich skupinku vystřídali další studenti se svými projekty. Naruto se vyčerpaně sesunul na židli a vydechl si. Sasuke si sedl vedle něj a mlčky pozoroval žáky před sebou.

"Konečně to máme z krku co?" Pousmál se Naruto, když tiše promluvil směrem k Sasukemu.

"Takové práce a nakonec je to během půl hodinky u konce." Sykl černovlásek a protáhl se. Tváře mu ještě trochu žhnuly. Vše bylo způsobeno nervozitou. Stát před celým sálem a předvádět svůj projekt se mu ani trochu nelíbilo. Jediné pozitivum bylo, že tím ukončili školní rok. Stačilo si převzít výsledky jejich studia, sbalit si věci a konečně si užít letní prázdniny. Oba chlapci s úlevou sledovali právě prezentující skupinku. Po chvíli sebou Naruto překvapeně cuknul. Sasukeho ruka jemně sevřela tu jeho. Oči obou chlapců se střetli. Vyměnili si vzájemné pohledy. Narutovy koutky úst se lehce zachvěly v úsměvu.

...........

"Co máš vlastně v plánu? Dva měsíce.. To je dlouhá doba." Promluvil Sasuke do ticha. Pohledem zavítal k Narutovi, který se snažil všechny své věci nacpat do kufru.

"To nevím. Pojedu domů a pak se uvidí, co a jak... Rodiče nejspíš budou chtít podniknout nějakou rodinnou dovolenou." Při těch slovech se Naruto zašklebil.

"A co máš v plánu ty?" Optal se blonďáček.

"Nejspíš vyrazím třeba do Francie. Na rozdíl od tvých rodičů, mi ti moji dají balík peněz a pokud možno zmiz." Sasuke dozapnul zip a protáhl se.

"Víš, že tohle je naše poslední noc?" Pronesl po chvíli.

"No jo, ale že to uteklo co?" Zasmál se Naruto a plácnul sebou na postel. Bylo kolem osmé večer, právě dobalili poslední věci a chystali se na zítřejší odjezd.

"Tak co s tím načatým večerem podnikneme?" Špitl Sasuke a posadil se na okraj Narutovy postele.

"Sasuke? Něco mi říká, že máš zase něco v úmyslu." Sykl blonďáček a podepřel si hlavu, aby na Sasukeho lépe viděl.

"No nepovídej?!" Zasmál se černovlásek a než se Naruto nadál, Sasukeho pod sebou uvěznil svým tělem.

"Co to zase děláš?"

"Chci si trošku hrát."

"Už jsem ti tisíckrát říkal, že to nechci!" Naruto sebou začal mrskat, jak ryba na suchu.

"A já ti zase říkal, že tohle dělat nebudu, dokud k tomu sám nesvolíš."

"Nesvolím k tomu! Nikdy!"

"Jo, to už si říkal." Namítl Sasuke a sklonil se k Narutově tváři. Jemně svými rty zavadil o ty jeho, než se po chvíli jejich polibek prohloubil. Sasuke prozkoumal každičkou skulinku Narutových úst. Těžko říct, jak dlouho se líbali. Jejich ústa se stále dotýkala. Ruce nezbedně putovaly po těle toho druhého. Nenasytně, jako by se samy sebe nikdy dostatečně nenabažili.

...........

Slunce proudilo do pokoje. Závěsy byly nedbale zatažené, vzduch v místnosti vydýchaný, a ačkoliv bylo ráno, teplota dosahovala více jak dvaceti stupňů. Byl červen. Naruto se polámaně protáhnul a dlouze zívnul. Hlavou ještě před malou chvílí spočíval na odhalené hrudi černovláska. Tiše vstal, umyl se a připravil k nastávajícímu odjezdu. Nedlouho poté probudil i Sasukeho. Oba se pak spolu šli naposledy nasnídat. Po tom, co se najedli se i se svými věcmi vydali před školu, kde už se začali scházet rodiče, příbuzní a nebo cokoliv, co poslouží jako doprava domů.

"Tak se uvidíme po prázdninách." Špitl Sasuke a smutně se na Naruta zadíval.

"Co ten výraz? Dva měsíce hned utečou.." Zasmál se Naruto. Jemu to nijak příšerné nepřišlo. Za to Sasuke se tvářil jak na pohřbu. Asi ho štvala ta myšlenka, že za celou tu dobu s Narutem nespal. Že si neřekli, co mezi nimi vlastně je. Líbali se, vzájemně se uspokojovali, ale pořád tu byla jakási propast, kterou Naruto odmítal překročit.

"Můžeš mi spát a volat... A... Mám tě rád, Sasuke." Špitl Naruto a sklonil hlavu.

"Já tě miluju Naruto." Odvětil černovlásek. Naruto se mu po chvíli upřeně zadíval do očí a tiše šeptnul.

"Vždyť já tě taky." Sasuke se pousmál. Ani nečekal, že ho tahle slova tak moc zahřejí u srdce. Býval by Naruta políbil, ale v tom houfu lidí, neměl šanci. Mlčky mu věnoval pohled mluvící za vše a rozešel se k autu. Naruto udělal totéž a než se oba chlapci nadáli, seděli ve svých domech, vzdálených stovky kilometrů od sebe a mysleli jeden na druhého.






Sen, jenž se stal skutečností? 15. Kapitola

13. listopadu 2011 v 7:48 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?



19. března

Těžké železné dveře se s hlasitým zavrzáním otevřely. Blonďáček zvedl své blankytně modré oči a odlepil pohled od země. Seděl schoulený na zemi a třásl se. Ruce i nohy mu věznily okovy připevněné k podlaze. Pohnout se mohl sotva o pár centimetrů. Býval by se už dávno pomocí své síly osvobodil, ale na to byl teď až příliš vyčerpaný. Sám nevěděl jak dlouho tu je, ale odhadoval to na víc jak týden. Tady? Kde vlastně je? Netušil.

"Přinesl jsem ti něco k jídlu," ozval se až nepřirozeně příjemný hlas. Osoba měla dlouhé blond vlasy a na sobě tmavý plášť s rudými obláčky. Naruto odvrátil hlavu a zhnuseně se ušklíbl.

"Stejně to nakonec sníš. Sám víš, že kdyby si to neudělal, pošel bys tu jak nějaká bídná krysa..."

"Nenechám se dopovat těma hnusama, co do toho cpete! Co to je? Drogy? Nějaké oblbováky?" Vyštěkl Naruto a býval by se na dlouhovláska vrhnul, kdyby mu v tom nebránily řetězy.

"Něčím tě musíme držet na uzdě. Vlastně buď rád, že žiješ... Ten Jinchuuriki před tebou šel na řadu první... Ale nemusíš mít strach, na tebe taky dojde řada." Deidara se škodolibě zasmál a popošel blíž.

"Mě jen tak snadno nedostanete, hned jak se odsud dostanu tak.."

"Nedostaneme? My už tě máme hlupáčku..." Zasmál se Deidara a stoupnul si těsně před Naruta. Ten s opovržením odvrátil hlavu.

"Líbí se mi ta tvá tvrdohlavost. Takže.. Budeš jíst," zeptal se s úsměvem Deidara. Naruto se ušklíbl. Tomu se to smálo, když nemusel ležet na studené zemi a nebyl připoutaný, kdo ví k čemu.

"Ne!"

"Nakrmím tě." Následoval další příval smíchu.

"Řekl jsem ne! Strč si to, víš kam!" Odsekl prudce Naruto. Než se ale nadál, Deidara ho držel pod krkem.

"Tak pozor Jinchuuriki! Strč někam? Abych ti tam nestrčil něco já! Chceš to vidět? Než se naděješ narvu ti ho tam..." Deidarův stisk povolil. Nakonec Naruta pustil. Ten se rozkašlal, v očích slzy.

"Povolím ti jednu ruku, aby ses najedl. Ale jeden neuvážený pohyb a budeš toho zatraceně litovat!" S těmito slovy se Deidara sehnul a po chvíli už měl Naruto volnou pravačku. Chtíc nechtíc si od druhého muže vzal kousek suchého chleba a zakousl se. Věděl, že i tohle je lepší, než kdyby nejedl vůbec. Deidara počkal, než Naruto sežvýká poslední sousto a pak ho s úsměvem zase uvěznil. Blonďáčkovi se před očima okamžitě začaly míhat hvězdičky. Nedlouho poté nevěděl o světě. Deidara se vítězně usmál a s tichým přiražením dveří odešel z malé, ponuré místnosti.

...........

"Jak to, že stále nemáte žádné informace?" Vykřikl černovlásek a prudce se postavil, až shodil židli, na které doteď seděl.

"Uklidni se! Kolikrát ti to mám opakovat!? Děláme, co můžeme, ale po Akatsuki žádné stopy. Jako by se po nich slehla zem. Nemáme žádné vodítko. Nic!" Opáčila naštvaně blonďatá žena. Nebyla naštvaná na Sasukeho, který tu už více jak týden vyváděl. Spíš byla naštvaná z toho, že už neví, co dělat. Poslední možnost byla přivolat toho, kdo tuhle prokletou organizaci už pár let zkoumal.

...........

"Vážně by mě zajímalo, proč jsme tě už dávno nezabili.. Šéfíkovi se do toho nějak nechce. Pořád se vymlouvá na rádoby mise!" Prskal Deidara a skláněl se nad nevnímajícího Naruta.

"Vstávej! Mám pro tebe zase něco k jídlu. Už si tu připadám jako nějaká tvoje sluštička.. Říkal jsem Sasorimu nebo Hidanovi, ale ani jeden se s tebou nechce zahazovat." Stěžoval si dál. Naruto rozevřel oči a bolestně zamrkal. Hlava ho třeštěla a oči pálily.

"Já už myslel, že se neprobereš, modroočko." Zasmál se opět Deidara a sehnul se. Natáhl ruku a letmo se dotkl Narutovy tváře.

"Buď rád, že se nevidíš.. To je hrůza.. Možná když budeš hodně hodný, vezmu tě nahoru. Ale možná to nemá cenu, sám víš co, tě čeká." Dodal. Naruto trhnul hlavou do strany, aby ze sebe Deidarovu dlaň setřásl.

"Nech mě být!" Odsekl Naruto.

"Šéfík je mimo kryt, takže tu ještě nějakou dobu pobudeš. Tak se snaž si své poslední dny trochu užít." Zasmál se Deidara a znovu k Narutovi přiklekl.

"Vezmu tě nahoru. Ale pořád platí, co jsem řekl předtím. Jeden neopatrný pohyb a je po tobě. Víš přeci, čeho jsme schopní.. Poradili jsme s tím tvým týmečkem jedna dvě.."

"Co jste jim udělali?! Okamžitě mi to řekni!" Vybuchl Naruto vyklepaně. Deidara sebou cuknul a postavil se.

"Jsou mrtví, byla to vlastně hračka.. Vždyť ani ty si se nedokázal ubránit..." Zalhal Deidara a tvářil se přitom jako by o nic nešlo. Narutovi se tou bezmocí skoro rozskočilo srdce. V očích ho začaly pálit slané slzy a uvnitř sebe cítil jen štiplavou bolest.

"Smiř se s tím. Ale ber to tak, že brzy se k nim přidáš." Zasmál se dlouhovlasý muž a uvolnil Narutovi řetězy. Pomohl mu nebo ho spíš donutil zvednout se ze země a spěšně ho koordinoval z místnosti připomínající kobku. Naruto nevnímal. Nevěděl, jestli mu má věřit, že jsou všichni mrtví. Ale tušil, že tahle možnost tu je.

"Vnímej mě! Přece by sis to tak nebral. Byla to jen tlupa budiž k ničemu... Za nic nestáli!" Sykl Deidara a pustil blonďáčka. Naruta už sice nesvazovaly řetězy, ale pořád měl kolem rukou okovy.

"Byli to moji přátelé! Moje rodina! Byli pro mě vším!" Naruto si ani neuvědomil, že mluví v minulém čase. Deidara se sám pro sebe zasmál. Tušil, že všichni z tý jeho povedený partičky žijí, ale přece mu to nebude vykládat. Takhle to bylo mnohem zábavnější.

"Támhle je koupelna. Trochu se umyj a pak ti dám něco k jídlu... Utéct ani nezkoušej, odtud útěku není!" Ušklíbl se Deidara a svalil se do velkého křesla v rohu pokoje. Teprve teď si Naruto uvědomil, že není v té zatracené kobce. Stál uprostřed pokoje. V jednom rohu postel, v druhém křeslo. Všude rozmístěné "kreaturky" z bílé hmoty. Deidara Naruta propaloval pohledem až do chvíle kdy Naruto zmizel v koupelně.

...........

"Mám informace o jejich posledním úkrytu. Je jisté, že tam už nebudou, ale je tu možnost, že tam po sobě nechali nějaké vodítko. Vím, kde by se zhruba měli pohybovat. Nedávno jsem zaslechl, že v Kamenné sjednávali nějaké obchody, možná budou někde tam." Pronesl muž s dlouhými skoro až bílými vlasy a odvrátil pohled od okna, z kterého se doteď díval.

"Okamžitě tam pošleme jednotku Anbu, aby zjistili víc." Promluvila po chvíli mlčení Hokage.

"Nechci je podceňovat, ale ti nic nezjistí. Vydám se tam sám a optám se mích zdrojů. Až něco zjistím, okamžitě ti dám vědět." Odvětil Jiraiya.

"Nemůžeme tu jen tak nečině posedávat. Musíme se okamžitě vydat hledat Naruta. Sám nejlíp víš, co Akatsuki dokážou! Musíme je co nejdřív najít!" Vyhrkla Tsunade a prudce se postavila.

"A právě proto je musím najít. Nemáme jistotu, že je Naruto ještě naživu." Pronesl Jiraiya a znovu stočil pohled k oknu.

"Kdy vyrazíš?"

"Myslím, že není dobré řešit to ve chvíli, kdy se za dveřmi krčí šmírák." Stačilo dveře otevřít a dovnitř vpadl Sasuke.

"Sasuke?! Co to sakra děláš?" Vyjekla Hokage a na spánku jí vyskočila tmavě modrá žíla.

"Jak to myslíte? Že nemáme jistotu, že žije? O čem to do hajzlu mluvíte? Naruto žije a čeká, až se k němu dostaneme, tak hněte tím svým zadkem a koukejte ty parchanty najít!" Sasuke vypadal jako rozzuřený pes, ale přitom měl ocas stažený mezi nohama a celý se třásl.

"Najdu ho." Promluvil klidně Jiraiya.

"A snad živého." Pomyslel si. Nahlas, ale už nic neřekl.






Nenávidím tě za to, že tě nedokážu přestat milovat! (Naruto/Sasuke)

9. listopadu 2011 v 18:25 | Christine |  Povídky Naruto Yaoi - Jednorázovky
Jen taková kratší povídečka -> pokud se tomu tak dá říkat ^^ Kapesníčky připravit! Start!



Dva chlapci se k sobě tiskli v potemnělé uličce Konohy. Blonďáček se zády opíral o zeď s oprýskanou omítkou, zatímco černovlasý chlapce stál naproti němu. Vlastně byl na blonďáčka přitisknutý svým tělem, nohu vnořenou mezi ty jeho a dlaněmi se mu opíral o hruď.

"Vážně tam musíš?" Zeptal se Sasuke a vrhnul na Naruta psí oči, ten se jen pousmál a pohladil ho po tváři.

"Musím. Je to rozkaz Hokage..." opáčil Naruto, stále hladíc černovláska po tváři. Skoro se rozednívalo. Do srazu Narutovy zbývala asi čtvrt hodinka.

"Měl bych pomalu jít" Hlesl a zadíval se černovláskovy do očí.

"Slib mi to!" Naléhal Sasuke a Naruto se na něj tázavě zadíval.

"Co chceš, abych ti slíbil? Otázal se.

"Slib mi, že se vrátíš. Že za týden budeš stát před branou. Budu na tebe čekat" Hlesl Sasuke. Naruto si přitáhl jeho obličej a spojil jejich rty. Jemně mu po nich přejížděl jazykem, občas zlehka skousnul. Přesto to byly jemné, spíše hravé polibky. Stačili jim. Po včerejší promilované noci, kdy oba do ticha a tmy křičeli vzájemně svá jména... Prostě jim teď ty neukvapené polibky stačili.

"Slibuju ti to" Šeptal mu Naruto stále dokola mezi polibky, dokud ho čas nedonutil přestat. S posledním rozloučením se vydal na tolik obávanou misi. Sasuke se vrátil do jejich společného bytu a celý týden žil jako mimo realitu. Nic nevnímal, nic nedělal, nemohl se na nic soustředit. Týden se táhl jako žvýkačka, která se Vám přilepí na botu, přesto se ale konečně dočkal vytouženého dne. Už od rána měl divný pocit. Žaludek se mu zvláštně svíral. Nesnesl snídani, stěží vypil sklenici vody. Od brzkého odpoledne postával před branou Konohy a vyhlížel skupinu, která se dnes měla vrátit z mise. Uplynulo několik hodin, sluce už skoro zapadalo, když se v dálce objevila silueta pěti osob. Pět? V Sasukem automaticky hrklo. Jak se skupina blížila, jeho pocit byl čím dál horší. Když skupina byla jen několik kroků od něj, klesl na kolena a tvář mu zahalil příval nesnesitelné bolesti. Kakashi nesl v náručí tělo Naruta. Tělo, které bylo mrtvé. Vypadalo, že všechny kosti v těle jsou zlámané, hyzdilo ho spousta podlitin a víčka halili krví zalitou modř.

"Ne! On to slíbil, slíbil mi to" Křičel Sasuke na celou Konohu a mlátil kolem sebe.

"Slíbil mi!" Opakoval stále dokola.

............

"Nenávidím tě, za to, že si mě tu nechal. Za to, že si mi to slíbil a už ses nevrátil. Ne živý. Klidně sis umřel a mě si tu nechal. Samotného. Nenávidím tě a přesto si tak moc přeju, aby ses vrátil, protože tě miluju. Naruto! Já tě sakra miluju!" Poslední slova černovlásek skoro zakřičel do tmy, která nad hřbitovem panovala. Jeho křik a vzlyky protnuly ticho. Do uhlově černých vlasů se mu snášel sníh a jednotlivé pramínky vlasů slepoval v ledové rampouchy. Slzy nechávaly zledovatělé cestičky na jeho tvářích, které mu i přes tu zimu žhnuly. V ruce tiskl bílé kamélie, které mu na hrob nosil skoro každý den. Postával tady několik hodin a plakal. Nadával mu, i když věděl, že on už se nevrátí. Slzy, které si našly cestu přes jeho tváře, skapaly do nově napadeného sněhu, který na zemi tvořil hustou přikrývku. Všude byla tma a ticho. Dalších pár minut pozoroval hrob a pak na něj položil květiny.

"Vždycky tě budu milovat" Hlesl, naposledy se dotknul promrzlými prsty svých úst a poté náhrobku. Na okamžik zavřel oči a tak jako vždycky se v myšlenkách rozloučil s tím, kterého miloval. Musel jít a vrátit se do reality, v které věděli o jejich vztahu. Ale nikdo neznal podrobnosti, nikdo se ho po smrti Naruta na nic nevyptával, nechali ho samotného, tak jako kdysi. Ten jediný kdo mu dal lásku, přátelství a pocit, že má někoho na koho se může spolehnout, tu najednou nebyl.

"Dřív nebo později se opět setkáme. Tak moc tě miluju." Šeptal, když procházel po zamrzlé cestě, kterou osvětloval svit měsíce, který byl právě v úplňku. Na nebi zářilo tisíce hvězd a na zem se snášel běloskvoucí sníh. Všechno vypadalo tak klidně, svěže a čistě. Přesto duše černovlasého mladíka naříkala každou vteřinu větší a větší bolestí.






Sen, jenž se stal skutečností? 14. Kapitola

6. listopadu 2011 v 8:05 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?

Sen, jenž se stal skutečností? 14. kapitola


Jen pro připomenutí - Sasuke je v Konoze jen náhodou, logicky Itachi zůstal doma :D Naruto má prostě smůlu, co si budeme povídat, ale znáte mě... Ono to nějak dopadne :D A jelikož mi "kraví" word je tam asi dost chyb. Mi klidně přepisuje slova, i když už jsem desetkrát nastavila, že to po něm nechci :D Jo a podobnost s anime není stoprocentní...




8. března

"Budeme potřebovat každou ruku! Takže do Týmu 7 přibude Sasuke. Půjdete ze severu a zaútočíte na skupinu ninjů, která přepadla Mlžnou. Tým Kurenai už se vydal na místo. Postupují z jihu a brzy bysme od nich měli získat nějaké informace. Sbalte si a okamžitě vyražte!" Křikla Tsunade na skupinu stojící před stolem.

"Tým pod vedením Yamamota vyrazí hned za Vámi!" Dodala světlovlasá žena rázně.

"Bábi-chan! To nepřichází v úvahu! Nemůžeš Sasukeho poslat s námi. Je to nebezpečné..." Vyhrknul překvapeně Naruto, div se nevrhnul přes stůl.

"Naruto! To je rozkaz. Laskavě si sbalte a okamžitě vyrazte!" Odsekla blondýna a prudce se postavila, přičemž shodila židli.

"Ale Hokage!" Zkusil znovu Naruto, ale při pohledu na rudnoucí blondýnu raději zmlknul.

"Sejdeme se za půl hodiny u hlavní brány." Oznámil Kakashi a se svým pověstným "Puff" zmizel v obláčku kouře. Všichni, přesněji řečeno Sakura, Sai, Naruto a spolu s ním i Sasuke se urychleně vydali do svých příbytků.

"Stejně si myslím, že bys neměl chodit..." Špitl blonďáček, když se snažil do batohu nacpat veškeré své věci. Sasuke zachmuřeně přikývl.

"S tím nic nenaděláme. Je to rozkaz Hokage... Ale nemáš se čeho bát, tak hrozné to snad nebude. A navíc celkem jsem se zlepšil ne?" Pousmál se Sasuke a přistoupil k Narutovi.

"Uvidíš, vážně se mi nic nestane. Budeš tam přece ty." Špitl a objal blonďáčka. Paže mu obtočil kolem pasu a přitiskl se blíž k němu. Naruto se už, už natahoval pro polibek, ale Sasuke ucuknul.

"Musíme jít." Připomněl mu. Za pár minut už všichni stáli u hlavní brány a domlouvali si strategii, jak budou dál postupovat.

"Půjdu v čele, za mnou Sakura, Sai a Naruto se Sasukem budou skupinu ukončovat. Držte se v linii a nezdržujte. Kdyby se cokoliv stalo, okamžitě mi to hlaste. Pokud nic nemáte, vyrazíme." Rozhodl muž s maskou a než se nadáli, už byly na cestě. Kakashi obratně sdolával jeden strom za druhým, dokud se prudce nezastavil.

"Stůjte!" Rozezněl se rázný příkaz. Skupinka se zarazila na místě a instinktivně se začala rozhlížet.

"Přivolám ninja psy, půjdou napřed. Blížíme se a nemáme žádné informace, chci mít jistotu, že nepadneme do léčky." Sykl Kakashi a během chvíle se díky Kuchiyose no Jutsu kolem skupiny objevilo několik psů.

"Pakkune, jděte napřed! Chci ovšem hned vědět!" Zavelel Kakashi a smečka psů se okamžitě ztratila v dálce. Skupinka je v určité vzdálenosti následovala.

"Jak si na tom Sasuke?" Optal se Naruto a zastavil se. Chvíli na to se vedle něj objevil černovlásek.

"Ech, celkem to jde. Můžeme pokračovat." Vydechl zadýchaně Sasuke. Přeci jenom nebyl na tohle tempo zvyklý, ale věděl, že v tuhle chvíli se musí překonat. Naruto mlčky přikývl a znovu se dal do pohybu. Nedlouho potom, se před nima zčista jasně objevil Pakkun.

"Mlžná na tom není dobře! Napadla jí skupina ninjů. Vypadají dost silně, je jich asi pět. Pravděpodobně to bude nějaká organizace. Měli byste se mít na pozoru." Oznámil psík udýchaně.

"Dobře, můžeš se stáhnout." Pravil Kakashi a urovnal si masku, která kryla skoro celou jeho tvář.

"Budeme pokračovat. Dělí nás sotva půl kilometru. Jak řekl Pakkun, mějte se na pozoru. Každá chyba vás může stát život. Tak jdeme!" Oznámil Kakashi a celá skupinka se vydala k místu, kde právě probíhal krutý, nelítostný souboj.

...........

"Ale, ale! Ani se nemusíme táhnout do Listové. On přišel za námi." Zaradoval se muž s nástrojem připomínající kosu a hlasitě se rozesmál.

"Uklidni se Hidane, vezmeme oba Jinchuuriki a zmizíme odtuď." Ozvalo se z dálky a v tu chvíli vzduchem prolétlo mrtvé tělo muže.

"Kakuzo! Nech mi taky nějakého!"

"Co tu chcete? Jdete po Jinchuuriki? Co s nimi máte v plánu?" Vyrazil ze sebe naštvaně Naruto a zhnuseně se díval na muže, kteří se postupně seskupili kolem Týmu 7.

"To zanedlouho uvidíš! Ty seš přeci jeden z nich, že?!" Muž, který promluvil skrz masku ani nebyl vidět. Nebyla to maska, spíš to připomínalo krunýř želvy. Z ničeho nic se objevil ocas a prudce se vymrštil proti Narutovi.

"Naruto! Uhni! To je Sasori! Je ukrytý v loutce napuštěné jedem!" Vykřikl Kakashi a kryl se před útokem Hidana, který na něj vyrazil.

"Tohle jsou Akatsuki?" Vypískla Sakura vyděšeně. Naruto zbystřil. Už o nich slyšel. Věděl, co dělají a co mají v plánu, ale rozhodně nečekal, že zrovna na ně narazí.

"Oni nás znají!" Smál se poblázněně Hidan a prsty si stíral proužek krve, který se mu spustil z tváře hned potom, co ho Kakashi zasáhl shurikenem.

"Mě ani toho druhého Jinchuuriki nedostanete!" Sykl Naruto.

"Kage Bushin no Jutsu!" Skupinku obklopilo několik Narutových klonů, kteří se okamžitě vrhli do boje.

"Výbuch!" Ozvalo se z úst dlouhovlasého blonďáčka a většina stínových klonů zmizela.

"Držte se dál! Tohle sami nezvládneme!" Křičel Kakashi. Tušil, že by se tu někde měla pohybovat Kurenai se svým týmem, ale momentálně nevěděl kde a jestli vůbec ještě žijí.

"Už mě přestáváš bavit! Co si trošku pohrát! Nejdřív se, ale pomodlíme!" Smál se Hidan a hravě uhýbal Sasukeho pěstím. Černovlásek neměl sebemenší šanci. Neuměl proti ostatní žádnou techniku a spoléhat se jen na fyzické údery bylo zbytečné. Všichni se do boje zabrali natolik, že si ani nevšimli, že Kakuza a Naruto se až nebezpečně vzdálili.

"Za tebe bude tučná odměna i po tom, co si z tebe vezmeme Kyubiho!" Sykl Kakuza a znovu na Naruta vyrazil. Několika úderům se blonďáček stihnul vyhnout, ale pak Kakuza zaútočil něčím, co ani sám Naruto nedokázal předčít. Rána ho odhodila několik metrů, až se jeho bezvládné tělo sneslo těžce k zemi. Prach se při dopadu zvýřil a ozvalo se zlověstné zapraskání, jak některá z kostí v jeho těle nápor nesnesla.

...........

"Deidaro! Zařiď to!" Ozval se hlas Sasoriho, který začal ustupovat. Všechny zraky se upnuly na dlouhovlasého blonďáka.

"Tak přeci jenom ho dostal! Kliďte se! Výbuch!" Zaburácel Deidara a místem se prohnala tlaková vlna vzniklá výbuchem jeho jílové hmoty. Celý tým ninjů byl náporem odhozen. Ještě hodnou chvíli se po tom co tvrdě dopadli na zem, tápali v prachové cloně. Když se rozvířená směs usadila, skupinka se ztěžka postavila na nohy. Každý z členů měl nějaké to zranění. Od tržné rány až po odřeniny a pohmožděniny. Šok, ale nastal ve chvíli, když si uvědomili, že po Akatsuki není ani vidu ani slechu.

"Kam zmizeli?" Sakura si promnula pohmožděné rameno a tiše zasýpala, když jí jím projela ostrá bolest.

"Stáhli se! Kde je Naruto?"

"Naruto!!?"

"Támhle je!" Vyhrknul Sasuke a z posledních sil se dostal k blonďatému chlapci ležícímu na zemi.

"Naruto! Vstávej! Co je ti?" Drmolil černovlásek a vytáhl Naruta do sedu. Opřel si ho o sebe a dlaní se dotkl jeho tváře.

"Naru-...."

"Puff!" Blonďáček zmizel. Nebyl to on, jen jeden ze stínových klonů. Sasuke se vylekal a prudce se postavil.

"Kde je Naruto?!" Rozkřičel se. Nic platné mu to nebylo. Všichni i on sám, moc dobře věděli, že Naruta mají Akatsuki.

"Musíme ho jít okamžitě hledat." Vyhrknul roztřeseně Sasuke. Jen tak tak se držel na nohách. Z obočí mu stékala krev až k bradě a skapávala na zem.

"To nejde Sasuke! Vrátíme se do Listové. Musíme se dát do pořádku a vzít posily. Sám si viděl, jací dokáží být. Musíme se na ně lépe připravit, jinak nemáme šanci Naruta zachránit."

Ve spárech (Erik/Nathan)

1. listopadu 2011 v 21:17 | Christine |  Slash (yaoi)

Ve spárech


Jeden pokoj. Místnost o rozměrech maximálně pět krát pět metrů, páchnoucí zatuchlinou a plísní. Provlhlé tmavé zdi, olupující se zbytky omítky, chladná betonová podlaha. Dva kovové obloučky pevně zaťaté ve zdi. Z nich visíc pár možná metr dlouhých řetězů končící okovy stáčejících se kolem dvou drobných paží. Dvou běloskvoucích ruček, které pod jejich tíhou získávaly krvavý nádech. Tmavě modré, v některých místech dokonce hnědé modřiny a rozedřená zápěstí, která roní karmínově rudé slzy. Marně se snažil vyprostit se. S každým dalším pokusem se akorát více poranil. Zasténal bolestí a z posledních sil se vzepřel. Vzdal se. Schoulil se do klubíčka a polykal slané kapky, stékající mu po tvářích. Krátké stříbřité vlasy se mu lepily na potem zborcené čelo, ačkoliv teplota v místnosti se mohla pohybovat sotva pár stupňů nad nulou. Jiskřičky v jeho šedých očích už dávno nebyly. Zmizely ve chvíli, kdy se probral v téhle odporné kobce. Křičel, volal, nadával, přesto doposud nepřišel nikdo, kdo by mu řekl, co se to tu děje. Nechápal proč tu je, nechápal proč má na sobě jen tmavé kalhoty a proč je uvěznění v řetězech. Opět se na něj draly mdloby. Před očima se mu třpytily mžitky a svět kolem něj se nebezpečně točil až do chvíle, kdy upadl do bezvědomí.

.........

Ostré světlo ho bodalo do očí i přes sklopená oční víčka. Štípavá vůně ho palčivě dráždila. Zadržel dech a škubnul sebou. Moc daleko se nedostal, jen tak, jak ho pustily řetězy. Opatrně zamžoural, aby si jeho šedé oči přivykly. Když se poměr světla a tmy vyrovnal, zaměřil se pohledem na muže stojícího před ním. V ruce držel odšpuntovanou lahvičku. Černé kalhoty obepínaly každý jeho sval, bílá košile s rozhalenkou nechala vyniknout vypracované hrudi. Avšak zbytek jeho až neuvěřitelně bledé pokožky, kryl dlouhý kožený kabát.

"Kdo jste? Proč jsem tady? Okamžitě mě pusťte!" Nathan zděšeně vykřikoval jednu otázku za druhou, nedbaje na bolest, která mu tepala ve spáncích a rozedřená zápěstí, z kterých se opět řinula krev a vybojovávala si cestičku po už zaschlých karmínových potůčcích.

"Nepamatuji si, že bych ti dovolil mluvit!" Sykl neznámý a udělal krok kupředu. Uhlově černé vlasy se mu stáčely kolem tváře až k ramenům. Díval se onyxově zbarvenýma očima na Nathana a na rtech mu pohrával drobný úsměv.

"Nepotřebuji dovolení! Odpovězte mi!" Vyhrknul Nathan a přesunul se do jiné pozice. Klečel na kolenou, ruce sevřené v pěst. Na víc se díky svému "vězniteli" nezmohl. Neznámý se k němu sehnul a silně mu prsty stiskl bradu, tak aby se nemohl pohnout.

"Vždycky si byl tak ostrý! Nikdy sis nenechal nic líbit! A právě proto si tady. Chci tě, každou molekulu tvého těla. Chci tvojí nezbednost, tvojí vzpurnost. Chci, aby ses mi po tom všem podrobil. Chci tě ovládat." Ta slova byla jako ostré jehličky, které se Nathanovi odrážely od tváře. Neznámí byl tak blízko, že cítil jeho dech na svých rtech.

"Nikdy!" Sykl Nathan zhnuseně a plivl muži do tváře. Ten se odtáhl a narovnal se. Prsty setřel slinu z obličeje a škodolibě se na Nathana podíval. Jazykem se letmo dotkl oněch prstů a zasmál se.

"Jsem si jistý, že tvé tělo bude ještě chutnější!" Zapředl a prudce se otočil. Pár kroky překonal vzdálenost ke dveřím a s hlasitou ránou zmizel. V místnosti se opět rozhostila tma. Nathan se klepal zimou a strachem, který pomalu přebíral nadvládu nad jeho tělem. Tu noc, možná den, neusnul. Kdykoliv zavřel oči, viděl před sebou tvář toho, kdo ho tu věznil.

.........

Mohutné dveře se s nepříjemným skřípotem otevřely. Místnost zalil příliv světla a udeřil Nathana schouleného v klubíčku na zemi do očí. Otráveně zamrkal, aby si jeho oči přivykly. Ve vlně světla stála vysoká postava. Byl to zase on. Nathan mlčky přihlížel, jak se neznámí dal do pohybu. Jakmile však přišel blíž, znechuceně odvrátil tvář, čímž mu dal jasně najevo, co si o něm myslí.

"Ale? Copak to tu máme?" Zapředl neznámý muž a sklonil se k Nathanovi. Prsty opět semkl chlapcovu bradu a donutil ho, podívat se mu do očí. Nathan silně stiskl zuby a zkřivil tvář, očima stále uhýbal.

"Budeme si hrát! Ano?" Špitl a naklonil se ještě blíž. Špičkou nosu se letmo dotkl Nathanovy tváře.

"Budeš dělat, co ti řeknu!" Sykl mu do ucha a jazykem přejel po jemné kůžičce ušního lalůčku.

"Nechte mě být!" Vyhrknul Nathan a rozpřáhl se. Ne příliš dlouhé řetězy, které ho držely, mu přesto povolily udeřit svého věznitele. Jeho nehty se zaryly do běloskvoucí pokožky neznámého. Drobný škrábanec na tváři, z kterého se spustil potůček karmínově rudé tekutiny. Neznámý se postavil a s pohrdavým výrazem se na Nathana zadíval.

"Jak dlouho, že tu si? Počkej... Skoro tři dny. Musíš mít hlad a taky by sis určitě dal trochu vody. Nemýlím-li se?!" Pronesl škodolibě a povýšeně. Nathan uhnul pohledem a na sucho polknul. Dal by cokoliv za doušek vody. Dal by cokoliv za to, aby mohl svlažit vyprahlé rty v té tolik obyčejné tekutině.

"Můžeš se vzpouzet, můžeš odporovat, ale děláš to horší jen sám sobě. Dřív nebo později stejně dovolíš, abych tě ovládal. Budeš jen a jen můj. Budeš mi patřit!" S těmito slovy neznámý z místnosti opět odešel.

.........

Nathan ležel na zemi a třásl se zimou. Rty měl rozpraskané a přes vyschlo v ústech sotva dokázal polknout. Ruce měl rozedřené od pout. Bál se toho co se stane, až se opět objeví onen muž, ale zároveň doufal, že konečně přijde. Přišlo mu to jako celá věčnost, co se v té kobce naposledy objevil. Nathan prudce zamrkal a zalapal po dechu. Bolelo ho na hrudi a byl unavený, ale v podvědomí tušil, že když usne, už se možná neprobudí.

"Asi jsem měl přijít dříve. Myslel jsem si to, že takhle dlouho bude obtížné vydržet." Hlas k Nathanovi doléhal jako by z dálky. Něčí ruce mu podepíraly hlavu a hladily ho po tváři. Rozevřel oči a spatřil neznámého. Býval by se mu vyškubl, ale ve svém stavu se ani nepohnul. Proč taky? Vlastně to bylo příjemné. Tělo muže ho zahřívalo a jeho dlaně konejšily.

"Napij se!" Pobídl ho a přidržel mu u úst nádobku s vodou. Nathan se hltavě napil. Každé polknutí mu působilo obrovskou bolest. Víc vody mu teklo po těle, než aby jí polykal. Když v nádobě nebyla už ani kapička, tiše zasténal.

"Ještě..." Zaprosil toužebně. Neznámý se škodolibě zasmál a zavrtěl hlavou.

"Ne. Všechno si musíš zasloužit." Nathan nechápal, o čem to mluví. Sotva vnímal, co vůbec říká.

"Pověz mi, už si se s někým miloval? Už někdo okusil tvé tělo? Už si se někdy ukájel svými vlastními doteky?" Sametový tenor se tiše nesl místností. Nathan zmateně zamrkal a cuknul sebou. Odvrátil hlavu a zadíval se do země.

"Odpověz mi!" Z něžného hlasu se stal mnohem sobečtější a roztoužený.

"N-ne." Vykoktal Nathan a studem by se býval propadl. Neznámý ho prsty přejel po tváři a pousmál se.

"Nikdy si se svého těla nedotýkal? Nikdy ani tady dole?" Při těch slovech sklouzl dlaní mezi Nathanovy nohy a přes kalhoty ho roztouženě pohladil po jeho přirození. Nathan zuby stiskl spodní ret.

"Jsi tak citlivý! Mám pro tebe návrh. Uděláš, co ti řeknu a dostaneš dokonce i něco k jídlu. A když budeš hodně poslušný, vezmu tě pryč z téhle kobky." Navrhnul neznámý a postavil se na nohy. Nathanovo tělo ovládla znovu zimnice a strach. Co po něm asi tak chce? Neznámý muž přešel do rohu místnosti a posadil se do rudě potaženého křesla, které tak nikdy dřív nebylo.

"Dotýkej se svého těla. Uspokojuj se! Chci tě slyšet sténat! Chci vidět, jak se svíjíš v přívalu rozkoše!"

"To nikdy neudělám!"

"Ne? Nechtěl si snad vodu, aby si uhasil svojí žízeň. Představ si sousto křupavého chleba! Praskající oheň v krbu, horkou koupel?" Neznámý přesně věděl co říct. Nathan dlouho váhal, než se jeho ruka rozběhla po těle. Bezděčně sklouzl dlaní k lemu kalhot. Rozepnul je a chytil do dlaně svůj úd. Prokřehlé prsty ho objaly a v pomalém tempu ho začaly zpracovávat.

"Víc, roztáhni víc nohy!" Pobídl no neznámý a lačně sledoval každý jeho pohyb. Nathanova dlaň klouzala nahoru a dolů, palec sem tam polaskal odhalený žalud. Druhá ruka, jak jen jí to řetězy dovolily, mnula varlata. Neznámý si skousnul spodní ret a tiše vydechl. Byl tak roztoužený, chtěl si vzít jeho tělo a hrát si s ním dokud nevypoví svojí službu. Ale věděl, že to nesmí uspěchat. Chce, aby to byl on, kdo bude prosit. Nathan ztěžka oddechoval, stisk na jeho penisu nepovoloval až do chvíle, než se místností rozlehl potlačovaný výkřik. Dlaň mu zalila vlažná tekutina. Tiše vydechl, snažíc se zklidnit své zmatené tělo. Neznámý vstal, přešel k němu a sklonil se.

"Hodný chlapec." Sykl mu do ucha a jako psa ho pohladil po hlavě. Pak se narovnal a přešel ke dveřím.

"Stůjte!" Vyhrknul Nathan a vrhnul se na všechny čtyři. Víc mu pouta nedovolila.

"Neboj se. Co jsem ti slíbil, splním!" Na tváři mu pohrával spokojený úsměv.

.........

Nathan ani nevěděl, jak dlouho leží na zemi, skoro svlečený. Dlaň se mu lepila od jeho vlastního spermatu. Pořád mu byla zima, pořád měl žízeň, ale teď se navíc cítil i pokořený. Udělal, co po něm chtěl. Jenže on sám nejlépe věděl, že v tuhle chvíli mu nic jiného, než se podřídit nezbývá. Dveře se otevřely.

"Půjdeme odsud spolu. Ale varuji tě. Vzepřeš se mi? Zabiju tě. Vlastně... Co kdybych tě tak dlouho týral, dokud bys o smrt sám neprosil?" Nathanovi přeběhl mráz po zádech. Odevzdaně sklonil hlavu a nechal si sundat pouta z rozedřených rukou. Za pomoci neznámého se postavil a spolu s ním z té odporné kobky odešli. Šli dlouho chodbou a pak nahoru po schodech. S každým dalším krokem se jeskyně měnila v zámek. Rudý koberec, obrazy na stěnách, obrazy s lidskými siluetami. Příjemné, tlumené světlo. Nathan znaveně využíval neznámého jako oporu dokud nedošli do místnosti. Pokojem se nesla příjemná levandulová vůně. Světlo bylo zhasnuté, avšak všude hořely svíčky. Koupelna.

"Posaď se!" Pokynul neznámý hlavou k okraji vany. Dlouho Nathana nemusel přemlouvat. Nohy ho neposlouchaly. Posadil se, neznámý se sklonil a začal mu sundávat kalhoty. Nathan ho fascinovaně, ale zároveň s odporem sledoval. Neznámý mu stáhl černé kalhoty z úzkých boků a spolu s nimi i spodní prádlo. Nathan se před ním ocitl nahý, ale kupodivu mu to nevadilo tak moc, jak by býval očekával.

"Až skončíš koupel, dostaneš něco k jídlu. Když budeš hodný, zůstaneš tady nahoře. Nebudeš se muset vrátit dolů. Nathanovi svitla naděje. Odevzdaně se ponořil do horké vody. Každý centimetr jeho těla jásal radostí. Neznámý se posadil na okraj vany a dlaní, v které držel žínku, začal mapovat Nathanovo tělo.

"Prosím, nechte mě!" Zaúpěl zhnuseně Nathan, když ho neznámý začal dráždit mezi nohama.

"Víš, Nathane, mám pocit, že tebe bude hodně těžké zkrotit. Možná jsem tě měl nechat dole o trochu déle." Zauvažoval neznámý. Nathan si skoro prokousl ret, jen aby zamezil přívalu slov, co se mu drala na jazyk.

"Odkud znáte mé jméno? Odkud vůbec znáte mě?" Vypadlo z něj nakonec. Neznámý se narovnal a zadíval se do svitu svíček. Omamná vůně Nathana uklidňovala, cítil se mnohem uvolněněji, než předtím.

"Znám tě už pár let. Už od tvého dětství. Ale ty si mě nemůžeš pamatovat. Vím toho o tobě víc, než si myslíš. To tě ale nemusí zajímat, proto tu nejsi. Časem až přijde ta pravá chvíle, ti všechno povím. Časem, až si tě zkrotím. Až budeš patřit jen mě." Pohledem se opět vrátil k Nathanovi a vítězně se pousmál.

"Kdo vlastně jste?"

"Mé jméno je Erik, ale ty mi budeš říkat pane, až do chvíle dokud ti nedovolím oslovovat mě jinak." Nathan tiše polkl a po chvíli oddaně přikývl na souhlas. Tušil, že když bude odporovat, vrátí se zase dolů do kobky, kde nejspíš pojde jak bídná krysa.

.........

Po koupeli se oba muži přemístili do příjemně vyhlížejícího pokoje. Tlumené světlo, praskající dřevo v krbu, vůně jídla rozloženého na stole v rohu místnosti. Dvě rudým sametem potažené židle. Prostorná postel s nebesy v druhém koutě. S dovolením Erika se Nathan posadil a pustil se do jídla. Každé sousto se mu líbezně rozplývalo v ústech, voda hasila všechnu bolest, co dřív cítil. Po několika okamžicích dojedl. Erik ho celou dobu upřeně sledoval a upíjel karmínovou tekutinu z číše.

"Měl by ses trochu prospat." Navrhnul po chvíli a pohledem zavítal k posteli. Nathan překvapeně zamrkal.

"Tady?"

"Chceš se raději vrátit dolů? Nebo ti má postel nevyhovuje?"

"V-vaše?" Erik mlčky přikývnul a vstal od stolu. Přešel k Nathanovi a chytil ho za ruku, čímž ho donutil postavit se. Lehce se prsty dotýkal jeho tváře.

"Odpočiň si." Špitl poté a bez dalších slov odešel. Nathan zmateně pozoroval zavřené dveře. Nakonec s povzdechem stáhl z hrudi bílou košili a přehodil jí přes židli. Jen v černých kalhotách si lehl do peřin a během chvíle spal jako nemluvně.

.........

"Máš tak jemnou kůži." Nathan překvapeně zamrkal, když ho probudil něčí hlas. Konečně zaregistroval i doteky na svém těle. Erik.

"Nechte mě!" Nathan se prudce posadil.

"Ukážu ti proč si tady!" Opáčil Erik a přinutil Nathana lehnout si. Vmísil se mu mezi nohy a sklonil se níž. Dravě ochutnal jeho ústa. Nuceně si prorazil cestu do zakázané jeskyně a laškovně si začal hrát s jeho jazykem. Nathan zhnuseně vydechl a skousnul. Ústa mu zalila krev. Oba se rozkašlali.

"Už jsem ti řekl, že tohle chování nemám rád! Po tomhle si to kousání dvakrát rozmyslíš!" Erikův hlas byl jak tisíce jehel, co se Nathanovi zabodávají do těla. Prudce mu roztáhl nohy a během chvíle mu stáhl z boků veškeré oblečení.

"Přestaňte!" Vykřikl Nathan.

"Uvědom si kdo je tu pánem!" Zarazil ho Erik a chytl ho zespodu v místech mezi zadečkem a stehny. Nadzvedl mu pánev. Nathan sebou zděšeně házel, ale proti Erikovu stisku neměl šanci. Jeden prudký příraz a Erikův úd v něm zmizel až po kořen. Nathanovy oči zalil příval slaných kapek. Z úst se mu vydralo bolestné zavití.

"Křič, jak moc tě to bolí! Volej o pomoc! Teď si jen můj a je jen otázkou času, kdy to pochopíš!" Sykl Erik, zatímco přirážel. Dlouhé, táhlé, prudké přírazy. Nedbaje na to, že Nathana podle stop krve zranil. Naopak. Ta nadvláda nad něčím tělem ho přiváděla k vrcholu. Sklonil se a ústy se zaměřil na Nathanovy bradavky. Žádné jemné polibky, ale surové kousání. Na krku mu vytvořil několik podlitin, prokousl mu už tak prokousnutý ret. S každou další způsobenou bolestí byl Erik vzrušenější. Jeho penis stále mizel v Nathanových útrobách. Pevně mu tiskl boky, zarýval nehty do jemné kůže. Naprosto bezmyšlenkovitě přirážel až do chvíle, kdy vyvrcholil. Nathanovo tělo zalila teplá tekutina. Málem se v tu chvíli pozvracel, ale přes způsobenou bolest, to sotva vnímal. Ještě hodnou chvíli v něm Erik spočíval, než z něj ochabující penis vytáhl a lehl si vedle něj. Nathan byl celý od krve, potu a bůh ví čeho ještě. Po tvářích se mu hrnuly slzy hořkosti a pokoření.

"Proč?" Zavzlykal.

"Chci, aby si to pochopil Nathana. Teď patříš jen mě. Tam, ven, už se nikdy nevrátíš. Každou sekundu si s tebou budu dělat, co se mi jen zachce. Ovládnu tě, zkrotím tě. Věz, že jednou, až povolíš, se ti to dokonce zalíbí. Je jen na tobě, kdy tohle všechno ukončíš a oddáš se mi." Erik se zvedl, natáhl si kalhoty i košili. Pohledem se zarazil na Nathanově zhyzděném těle.

"Do té doby to pokaždé skončí takhle." Pravil klidně. Pak tiše, mlčky odešel z pokoje. Bylo slyšet cvaknutí zámku a vzdalující se kroky. Nathan si přitáhl deku a rozvzlykal se. Celé tělo ho bolelo, v puse pachuť krve.

"Oddat se tomu monstru? Nikdy!" Zavrčel skrze zatnuté zuby. Nehodlal se mu oddat, nechtěl to. Ale Erik moc dobře věděl, že po pár takovýchto nocích si to rozmyslí. Nevadilo mu způsobovat Nathanovi bolest. Toužil jen dotýkat se toho těla a ukojit svojí touhu. Bylo mu jedno, jak toho dosáhne. Nathan byl jeho a on si s ním bude dělat, cokoliv se mu jen zachce tak dlouho, dokud to Nathan nevzdá. Dokud ho neuzná za svého pána.