Září 2011

School Love 15. Kapitola

29. září 2011 v 14:28 | Christine |  School Love

School Love 15. Kapitola


Ani si nevzpomínám, že bych na konci napsala to, co jsem tam nakonec dala :D Trochu žhavější :D Ale ne zas tak moc :D



Sasuke nedočkavě přecházel po pokoji sem a tam a vyhlížel ve dveřích blonďáčka. Bylo skoro sedm hodin, když se najednou konečně otevřely dveře. Naruto se ani nestačil rozhlédnout a byl přiražen ke dveřím.

"Kde ses coural?" Špitl mu Sasuke do ucha a dlaněmi mu zajel pod mikinu.

"Kde bys řekl?" Zeptal se škádlivě Naruto.

"Nezlob mě!" Namítl vzápětí Sasuke a skousnul blonďáčkovy spodní ret. Ten jen sykl bolestí.

"Proč jdeš tak pozdě?" Vyzvídal dál černovlásek.

"Trochu se to protáhlo. Byli jsme v kině, zašli jsme na kafe, projít se po městě... Vážně jsme se bavili. Sakura je skvělá holka a je s ní vážně sranda."

"Sklapni!" Namítl Sasuke prudce a dlaní mu sjel mezi nohy.

"Sasuke!" Vyhrknul blonďáček překvapeně.

"Jdeš na rande s nějakou slepicí, přijdeš pozdě a ještě tu mám poslouchat kecy o tom, jak úžasné to bylo rande?"

"Ptal ses, tak jsem ti odpověděl."

"Sklapni! Já tě chci.. Teď hned!" S těmito slovy se Sasuke přisál k Narutovým rtům. Líbal ho dravě a vášnivě, jako by na to čekal celou věčnost. Drásal jeho rty, bojoval s jeho jazykem, dobýval se na každičné místo jeho úst.

"Sasuke brzdi trochu!" Vyhrknul Naruto, když se Sasukeho ruce začaly dobývat do jeho kalhot.

"Už jsem ti řekl, že tě chci!" Pokračoval dál černovlásek a začal Narutův krk zasypávat polibky.

"Přestaň prosím!" Špitl bezbranně Naruto a pokusil se od sebe Sasukeho odstrčit.

"Slíbil jsi, že mi to vynahradíš."

"To sice jo, ale tohle... Je trochu moc Sasuke."

"Moc? Já tě miluju Naruto a chci víc. Chci tebe, každičkou část tebe."

"Sasuke! Já to ale nechci... Pusť mě!" Vykřikl Naruto a odstrčil Sasukeho od sebe. Ten se na něj jen dotčeně díval.

"Co si myslíš, že děláš? Že mě tu v podstatě znásilníš? Já to prostě nechci Sasuke, ne teď!" Vyhrknul Naruto a sesunul se na postel, dlaněmi si zakryl obličej. Bylo mu hrozně.

"To jsem udělat nechtěl Naruto a ty to víš... Chci tě a moc, ale nechci ti ublížit... Jen mi připadá, že mě..." Špital Sasuke a svezl se po chladné stěně dolů na podlahu.

"Že tě co?" Nechápal Naruto.

"Že mě prostě nemiluješ... Možná, že chceš, ale asi to nedokážeš..." Hlesl Sasuke a díval se do prázdna.

"Já tě, ale miluju! Jen na to nejsem připravenej, pochop mě." Naléhal Naruto. Po chvíli se prudce postavil a přešel k Sasukemu. Sehnul se k němu a dlaní mu polaskal onyxově černé vlasy.

"Já tě chápu Naruto, jen se nedokážu ovládat... Chci se tě dotýkat, cítit pod prsty tvojí nahou kůži..." Špital Sasuke, ale ani jednou se Narutovi nepodíval do očí. Cítil se zahanbeně. On, Uchiha Sasuke se zamiloval do kluka, zamiloval se tak moc, že se začíná chovat jako nevycválaná puberťačka. Ve dne v noci myslí na to dokonale snědé tělo, pomněnkově modré oči, šťavnaté rty, které si říkají o pořádný polibek.

"Promiň Sasuke." Hlesl blonďáček a po tváři mu stekla jedna osamělá slzička. Sasuke se na něj podíval a po rtech mu přeběhl úsměv.

"Hlupáčku, proč se omlouváš? Ty nemáš za co.." Palcem mu setřel slanou kapičku a nahnul se k němu, aby ho vzápětí políbil. Jazykem mu jemně přejel po rtech, než se pustil do jeho úst. Jazykem ochutnával každičké místečko, tu a tam mu skousnul spodní ret nebo ho polechtal na patře. Naruto se po nějaké chvíli zapojil a polibky mu vroucně oplácel.

"Nebudu na tebe spěchat, ale dej mi alespoň kousek sebe." Zašeptal Sasuke a vyhrnul Narutovi tričko. Mezi palcem a ukazováčkem mu promnul bradavku a vzápětí jí jemně skousnul zuby. Totéž udělal i s druhou a hned na to si jazykem vytvářel vlhkou cestičku k lemu Narutových kalhot.

"Sasuke?!" Vyhrknul Naruto, který se začal vzpamatovávat, ale přesto se pod Sasukeho doteky zmítal sem a tam.

"Slíbil jsem ti, že ti neublížím, tak mi věř!" Špitl Sasuke a dlaněmi začal Naruto stahovat džíny z úzkých boků. Ani se nedivil, když narazil na už tepající erekci. Chytl Narutův úd do ruky, obemkl ho a začal dlouhými tahy zpracovávat. Narutovi se z hrdla začaly drát vzrušené steny a vzdechy. Skoro se přestal ovládat, když Sasuke vzal jeho chloubu do úst. Obklopilo ho příjemné teplo a vlhko. Sasuke pár krát přirazil a nechal jeho penis zmizet ve svých ústech. Olízl špičku, na které se perlila kapička touhy. Netrvalo dlouho a Narutovy prsty se propletly do Sasukeho vlasů a blonďáček si začal udávat své tempo, pod kterým nedlouho poté vyvrcholil. Místností se rozlehl úlevný výdech a Sasukeho ústa zaplnila bílá, lekavá tekutina. Naruto se pod ním stále ještě roztřeseně prohýbal a užíval si zbytků odeznívajícího uspokojení.






Dětská nevinnost 7. Kapitola

28. září 2011 v 8:49 | Christine |  Dětská nevinnost

Varování: Tak jsem to po sobě ještě tak letmo pročítala a myslím, že mě nebudete mít rádi :D Ten konec.. Cháá :P
Jako obvykle gomen za chyby a nějaké nepříliš navazující bláboly a podobně...


Neposedné sluneční paprsky lákaly spáče z vyhřátých pelíšků. Něžně je hladily po tvářích a nezbedně se snažily dostat pod zavřená víčka. Povedlo se. Alespoň u mladšího z chlapců, který ležel na posteli. Rozespale se protáhl, dětskými dlaněmi si promnul oči a několikrát zkusmo zamrkal. Když si jeho oči přivykly světlu, rozhlédl se kolem sebe. Dva černočerné uhlíky se zarazily na dřímajícím chlapci, hned vedle. Sasuke ho němě pozoroval, než se odhodlal a natáhl k němu ruku. Zlehka se dotkl Itachiho odhalené paže, ukazováčkem po ní sjel níž až k místu, kde mizela pod dekou. Opatrně deku stáhl a svými prsty zavadil o ty bratrovy. Itachiho víčka se zachvěla a za pár okamžiků na svět vykoukly dva stejně temné body, jako měl Sasuke.

"Nechtěl jsem tě vzbudit." Špitl Sasuke provinile a stáhl ruku podél těla.

"Jak dlouho jsi vzhůru?" Optal se Itachi a skoro po slepu se natáhl pro Sasukeho ruku. Opět si s ním propletl prsty a jemně mu jí stiskl. Až chvíli potom rozevřel své oči úplně dokořán.

"Chvíli... Deset minut, možná." Hlesl Sasuke a než se nadál Itachi si ho přitáhl blíž.

"Díval ses jak spím..." Syknul mu do ucha a jemně mu skousnul ušní lalůček. Nebyla to otázka, spíše konstatování a mladší Uchiha raději mlčel.

"Vypadal si tak klidně a spokojeně." Obhajoval se Sasuke, zatímco Itachi zasypával jeho krk drobnými, ale přesto vášnivými polibky.

"Itachi?" Špitl Sasuke, když se jeho starší bratr neměl k žádné reakci, kromě polibků.

"Chm?" Zamumlal nesouhlasně Itachi a jazykem Sasukemu obkroužil bradavku, jemně jí požmoulal v puse a vzápětí skousl. Mladší Uchiha sebou cukl a syknul bolestí mísící se s vzrušením. Itachi se narovnal a přiblížil se k jeho obličeji, dělilo je sotva pár milimetrů.

"Jdeme si dát něco k snídani." Špitl. Sasukeho ovanul jeho teplý, vlhký dech, který se mu odrážel na tváři. Mladší Uchiha zlehka přikývl, ačkoliv v něm hlodalo cosi, co připomínalo zklamání. Doteky bratra mu už zdaleka nepřišli tak nechutné, jako na začátku. Naopak. Teď po nich toužil každičkou sekundu. Chtěl, aby se ho Itachi dotýkal, aby ho líbal, uspokojoval.

"Tak pojď." Vytrhnul ho z myšlenek právě hlas staršího bratra, který už stál u postele a natahoval na sebe džíny. Sasuke němě přikývl a vstal.

............

Zanedlouho se chatou nesla vůně míchaných vajíček, čerstvého křupavého pečiva a osvěžujícího pomerančového džusu.

"Tak co podnikneme dneska?" Optal se Sasuke s plnou pusu a zadíval se na Itachiho těma svýma onyxově černýma očima.

"Sasuke!" Napomenul jeho počin káravě starší bratr a naoko se zamračil. Seděli naproti sobě u stolu plného pochutin. Občas si věnovali letmý dotek nebo krátký zamilovaný pohled.

"Tak odpovíš mi?!" Usmál se Sasuke, když polknul sousto, které měl ještě před chvílí v puse.

"Nevím." Odvětil klidně Itachi a dopil džus ze sklenice, kterou následně položil před sebe.

"Nevíš? Jako, že nevíš, jestli mi odpovíš nebo nevíš, co budeme dělat?" Zeptal se škádlivě mladší Uchiha a přitom se mu v očích objevily radostné jiskřičky. Itachi zvedl hlavu a zadíval se naprosto nečitelně jeho směrem.

"Chceš provokovat?" Sykl tónem, v kterém se mísila vášeň a jakási hravost.

"Jen ti vracím úder." Špitl Sasuke a nevinně se pousmál. Itachi povytáhl jedno obočí, čímž dal najevo svůj zájem.

"Dávám ti náskok. Uteč, protože jestli se mi dostaneš do rukou, budu si s tebou dělat, co se mi zachce!" Řekl varovně Itachi. Stále to byla jen hra, ale přesto to z jeho úst znělo až nepřirozeně vážně.

"To myslíš vážně, Itachi?" Zasmál se Sasuke, i když uvnitř sebe bojoval s mírným napětím, které v něm Itachiho chování probouzelo.

"Pět, čtyři, tři... Být tebou hodím sebou!" Sykl Itachi ledově, ačkoliv v očích se mu blýskala radost z té hry, kterou tu právě nadšeně rozehrával.

"Itachi?" Sasuke si stále nechtěl přiznat tu možnost, že by na něj Itachi vytáhl něco takového. Jenže, když se starší Uchiha začal se slovy "Dva, jedna..." zvedat, došlo mu to.

"I-Itachi!" Vyhrknul v očekávaní. V očekávání, jako když hrajete nějakou bojovou hru, kde na vás za každým rohem čeká nepřítel a vy se v přítmí kradete tiše blíž a blíž, když tu na vás vyrazí a ve vás by se v tu chvíli krve nedořezali. Sasuke sklouznul ze židle, prosmekl se kolem Itachiho a rozeběhl se ven. Stále se ohlížel, aby mapoval, kde se přibližně pohybuje jeho starší bratr. Neustále se snažil mít ho na očích. Ať ve chvíli, kdy obíhal bazén nebo v okamžiku, kdy se kolem něho snažil prokličkovat. Nějakou dobu se mu dařilo vyhýbat se mu, když najednou po Itachim nebylo ani vidu ani slechu. Marně se Sasuke rozhlížel sem a tam. Nakonec se celý udýchaný opřel o ovocný strom a dlaněmi se zapřel o kolena. Úlevně si oddechl.

"Mám tě!" Ozvalo se shora. Sasuke překvapeně nadskočil a zvedl hlavu, aby se v dalším okamžiku jeho oči střetly s těmi bratrovými. Už se chystal opět utéct, ale Itachi pohotově seskočil a zezadu ho objal. Jeho dlaně nezbedně kroužily po dětském hrudníčku a jako by náhodou občas zavadily o bradavky schované pod tričkem.

"Myslím, že si prohrál." Sykl Itachi mladšímu bratrovi do ucha a laškovně mu po něm přejel jazykem. Sasuke se roztřásl vzrušením a zvědavostí, co přijde potom.

"Myslíš?" Zeptal se troufale Sasuke. Vzápětí se mu do jemné kůže na krku zaryly Itachiho bílé zoubky. Ne příliš silně, ale tak, aby to ten malý, nezbedný Uchiha pocítil. Sasuke sykl a ucukl, ale Itachi si ho pevně držel u sebe.

"Chceš zlobit?" Jeho hlas žhnul vášní a vzrušením z těch malých nezbedností, které prováděl.

"Možná?" Pokrčil pobaveně Sasuke rameny a dělal, jako by se ho to vůbec netýkalo.

"Ono tě to přejde!" Zašeptal Itachi a než se Sasuke nadál, vyzvedl si ho do náručí. Mladší Uchiha mu instinktivně omotal nohy kolem boků a ruce obtočil kolem jeho dlouhého, štíhlého krku.

"Kam to jdeme?" Špitl Sasuke, kterého se začínal zmocňovat strach.

"Naučím tě, že zlobit se nemá. Navíc, vyhrál jsem... Pamatuješ, co jsem ti řekl?" Itachiho hlas se škádlivě rozléhal kolem Sasukeho hlavy a jeho dech se odrážel od dětského, nevinného kukuče.

"Nemyslíš snad to, že si semnou můžeš dělat, co chceš?!" Sasuke se zděsil a už chtěl něco říct, když ho Itachiho rty umlčely. Jemně se třel těmi svými o jeho, dokud se neodtáhl.

"Měl jsem na mysli to, že ti nikdy neublížím. Že nikdy neudělám nic, co by tě zranilo." Itachi se zastavil, ale na zem ho nepustil. Zadíval se mu do těch temných očí a pak se k němu natáhl pro polibek. Škádlivě se dotkl jeho rtů, čímž ho vyprovokoval k další akci, kterou, ale vzápětí utnul, když se odtáhl a rozešel se spolu s ním v náručí zpět do chaty. Sasuke zamumlal jakási slova nesouhlasu, ale ta mu nebyla nic platná až do chvíle, kdy ho Itachi položil na prostornou manželskou postel. Než se Sasuke nadál, matrace klesla pod vahou druhého chlapce.

"Řekni, že mě chceš!" Našeptával mu Itachi zatímco mu z jeho dětských, útlých boků stahoval džíny.

"Itachi." Špitlo dítě pod ním a rozrušeně se zavrtělo. Sasuke se bál. Bál se. Ale zároveň tak moc toužil po tom, aby se ho Itachi dotýkal tak, jako tehdá. Chtěl zase cítit ten pocit uspokojení, který pro něj byl tak nový. Nový a neokoukaný.

"Řekni to!" Sykl Itachi, jako by to potřeboval slyšet. Jako by to bral jako svolení k další akci. Odevzdaně se čelem opřel o to Sasukeho a vydechl mu teplý vzduch do tváře.

"Itachi, já... Já tě chci." Šeptl Sasuke a lehce naklonil hlavu, aby se letmo dotkl bratrových rtů. Ten již neotálel a hladově se k nim přisál. Dobyvačně si proklestil cestu do úst mladšího Uchihy. Nevinně se hrál s jeho jazykem a hravě mu laskal patro. Jeho dlaně zatím mapovaly celé jeho tělo. Od ramen, přes hruď až k lemu trenek. Sasukeho kalhoty i tričko už se válely po zemi a nedlouho potom je následoval i Itachiho vršek.





Možná nečekané? 2. část

26. září 2011 v 16:19 | Christine |  Možná?
"Sbalil sis kartáček na zuby, náhradní rukavice a máš helmu?" Vykřikoval ženský hlas.

"Mami! Už se mě ptáš po desáté! Mám všechno, kontroloval jsem to snad stokrát." Odvětil už celkem vytočeně Tomáš a zavřel tašku, kterou položil do předsíně vedle snowboardu.

"Pak mi budeš volat, že zase něco nemáš!" Naříkala matka a podávala mu termosku s horkým čajem uvnitř.

"Slibuju, že ti celých čtrnáct dní nezavolám!" Odvětil Tomáš a zasmál se matčinu výrazu.

"Chovej se slušně a ne, že se na silvestra ztřískáš!" Rozdávala rozkazy mezi dveřmi.

"V klidu mami, budu se chovat nejslušněji, jak umím." Oznámil jí. Popadl tašku, prkno a mávl jí na rozloučenou. Pak už se rozešel zasněženou cestou na nádraží. Čekalo ho čtrnáct dní na horách v doprovodu Honzy, Pavla, Marka, Kristýny a Lucky. Jeli si zalyžovat a užít si zimní prázdniny. I když Tomáš zimu nemusel, když slyšel, že Honza se chystá jet, nemohl jinak. Přece jenom spolu skoro měsíc chodili. Ačkoliv v poslední době se Honza choval jinak než na začátku. Byl odtažitý, nesmál se tak jako vždycky, skoro jako by ho něco trápilo. Tomáš, ale doufal, že na horách, kde budou sdílet společný pokoj, to pomine.

"Tak jsem tu." Hlásil a vyčerpaně odložil tašku na rádoby mramorovou podlahu.

"Ahoj, jdeš pozdě." Ozvalo se sborově od všech, co už tam čekali.

"No jo, já ví, stejně vlak jede až za půl hodiny." Prsknul a mávl nad tím rukou. Přitom se po očku kouknul na Honzu, který se, ale věnoval debatě s Kristýnou.

"No nic, já jdu koupit lístky a sejdeme se před vlakem." Ozvala se po chvíli Týna, která přerušila hovor s Honzou. Tím se naskytla možnost pro Toma a okamžitě k hnědovláskovi došel.

"Ahoj." Špitl a jemně se dotknul jeho dlaně. Honza, ale ucukl a zavrtěl hlavou.

"Tady ne, Tome." Sykl, přehodil si tašku přes rameno a šel za Kristýnou. Ostatní a i překvapený Tom, ho následovali. Koupili si lístky a nasedli do vlaku. Po cestě debatovali o všem možném i nemožném, hráli karty a podobně. Prostě se snažili jakkoliv zabít dlouho trvající cestu. Nakonec se po třech hodinách dostali až do Špindlu. Obtěžkáni taškami se dopravili do penzionu. Bylo něco kolem třetí odpoledne, když si začali vybalovat. Pavel sdílel pokoj s Luckou, Kristýna s Markem a Tom jak jinak, než s Honzou.

"Půjdeme na prkno?" Optal se Tom a pohledem zavítal k Honzovi, který si zrovna vybalil poslední kousek oblečení.

"Půjdu později, jsem nějakej utahanej." Zavrtěl hlavou Honza a plácl sebou na postel.

"Tak já tu s tebou zůstanu." Přitakal Tom a svalil se na postel vedle něj, ačkoliv hned vedle měl svojí. Honza okamžitě ucukl a posadil se.

" Ne, to ne. Klidně jdi. Ostatní půjdou určitě taky." Špitl Honza. Tom se na něj zmateně zadíval a pak se zase postavil na nohy.

"Tak si odpočiň, pak zajdeme na véču a užijeme si společnej večer..." Usmál se Tom a navlékl na sebe bundu, popadl prkno a s mávnutím ruky vyšel z pokoje. Společně s ostatníma se sešel před penzionem.

"Kde je Honza?" Oplata se Kristýna zvědavě a zapnula si bundu.

"Je utahanej, tak leží!" Odsekl Tom. Nevěděl co s ním je, ale přišlo mu, že se Týna má až příliš k Honzovi. A Honza teď prostě patří jemu. Nejspíš žárlil, ale to by si nikdy nepřipustil.

"Pak se za ním půjdu podívat." Pousmála se Týna a spolu s ostatníma se vydala k vleku.

"To nebude potřeba." Sykl Tom, a jako zpráskaný pes se vlekl za nimi. Už vůbec neměl pocit, že tenhle výlet byl dobrý nápad.

...........

Skoro po dvou hodinách se všichni, kteří vyrazili na prkno, začali vracet k penzionu. Byli promrzlí, unavení a hladoví. Sotva se dovlekli k budově, venku už se stmívalo, bylo vidět sotva metr před sebe.

"Sejdeme se u večeře... Jdu se trochu prohřát." Oznámil Marek a spolu s Kristýnou zmizeli v pokoji. Pavel s Luckou je napodobily a Tom zůstal stát na chodbě úplně sám. Unaveně si sundal rukavice a vešel do svého pokoje.

"Páni, to byla jízda!" Konstatoval, když ze sebe sundával mokrou bundu. Pohledem zavítal k Honzovi, který seděl na posteli a listoval časopisem.

"Není ti nic?" Optal se Tom a posadil se vedle něj.

"Ne, nic mi není.. Mělo by?" Honza zvedl své čokoládové oči a zadíval se na Toma.

"Připadáš mi trochu mimo..." Špitl Tom a nahnul se blíž k hnědovláskovi. Nosem se letmo dotkl toho jeho a pak se svými rty přitiskl na ty Honzovy. Konečně se naskytla možnost ho políbit. Rukou ho chytl za zátylek a přitiskl si ho blíž k sobě. Dravě a nenasytně se začal dobývat do jeho úst a jeho ruce nenechavě hledaly jakoukoliv možnost, jak se dostat do jeho kalhot.

"Přestaň!" Vykřikl Honza a odstrčil ho od sebe. Přitom jak vyjekl, ho nechtíc kousnul do rtu. Tomovi teď ze spodního rtu stékal rudý potůček.

"Co blázníš? Seš jak netknutá panna...Co ti přelítlo přes nos, že se chováš jak jeptiška?!" Vyhrnul Tomáš a setřel si rubín ze rtu. Honza se prudce postavil, sáhl po mikině a došel ke dveřím.

"Uvidíme se u večeře." Sykl Honza, aniž by se otočil a odešel z pokoje. Tom se za ním překvapeně díval. Nakonec se převlékl do suchého oblečení, otřel si napuchlý ret a šel na večeři.

...........

U stolu už seděl Pavel, Lucka a Honza a právě dlabali pečivo, sýry a jiné další pochutiny, které tkvěly na talířích po celém stole.

"Co se ti stalo?" Optala se zvědavě Lucka, když si všimla přicházejícího Toma. Tím na něj upoutala veškerou pozornost.

"Uhm... Nic, prostě jsem se kousnul do rtu." Mávl nad tím rukou a sedl si na volné místo, přitom po očku kouknul na Honzu, ten mu, ale nevěnoval sebemenší pozornost.

"Ty si pako!" Ozval se hlas Týny, která právě spolu s Markem vstupovala do jídelny. Očividně se bavili, oba se smáli a každý by si všiml těch letmých dotyků mezi nimi.

"Zbylo na nás něco?" Optal se Marek a sedl si, Týna hned vedle něj.

"Nemáte chodit tak pozdě..." Zasmál se škodolibě Pavel a Lucka přitakala.¨

"Museli jsme něco vyřešit." Hlesl Marek a potutelně mrknul na blondýnku sedící vedle něj.

"To si dokážu živě představit." Ozval se Honza, který právě dojedl krajíc chleba. Kristýna se rozkuckala a Marek po něm hodil vražedný pohled. Od té chvíle u stolu zavládlo ticho nebo panovala debata o tom, kdy a kam se půjde na prkno a podobně. Až později se začal popíjet čaj, který byl, ale z větší části říznutý rumem nebo jiným vhodným alkoholem.

"Lidi, já mizím, jinak pak netrefím na pokoj." Vyhrknul Tom a vrávoravě se postavil na nohy. Bylo kolem půl druhé ráno.

"Já jdu taky..." Zívla Týna a pokusila se postavit. Marná snaha, opět dopadla na židli.

"Jdu s ní." Oznámil Marek, který byl kupodivu ještě střízlivý. Podepřel jí a společně zmizeli v chodbě.

"Honzo? Jdeš?" Špitl Tom a podíval se na hnědovláska. Ten jen zavrtěl hlavou v záporném gestu a upil ze sklenice, kterou potom opět položil před sebe. Tom se na něj dotčeně zadíval a po chvíli odešel.

...........

Takhle to šlo celé dny. Honza na Toma sotva promluvil, vyhýbal se mu, a když se Tom pokusil o něco intimnějšího, hnědovlásek to hned utnul. Blonďáček vůbec nechápal, co se děje a Honza s ním ani nepromluvil.

...........

"Sakra toto letí... Pozítří je silvestr a pak zase hurá do školy..." Sykla Lucka a upila z hrníčku horký čaj. Právě seděli všichni u snídaně. Nevyspalí, sotva udrželi otevřené oči. Každý večer popíjeli až do pozdní noci a ráno se sotva vymotali z vyhřátých pelíšků.

"Co kdy bychom někam vyrazili? Nedaleko odsud je akváč. Vezmeme plavky, naše poslední úspory a pojedeme... Už mám toho lyžování a sněhu plný zuby..." Postěžoval si Pavel a znechuceně se ušklíbl. Ostatní se na něj vyjeveně podívali.

"Ale no tak... Kdo je pro?" Naléhal Pavel...

"Já jo, aspoň odsud na chvíli vypadneme." Ozvala se Týna a Marek souhlasně přitakal. Po chvíli se všichni dohodli, že se trochu prospí a kolem polední vyrazí.

...........

"Páni tady je skvěle." Zvolala nadšeně Lucka, když dorazili do akváče. Prostorné bazény, vířivky, tobogány, sauny a další.

"A ta voda je teploučká." Vzdychla Týna, která seděla na okraji bazénu a smáčela si nohy ve vodě.

"Pojď si zaplavat." Špitl jí Marek do ucha a stáhl jí do vody.

" My jdeme do vířivky." Oznámila Lucka a spolu s Pavlem odešli.

"Já jdu do sauny, potřebuju se trochu ohřát.." Hlesl Honza a rozešel se pryč. Tom se za ním chvíli díval, ale nakonec ho doběhl.

...........

"Nechceš mi říct, co se děje?" Špitl Tom po nějaké chvíli, co spolu s Honzou seděli v sauně.

"Nic se neděje." Vyhrknul Honza a zadíval se na strukturu dřeva na protější straně.

"Tak se domluvíme, že vynecháš odpověď ve stylu nic se neděje..." Namítl Tom a přisunul se trochu blíž.

"Co zase máš za problém...? Nic se neděje, tak to prostě je!" Špitl Honza.

"A tohle je co? Vždyť už se na mě ani nepodíváš!" odsekl blonďáček dotčeně.

"Prostě vidím, že se něco děje... A chci to vyřešit." Špitl po okamžiku ticha Tom a chytil Honzu za ruku. Ten se na něj krátce podíval, ale pak se mu vyškubl.

"Nech mě prosím být." Hlesl hnědovlásek a odešel.

...........

Ani se nenadáli a byl tu silvestr. Atmosféra mezi některými byla dost napjatá, především mezi Tomem a Honzou. Tom se nevzdával a snažil se řešit hnědovláskovo chování, ale Honza mu moc nepomáhal. Až jednatřicátého prosince, sedm dní po jejich měsíčním výročí se trochu zklidnil. Těžko říct, zda to bylo dobře nebo ne... Skoro se to dalo přirovnat k tomu nepříjemnému tichu před bouří.

...........

Už se pomalu blížila dvanáctá hodina, když se všichni z party vyvlekli před penzion. V rukách skleničky se sektem a na tvářích podnapilé úsměvy. Až na Honzu, ten se tvářil naprosto nečitelně.

"Za chvíli tu máme nový rok!" Křičela se smíchem Lucka a plazila se po Pavlovi. Týna se držela u Marka a něco mu šeptala do ucha. Tom s Honzou postávali opodál ve stinném místečku.

"Snad ten nový rok začne lépe, než tenhle končí." Špitl Tom a chytl Honzu za ruku. Přitáhl si ho blíž a zlehka natáhl vůni jeho vlasů.

"Tome, něco ti musím říct..."

"Konečně mi povíš co se děje?" Pousmál se Tom. To, ale netušil, že vzápětí ho do srdce bodne ledové ostří.

"Rozejdeme se.." Hlesl Honza skoro neslyšeně a vykroutil se z Tomova sevření.

"Cože?" Nechápal blonďáček."

"Tohle nemá smysl, natož nějakou budoucnost. Od začátku to byla chyba, vůbec nechápu, jak to mohlo zajít takhle daleko... Já... Nemiluju tě!" Sykl Honza a sklopil pohled k zemi. Tom na něj vyjeveně zíral, po chvíli k němu natáhl ruku, ale Honza ucouvnul.

"Promiň Tome." Špitl a spěšně zmizel ve dveřích penzionu. To co řekl, byla jen sprostá lež. Milovat Toma víc, než si sám vůbec přál. A možná proto, to ukončil. Bál se svých citů k němu. Bál se mít někoho tak moc rád. Bál se, že to skončí a on bude ta troska, která se s tím bude muset vypořádat.

...........

"Tři, dva, jedna... Šťastný nový rok."

Z nebe se snášely krajkové vločky sněhu a tichounce dopadaly na zem. Obloha zářila tisícem hvězd, mráz bolestivě štípal do tváří. Krajinou se nesly ozvěny ohňostrojů a smíchu lidí, slavících nový rok. Uprostřed té ledové krásy stál blonďatý chlapec, hluboko do obličeje zabořenou kapuci od bundy, aby nebylo vidět slané kapičky, které mu nezbedně stékaly po tvářích. Chvěl se. Možná zimou, možná bolestí a zklamáním, které cítil potom, co mu ten, kterého miloval, dal adié.






Sen, jenž se stal skutečností? 8. Kapitola

25. září 2011 v 8:24 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?

Sen, jenž se stal skutečností? 8. Kapitola


Varování: Předem se omlouvám za chyby -> sotva vidím na to co píšu, nemluvě o tom, že díky horečce a hromadě léků mám totálně vymeteno...T_T


"Tak jsme tady." Usmál se Naruto a pokynul hlavou k rozevřeným dveřím, které se mu po několika minutách podařily odemknout. Sasuke popošel blíž a nahlédl dovnitř. Dřevěná podlaha, něco, co připomínalo koberec, pohovka, stůl, dvě židle, kuchyňská linka, lednice a podobné zařízení.

"Není to nic moc, ale žít se tu dá." Špitl Naruto a vešel dovnitř. Sasuke ho následoval. Všechno si prohlížel, připomínalo mu to věznici. Oproti tomu na co byl zvyklý, ho to trochu děsilo, ale v tuhle chvíli byl zároveň vděčný, že má kde a s kým být.

"Máš to tu pěkné, kupodivu ve skutečnosti to vypadá lépe, než v..." Najednou se Sasuke prudce zarazil a stočil pohled jinam, dělajíc, že si vše důkladně prohlíží. Naruto se na něj podezíravě zaměřil.

"Než v čem?" Optal se.

"Cože?" Dělal překvapeného černovlásek a nervózně se ošil.

"Řekl si, že ve skutečnosti to vypadá lépe, než v... V čem?" Vyzvídal Naruto a aniž by Sasuke tušil, v kapse si nahmatal kunai.

"Chtěl jsem říct, že to vypadá lépe, než se může na první pohled zdát." Špitl po chvíli Sasuke. Naruto si ho však stále podezíravě prohlížel, ale nakonec přikývl a vytáhl ruku z kapsy.

"No, ukážu ti, kde budeš spát a kde je koupelna.." Oznámil mu, a aniž by na něco čekal, rozešel se do dalšího pokoje. Sasuke ho spěšně následoval.

"Tady je můj pokoj, hned vedle je koupelna, ale teplá voda teče vážně jen chvíli, takže žádné otálení.." Upozorňoval Naruto a ukázal černovláskovi místnost, která jen vzdáleně připomínala koupelnu.

"A obývák už si viděl. Jelikož si můj host, chtíc nechtíc ti přenechám můj pokoj a já budu spát tady na gauči." Řekl Naruto ne příliš nadšeně, ale vše doladil zářivým úsměv. Pleskl sebou na pohovku a dlouze zívl.

"To v žádném případě, je to tvůj byt, mě postačí pohovka." Špitl Sasuke a posadil se na opěradlo gauče, na kterém Naruto ležel.

"To je v pohodě. Navíc kdyby to zjistila Tsunade nebo nedej bože Sakura zabily by mě." Protočil oči se smíchem blonďáček a ukázal zatnutou pěst.

"Ještě máš pod okem modřinu, jak tě Sakura minule sejmula.." Konstatoval Sasuke a nahnul se nad Narutův obličej. Ukazováčkem se dotkl namodralého místa. Naruto sykl bolestí a ucukl.

"Promiň." Hlesl černovlásek a stáhl ruku zpět podél těla. V pokoji byla tma, jen světlo pár svíček vytvářelo na zdi spletité stíny.

"Měl by sis jít lehnout, určitě musíš být unavený." Poznamenal po chvíli blonďáček a posadil se. Sasuke zvedl hlavu a zadíval se mu do pomněnkově modrých očí.

"Myslíš, že si někdy vzpomenu na to, kdo vlastně jsem?" Špitl znenadání po pár okamžicích Sasuke, který opět sklonil hlavu a nyní se díval na své prsty, které se vzájemně nervózně proplétaly.

"A proč by si neměl? Tsunade přece říkala, že si dřív nebo později vzpomeneš a Tsunade se nikdy neplete, tomu věř. Určitě to zase bude v pořádku a do té doby jsme tu pro tebe my. Dáme na tebe bacha tebyao!" Zvolal nadšeně blonďáček a zářivě se usmál, vstal a poplácal Sasukeho po zádech.

"Díky Naruto." Odvětil Sasuke a taky se postavil.

"Tak jde se spát, Tsunade mi zase určitě přidělí nějakou šílenou misi." Zasmál se Naruto.

"Myslíš jako chytání bláznivých koček nebo otročení na rýžovém poli?" Zeptal se smíchem Sasuke.

"Přesně něco takového... Počkej, ale jak to víš?" Kouknul na něj blonďáček překvapeně, když mu došlo, že se Sasuke trefil. Tyhle mise mu Tsunade s radostí dávala. Škodolibá blondýna.

"Uhm.. Já... Předpokládal jsem to." Zalhal černovlásek a nevinně pokrčil rameny. Nepředpokládal to, znal to z anime a prostě mu to zase uklouzlo.

"Někdy tě na takovouhle misi vezmu." Zasmál se škodolibě Naruto a rozešel se do svého pokoje. Sasuke ho následoval.

"Nechám ti tu deku a polštář a zbytek se zabavuje." Usmál se blonďáček a šáhl po druhém polštáři.

"Naruto, já se vyspím na pohovce." Namítl Sasuke a vytrhnul mu polštář z ruky. Naruto se rozesmál při pohledu na odhodlaný výraz černovláska.

"Teď si vážně roztomilej." Zasmál se Naruto. Sasukeho pohled se změnil na vraždící.

"Nejsem roztomilej!" Odsekl a vlasy se mu naježily jak chlupy kočce.

"Teď si spíš děsivej." Otřásl se Naruto a popošel blíž.

"To ti teda děkuju! Tady máš ten svůj polštář a mazej.." Sykl dotčeně černovlásek a strkal Naruta z pokoje, když se mu to podařilo, zaklapl za ním dveře. Doléhal k němu pobavený smích blonďáčka, který se skoro dusil.

"Dobrou." Houkl na něj ještě Naruto. Sasuke se jen poušklíbl a sedl si na postel.

"Roztomilej, děsivej... On je vážně ztřeštěnej... Přesně takovej jako ho znám. Ty blankytně modrý oči. Neuvěřitelné... A jeho úsměv!" Sasuke se zamyšleně díval před sebe a uvažoval nad tím blonďatým andělem. Uvažoval nad tím, jak to všechno udělá, jak se odsud dostane, co komu řekne... Byl zmatený. Nakonec si zakázal nad vším přemýšlet, sundal si kalhoty a tričko. Ještě chvíli stál u okna a pozoroval temnou Konohu, než se rozhodl vyzkoušet Narutovu postel. Měkká matrace, vytvarovaná podle Narutova těla, polštář vonící přesně jako on. Skoro jakoby ležel hned vedle něj. Netrvalo to dlouho a černovláskovy oči klesly únavou.

............

Snažil se. Moc se snažil. Máchal rukama, kopal nohama. Snažil se udělat tempo, ale nedařilo se. Jako by měl u nohy železnou kouli a ta ho táhla k zemi. Nemohl se dostat k hladině. Viděl skrz vodu modrou oblohu a zářící slunce. Čím níž, ale klesal, mizela i tato vidina. Kolem se rozprostírala tma. Přestal lapat po dechu. Vzdal svojí snahu vyplavat na hladinu a nadechnout se. Topil se.

............

Vzbudil se. Na čele se mu perlil studený pot a ruce se mu třásly. V puse měl vyschlo, ale přesto cítil pachuť jezerní vody. Sen co se mu zdál, byl tak živý. Ještě nějakou chvíli potom co se probudil, lapal po dechu a snažil se do plic nabrat trochu vzduchu. Nakonec se vymotal z deky a postavil se na roztřesené nohy. Po tmě doklopýtal ke dveřím a stiskl kliku. Do očí ho zasáhlo tlumené světlo z místnosti, do které měl právě namířeno. Kuchyň. Tiše došel k pootevřeným dveřím a nahlédl do vnitř. Naruto seděl zády k němu u stolu, vlasy mu trčely do stran, na sobě jen trenky. Sasuke se otočil v úmyslu zase odejít, ale zastavil ho Narutův hlas.

"Nedáš si taky?" Ptal se blonďáček a otočil se směrem ke dveřím.

"Jak mě mohl vidět? Slyšel mě?... Je to přece ninja... No ne?!" Prolétlo Sasukemu hlavou několik myšlenek.

"Uhm, jdu si jen pro sklenici vody." Špitl a vešel dovnitř.

"Nevzbudil jsem tě?" Optal se Naruto a strčil do pusy sousto instantního rámenu.

"Ne, vůbec jsem nevěděl, že jsi vzhůru... Kolik je?" Sasukemu se třásl hlas a nohy ho sotva poslouchaly. Za Narutova navigování našel sklenici a napustil do ní trochu studené vody, aby se vzápětí napil.

"Bude půl čtvrté..." Odvětil blonďáček a odložil prázdný kelímek. Postavil se na nohy a popošel blíž k Sasukemu.

"Není ti nic? Si nějaký bledý? Nemám skočit pro Tsunade?" Vyhrknul Naruto a položil dlaň na černovláskovo čelo.

"Nic mi není, jen jsem měl noční můru." Hlesl Sasuke a ušklíbl se. Naruto spustil ruku podél těla, ale neodstoupil ani o píď. Stáli tam naproti sobě, dělilo je jen pár centimetrů. Oba skoro nazí...

"A proto si tak vyděšený?" Naruto pobaveně povytáhl obočí.

"Bylo to strašně živý.. Normálně jsem cítil v puse chuť vody.. Jak z jezera nebo potoku.." Vyhrknul dotčeně Sasuke a položil sklenici na linku.

"Vody? Z jezera.." Špitl si Naruto sám pro sebe. Sasuke se na něj tázavě podíval, ale blonďáček jen odmítavě zavrtěl hlavou.

"Měl by sis jít zase lehnout.." Oznámil mu po chvíli blonďáček a zívl.

"Nechci se teď vracet do postele, nevadí, když tu chvíli zůstanu?" Optal se Sasuke a aniž by čekal na odpověď, se posadil ke stolu a tvář si schoval v dlaních. Naruto se na něj shovívavě díval. Nakonec k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.

"Zůstanu tu s tebou... Můžu ti třeba vyprávět, jak to tady chodí." Pousmál se a sedl si na židli, která stála naproti. Černovlásek k němu vzhlédl a vděčně se usmál. Seděli tam spolu a zbytek noci si povídali.






School Love 14. Kapitola

22. září 2011 v 14:41 | Christine |  School Love

School Love 14. Kapitola



Do pokoje skrze závěsy prostupovalo tlumené světlo, které po nějaké chvíli probudilo blonďáčka ležícího v posteli. Otevřel oči a zmateně zamžoural kolem sebe.

"Dobré" Špitl a dlouze zívl, čímž na sebe upoutal pozornost černovlasého chlapce, který seděl na protější posteli a četl si.

"Dobré ospalče..." Zaklapl knihu a pousmál se.

"Kolik je?" Zahučel Naruto a natáhl se pro mobil, než se stačil podívat, bylo mu odpovězeno.

"Skoro deset." Odvětil Sasuke a úsměvem si rozcuchaného Naruta prohlížel.

"Deset...Hm... Deset?! Do háje!" Vyjekl najednou Naruto vyřítil se ven z postele. Málem sebou sekl o zem, když se zamotal do deky.

"Naruto je neděle..." Špitl klidně Sasuke, protože tyhle Narutovy úlety zažíval každý víkend.

"Já vím! Ale je skoro deset! Přijdu pozdě!" Křičel Naruto a soukal se do čistého trička.

"Kam pozdě?" Podivil se Sasuke a posadil se.

"Mám sraz se Sakurou, v deset před školou." Vyhrknul Naruto a zmizel v koupelně, kde si začal čistit zuby.

"Nevěděl jsem, že se máme sejít i dneska." Hlesl Sasuke a postavil se. Noha ho pořád trochu bolela, ale alespoň už mohl chodit bez berlí.

"To ne, já a Sakura jdeme na..." Naruto se najednou zarazil mezi dveřmi a zůstal na Sasukeho zírat.

"Jdete na?" Vyzvídal Sasuke.

"Jdeme na... Jdeme... Prostě jdeme na rande!" Vyhrknul Naruto a spěšně začal hledat čistou mikinu.

"Rande?" Optal se stále ještě klidně Sasuke, i když jeho oči plály zlostí.

"Jo no.." Přikývl Naruto aniž by se na něj podíval. Jenže než se nadál Sasuke ho přimáčkl ke zdi. Zadíval se mu do očí. Jeho pohled byl naprosto nečitelný. Jako by z něj vyprchaly všechny pocity.

"Sasuke?" Špitl vyděšeně Naruto.

"Jdeš na rande s tou růžovlasou pipkou?" Sykl Sasuke se značnou zhnuseností v hlase.

"Přestaň Sasuke. Sakura je holka jako každá jiná a prostě mě pozvala. Navíc je celkem pěkná, tak proč bych s ní někam nezašel." Odvětil Naruto. Černovlásek se na něj nevěřícně podíval a přimáčkl ho na zeď ještě víc, než před tím.

"Proč nezašel? Možná proto, že chodíme spolu?"

"Tak to prr, Sasuke! My spolu nechodíme." Namítl Naruto.

"Nechodíme?!" Zařval Sasuke, až Naruto vydešeně nadskočil.

"Nikdy jsme si neřekli, že spolu budeme chodit... Jasně bez debaty mezi náma něco bylo, ale slova chodíme spolu, nepadla. Tak co čekáš?"

"Co čekám? Asi jsem čekal, že ti to prostě dojde! Vždyť to snad bylo jasný... Spíme spolu v posteli, líbáme se a bůh ví, kam by to ještě zašlo.. Ale tebe nenapadne, že se to dá brát jako vztah?!"

"Asi o to nestojíš, když mi to nejsi schopný říct narovinu!" Odsekl Naruto uštěpačně.

"Nestojím? Já s tebou chci chodit Naruto! Celou tu dobu a ty to moc dobře víš... Jsi můj a já se o tebe nehodlám dělit s tou růžovlasou nánou." Tyhle slova Naruta zahřála u srdce, ale zároveň ho rozpálila do běla.

"Sakura není nána! Já nepatřím nikomu! A chci s tebou sakra chodit!" Řval Naruto, který se skoro neovládal. Sasuke na něj zůstal vyjeveně zírat.

"Chceš?"

"Chci! Copak si hluchej! Chci..." Přikývl blonďáček. Sám byl překvapený z toho, co řekl, ale prostě to tak cítil.

"Tak proč jdeš na rande se Sakurou?"

"Chtěla to a já jí nemohl odmítnout. Navíc... Nechodili jsme spolu."

"Ale teď už chodíme."

"Jo no... Ale na to rande stejně musím. Slíbil jsem to..."

"Odřekni to! Já chci trávit neděli se svým přítelem."

"Nejde to Sasuke..."

"Víš, že za tohle tě budu nesnášet?!"

"Vím, ale já ti to vynahradím." Šeptl mu blonďáček do ucha a jemně mu po něm přejel jazykem.

"A jak?" Optal se rozechvěle Sasuke.

"Nech se překvapit!" Sykl Naruto a odtáhl se od něj.

"Naruto! Tohle mi nedělej!" Opáčil dotčeně Sasuke a přitáhl si ho zpět.

"Sasuke, já musím jít, jinak mě Sakura přizabije." Špitl Naruto a přisál se k jeho rtům.

"Tak jdi, ale pak mi to budeš vynahrazovat celou noc..." Hlesl Sasuke a pustil blonďáčka, který se vzápětí vyřítil ven, na rande se Sakurou.





Dětská nevinnost 6. Kapitola

21. září 2011 v 15:59 | Christine |  Dětská nevinnost

Varování: Z téhle kapitoly je mi vážně na zvracení... Psaní mi jde ještě hůř než předtím a co hůř, nebaví mě to... Asi si dám chvíli pauzu... A pak se uvidí... Ale kvůli vám bych ráda dopsala, alespoň ty rozepsané povídky...



Do pokoje vešel vysoký, štíhlý mladík. Dlouhé lesklé vlasy měl sepnuté v hladkém ohonu a v očích se mu zračila nejistota. Kecky tlumeně klapaly o dřevěnou podlahu. Na sobě měl tmavě modré džíny a černé tričko, které nechalo vyniknout jeho štíhlé avšak pěkně vypracované postavě. Tiše za sebou zavřel dveře a popošel k posteli, na které leželo dítě, jemu tolik podobné. Bylo o něco drobnější, což by k jeho věku odpovídalo a navíc, jeho vlasy byly kratší a roztomile rozcuchané. Ten starší, Itachi, se k němu sehnul a dlaň mu položil na čelo.

"Sasuke? Není ti nic?" Optal se starostlivě. Bylo kolem třetí odpoledne a Sasuke už od včerejšího večera nevylezl z postele. Nemluvil s ním, nic nejedl ani nepil. A teď, místo odpovědi, jen zavrtěl hlavou.

"Tak vylez z té postele, přece se tu nebudeš celý den válet..." Namítl Itachi a dlaní se mu otřel o narůžovělou tvář.

"Nech mě!" Vyhrklo dítě a otočilo se k němu zády. Ani sám Sasuke nevěděl, co s ním je. Cítil se tak zvláštně a navíc se styděl za to, co se včera když byli na kolech, stalo. Netušil jak se teď má na Itachiho dívat. Jako na bratra? Nebo snad milence? Momentálně zastupoval obě pozice. O to horší to bylo. Nesnesl pohled do těch uhlově černých očí. Byl bezradný.

"Sasuke... Co je?" Nechápal Itachi. Když se vraceli z kol, všechno vypadalo v pořádku, ale když se vrátili do chaty, Sasuke byl jako vyměněný. Nenechal se pohladit, natož třeba políbit. Itachimu se pořád vyhýbal a dělal cokoliv, aby s ním nemusel mluvit nebo nedej bože se na něj třeba jen podívat.

"Nic mi není..." Odsekl Sasuke a zabořil obličej do polštáře.

"To vidím! Tak co sakra je?!" Itachi už začínal zuřit. Měl strach a Sasukeho chování mu vůbec nepomáhalo. Naštvaně ho chytil za paži a vytáhl ho do sedu.

"Pusť mě!" Vykřikl Sasuke a ohnal se po starším bratrovi.

"Až mi řekneš, co se stalo! Jde o včerejšek, že jo? Udělal jsem ti něco? Zranil tě? Řekl něco, co si nechtěl slyšet? Mluv sakra Sasuke!" Itachi skoro křičel, cítil, jak ho v očích začínají pálit slzy naprosté beznaděje. Bez mrknutí sledoval Sasukeho vyděšenou tvář. Zmateně se na sebe dívali, ale i přesto se Sasuke neměl k tomu, aby odpověděl.

"Mluv... Prosím..." Šeptal Itachi a zničeně se opřel čelem o Sasukeho rameno.

"Nemůžu Itachi." Špitl Sasuke a zadíval se na protější, bílou zeď.

"Nemůžeš?" Nechápal Itachi. Zvedl hlavu a zadíval se na mladšího brášku. Dlaní ho chytil za tváře a setřel slzičku, která mu bezděčně stékala po líčku.

"Nedělej to Itachi!" Sykl mladší Uchiha, ale přesto setrvával v Itachiho objetí. Bylo to tak něžné a příjemné. Připadal si tolik v bezpečí, ale zároveň měl strach, že o tohle všechno přijde.

"Co se změnilo? Ublížil jsem ti? Jdu na tebe moc rychle? Sasuke, víš, že neudělám nic, co sám nebudeš chtít. Víš, že bych ti nikdy neublížil!" Šeptal Itachi, ale přesto to znělo rázně a důvěryhodně.

"Slibuješ?" Vyhrknul z ničeho nic Sasuke, kterému se po tváři rozkutálely slané perličky. Nemohl je zastavit, stejně tak jako vzlyky, které se mu draly z hrdla.

"Slibuju! Miluju tě a nikdy bych ti nemohl ublížit, nikdy." Itachi mu palcem stíral slzičky, stále ho držejíc dlaněmi za tváře. Starostlivě se mu díval do těch uslzených očí, když se k němu najednou Sasuke bezděčně natáhl a svými rty se letmo dotkl těch jeho.

"Miluju tě bráško." Jen tři slova, která zahrnula všechno, co cítil. Lásku, k tomu, koho miloval. Lásku k bratrovi. Pocit, když se ho jemně dotýkal po celém těle. Pocit, když se jejich rty třely o sebe. Když se vzájemně dívali do těch, tolik podobných očí. Když se laskali ve vlasech a povídali si. Všechno v těch třech slovech. Itachi se mladšímu chlapci zadíval do temných očí, lesknoucích se slzami a po chvíli ho k sobě přitiskl. Dlaní ho pomalu hladil po zádech a přitom vdechoval vůni jeho vlasů. Seděli tam spolu několik minut, dokud je z objetí nevytrhlo zazvonění telefonu. Sasuke se k Itachimu přitiskl ještě víc, jako by ho nechtěl pustit.

"Sasuke, musím to vzít. Jestli je to máma a já to nezvednu, okamžitě se sem rozjede..." Špitl Itachi a chtíc nechtíc se vymanil ze Sasukeho sevření. Přešel vzdálenost mezi postelí a stolem, kde ležel jeho mobil. Vzal ho do ruky a stiskl tlačítko se zelenou ikonkou.

"Ahoj Itachi." Ozval se ženský hlas. Itachi se významně a zároveň pobaveně podíval na Sasukeho.

"Ahoj mami."

"Tak jak se máte? Co Sasuke?"

"V pohodě, nic se neděje."

"Máte ještě co jíst?"

"Mami, mrazák i lednice jsou narvaný k prasknutí, navíc do vesnice je to na kole kousek." Odvětil Itachi a protočil oči v sloup.

"Nechej si ty svoje výrazy, Itachi" Napomenula ho matka. Itachi jen překvapeně vytřeštil oči.

"Já nic nedělám.." Namítl.

"Na to tě znám až moc dobře...." Zasmála se matka do telefonu.

"Chm.. Já jsem v tom nevinně.." Prsknul Itachi dotčeně.

"Tak hele ty neviňátko, dneska je pátek, tak v neděli se pro vás s tátou stavíme. Tak to koukejte do té doby přežít v zdraví pokud možno!"

"Už v neděli?" Podivil se Itachi a Sasuke jeho pohled napodobil.

"Kupodivu v neděli. Tak nás kolem páté čekejte a mějte sbaleno."

"Tak dobře" Špitl trochu zklamaně Itachi.

"Dej za mě pusu Sasukemu, zatím se mějte, zase zavolám" Oznámila matka a zavěsila.

"Pusu?... To si piš..." Špitl si Itachi sám pro sebe a pohodil mobil zpět na stůl.

"Vracíme se už v neděli?" Podivil se Sasuke, který stále seděl na posteli. Itachi se k němu otočil a přikývl.

"To nám už moc času nezbývá." Špitl Sasuke. Itachi si k němu přisedl a dlaní ho pohladil po tváři.

"Do neděle času dost.." Pousmál se Itachi.

"Navíc... Mám ti dát za mámu pusu..." Dodal.

"Pusu od mámy? Na to už jsem velkej... Nejsem malé děcko" Vyhrknul dotčeně Sasuke a ušklíbl se.

"Ani když ti tu pusu dám já?" Povytáhl obočí Itachi a škádlivě se usmál.

"Jenom jednu pusu?" Špitl Sasuke a postavil se na všechny čtyři. Vyzývavě se Itachimu zadíval do očí a přitom se usmíval.

"Nemáš strach, že když mě budeš takhle provokovat, udělám něco, co se ti nebude možná líbit?" Optal se Itachi, který se jen tak, tak držel zkrátka. Sasuke se zarazil. Chvíli to vypadalo, že nad jeho otázkou přemýšlí. Nakonec se přiblížil ještě blíž a sedl si obkročmo na Itachiho.

"Bojím se. Bojím se toho, že to bude nepříjemné, že to bude bolet. Stydím se a nevím co čekat, ale vím, že bys mi neublížil a i když to ze začátku možná nebude nejlepší... Vím, že se to pak změní. Věřím ti." Zašeptal Sasuke a nespouštěl z Itachiho oči. Staršího Uchihu jeho slova opět úplně vykolejila, dlouho se nezmohl na žádnou odpověď.

"Vážně nerozumím tomu, kde se to v tobě bere. Nerozumím tomu, že ve svém věku dokážeš nad tím vším takhle uvažovat.." Podivil se Itachi. Byl rád, že to Sasuke bere takhle. Že jejich vztah v podstatě uznává. Ale zároveň byl rád i za ty chvíle, kdy je Sasuke to malé děcko co plácá hlouposti a hraje si s vojáčky. Miloval každou část jeho tolik rozpolcené osobnosti. Miloval ho jako svého bratra i jako svého milence.









Možná šťastný konec? 1. část

19. září 2011 v 20:07 | Christine |  Možná?
Tak první část pro osůbku, co si jí přála.. Však on ví... ještě by měly být další dvě části, ale kdo ví :D Foto pouze ilustrační, osoby údajně smyšlené, ale kdo by tomu věřil :D


Ticho v pokoji protnulo hrůzostrašné pípání budíku. Tolik nenáviděný zvuk. Blonďáček rozespale otevřel blankytně modrá očka a namátkově nahmatal přístroj, jenž vyváděl tolik rámusu. Zaklapl čudlík a pokojem se opět rozhostilo ticho. Býval by ještě usnul, kdyby se neozval ženský hlas volající jeho jméno.

"Tome, honem vstávej nebo zase přijdeš pozdě!" Burácela matka zpod schodů.

"Vždyť už jsem vzhůru!" Namítl Tom a otráveně se vymotal z deky. Zaplavila ho vlna chladu. Nebylo se čemu divit. Topení bylo vypnuté, ačkoliv venku teplota dosahovala sotva pěti stupňů. Byl pozdní listopad, skoro se schylovalo k prosinci a počasí za okny tomu plně nasvědčovalo. Obloha zahalená šedí, mlha obklopující celé město a drobné vločky sněhu snášející se k zemi.

"Nesnáším vstávání, nesnáším školu, nesnáším zimu..." Sykl Tom a vrávoravě přešel do koupelny. Skoro se lekl, když se viděl v zrcadle. Rychle s tím něco udělal, vyčistil si zuby a vrátil se do pokoje, aby se oblékl. Hodil na sebe tmavé džíny, bleděmodré tričko, které skvěle ladilo s jeho očima. Zbytek učení co se mu od včerejška povaloval na stole, nacpal do tašky a seběhl schody. Na jeden zátah vypil odporně vychladlé kafe a s bundou v ruce se vyřítil z domu, aby jen taktak stihl autobus. Vzduch v tom zatraceným dopravním prostředku v podstatě nebyl. Nejraději by otevřel okno, ale ta zima za sklem vypadala ještě hůř. S nadšením se po pár zastávkách dostal ven. Jenže radost ho hned přešla, když ho do obličeje udeřil silný vítr doprovázený sněhovými vločkami.

"To je kosa.." Zadrkotal zuby a zapnul si bundu až k bradě. Co nejrychleji se přemístil ke vchodu do školy. Na chodbě se málem natáhl na roztávajícím se sněhu, který lidem opadával z bot.

"Chceš si zlámat nohy?!" Zajíkl se hnědovlásek, když ho zezadu podepřel. Málem to neustál, bývali by se na zemi váleli oba.

"No do háje! To ten den začíná. Otravnej budík, studený kafe, narvanej autobus a teď si tu málem rozbiju tlamu!" Prskal Tomáš na všechny strany a vražedně se mračil.

"Prosté díky by stačilo." Zasmál se hnědovlásek jménem Honza. Oba se znali sotva pár měsíců, ale i tak byli nerozlučnou dvojkou. Od kina, přes fotbal až ke koncertům. Jediné co je dělilo, byl školní den a dva roky života. Tomášovi bylo čerstvě sedmnáct a Honzovi patnáct. Poznali se spolu na gymplu, když do sebe náhodou vrazili na chodbě a Tomáš se rozmázl na podlaze, skoro tak, jako tomu bylo dneska.

"V překladu to díky znamenalo." Opáčil Tom a nevinně se zasmál.

"Jak jinak." Popíchl ho Honza a ušklíbl se.

"No jo tak dík a teď bys sebou měl hodit, za dvě minuty zvoní." Zasmál se škodolibě Tom a zmizel ve třídě. Honza se vyděšeně juknul na hodinky a spěšně vyběhl schody až do posledního patra, kde měli mít hodinu matematiky. Den se táhl tak jako každej jinej. Konečně odzvonilo a studenti se vyhrnuli na chodby. Někteří si posedali na lavičky, jiní se choulili u topení. Ne jinak tomu bylo u Tomáše, který drkotal zuby.

"Tady je ta naše zmrzlina. Děláš jako by ti byla zima." Smál se Honza, když k němu přišel s bagetou v ruce.

"To dělat nemusím, vážně je mi děsná kosa. Jak já tu zimu nesnáším." Sykl Tom a ušklíbl se."

"Vážně nechápu, co šílíš. Za prvé je tady teplo a za druhé zima je přece skvělá. Sníh, led a podobně. Co je na tom tak hrozného? Vůbec nic." Usmál se Honza a v očích mu zajiskřilo.

"Proč se ptáš, když si sám odpovíš..." Odsekl Tom a zamračil se. Honza ztuhl a dotčeně se na něj zadíval čokoládovýma očima.

"Co ti zase přelítlo přes nos? Nějaká ti dala kopačky?" Sykl naštvaně Honza a s uraženým obličejem se zase vrátil do své třídy. Zbytek dne se vlekl ještě víc, než tomu bylo předtím. Konečně se ozvalo poslední zvonění a Honza se úlevně vydal ze školy. Sotva zahnul za roh, někdo ho chytil za paži.

"Co je?" Prudce se otočil a dotyčnému se vyškubl.

"Ani si na mě nepočkal?!" Nadhodil Tomáš a strčil ruce do kapes.

"A? Vypadal si, že nemáš zrovna náladu..." Špitl Honza a rozešel se dál. Boty se bořily do vrstvy čerstvě napadaného sněhu a místy prokukoval nebezpečně klouzavý led.

"Počkej ne! Prostě jsem reagoval ukvapeně no... Vstal jsem levou nohou, nejspíš..." Hlesl Tom a chytnul hnědovláska za ruku, aby ho zastavil. Jenže ten se mu opět vyškubl.

"To se ti poslední dobou děje často, chováš se jak pitomec!" Sykl naštvaně a už chtěl pokračovat v cestě, když ho Tom prudce přirazil ke zdi školy, kolem které právě šli.

"A ty ses očividně nakazil že?" Opáčil pohrdavě Tom a sklonil se blíž k hnědovláskovi.

"Co to blbneš?" Vytřeštil oči Honza a zmateně si prohlížel čím dál tím více se přibližujícího blonďáčka.

"Je mi děsná zima." Špitl modroočko a čelem se opřel o Honzovo rameno, dlaněmi mu skrze rozepnutou bundu zajel až na záda a přitiskl se blíž. Tělo na tělo.

"Tome?!" Vypískl hnědovlásek a už se chystal, že se mu vyškubne. To mu Tom, ale v žádném případě nedovolil a ještě víc se k němu přitiskl.

"Zahřej mě." Špitl omámeně.

"Pusť mě, někdo nás tu uvidí... Zbláznil ses? Dal ses na drogy? Nebo si se opil? Dejchni na mě!" Koktal Honza a snažil se ze sebe Toma setřást. Díky tomu, že byl listopad, obloha byla zatažená, snášely se z ní drobné vločky a všude bylo šero.

"Promiň. Nevím, co to do mě vjelo... Dneska je to vážně divné." Tom se nepoznával. Právě tu stál se svým kamarádem a objímal ho. Nejradši by ho k té zdi přimáčknul a vzal si jeho tělo do parády. Viděl se, jak ho líbá na ten rozkošný krček, jak si hraje s jeho bradavkami a dlaní ho hladí mezi nohama. Otázkou zůstávalo zda-li se Honzovi nehoní hlavou totéž.

"Hoď sebou nebo nám ujede autobus a já tu nebudu dvě hodiny čekat." Špitl po chvíli trapného ticha Honza a rozešel se směrem k zastávce. Samo sebou štěstí zmizelo v nenávratnu, a oba přišli ve chvíli, kdy v dálce mizela koncová světla.

"Sakra..." Sykl Honza a ztrápeně si prohlížel jízdní řád.

"Vemu to pěšky, bude to rychlejší než tu dvě hodiny čekat." Nadhodil nakonec a po očku kouknul na Toma.

"Si blázen! V takovýhle kose nikam nejdu... Mám to o pěknej kus dál, než ty!" Nadával Tom a choulil se do bundy. I tak mu byla děsná zima a zuby mu stále klepaly o sebe.

"Tak zůstaneš u mě... A pojedeš dalším, stejně doma nikdo není. Zapaříme nějaké hry bo shlédneme pár filmů. Navíc, je pátek tak na tom nesejde." Nabídl mu Honza a čekal na reakci.

"A kde jsou rodiče a sourozenci?" Optal se nejistě Tom a probodával hnědovláska pohledem.

"Na horách... Odjeli předevčírem. Měl jsem jet taky, ale čekali mě nějaké písemky, tak jsem nemohl..." Vysvětlil Honza a schoval ruce v kapsách. I jemu začínala být zima.

"Barák sám pro sebe, to se máš. Tak když ti to nebude vadit, chvíli u tebe pobudu." Přikývl Tom a zaměřil se na jeho pronikavě čokoládové oči.

"Bych ti to nenabízel jinak ne? Ale dělej, jinak taky zmrznu." Špitl Honza a zabalil se do šály.

"Á náš vejtaha taky mrzne." Smál se škodolibě Tom celou cestu, která jim trvala dvakrát déle než obvykle. Do domu dorazili totálně promrzlí a mokří.

"Já už neudělám ani krok, přimrznul jsem." Koktal Tom, když si v předsíni sundával boty.

"Padavko, tady už je teplo." Zasmál se Honza a pověsil si mokrý kabát.

"Jsem totálně mokrej... Hnusná zima.. a sníh.. a.." Chystal se ještě něco říct, ale Honza ho zarazil.

"Půjčím ti nějaké oblečení, hlavně si přestaň stěžovat." Ušklíbl se a vyrazil do kuchyně, v závěsu za ním byl i Tom. Netrvalo dlouho a oba se pohodlně rozvalovali na pohovce, dívali se na filmy a ohřívali svá těla horkým čajem.

"Páni! Už je jedenáct!" Štěkl Tom a vyskočil z pohovky. Honza ho pobaveně sledoval.

"Za chvíli mi jede poslední autobus! To nestihnu! Sakra!" Nadával blonďáček a zmateně pobíhal po pokoji, hledajíc svoje oblečení.

"Tři, dva, jedna... Právě ujel." Smál se Honza a pobaveně se díval na hodinky.

"Hlavně, že se bavíš!" Sykl naštvaně Tom.

"Bavím, já mám kde spát... Jsem přeci doma. Ale copak budeš dělat ty, až tě vyhodím na mráz?" Smál se dál hnědoočko.

"Na to abys mě vyhodil, mě máš až moc rád" Opáčil klidně Tom a sedl si zpátky vedle něj.

"Mizero! Spát budeš ale na gauči!" Prsknul Honza a zvedl se, vzápětí ho ale Tom chytil za ruku a strhnul ho k sobě.

"Ale, ale! Já se těšil, že budu spát s tebou." Nadhodil Tom laškovně. Honza jen zavrtěl hlavou a se spoustou námahy se zvedl.

"Tady máš deku a dobrou." Hlesnul a hodil po Tomovi přikrývku.

"Však já za tebou stejně přijdu." Zasmál se Tom a uvelebil se na pohovce.

..............

Hodiny v obývacím pokoji ukazovaly půl druhé ráno. Měsíc prokukoval skrze žaluzie a blonďáčkovi nedal spát. Vlastně za to mohla především myšlenka na touhou se svíjejícího hnědovláska. Dvě hodiny a Tom se tiše vymotal z přikrývky. Zamířil do Honzova pokoje a zlehka stisknul kliku. Dveře se otevřely a on spatřil na posteli polonahého hnědovláska. Mlčky k němu přešel. Chvíli si ho prohlížel a nakonec si vlezl k němu pod deku. Nejdříve vedle něj jenom ležel, ale v dalším okamžiku se jeho dlaň vydala na průzkum Honzova těla. Od odhaleného rameny, po klíční kosti, letmý dotek na bradavce, prsty obkroužil pupík a nakonec se zastavil u lemu trenek. Neohrabaně se pod ně dostal a zlehka se prsty dotknul Honzova mužství. Následkem tohoto počinu ho probudil.

"Co se děje?" Špitl Honza a mžoural do tmy. Popravdě si ani neuvědomoval, že Tom má ruku v jeho klíně.

"Říkal jsem ti, že přijdu." Odvětil stejně tiše Tom a hladově se přisál k Honzově krku. Ten jen vyděšeně ucuknul.

"Přeskočilo ti?" Vyhrknul.

"Tady nás přece nikdo nevidí a já vím moc dobře, že to chceš stejně tak jako já. Tak se přestaň cukat." Sykl Tom a prsty odemkl Honzovo přirození. Ten jen přidušeně zasténal.

"Pusť mě!" Zasyčel a snažil se mu vyškubnout.

"Příště to zkus bez toho sténání, bude to přesvědčivější." Nadhodil Tom a znovu se rty zaměřil na jeho krk. Zasypával ho drobnými polibky a přitom dál dlaní zpracovával jeho úd. Nenasytně sál kůžičku na místě, kde se pod ní ukrývala jedna z hlavních tepen. Druhou dlaní mapoval jeho hrudník. Palcem dráždil bradavky a občasně se na ně zaměřil jazykem. Olízl je, zlehka skousnul a vzápětí je vsál do svých úst. Honza se pod ním svíjel blažeností, ale zároveň bojoval se svými zápornými pocity. Ovšem rozkoš, kterou jeho tělo přijímalo, měla navrch a za chvíli nevěděl o světě. Přidušeně sténal a zatínal prsty do přikrývky. Skousával si spodní ret, aby vzrušením nezačal křičet. Skoro se neudržel, když se Tomova ruka posunula o kousek níž a jako by skoro náhodou, se dotkla Honzova zadečku. Ukazováčkem obkroužil vchod do jeho těla a zlehka přitlačil. Honza si v tu chvíli skoro prokousnul ret, jak se nutil nezakřičet vzrušením a zároveň i částečnou bolestí. Tom si chvíli hrál na onom místě a vzápětí se vrátil k jeho údu. Sklonil se níž. Polibky putoval přes hrudník až k pupíku. Zanedlouho jeho ústa pohltila Honzovo mužství. Obklopilo ho vlhko a příjemné teplo. Celé jeho tělo se rozklepalo, když Tom pohnul hlavou nahoru a zase zpět dolů. Ústy přirážel proti němu, jazykem si hrál s žaludem a dlaní ho laskal všude, kde dosáhnul. Po několika tazích Honza dlouze zasténal, býval by se i udělal, ale Tom se od něj odtáhnul. Hnědovlásek něco nesouhlasně zamumlal a otevřel oči, aby se podíval co se děje. Tom se nad ním skláněl a prohlížel si jeho touhou zastřený pohled. Hnědovlásek mělce, ale rychle oddechoval a třásl se. Tomáš k němu vztáhl ruku a zlehka se dotkl jeho rtů, aby se k nim vzápětí přisál. Vzájemně si spolu jazyky hráli, blonďáček občas skousnul Honzovi spodní ret. Ten se pod ním svíjel a tiše sténal, pořád mu, ale pořádně nedocházelo, co se tu děje. Jenže slast, kterou ho Tomáš zásoboval, byla silnější než odpor, který k tomu cítil.

"Víš, že po tomhle jsem toužil už strašně dávno?!" Špitl Honzovi do ucha Tom a jazykem mu ho olízl. Hnědovlásek jen zavrtěl hlavou a dál se soustředil jen na ty příjemné doteky.

"Chci tě, moc tě chci..." Špitl zas a znovu Tomáš a dlaní mu zajel mezi nohy. Donutil ho roztáhnout je, aby se mezi ně sám vzápětí vtěsnal.

"Tome?.... Co to? Ne...to nedělej!" Vyhrknul Honza a snažil se ho od sebe odstrčit, ale naprosto marně. Nebylo to tak, že by nechtěl. Spíš se bál, jaké to bude.

"Neboj se Honzo, slibuju, že ti neublížím." Hlesl Tom a dlaní ho pohladil po tváři. Dlouze se mu zadíval do očí. Pohnul se až ve chvíli, kdy si byl naprosto jistý, že teď už bude Honza v pohodě. Dlaněmi mu sjel na boky a lehce si ho nadzvedl tak, aby do něj mohl proniknout. Stačila jen špička jeho penisu, která zmizela v Honzově zadečku, aby se z něj vydralo dlouhé zasténání. Netrvalo dlouho a byl v něm až po kořen. Zkušebně se proti němu pohnul a zlehka přirazil. Honza přivřel oči a slastně vydechl. Pro Toma, to bylo jako svolení v tom, aby pokračoval. Pomalu, ale dlouze proti Honzovi přirážel, ale postupně se jeho tempo zrychlovalo. Jak pomalu přicházel k vrcholu, dlaní obemknul Honzův penis a opět ho začal zpracovávat. Po pár okamžicích jeho ruku zalila lepkavá tekutina a v dalším momentě s posledním, nejprudším přírazem i on sám vyvrcholil. Ještě nějakou tu chvíli setrval v Honzově zadečku a zhluboka dýchal, než se unaveně svalil vedle něj. Honza sotva popadal dech a zběsile se třásl.

"Si v pořádku?" Optal se Tom a starostlivě se na něj zadíval.

"J-já, m-myslím, že jo.." Vydechl Honza a lokty se zapřel o postel, aby se nadzvedl a políbil Toma. Letmo se dotkl jeho rtů a dlaň mu položil na hruď.

"Už jsem ti někdy řekl, že tě miluju?" Pousmál se Tom. Asi to ani neměla být otázka. Tak či onak zůstala nezodpovězená. Honza si unaveně položil hlavu na jeho nahou hruď a zavřel oči. Bylo jim jedno, že v pokoji je díky otevřenému oknu děsná zima. Zahřívali se vzájemně svými těly, když spolu v objetí usnuli.

............

"Tady je zima" Špitl Tomáš a pokusil se rozlepit oči. V tom okamžiku se k němu přitiskl Honza, který se zrovna z kuchyně vrátil s hrnkem horkého čaje, který si teď hověl na nočním stolku.

"Teď ti bude tepleji..." Odvětil Honza a políbil ho na rty. Dlaněmi ho zlehka hladil po těle a vdechoval jeho vůni.

"Od teď mi asi nezbude nic jiného, než mít rád zimu." Pousmál se Tom a dlaní Honzu polaskal ve vlasech.






Sen, jenž se stal skutečností? 7. Kapitola

18. září 2011 v 8:30 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?

Sen, jenž se stal skutečností? 7. Kapitola



Varování: Za chyby gomen, za nesmysly taky a za všechno ostatní, co jsem napsala :D Připadám si jako opilec, co se snaží napsat svoje jméno, který si ani nepamatuje :D


I přes sklopená oční víčka, která kryla jeho černo černé panenky, zaregistroval změnu světla. Líně otevřel oči a několikrát zamrkal, než si zvykl na světlo, které panovalo v místnosti. Pohledem se zaměřil na postavu stojící u okna, která měla na svědomí jeho probuzení. Blondýnka zrovna stála u okna a urovnávala roztažené závěsy.

"Dobré ráno" Zívl unaveně Sasuke. Ani nepostřehl, že usnul, natož aby si uvědomil, že už má zase vstávat.

"I tobě.. Jak se cítíš?" Stočila k němu pohled a po chvíli, kterou věnovala pozorování černovláska, se k němu rozešla. Podpatky jejích bot společně s podlahou, vytvářely dunivý zvuk. Pár kroků a stála nad Sasukem, ruku položenou na jeho čele. Aniž by čekala na odpověď, pustila se znovu do řeči.

"Horečku nemáš a vypadáš už mnohem líp. Takže pokud se tak i cítíš, klidně tě budeme moci propustit" Navrhla a upřela na něj kočičí oči.

"Samozřejmě uděláme ještě nějaká vyšetření, ale myslím si, že už jsi v pořádku" Pousmála se. Pak se ale její úsměv vytratil.

"Tedy až na tu tvou paměť... Stále si nic nepamatuješ?" Optala se. Sasuke jen pokrčil rameny.

"Ne... Sotva jsem si vzpomněl na jméno" Zalhal.

"Samozřejmě to nevím s naprostou jistotou, ale věřím, že se ti paměť časem vrátí. A teď ti odeberu krev, uděláme testy a k večeru rozhodnu co s tebou dál" Nadhodila a už se k němu hnala s injekcí. Potom co ho skoro vycucla, z pokoje odešla.

"Prej trochu krve" Vztekal se Sasuke a třel si místo po vpichu. Líně vstal a podíval se okna. Už se zdaleka necítil tak vyčerpaný jako předchozí dny.

"Co jen budu dělat?" Přemýšlel nahlas, neboť si sám nebyl jistý, jak celá situace bude pokračovat. Z myšlenek ho vytrhlo cvaknutí kliky. Otočil se za zvukem a ve dveřích uviděl blonďáčka, který se na něj usmíval.

"Ahoj Sasuke" Zvolal nadšeně.

"Ahoj.. Uhm Naruto" Pousmál se černovlásek. Pořád nebyl schopný překousnout tu skutečnost, že tu mluví s postavou z anime. I když tomu tak už ve skutečnosti nebylo. On byl teď součástí jejich světa.

"Jak se ti daří? Říkal jsem si, že se za tebou zajdu zase podívat" Usmál se blonďáček a naprosto beze studu se rozvalil na Sasukeho posteli. Ten se na něj jen usmál.

"Už je mi mnohem líp, než mi bylo. Navíc Tsunade říkala, že by mě mohli zítra propustit" Objasnil situaci černovlásek a přešel k posteli, na které se rozvaloval Naruto.

"To je úžasný a už sis alespoň na něco vzpomněl?" Optal se blonďáček. Sasuke jen zavrtěl hlavou v záporném gestu.

"Nic si nepamatuju, vůbec nic… Kromě jména tedy" Zalhal zas a znovu.

"Tsunade určitě přijde na to, jak ti vrátit paměť" Naruto se na Sasukeho povzbudiv usmál.

"Nejspíš máš pravdu" Odvětil černovlásek a posadil se na okraj postele.

"Už víš, kam půjdeš až tě propustí?" Kouknul na něj blonďáček zvědavě.

"Ne,vůbec ne. Nikoho tu neznám a asi se ani nemám kam vrátit." Hlesl Sasuke.

"Bábi-chan určitě zařídí i tohle to. Třeba by si mohl bydlet u mě. Místo tam je… Zkusím to zařídit, kdyby si o to měl zájem." Usmál se vstřícně Naruto a slezl z postele.

"Nemůžu u tebe bydlet. Už takhle ti dlužím za to, že si mě zachránil." Špitl Sasuke a zadíval se na chladnou podlahu, která ho studila do holých chodidel, která se jí letmo dotýkala.

"O nic nejde. Budu rád za nějakou tu společnost, i kdyby to mělo být jen dočasně." Naruto si prohrábl blond vlasy a v blankytně modrých očích mu jásavě zajiskřilo.

"Tak pokud ti to nebude vadit a Tsunade k tomu svolí..." Přikývl Sasuke.

"Pokusím se to zařídit. Ale teď musím letět na trénink jinak mě Sakura-chan přerazí" Zaculil se nevinně Naruto a stiskl kliku dveří.

"Díky Naruto, za všechno" Naruto se na černovláska ohlédl a pousmál se. Nakonec jen pokýval hlavou a ztratil se s tichým kliknutím kliky za dveřmi. Sasuke se položil na postel a zadíval se zas a znovu na bílý strop. Ten podivný zápach desinfekce mu nedělal dobře. Zavřel oči a snažil se ještě na chvíli usnout.

...............

Venku velmi slabě svítilo sluníčko a navíc už skoro zapadalo. Sasuke stál u okna. Z toho věčného ležení byl celý rozlámaný. Už ani přesně nevěděl jak dlouho tu je. Zamyšleně se podíval na hodiny. Bylo po půl sedmé a Tsunade ještě nedorazila. Přemýšlel, co se teď bude dít. Co s ním udělají. A jak to udělat, aby se zase dostal domů. Pořád mu připadalo jako by to byl sen. Ale už teď trval až moc dlouho.

Třeba se dřív nebo později prostě probudím...

Cvakla klika a do místnosti vešla Tsunade, následovala jí Shizune. Sasuke si tím nebyl jistý, ale pár krát už jí v anime zahlédl.

"Neležíš?" Podivila se blondýnka a očima si změřila černovláska.

"Ne, už mi to leze na mozek" Špitl Sasuke a doufal, že tohle slovní spojení pochopí.

"To věřím. Tak k tvému stavu. Testy dopadly dobře. Bohužel pořád netušíme jak to že tvoje tělo nemá čakru. Nebo jinak, jak to že nejde vidět tak jako u ostatních ninjů. Další věc je tvá paměť. Předpokládáme, že se ti během pár dní nebo týdnů vrátí. Pravidelně budeš chodit na testy. Alespoň do té doby než se ti vrátí paměť nebo se rozhodneš odejít. Držet tě tu nemůžeme, takže to záleží na tobě. Nebude nám vadit, když se rozhodneš zůstat tu, ale prozatím ti můžeme nabídnout, že budeš bydlet s Narutem. Později se snad nějaké jiné bydlení najde, ale teď nic jiného nemáme. Navíc Naruto se zmiňoval, že jste o tom už mluvili... Já to schválila." Dokončila svůj proslov Tsunade a přešlápla z jedné nohy na druhou. Shizune stojící za ní zaklapla desky a přitakala.

"Takže pokud chceš, hned ráno můžeš odejít. Nebo, když s tím Naruto bude souhlasit, můžeš se přestěhovat hned. Venku už se sešeřilo, což je pro tebe lepší než přímé světlo. Tím chci říct, že se ještě musíš šetřit." Dodala ještě Tsunade.

"Uhm dobře tedy. A Naruto......." Než to stačil doříct, do místnosti vtrhnul blonďáček.

"Mluvil tu někdo o mě?" Zasmál se blonďáček a podrbal se ve vlasech.

"Právě včas Naruto. Co říkáš na to, že by se Sasuke už dnes nastěhoval k tobě?" Zajímala se Tsunade.

"Už dnes?" Podivil se Naruto.

"Je v tom snad nějaký problém?" propíchla ho pohledem Tsunade. Sasuke je jen mlčky sledoval.

"Uhm ne, jen jsem chtěl ještě zajít na rámen..." Namítl Naruto, to už, ale Tsunade zuřila.

"Rámen? Ty snad nikdy nemáš dost! Jestli se takhle budeš dál cpát, přejíš se ho a přestane ti chutnat!" Křičela na něj, div mu jednu nevrazila.

"Přestane? Chutnat? To néé!" Naruto jí to očividně sežral i s navijákem, ostatně jak měl taky ve zvyku. Sasuke se jen nad celou situací zasmál. Vážně to tu bylo takové, jako to znal, když to sledoval. A teď toho byl součástí.

"Sasuke už má sbaleno, nemusíš se bát, nemá skoro žádné věci. Což znamená, že vás ještě v příštích dnech čekají nákupy a podobně... Hlavně nezapomeň, že musíš chodit na pravidelné kontroly a kdyby se cokoliv stalo, hned mi dejte vědět. Já zatím budu shánět nový byt, v kterém budeš, dokud si na něco nevzpomeneš." Chrlila Tsunade jedno slovo za druhým a hnala je všechny ze dveří.

..............

"Tak se uvidíme pozítří." Mávala na ně ze dveří, když oba chlapci odcházeli z nemocnice.

"Vážně ti nevadí, že u tebe budu bydlet?"Optal se pro jistotu Sasuke a zadíval se na blonďáčka, kterému se v zapadajícím slunci, krásně leskly vlasy.

"Vůbec ne, už jsem ti to říkal. Navíc, užijeme si spolu spoustu zábavy, tebyao" Zasmál se Naruto. Sasukemu nezbylo, než ho napodobit. Šli spolu stmívající se Konohou a povídali si. Tedy hlavně Naruto povídal, ale to černovláskovi vůbec nevadilo. Užíval si pohodu, kterou už tak dlouho nezažil.





School Love 13. Kapitola

15. září 2011 v 16:07 | Christine |  School Love

School Love 13. Kapitola




"No tak, kde se touláte? Už je po čtvrt na pět..." Volala na ně z dálky Sakura, když se oba chlapci konečně dostali do knihovny. Vzduch voněl papírem a inkoustem. Po celém středu místnosti byly rozsázeny stoly s pohodlnými křesílky a kolem dokola se tyčily mohutné dřevěné regály s knihami.

"Promiň Sakuro... Sasukemu to s tou nohou prostě chvíli trvá" Sváděl vinu Naruto na černovláska, i když to byl on, kdo vyspával.

"Naruto!" Prsknul Sasuke a volnou rukou ho dloubnul do žeber. V druhé svíral berli, o kterou se opíral a zlehka našlapoval na zdravou nohu.

"No jo, no jo..." Naruto zvedl ruce, v gestu vzdávám se a posadil se do volného křesla vedle Sakury. Sasuke obsadil poslední volné místo a tím uzavřel pomyslný kruh. Berli opřel stranou a prohlédl si obě slečny. Sakura se na něj zářivě usmála.

"My dva se nejspíš známe ze společných hodin, ale pro jistotu. Jmenuju se Sakura a tohle je má kamarádka a spolubydlící Tenten" Rozpovídala se růžovláska a ukázala na dívku sedící vedle. Ta jen kývla na pozdrav, totéž učinil i Sasuke.

"Tak a když už jste konečně tady, dohodneme se na nějakém tom tématu a asi bychom měli začít s prací, protože termín se dost blíží" Pokračovala dál v proslovu a přitom se mile usmívala.

"Jsem pro" Přikývl Naruto a usmál se. Sakura na něm mohla oči nechat. Celou dobu co na papír sepisovali různé návrhy k práci, se na Naruta usmívala a všemožně mu lichotila.

.........

U stolu seděly čtyři osoby, značně znavené, sotva držely hlavy nahoře, div se jim nezavíraly víčka.

"Kolik je?" Vzdychl Naruto a nalil do sebe zbytek už asi pátého kafe.

"Půl jedenácté" Zamrkala Sakura na displej telefonu a znaveně si opřela čelo o desku stolu.

"Jsem totálně utahanej" Sípal Sasuke a mnul si oči, Tenten už se nezmohla ani na slovo.

"Pro dnešek to zabalíme a zítra bychom se tu mohli zase sejít" Navrhnul blonďáček a dlouze zívnul.

"Tak to bude nejspíš nejlepší. Pro dnešek jsme toho udělali až až..." Špitla Sakura a protáhla své rozlámané tělo. Přitom, ale stále po očku sledovala Naruta. Tenten se zvedla z křesla, posbírala si své věci a se slovy Mějte se, zítra... se vypařila z knihovny. Sasuke jí stejně jako Naruto napodobil a už se chystali odejít, když je zastavila Sakura.

"Ehm.. Naruto, můžu s tebou na chvíli mluvit" Špitla. Tváře se jí lehce červenaly a neposedné konečky vlasů se jí vlnily na ramenou.

"Semnou? Jasně.." Přikývl a popošel zpátky k ní. Sasuke se nejdřív také zastavil, ale když viděl Sakury výraz, raději se z knihovny vytratil a zamířil zpátky na pokoj.

"Tak o co jde?" Optal se Naruto a opřel se o mohutný dřevěný stůl. Sakura si stoupla kousíček před něj a sklopila oči k zemi.

"Víš Naruto... Říkala jsem si jestli bys nezašel třeba do kina nebo na kafe... Jako... Ty a já..." Špitala slovo za slovem a nervózně se ošívala sem a tam. Naruto si jí překvapeně prohlížel, než se donutil promluvit.

"Myslíš jako jít na rande?" Zeptal se s úsměvem. Sakura prudce zvedla hlavu a zadívala se na něj. Pak jen mlčky přikývla.

"A víš že bych šel... Proč ne" Pousmál se Naruto. Jasně. Byl tady Sasuke, ale oni dva spolu ještě nemluvili o tom co mezi nimi vlastně je. Takže spolu asi zatím nechodili. A vlastně Naruto byl nejvíc zvědavý na Sasukeho reakci až mu poví, že jde na rande se Sakurou.

"To je skvělé Naruto! Tak co třeba zítra dopoledne? Kolem desáté se sejdeme před školou?" Jásala Sakura a v očích jí zářily jiskřičky.

"Bezva, budu tam" Pousmál se Naruto. Společně pak opustili knihovnu a rozloučili se až před jejich pokoji.

"Tak zítra" Mávla na něj Sakura a zmizela ve dveřích jejího pokoje. Naruto jí napodobil a zašel do pokoje. Zavřel za sebou dveře a rozhlédl se. Sasuke byl podle všeho v koupelně. Blonďáček přešel po potemnělé místnosti až k posteli a posadil se na ní. Po chvíli se ze sedu dostal až k tomu, že na posteli ležel. A v další chvíli už klidně oddechoval.

.............

Sasuke vešel jen v trenkách a tílku do pokoje. Podepíral se berlí, kterou opřel o postel, když si na ní sedal. Unaveně si promnul oči, a až teď si všiml blonďáčka spícího na posteli. Pousmál se, zvedl se a po jedné noze se došoupal k němu. Sundal mu mikinu, tak aby ho nevzbudil a přikryl ho dekou.

"Dobrou noc" Špitl tiše a políbil ho na čelo. Potom se vrátil do své postele a lehl si. Nějakou dobu zamyšleně zíral na strop, než se mu podařilo usnout.






Dětská nevinnost 5. Kapitola

14. září 2011 v 15:08 | Christine |  Dětská nevinnost

Varování: Už to trošku ztrácí svojí podstatu... Chyby omluvte, sem ráda, že vůbec něco napíšu :D Smajli díky, už není probodlej :D I když...:DD


"Dáš si další?" Ptal se Itachi Sasukeho, když spolu seděli na lavičce před cukrárnou.

"Blázníš? Pátou už prostě nesním!" Zamítl to rázem Sasuke.

"Kdo se tu vytahoval, že si dá od každé jednu?!" Smál se Itachi a snažil se jazykem slíznout roztávající se zmrzlinu.

"Radši se věnuj své zmrzlině, teče ti to všude" Zasmál se škodolibě Sasuke a ukázal na flek, který měl Itachi na tričku. Itachi jeho pohled zopakoval a ušklíbl se.

"Skoro to vypadá, že to tam má být" Pousmál se.

"To je hodně vzdálené skoro" Smál se Sasuke.

"Hele ty rozumbrado! Hoď sebou, ať se můžeme vrátit" Zavrčel Itachi a odhodil tyčku od nanuku do koše, který stál vedle lavičky.

"Spěcháš snad někam?" Podivil se Sasuke a strčil do pusy poslední kousek kornoutu.

"Řekněme, že mám na dnešek už nějaký plán" Itachi se postavil a tajemně se na Sasukeho usmál.

"Plán?..." Optal se zvědavě mladší z Uchihů a přešel ke kolu.

"Nech se překvapit" Utnul rozhovor Itachi a nasedl na kolo.

...........

"Já ten kopec nevyjedu ani za nic. Jsem přecpanej těma nanukama" Sípal Sasuke a těsně pod kopcem slezl z kola. Itachi ho napodobil a zasmál se.

"Tak to tu asi zůstaneš..."

"No a? Tak prostě počkám až v sobě nebudu mít čtyři obří nanuky nebo to vemu jinudy" Namítl Sasuke a škodolibě se usmál.

"Jasně... Pak se někde ztratíš a já tě budu mít na svědomí." Prsknul Itachi a probodl ho pohledem.

"To už není moje starost." Ušklíbl se Sasuke a vzápětí schytal pohlavek od staršího bratra.

"Za co to bylo?" Sykl dotčeně a promnul si temeno hlavy.

"Jen tak pro pořádek." Odvětil klidně Itachi a sedl zase na kolo.

"Vezmu to lesem, ať se vyhnu kopci. Ty si jeď kudy chceš..." Dodal ještě a sjel na cestu, která vedla k lesu, podél jezera až k jejich chatě. Věděl že, ho Sasuke bude následovat. A nemýlil se.

"Tak na mě počkej ne..." Syknul Sasuke, když ho konečně dojel.

"Ale, ale... Tak nakonec jedeš semnou..."Smál se Itachi.

"Nejedu s tebou. Jedu sám, jen máme náhodou společnou cestu..." odvětil s naprosto vážným tónem Sasuke. Itachi se bláznivě rozesmál. Po tom co skoro třikrát vjel do jezera, zastavil.

"Stalo se něco?" Optal se Sasuke, který taky zastavil a slezl z kola.

"Stalo? Ne vůbec nic..." Zalhal Itachi a otřel si slzy smíchu, které mu tekly po tvářích. Sasuke se mezitím posadil do trávy. Byly kousek od jezera. Všude panovalo ticho, jen občasné žblunknutí vody nebo zpěv ptáků.

"Je tu krásně viď?" Špitl Itachi a posadil se vedle mladšího brášky. Upíral oči na jeho dětské tělíčko a usmíval se.

"Uhm... Pojedeme dál, říkal si, že máš něco v plánu..." Namítl Sasuke a chtěl se postavit, ale Itachi ho mrštně chytil za ruku a stáhl ho zpět k sobě.

"To něco můžeme dělat i tady.." Šeptl Itachi černovláskovi do ucha a jemně mu skousnul ušní lalůček. Sasuke sebou překvapeně trhnul, ale zůstal sedět na místě.

"Itachi... Já ale..." Chtěl něco namítnout, ale Itachi mu položil ukazováček na rty, čímž ho umlčil.

"Sasuke, slibuju, že ti nijak neublížím. Neudělám nic, co by tě bolelo nebo by se ti nelíbilo. Uvidíš, že to bude příjemný...." Šeptal mu Itachi do ucha a dlaní ho hladil přes kalhoty v rozkroku.

"Já nemůžu... Itachi... To je trapné..." Syknul mladší Uchiha. Skoro to vypadalo, že se rozpláče. Itachi se od něj odtáhl a zadíval se do dálky.

"Promiň, měl jsem vědět, že něco takového po tobě nemůžu chtít, omlouvám se" Špitl.

"Když.... Já se bojím a.... stydím se" Hlesl černovlásek a schoval si obličej do dlaní. Itachi se na něj se soucitem v očích podíval.

"Nemusíš nic dělat... Vážně se ti to bude líbit, a když ne, hned toho nechám." Itacho k němu natáhl ruku a polaskal ho po vlasech. Potom mu opatrně stáhl ruce, které si držel na obličeji a políbil ho na čelo. Sasuke mlčel, nezmohl se na slovo. Itachi toho využil a za neustávajících polibků, se mu dlaní opět usadil mezi nohama. Třel mu jeho penis a rty se přitom věnoval, těm jeho. Laskal je, hrál si s nimi, jemně se o ně třel, lízal je, jako by byly ze zmrzliny. Volnou dlaní mu vjel pod tričko. Palcem obkroužil bradavku a zlehka jí stiskl. Sasuke ho div nekousnul. Celý se rozechvěl a z úst se mu vydral tichounký sten. Itachi to bral jako povolení pro další činy. Polibky se přesunul na krk. Přisál se k jemňounké kůžičce, pod kterou tepala jedna z nejdůležitějších tepen. Zuby mu stiskl klíční kost, zatím co dlaní mu vyhrnul tričko, aby se vzápětí rty mohl starat o jeho bradavky. Sasuke ze sebe loudil tiché, tlumené steny, jako by se bál, dát najevo co cítí. Itachi jazykem obkroužil kružnici kolem bradavky a jemně jí skousnul, aby jí vzápětí ošetřil polibkem. Totéž udělal i s tou druhou než se přesunul o něco níž. Od hrudi až k pupíku po sobě zanechal vlhkou cestičku. Jazykem vjel do pupíku a Sasukeho bříško zasypal spoustou letmých, motýlích polibků. Dlaní uchopil jeho penis, který se mu podařilo vyprostit z kalhot, a olíznul jeho špičku.

"Itachi!" Vyhrnulo dítko svíjející se pod ním.

"Neboj se Sasuke, vážně se ti to bude líbit" Utišil ho Itachi a nechal jeho penis zmizet ve svých ústech. Sasuke prudce zasténal, když jeho přirození obklopila horká vlhkost. Itachi začal přirážet proti němu, zatímco ho ukazováčkem dráždil kolem vstupu do jeho těla. Znovu mu olízl štěrbinu na jeho špičce, jazykem přejel po celé délce a nechal ho zas a znovu vplout do úst. Tam a zpět, stále dokola opakoval pohyb, zatímco jeho ukazováček zmizel v Sasukeho zadečku. Ten to ani nezaregistroval, dokud se Itachi neotřel o jeho prostatu. Hlasitě zasténal a celý se roztřásl v přívalu vzrušení. Netrvalo dlouho a kombinací těchto pohybů Itachi dosáhl bráškova vyvrcholení. Ústa mu zalila vlažná tekutina. Sasuke se pod ním svíjel jak užovka a kousal se do dlaně, aby se nerozkřičel na celý svět. Itachi slízal poslední stopy spermatu a nahnul se nad Sasukeho tvář. Mlčky se na něj zadíval. Sasuke měl zavřené oči a rty tiskl pevně k sobě. Nejspíš se styděl.

"Sasuke" Špitl tiše černovlásek a dlaní ho pohladil po tváři.

"Hm?" Ozvalo se zabručení, ale ani přesto se na něj Sasuke nepodíval.

"Ublížil jsem ti?" Optal se Itachi, ačkoliv věděl, že v tomhle problém není.

"Ne..." Zavrtěl Sasuke hlavou a posadil se. Urputně se vyhýbal pohledu na svého bratra. Stál si tričko a zapnul si zip u kalhot.

"Sasuke... Za tohle se nemusíš stydět... V podstatě je to naprosto běžná věc." Začal Itachi, ale Sasukeho pohled ho okamžitě zastavil.

"Itachi, tohle kázání a vysvětlování si nech pro někoho jiného. Pro mě je to příliš nové na to, abych to bral jako běžnou věc. Dej mi prosím trochu času... A hlavně se mi tu nesnaž vysvětlovat co a jak...." Zamítl rázem Sasuke, čímž Itachiho dokonale uzemnil.

"Víš někdy se chováš vážně jako dítě, ale jindy mi připadá, že máš víc rozumě, než mám já sám.." Špitl Itachi a polaskal ho ve vlasech.

"Jen někdy?" Podivil se škodolibě Sasuke a dloubnul vesele do brášky. Očividně už zase bylo všechno v pořádku.

"Nevyskakuj si, pořád si ještě malý děcko..." Smál se Itachi a líbnul Sasukeho na tvář.




Sen, jenž se stal skutečností? 6. Kapitola

11. září 2011 v 8:09 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?

Sen, jenž se stal skutečností? 1. kapitola




Nemocničním pokojem se nesl odér desinfekce. Skrz žaluzie na oknech do místnosti proudilo ne zrovna příjemné ostré světlo. Na holých bílých stěnách se usazovaly stíny a tvořily prazvláštní ornamenty. Po chodbách nemocnice chodily sestry a roznášely pacientům léky. Všude panovalo ticho. Až na jeden z pokojů, kde mezi sebou diskutovaly dvě osoby. Mladý černovlasý chlapec se starší blondýnkou.

"Takže se jmenuješ Sasuke? A dál?" Optala se žena jménem Tsunade. Alespoň tohle Sasuke věděl, protože slyšel, jak jí zrovna tímhle jménem oslovuje onen muž s maskou. Vlastně už od začátku tušil, jak se jmenuje. Zná jí. Zná je všechny. Zná je z anime, které sleduje. Ale pořád mu nešlo do hlavy, jak se sem dostal. Bylo to absolutně nelogické, ale s tím teď nic neudělá. Je tu a musí se nějakým způsobem přizpůsobit a zjistit, jak se odsud dostat.

"Ano Sasuke" Přikývl černovlásek a oči upřel do sněhobílé pokrývky, která mu halila tělo od bříška níž.

"A dál... Hm... Já nevím" Hlesl rozpačitě a rozhodil rukama do stran. Jasně, že si na všechno moc dobře vzpomínal, ale kdyby to řekl, vážně by ho měli za blázna a bůh ví, jak by tady skončil. Prostě bude muset mlčet. Zatajovat informace o sobě nebo si jednoduše vymýšlet.

"A na něco jiného z minulosti si vzpomínáš?" Vyzvídala blondýnka. Urovnala si notes, který jí hověl na klíně, a propisku promnula mezi prsty. Černovlásek k ní zvedl oči a zavrtěl hlavou.

"Ne. Vůbec na nic."

"Podle vyšetření to vypadá na dočasnou ztrátu paměti. Což znamená, že časem by sis měl vzpomenout na všechno. Doufejme tedy... Prozatím zůstaneš pár dní v nemocnici a pak se uvidí co s tebou. Třeba si do té doby na něco vzpomeneš" Usmála se blondýnka a vstala. Černovlásek jí to jen mlčky odkýval a hlavu si opřel o měkký polštář. Dveře tiše klaply, když Tsunade odešla z pokoje. Sasuke ještě chvíli slyšel klapot jejích bot, jak dopadaly na podlahu, než se úplně vytratil.

"Co tady vůbec dělám" Zaúpěl černovlásek a zavřel oči. Stále se cítil hrozně slabý a unavený, což vedlo k tomu, že po několika minutách usnul.

............

Dveře pokoje se s obrovským hlukem otevřely. Dokonce tak vehementně, že narazily do zdi, kde zůstala malá oděrka způsobená klikou.

"Naruto! Chovej se slušně, jsme v nemocnici!" Ozval se dívčí hlas a vzápětí do pokoje doslova vlétl blonďatý chlapec, který se zastavil až o protější zeď.

"Sakura-chan! To bolelo..." Zasténal blonďáček a sápal se na nohy, držíc si bouli na hlavě. Z postele celou situaci sledoval černovlasý chlapec. Vyděšeně přelétával pohledem z jednoho na druhého a nestačil nabírat vzduch do plic.

"Už si se probral? To je skvělé" Zajásala růžovovláska, když si ho všimla. Drobnými krůčky k němu docupitala a posadila se na židli, která stála vedle postele.

"Jak se cítíš? Prý si nic nepamatuješ? To se určitě brzo zpraví" Vyhrkla na Sasuke a ten jen mlčky přikyvoval.

"Sakura-chan má pravdu!" usmál se blonďáček, kterému se konečně podařilo vstát. Teď stál za židlí Sakury a usmíval se.

"Eh... Snad ano" Hlesl Sasuke a mírně přikývl, pořád měl v očích překvapený výraz. Sakura i Naruto si ho prohlíželi, cítil se jak zvíře v kleci. Černovlásek sklopil hlavu a zadíval se zas a znovu na bílou přikrývku. Sakura si toho všimla a začervenala se.

"Eh promiň. Měli jsme se představit. Já jsem Sakura a to pako za mnou je Naruto" Usmála se.

"Sakura-chan, nebuď taková datte..."

"Naruto" Přerušila ho a dál se mile usmívala na Sasuke. I ten se chtíc nechtíc musel usmát. Tohle škádlení ho vždycky, když sledoval anime, rozesmálo a teď to viděl na vlastní oči, což bylo ještě vtipnější než si myslel.

"Tak Sasuke kdy tě pustí?" Optala se a dál na něj upírala své zelené oči.

"To nevím, ale během pár sní nejspíš..." Odpověděl Sasuke, který se pořád nemohl vzpamatovat, z toho, že mluví s někým, koho zná ze seriálu.

"Štěstí, že tě Naruto našel. Viď Naruto?" Usmála se a otočila se na blonďáčka, který stál za ní.

"Naruto?" Promluvila znovu, když si všimla, že jí Naruto nevnímá. Blonďáček upíral své blankytně modré oči na Sasuke a hltavě si ho prohlížel.

"Uhm..cože?" Optal se, když od něj odtrhnul oči.

"Naruto!" Vypískla růžovláska a už se mu chystala vrazit další.

"Sakura-chan!" uhýbal Naruto. Uskočil dozadu a naboural do zdi. Jen tak tak se sesunul dolů. Sakury pěst vrazila do zdi a zanechala za sebou slušnou díru.

"Sakuro! Nemyslím si, že by Tsunade byla nadšená, že jí ničíš nemocnici. To samé platí pro tebe Naruto" Ozval se zčista jasna mužský hlas.

"Hehe Kakashi sensei" Zamumlala Sakura a na tváři se jí usadil nevinný úsměv. Kakashi se pod maskou ušklíbl a zadíval se na Sasukeho. Ten mu pohled oplácel. Prohlížel si Kakashiho masku, která mu kryla ústa i nos a zároveň zkoumal ochranou čelenku se symbolem vesnice, která se mu táhla přes oko. Moc dobře věděl, co se pod ní skrývá, ale takhle naživo to prostě bylo jiné. Plné očekávání a překvapení.

"Jen jsem se přišel podívat, jak se daří našemu neznámému" Syknul Kakashi, svým obvyklým hlasem.

"Uhm už je mi lépe..." Hlesl Sasuke a mírně se pousmál.

"To je dobře" Opáčil Kakashi a pohled upřel na Naruta a Sakuru.

"Vy dva... Nemáte takhle náhodou trénovat?" Zamračil se. Sakura zrudla a Naruto se ušklíbl.

"Kakashi-sensei, mysleli jsme, že když jste odešel, máme už volno" Odvětil Naruto a podrbal se na hlavě. Blond vlasy se mu zaleskly ve světle, které se vtíralo do místnosti.

"Naruto! Zrovna ty žádné volno nepotřebuješ... Oba se vraťte k tréninku, přijdu si vás zkontrolovat" Rozkázal a s knížečkou mu obvyklou zmizel v obláčku mlhy.

"Sám se určitě někde uleje a bude si číst ty své prasečinky" Hudroval Naruto a přitom si mnul ruce. Sakura jen mlčky přikývla a pohledem se vrátila k Sasukemu.

"Tak mi budeme muset jít. Sám si to viděl..." Zvedla se a protáhla se jako kočka na slunci, přitom vrhla zářivý úsměv na černovláska. Ten jen přikyvoval.

"Ráda bych se za tebou zase zítra zastavila, když ti to nebude vadit... Přinesu ti třeba nějaké ovoce, to teď budeš potřebovat." Usmívala se.

"Já přijdu se Sakurou-chan" Oznamoval modročko. Sakura se na něj, ale jen zamračila a praštila ho do ramene.

"Já jsem to řekla první" Prskala a tlačila Naruta ven ze dveří.

"Ale Sakura-chan! Já chci jít taky" Namítal blonďáček a vehementně rozhazoval rukama do stran.

"Naruto! Chováš se jak malé děcko!" Vypískla Sakura rozčíleně a vzápětí nic nevědoucímu Narutovi vrazila.

"Sakura-chan! To ty jsi s tím začala!" Bránil se Naruto. To už se, ale za oběma zaklaply dveře. Klika cvakla a v pokoji se rozhostilo ticho. Jen tlumený hlas nesoucí se z chodby nemocnice se do místnosti dostal. Sasuke se ještě stále překvapeně díval na dveře.

"Oni jsou vážně cvoci" Chtíc nechtíc se nad celou situací musel zasmát. Hlavu si opřel o měkký, sněhově bílý polštář a zadíval se skrz sklo z okna. Slunce skoro zapadalo a ozařovalo oranžově koruny stromů. Z venku se k němu linul tichá zpěv ptáků a hlasy lidí z vesnice, kteří mezi sebou živě diskutovali. Byl sám, ale poprvé za celou dobu se tak necítil. Pořád mě pocit jako by tohle všechno byl jen sen, z kterého se zase probudí. Ale i ta skutečnost, že to tak nejspíš není, mu přestávala vadit. S tichým povzdechnutím zavřel oči a zaposlouchal se do tlumených zvuků, které ho obklopovaly.



Od lásky až k nenávisti a zase zpět (Itachi/Sasuke)

8. září 2011 v 16:34 | Christine |  Povídky Naruto Yaoi - Jednorázovky


Varování: Tak tahle povídka je ve VYPS a já jí konečně můžu zveřejnit i na blogu...


Vzduchem se nesl těžký, železitý pach krve. Ticho lesa protínalo cinkání, jak o sebe narážely kunaie a shurikeny a navíc občasný bolestný výkřik.

"Nikdy mě nedokážeš porazit, bráško. Nedokážeš mě natolik nenávidět, aby si mě zvládl zabít. Jsi prachobyčejná nula, co si nezaslouží žít." Krutá to slova. Krutá pro toho, komu patřila. Vítr je roznášel všude po okolí stejně tak jako pohrdavý smích, který následoval hned po tom, co dotyčný dokončil svůj proslov.

"Měl si mě zabít v tu chvíli, kdy jsi tak krvelačně zabíjel celý náš klan." Vykřikl rozhořčeně chlapec stojící naproti staršímu bratrovi. Ten se jen znovu pohrdavě rozesmál a bez jakýchkoliv potíží se vyhnul shurikenu který byl na něj hozen.

"Pořád si ještě malé bezbranné dítě. Byl jsi a zůstal jsi jím. Vůbec si nezesílil." Smál se dál Itachi a prohlížel si bolestně zkřivenou tvář svého bratra. Ten jen polykal slzy, které se mu draly z očí a stékaly po tvářích. Pálilo to. Slzy se mísily s krví z poraněné tváře. Sasuke nechápal, proč zrovna on přežil. Proč zrovna on byl vystavený té největší bolesti. Žít pro pomstu. Žít sám. Žít s tím že vrah rodiny je jeho vlastní bratr. Netušil jak to bylo doopravdy. Věděl jen to, že vrahem byl bratr a to mu k rozhodnutí, že se pomstí, stačilo. Nedokázal žít s faktem, že kvůli němu tolik trpěl, žít s tím že on dokázal zradit rodinu.

"Nechal si mě tehdá žít! Proč?" Křičel mladší Uchiha, sotva se držejíc na nohou. Itachi se začal přibližovat. Nebezpečně, jako užovka proplétající se hustou trávou. Sasuke začal couvat. Krůček po krůčku, střídavě pohledem mapoval Itachiho a cestu, která se za ním krátila. Narazil. Zády narazil do chladné skály. Před obličejem se mu vybavil celý jeho dosavadní život. Většinou lidé vzpomínají na to hezké, co je potkalo. Nikoliv však Sasuke. Viděl svojí matku a otce. Jejich krví zalité oči a bolestný výraz ve tváři.

"Miluju Vás" Vyšlo z těch rozklepaných úst mladšího hocha. Smířil se s tím, že se nikdy nepomstí. Jediná příznivá vidina byla ta, že se setká s nimiž, které tolik miloval.

"Miluješ někoho, kdo se o tebe nezajímal? Pamatuješ... Já jsem byl ten, kterého sledovaly všechny oči z klanu. Věřili mi a podporovali mě. Vzápětí však obrátil.

"Dusili mě a vnucovali mi svoje cíle" těch posledních pár slov pronesl Itachi s naprostým odporem. I jemu bylo do hlavy natlačeno jen to špatné. Kdysi svojí rodinu miloval. Kdysi. Nyní stál před svým mladším bratrem, jediným člověkem, kterého nechal přežít.

"Máš pravdu Itachi" Vypadlo ze Sasukeho a zvedl oči, aby se pak dlouze zadíval na Itachiho. Jeho pohled byl překvapený a taky plný otazníků.

"Milovali tě a ty si je i přesto dokázal zabít. Nikdy nebudu jako ty. Nikdy bych tě nezabil. Jsi můj bratr, kterého jsem miloval a vzhlížel k němu. Obdivoval ho. A na tom se nic nezmění. Snažil jsem se. Ale ty jsi jediný, který mi zbyl a já... chci si uchovat to hezké. To co bylo. Chci si uchovat bratra, který mě miloval, tak jako já jeho" Sasukeho oči se leskly, slzy stékaly po tvářích a neslyšitelně dopadaly na zem, kde se vsákly. Obloha byla až nepřirozeně modrá. Slunce skoro zapadalo. Bojovali tu celý den a teď měl přijít konec. Tolik vytoužený a přesto plný strachu. Itachi si mladšího bratra prohlížel, přiblížil se ještě blíž a natáhl k němu ruku. Sasuke instinktivně ucukl a zavřel oči. Nic. Jen letmý dotyk na jeho tváři.

"Zabil jsem ti všechny. Jak mě přesto všechno můžeš milovat?" Itachiho hlas byl zoufalý. Jak by mohl zabít i jeho. Potom co mu řekl. Už kdysi ho nedokázal zabít. Byl dítě s tak čistou a nezkaženou duší. A teď i potom všem tu před ním stál. Pořád stejný jako kdysi. Sasuke neodpovídal. Otevřel oči a podíval se na bratra. Měl bolestný výraz, který halil celý jeho obličej.

"Nenáviď mě" Zakřičel. Jednou, dvakrát, třikrát. Poté to Sasuke přestal počítat. Díval se na něj. Ta slova. Ta slova ho utvrzovala v tom, že ho Itachi kdysi taky miloval. Kdysi a možná i teď.

"Vždycky si byl pro mě něco víc, než jen bratr" Hlesl Sasuke. Itachi přestal křičet a podíval se na něj.

"Co, když ne jen bratr?"

"Miloval jsem tě. Tehdy, teď a budu i potom" Šeptal Sasuke, přesto každou chvíli tušil smrtící ránu. Itachi naň zíral. Nevěděl co říct, co udělat. Tehdá to byl důvod, proč ho nezabil. Nemohl, miloval ho. A teď tu stojí a říká to samé. Jeho myšlenky byly tak neforemné. Mlátily sebou sem a tam, narážely, hádaly se. Sehnul se a přitiskl Sasukeho na skálu za ním. Dlaň opřenou o jeho hruď. Rty pomalu se blížící k jeho tváři. Itachiho jazyk se pohnul. Vyrazil mrštně z úst a obkreslil táhlou ránu na bratrově tváři.

"Co..to děláš?" Zakoktal Sasuke. Nevěděl, co cítí. Možná bolest, možná strach, a nebo vzrušení?

"Nemůžu tě zabít. Už kdysi jsem to nedokázal a nedokážu to ani teď." Itachiho hlas byl nejistý, plný bolesti a strachu. Tohle je bratr, který mě má zabít?

............

Itachiho levačka se stále opírala o bratrovu hruď, čímž mu způsoboval bolest, kterou si ani neuvědomoval. Druhou rukou přejížděl po jeho tváři. Sem a zase zpět. Netrvalo to dlouho a jeho rty se dotkly těch bratrových. Jen lehce. Jen na okamžik. Byly tak jemné, vlhké, horké... Sasuke se zachvěl. Stál tu a čekal na smrt, místo toho dostával jen přísuny vzrušení a rozkoše. Byl tak moc zmatený, nedokázal myslet. Bylo mu to jedno. Ať si s ním bratr dělá, co chce, na jeho slovech to nic nezmění.

............

Teď už se jeho rty opět věnovaly rtům patřícím tomu, kterého měl zabít. Jenže teď chtěl jen jediné. Dotýkat se ho. Cítit ho na svém těle. Líbat ho. To vše se mu mělo během pár okamžiků splnit.

............

Itachi hladově plenil Sasukeho ústa, nořil do nich svůj jazyk a mazlivě se otíral o patro. Skoumal každou skulinku. Mísil jejich sliny i krev. Jeho ruce putovaly po trupu mladšího bratra. Jedním tahem stáhl dříve sněhobílou košili z jeho ramene a rty se přisál k jeho krku. Sténali. Z úst obou se nesly zvuky dokazující slast, kterou si vzájemně způsobovaly. Itachiho jazyk putoval stále níž a níž, zanechávajíc za sebou vlhkou cestičku. Košile se již povalovala na zemi, když Itachi svým jazykem obkroužil kružnici kolem Sasukeho pupíku. Pomalým plynulým tahem mu stáhl z boků přebytečné oblečení. Sasukeho úd už se tyčil do značné výšky a pulsoval vzrušením. Itachi se ho dotkl prsty, poté ho obemknul a pomalými, ale jistými tahy ho začal zpracovávat. Jazyk mu kmital po štěrbině na jeho špičce, laskal mu uzdičku a olizoval ztmavlý žalud, na kterém se ronila kapička touhy. Sál Sasukeho úd, občas ho jemně skousnul, aby bolavé místečko vzápětí ošetřil jazykem. Netrvalo dlouho a Sasukeho dech se zrychlil na maximum. Z úst se mu draly dlouhé táhlé výkřiky, ruce nořil do vlasů staršího bratra. Přál si vyvrcholit. Jenže Itachi toho těsně před koncem nechal. Z úst Sasukeho vyšlo něco jako protestní sten, ale hned na to ho umlčili rty bratra. Líbal ho hladověji než před tím, mezitím mu třel ztopořený úd a hladil ho po těle. Ruce mladšího hocha skenovaly každý záhyb Itachiho těla. Ten svým jazykem právě setřel kapičku potu, která Sasukemu stékala po spánku. Ačkoliv ho polibky od bratra vzrušovaly a skoro dováděly k šílenství, chtěl víc. Jedním prudkým pohybem si k sobě Sasukeho otočil zády. Šíji krátkovlasého chlapce začal zasypávat drobnými, skoro motýlími polibky. Jeho rty kmitaly po alabastrově zbarvené kůži níž a níž zatímco jeho ruce kroužily po chlapových hýždích. Nejdříve je jen hladily, poté i tisky, až se začaly drát mezi oné dva vrcholky. Itachi objel ukazováčkem vstup do bratrova těla. Po pár okamžicích slabě přitlačil a nechal ho zmizet v Sasukeho konečníku. Mladšímu Uchihovi se z hrdla vydral další, už několikátý sten. Itachiho ten zvuk povzbudil k další činnosti. Prsteníček i prostředníček se schovaly mezi Sasukeho půlky, avšak netrvalo dlouho a nenechavé prsty vystřídalo něco většího a tvrdšího, něco, co bylo plné touhy a chtíče po uspokojení. Sasuke se o něco víc předklonil a dlaněmi se opřel o skálu, u které stále stál. Bolelo to. Avšak veškerá bolest se mísila se vzrušením, které mu následné přírazy poskytly. Stačilo aby Itachi svým údem zavadil o jakousi uzlinku. Sasuke se roztřásl a prudce se prohnul proti bratrovy. Itachiho úd v něm byl až po kořen a přinášel mu pocit nepoznané slasti. S každým dalším přírazem se jeho úd nořil do bratrova těla a steny chlapců sílily. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Jen pár přírazů a Sasukeho bříško pokropila bílá tekutina. O moment později jeho tělo zaplavila další příjemný pocit. Pocit, když se do něj jeho bratr udělal. Nevydržel stát. Kolena se mu klepala a během okamžiku se Sasuke ocitl na zemi. Itachi nad ním stál a pozoroval ho. Už před tím tušil, že ho nedokáže zabít, ale teď si tím byl naprosto jistý. Kdo ví, jak to teď bude dál? Vrátí se Itachi zpátky k Akatsuki s tím, že bratra zabil nebo s ním zůstane a společně se ukryjí? Ale co Sasuke? Nezatouží po návratu do Konohy? Nebo to vše byla jen hra, aby se lépe dostal k Itachimu a mohl ho později zabít? Kdo ví... Není lepší žít v optimistické iluzi, než se dozvědět možná krutý konec?!





School Love 12. kapitola

8. září 2011 v 10:00 | Christine |  School Love

School Love 12. kapitola



Alabastrově zbarvené ruce se letmo dotýkali medové pokožky blonďáčka. Sasukeho prsty jemně kopírovaly rysy jeho tváře, sem tam se dotkly plných rtů. Nakonec se Sasukeho hlava bezděčně sehnula k té, která mu klidně odpočívala na hrudi. Jeho rty se zlehka otřely o ty Narutovy, jazykem obkreslil jejich linii a něžně promnul Narutův spodní ret mezi zuby.

"Sasuke?" Vydechl tiše blonďáček a jeho oční víčka se zatřepotala.

"Hm.." Zapředl Sasuke a polaskal blonďaté vlásky svého přítele. Narutovy rty se naprázdno pohnuly, ale nevyšla z nich ani hláska. Po slepu zvedl ruku a nahmatal nad sebou Sasukeho obličej. Dlaň mu položil na tvář a jemně si ho k sobě přitáhl, aby vzápětí opět spojil jejich rty. Naruto už vzdal veškerou snahu uniknout mu. Ano bylo to divné, zvláštní a jiné... Ale rozhodně nemohl říct, že by se mu to nelíbilo.

"Naruto... Nejsem zrovna nadšený, že to musím přerušit, ale už před víc jak hodinou ti vibroval telefon" Hlesl Sasuke, když odpoutal své rty od těch blonďáčkových.

"Vážně? Sasuke! Měl si mě hned vzbudit, co kdyby to bylo něco důležitého" Vyhrknul Naruto a natáhl se pro mobil. Pak se ale zase vrátil na místečko, kde byl předtím. Ležel mezi Sasukeho nohama a zády se opíral o jeho hruď.

"Nechtěl jsem tě budit. Hrozně ti to slušelo, když si spal" Špitl omluvně Sasuke a opřel se bradou o Narutovo rameno.

"A navíc, kdo by co důležitého mohl chtít v sobotu odpoledne" Dodal.

"Co ty víš?...Moment..Odpoledne? Kolik je?" Vyděsil se Naruto a zadíval se na mobil. Bylo těsně po třetí hodině.

"Sasuke... Vážně si mě měl vzbudit" Sykl Naruto, ale vzápětí už mlčel. Když se černovláskovy rty jemně přisály k jeho odhalenému krku.

"Místo stěžování by si měl zjistit, kdo se po tobě sháněl" Šeptal Sasuke mezi jednotlivými polibky.

"No jo.." Hlesl Naruto a roztřesenými prsty klikl na tlačítko ok. Vykoukla na něj nová zpráva. Zpráva od Sakury.

"Sakura?" Optal se překvapeně Sasuke, který mu koukal přes rameno.

"Ty si jí dal číslo?" Vyptával se Sasuke, skoro to vypadalo, že žárlí.

"Nedal... Musela si ho od někoho sehnat" Vyhrknul rychle Naruto, aby předešel dalšímu výslechu. Sám se totiž taky divil, kde ho Sakura sehnala. Ještě víc se, ale divil tomu, že mu vůbec píše.

"Hm.. Píše že se sejdeme v sobotu ve čtyři v knihovně.. Že je to jediný den kdy má spolu s Tenten čas... Takže se podle toho máme zařídit." Tlumočil Naruto vzkaz a přitom si pohrával se Sasukeho dlaní.

"Tuhle sobotu?" Zareagoval po chvíli Sasuke.

"No... Nejspíš asi jo" Opáčil blonďáček a odložil mobil stranou. Volnou rukou si odhrnul neposedné vlasy, které mu padaly do očí.

"V tom případě.. Jen maličkost... Dneska je sobota.. A pokud vím, říkal si, že je něco po třetí..." Špital Sasuke a hruď se mu cukavě zvedala a klesala od toho jak v sobě dusil smích.

"A co?" Zabručel nechápavě Naruto a posadil se tak, aby na něj viděl. Když však zahlédl jak se směje, ztuhnul.

"Sasuke! Sakra dneska je sobota" Vyhrknul a prudce se postavil na nohy.

"Komu, že tu říkají blesku?" Smál se Sasuke a pomalu se sápal na nohy. To zranění ho stále ještě bolelo, ale už to zdaleka nebylo tak hrozné jako první den.

"Za to stejně můžeš ty! Měl si mě vzbudit dřív" Prskal Naruto a snažil se prostrčit nohu do kalhot, což skončilo pádem na zem. Když se mu podařilo zvednou, přetáhl si přes hlavu čisté tričko. Sasuke ho jen zamyšleně hltal pohledem a ani se nesnažil protestovat.

"Sasuke!" Štěkl Naruto a stoupl si panovačně před něj. Zahleděl se mu do onyxově černých očí a ruce si dal v bok.

"Hoď sebou! Tebe se to přeci taky týká" Sykl a dělal naštvaného.

"Jsem zraněný a nezapomínej, že kvůli tobě, tak mi dej laskavě chvíli pokoj" Oplácel mu Sasuke a oba se probodávaly vražednými pohledy, který byly ovšem pouze hrané.

"Jen počkej, až se na tebe Sakura vrhne" Dobíral si ho Naruto a škodolibě se Sasukemu smál.

"Budeš mě snad bránit ne?" Vyzvídal černovlásek, který měl čím dál tím větší strach se se Sakurou setkat.

"To si ještě rozmyslím" Zasmál se Naruto a strčil si mobil do kapsy od tmavě modrých džín.

"Pomůže tohle?" Optal se Sasuke, když se k Narutovy sklonil a jemně se svými rty otřel o ty jeho. Naruto si ho nejdříve překvapeně prohlížel, ale pak jen přikývl.

"Myslím, že to pomůže" Šeptl a chytl Sasukeho za ruku.

"Ale teď už sebou hoď" Pousmál se Naruto a táhnul černovláska z pokoje.





Dětská nevinnost 4. Kapitola

7. září 2011 v 10:00 | Christine |  Dětská nevinnost

Varování: Tak popravdě vůbec nevím, jak tohle zakončím a jak daleko to zajde, ale pravděpodobně se své dávky yaoi dočkáte. Povídka bude mít max. 10 kapitol, alespoń doufám :D Ale varuji, že s každou další kapitolou, klesne úroveň povídky, alespoň tak mi to připadá...


Itachiho paže se instinktivně natáhla v úmyslu ovinout se kolem drobného těla druhého černovlasého chlapce. Leč narazila jen na prázdné, vychladlé místo. Pár krát ještě zašátrala v prostoru, ale když nic nenašla, Itachiho tělo se znepokojeně zavrtělo.

"Sasuke?" Zašeptal, jako by měl strach, na co narazí. Dlaní si protřel oči a několikrát zamrkal, než se pohledem zaměřil na prázdnou postel. Rozhodně neměl v úmyslu vylézat ze zahřátého pelíšku, ale když tu Sasuke nebyl, vlastně ho v něm nic nedrželo. Pomalu se zvedl a natáhl na sebe džíny, které měl přehozené přes čelo postele. Bos a s obnaženou hrudí se tiše vydal chodbou. Nahlédl do všech pokojů v patře, než zaslechl z kuchyně nějaké zvuky, které mu napověděly, že mladší Uchiha se nejspíš nachází právě tady. Klidnými kroky tedy došel do místnosti a pousmál se, když uviděl bratra sedícího nad miskou s cereáliemi. Ten si ho také okamžitě všiml.

"Ahoj Itachi" Pousmál se a do pusy si nacpal plnou lžíci čokoládových koleček smíchaných s mlékem.

"Proč si mě nevzbudil? Udělal bych ti k snídani něco lepšího" Zareagoval Itachi a sesul se na židli vedle brášky.

"Blázníš? Nic lepšího než čoko kolečka snad ani není" Usmál se Sasuke a nabral si další sousto na lžíci. I se lžící natáhl ruku k Itachiho ústům a nabídl mu.

"Myslím, že něco lepšího přece jenom je" Šeptl Itachi a prudce se k Sasukemu naklonil, aby ho v dalším momentě políbil. Jemně se otřel svými rty o ty jeho. Polaskal mu je jazykem a prsty se zlehka dotknul jeho tváře. Potom se odtáhl. Sasukeho tváře se zalily červení a ruce se mu roztřásly, což mělo za následek, že upustil lžíci s nabranými čoko kolečky. Ta s ťuknutím dopadla na zem.

"Něco ti upadlo bráško" Nadhodil Itachi a potutelně se usmál.

"Huh cože?" Trhnul hlavou a vzápětí si všiml nepořádku, který způsobil. Spěšně se sehnul pro lžíci a položil jí na stůl. Poté se zvedl a uklidil rozsypaná kolečka, která se válela v mléčném potůčku na zemi. Netrvalo dlouho a už zase seděl na židli vedle svého bratra. Mladší hoch se zamyšleně zahleděl do misky s cereáliemi a prstem lehce okresloval okraj misky. Itachi mu tiše přihlížel, než se rozhodl promluvit.

"Promiň Sasuke, asi jsem to neměl dělat" Hlesnul a na prst si namotal pramínek vlasů, které mu splývaly na zádech a obnažené hrudi, vlnily se mu i na ramenu. Sasuke k němu stočil pohled a pousmál se.

"Nic se nestalo.. Jen je to prostě takové" Přemýšlel nad vhodným slovem, ale Itachi ho předběhl.

"Nechutné? Divné?" Předvídal, co chtěl mladší z hochů říct.

"Nezvyklé" Odvětil klidně Sasuke. Itachi jen zalapal po dechu.

Kde se to v tom dítěti bere? Ptal se sám sebe. Ale zrovna on nejlépe věděl, že Sasuke už není to malé dítě, kterým ještě nedávno byl. Už tím co mu včera řekl, ho v tom utvrdil. Věděl, že na svůj věk je víc než dost vyspělý.

"Takže... nevadilo ti to?" Optal se Itachi a upřel na brášku černé oči, které lemoval pás řas, téže barvy.

"Nevadilo" Zavrtěl Sasuke hlavou a pousmál se. Úctyhodnou chvíli si vzájemně hleděli do očí, než Itachi protnul ticho panující v kuchyni.

"Co bys chtěl dneska dělat?" Optal se Itachi upírající oči na mladšího brášku. Zlehka se k němu naklonil a pohladil ho prsty po dlani. Sasuke se chvíli díval na prsty dotýkající se jeho alabastrové kůže, vzápětí mu sevřel ruku do své dlaně a propletl si s ním prsty.

"Mohli bychom si sjet na zmrzku" Špitl Sasuke a zadíval se prosebně na Itachiho. Ten se mu chystal odpovědět, když mu začal zvonit mobil, který měl položený na lince. Chtíc nechtíc se vymanil ze Sasukeho sevření a zvedl se. Sáhl po mobilu a přijal příchozí hovor.

"Ahoj Itachi"

"Ahoj mami, jak se daří babičce?"

"Pořád stejně, možná jen o něco málo lépe. Jak se máte vy? Co Sasuke?"

"Mami, prosím tě... Jsme tu sami jeden den. Oba jsme v pořádku, nic se nestalo, chata taky nevyhořela... Dobrý?" Zasmál se Itachi a protočil oči. Sasuke jen zadržoval smích.

"Itachi! To není legrace" Napomenula ho matka.

"No jo mami... Ale vážně všechno je v pohodě"

"Dobře. Tak hlavně nedělejte žádné blbosti a já Vám zase zavolám. Zatím ahoj.."

"Ahoj" Odvětil Itachi a zavěsil.

"Máma si dělá starosti že? Možná jsme se měli vrátit.." Hlesl Sasuke a očima zkoumal struktura dřevěného stolu.

"To je normální, že se o nás bojí, ale jestli chceš, tak jí zavolám, ať se pro nás zastaví. Já... Jen jsem si myslel, že bychom spolu mohli strávit trochu času. Jako my dva, o samotě." Pravil Itachi a opřel se o stůl hned vedle Sasukeho. Hleděl mu zamyšleně do obličeje. Po chvíli k němu natáhl ruku a zlehka se dotkl jeho tváře.

"Zajedeme si na tu zmrzlinu? Vemem kola..." Navrhnul Itachi, dlaní jemně přejížděl po alabastrové pleti svého bratra.

"Super" Zajásal černovlásek a zvedl se ze židle.

"Chceš jet hned?" Podivil se Itachi.

"Jasně, proč ne?" Usmál se Sasuke a rukou si projel vlasy, které mu nezbedně trčely do stran. Itachi ho hltal pohledem.

"Tak se převlíkneme, zkontrolujeme kola a vyrazíme" Navrhnul Itachi a přešel k lednici. Vytáhl z ní džus, který si nalil do sklenice.

"Dobře, počkám na tebe před chatou" Sasuke se ještě naposledy podíval na bratra, než se ztratil v jejich pokoji. Itachi dopil džus, sklenici odložil do dřezu a šel se umýt do koupelny. Potom si stáhl vlasy, do jemu typického ohonu a převlékl se do džínsů a světlého trička. Na nohy si obul kecky a vyšel před chatu, kde už u kola postával Sasuke.

"Itachi! Tobě to trvá.." Prskal Sasuke a zkoumal řetěz na kole.

"Aspoň si měl čas zkontrolovat ty kola" Zasmál se Itachi, když došel až k němu.

"To je jediné plus... Ale i tak doufám, že se ti po cestě rozpadne..." Smál se škodolibě Sasuke. Itachi se k němu nahnul a chytl ho za paži. Naoko se zamračil.

"Víš, že zlobit se nemá..." Šeptl rázně a přitáhl si ho blíž k sobě. Sasuke nevěděl, jestli se smát nebo se ho radši bát.

"Taky bych tě za to mohl potrestat.." Špitnul mu do ucha. Jeho horký dech se odrážel od Sasukeho krčku. Rty se zlehka dotkl jeho ucha, jazykem obkreslil jeho linii.

"Itachi... Tomuhle říkáš trest?" Vydechl tiše Sasuke, třásl se mu hlas, jak ho tahle nevinná hra nažhavila. Itachi k němu vzhlédl a zasmál se.

"Ne... trest nastane až ti odmítnu koupit nanuka" Usmál se škodolibě.

"Abych ti to nevrátil jinak.." Ušklíbl se Sasuke a odtáhl se od něj.

"Dobře, dobře... Už mlčím... Koupím ti nanuků kolik se ti jen zachce.." Zvedl ruce v gestu vzdávám se.

"Beru tě za slovo" Usmál se Sasuke a nasedl na kolo.

"Tak už pojeď" Houkl na bratra a řítil se po cestě, která vedla do menší vesnice vzdálené jen pár set metrů. Itachi ho napodobil a během chvíle už jel vedle něj.