Srpen 2011

Dětská nevinnost 3. Kapitola

31. srpna 2011 v 9:00 | Christine |  Dětská nevinnost


Varování: Tak jsem si říkala, že tohle by mohla být konečná kapitola, ale uvidíme podle toho, jak budete komentovat. Přece jenom jak se dál dočtete, pobyt na chatě mají stále před sebou a stát se může cokoliv ;)





Itachi ležel na příjemně rozehřátém dřevěném molu. Onyxově černé oči ukrýval pod víčky, neboť mu do nich svítilo neposedné sluníčko. Sem tam, když se sluníčko ztratilo za mrakem, otevřel oči, aby zkontroloval, že Sasuke ještě stále žije. Plácal sebou ve vodě jak vorvaň a občas schválně cáknul na Itachiho rozpálené tělo. To však Itachimu nebránilo, aby úplně vypustil. Zakázal si na cokoliv myslet a naprosto svobodně si užíval klidu. Přestal vnímat svět okolo. Toho samozřejmě musel využít Sasuke. Potichoučku jak nejlépe uměl, a že to sakra uměl, se vyplížil z vody. Přešel až k Itachimu, chvíli si ho prohlížel a přemýšlel nad tím, že si nikdy nevšiml, že by měl jeho bráška tak jemnou a světlounkou kůži. Nakonec v něm ale stejně převládlo dítě. Popošel ještě blíž, sehnul se a nakonec plnou vahou dopadl na Itachiho. Obkročmo na něm seděl v místech, kde byl Itachi nejcitlivější.

"Co?" Vypískl dlouhovlásek a bývat by se i zvedl, kdyby na něm někdo neseděl. Ten někdo byl Sasuke. Seděl na Itachim a smál se, ruce měl opřené o jeho nahou hruď. Sedí na mě? Zhrozil se Itachi a teprve teď si uvědomil, že jeho rozkrok se začíná nebezpečně hlásit o pozornost.

"Zase si se lekl" Smál se Sasuke nadšeně, že mu plán vyšel a šil sebou sem a tam, čímž akorát docílil toho, že se jeho a Itachiho rozkrok o sebe třely.

"Sa..Sasuke, slez hned ze mě" Zaúpěl Itachi, jeden by řekl, že skoro sténal. Sasuke se na něj, ale jen dál usmíval.

"Neslezu, až přiznáš, že ses lekl" Dobíral si ho Sasuke. To už ale, Itachi ztrácel nervy. Nebo spíš jeho kraťasy, v kterých začalo být až příliš těsno.

"Fajn lekl jsem se, ale teď ze mě koukej slézt, sakra!" Rozkřikl se Itachi a prudce ze sebe Sasukeho shodil. Ten na něj jen vyjukaně zíral, do očí se mu draly slzy. Itachi celý rudý se na něj po očku podíval. Co jsem to zase udělal? Zděsil se, při pohledu do těch onyxových očí, které se teď topily v slzách.

"Sas..." Ani to nestačil doříct a dítko se prudce zvedlo ze země, udělalo pár rychlých kroků po molu směrem pryč, pak se ale zastavilo a otočilo se na Itachiho.

"Proč se ke mě v poslední době chováš takhle? Už si spolu ani nemůžeme normálně hrát, aniž by si vždycky vypěnil. Co jsem ti udělal?" Sasukemu stékaly po tvářích chladné slané kapičky a skapávaly mu na nahou hruď. Nečekal na odpověď, jen se rozeběhl cestou zpět k chatě. Itachi se vyřítil za ním.

"Sasuke, no tak Sasuke" Křičel, když ho konečně dohonil a chytl ho za ruku, aby ho zastavil. Jenže Sasuke se mu jen prudce vyškubl. Musel na to vynaložit celkem dost síly, přece jenom proti Itachimu byl tintítko...

"To mě tak strašně moc nenávidíš?..Proč?" Rozkřikl se Sasuke stojící necelá dva kroky od Itachiho. Upíral na něj svoje temně černé oči zalité slzami.

"Sasuke" Zašeptal Itachi a udělal krok k němu, ten však naopak o krok ustoupil a sklopil hlavu k zemi.

"Nenávidíš mě..." Šeptal Sasuke stále dokola. Itachi ho překvapeně pozoroval. Nechápal, kde se to v něm vzalo a už vůbec nechápal, že si myslí zrovna tohle. Musím mu říct pravdu! Rozhodl se nakonec.

"Sasuke, teď mě dobře poslouchej." Řekl avšak Sasuke jen dál němě zíral do země a tiše vzlykal. Itachimu to nedalo, udělal dva dlouhé kroky, aby překonal vzdálenost mezi nimi a uzamkl si Sasukeho ve svém objetí. Jednou rukou ho držel kolem pasu a druhou ho donutil podívat se mu do očí.

"Sasuke! Já... Miluju tě" řekl, přitom z něj nespouštěl oči. Sasuke jen překvapeně zamrkal.

"Tak proč se ke mě chováš tak hrozně? Před tím si to nedělal.." bědovalo dítě.

"Pako! Já tě miluju." Sasuke stále nechápal.

"Vždyť já tě, ale taky bráško" Opáčil dotčeně.

"Sasuke! Já tě ale miluju víc než jen jako brášku. Ne jen jako svého sourozence." Vyhrkl Itachi, skoro už mu docházela slova.

"Ale..Tak jak tedy?" Nechápal Sasuke.

"Víš, co jsem minule udělal? Políbil jsem tě... To sourozenci nedělají, ale já si nemůžu pomoct. Miluju tě tak, jako se milují naši rodičové. Tak jako miluje muž ženu, tak já miluju tebe. Proto jsem tě políbil. Chci tě líbat, dotýkat se tě. Ale si můj bratr a já ti nechci ublížit. Proto jsem tě od sebe v poslední době odháněl, protože jsem se nedokázal ovládnout." Itachi zhluboka vydechl, chvíli se bráškovi díval do očí, pak se sehnul a opřel se čelem o jeho.

"Promiň" Zašeptal. Sasuke chvíli mlčel, ale pak se nadechl, jako by chtěl něco říct.

"Itachi" Řekl Sasuke, ale vzápětí se odmlčel. Ani nevěděl, co má říct. Ale věděl, že pokud by Itachiho ztratil, kdyby řekl ne, litoval by toho do konce života. Jen tam mlčky stál a opíral se o jeho čelo, lehce naklonil hlavu a mazlivě se nosem otřel o ten jeho. Itachi jako by v momentě dostal povolení. Spojil jejich rty v něžné, ale hravém polibku. Jemně se třel o ty Sasukeho, žmoulal mu ve svých ústech spodní ret a zlehka mu po něm přejížděl jazykem. Odpovědí mu byli chlapcovo tiché sténání. Když se však pokusil prokleštit si cestu jazykem do jeho úst, Sasuke se vzepřel rukama o jeho hruď. Podíval se mu do očí, kde se sklil omluvný výraz. Po chvíli se mu však do očí vrátila jeho dětská bezstarostnost a brášku objal. Hlavou se mu opřel o hruď, neboť tam díky své výšce dosahoval a spokojeně si oddechl. Pokud stačilo tohle, aby měl zpátky Itachiho, kterého tolik miloval, pak nebyl problém udělat to. Itachi byl pro něj vším a pokud se mohl stát ještě něčím víc, byl za to Sasuke jedině rád. Oba tam stáli ve společném objetí, dokud na jejich těla nezačaly dopadat chladné kapky vody. Začalo pršet. Itachi zvedl hlavu k nebi a jedna z kapek se mu roztříštila o tvář.

"Pojď, vrátíme se do chaty" Hlesl a chytl Sasukeho za ruku, ten jen přikývl a poslušně šel s ním. Sotva za sebou zavřeli dveře, nebe protnul blesk a vzápětí na to se ozvalo hlasité zahřmění. Sasuke se spolu s medvídkem posadil na pohovku.

"Ale no tak Sasuke... jsi si sundat ty mokré plavky" Napomenul ho Itachi. Sasuke se otráveně zvedl a zamířil do pokoje. Ještě se ale otočil.

"To se i přesto teď pořád budeš chovat jako starší bráška?" Zasmál se škodolibě, ale jakmile viděl Itachiho výraz, vzal nohy na ramena a zmizel. Po pár minutách, co Itachi posedával v kuchyni, zazvonil jeho mobil válející se na lince. Spěšně vstal a stiskl zelené tlačítko.

"Itachi... Babičce je vážně zle, budu tu muset zůstat. Večer se pro Vás stavím tak si sbalte" Rozkazoval matčin hlas v telefonu.

"Ale mami, vždyť jsme sotva dorazili" Namítl Itachi.

"Já vím, taky jsem to nečekala, ale nedá se nic dělat. Jak to zatím zvládáte?" Ptala se.

"V pohodě, není to poprvé, co jsme někde sami" Sykl Itachi.

"Pravda.. Tak mě čekejte kolem sedmé" Už se chystala uzavřít rozhovor.

"A nemůžeme tady zůstat? Doma budeme stejně sami, když budeš s babičkou. Tady se aspoň můžeme koupat a chodit na višně, ale co tam..." Přemýšlel Itachi co ještě říct, protože teď se mu v žádném případě domů nechtělo.

"Ale Itachi" Chtěla něco namítnout, ale Itachi ji předběhl.

"Mami, slibuju, že se vůbec nic nestane a až budete moct, dorazíte nebo nás tu prostě vyzvednete. Když se bude něco dít, tak ti zavolám nebo se stavím u sousedky.. Mami?!" Itachi sotva popadal dech, jak to ze sebe vychrlil.

"Itachi, běda jestli se něco stane" Vydechla po dlouhé odmlce matka.

"Nestane, to slibuju" S těmito slovy se Itachi s matkou rozloučil. Celý vyčerpaný položil mobil zpátky na linku, když v tom momentě se mu kolem boků obtočily dětské ručky.

"Co se stalo?" Ptal se Sasuke a bořil hlavu do Itachiho zad. Itachi jen překvapeně mrkal, nechápal, kde se to v jeho bratrovi bere. Opatrně uvolnil jeho sevření a otočil se k němu čelem.

"Volala máma.. Nastaly nějaké problémy a ona se nemůže vrátit. Zatím tu teda budeme sami a pak se uvidí" Uvedl stručně situaci na pravou míru a podíval se na Sasukeho.

"Aha.. tak jo, to bude fajn" Usmálo se dítko a znovu se naklonilo k Itachimu. Ten ale Sasukeho chytil v pase a vyhoupl ho na linku. Vtěsnal se mezi jeho nohy a sklonil se k němu. Hlavu si opřel o jeho rameno a vdechl jeho vůni. Chvíli oba mlčeli.

"Itachi.. Já mám hlad" Zašeptal Sasuke, jako by se bál, že naruší tu klidnou chvilku.

"To ti nestačím já" Optal se naoko vážně Itachi, ale když viděl Sasukeho pohled, raději ztichnul. Pustil jeho drobné tělo a popošel k lednici.

"Dáme si pizzu, v mrazáku nějaká byla" Přemítal a už jí hledal. Než se nadáli, chatou se nesla vůně pizzy. Oba se vedle sebe usadili na gauči a pustili se do jídla. Po očku sledovali film, který právě běžel v televizi. Bylo něco kolem osmé večer, když dojedli poslední kousek. Venku se opět schylovalo k bouřce. Byla to jen chvíle, co přestalo pršet a hned na to se objevil nový příval vody. Sasuke značně znavený z celého dne se položil na gauč, hlavou spočinul v Itachiho klíně. Ten se nejdřív trošku polekal, ale pak začal v klidném rytmu hladit Sasukeho tmavé vlasy, dokud malý chlapec nesunul. Itachi ho mlčky pozoroval. Sasuke klidně oddechoval, skoro to vypadalo, že se usmívá. Víčka obehnána dlouhými černými rasami se mu občas zachvěla. Jednu ruku měl složenou pod sebou a druhou držel Itachiho stehno. Starší chlapec ho hodnou dobu pozoroval, nakonec se i s ním v náručí zvedl a odnesl ho do ložnice, která patřila rodičů. Položil ho na manželskou postel a lehl si vedle něj. Pažemi ho objal, vtiskl mu polibek do vlasů. Do pokoje procházelo měsíční světlo. Mezi závěsy bylo rozpoznat, že nebe je plné hvězd. Občas se zdálky ozvalo tlumené zahřmění a oblohou projel zářivý blesk. Na posteli vedle sebe oddychovali dva mladí chlapci. Dva bratři.

Sekaiichi Hatsukoi

30. srpna 2011 v 9:43 | Christine |  Sekaiichi Hatsukoi

1. Pár Ritsu x Takano

Onodera Ritsu dříve pracoval jako editor v nakladatelství svého otce, ale jeho kolegové ho brali pouze jako protekční dítě ředitele, což je běžným problémem. Proto se Ritsu rozhodne po nějaké době odejít a postavit se na vlastní nohy. Začne pracovat v nakladatelství Marukawa. Je přidělen do oddělení shoujo mangy, ačkoliv žádal o přidělení k literatuře. Drama ovšem začíná až ve chvíli, kdy zjistí, že jeho nevrlý a panovačný šéf se jmenuje Takano Masamune. Dříve, před rozvodem se jmenoval Soga. Onen muž je jeho velká a nešťastná láska ze střední školy, na kterou se snažil deset let zapomenout. Největším problémem je, že chybu za krach jejich vztahu házejí jeden na druhého. Ovšem korunu tomu všemu nasadí Yokozawa, který zná Takana už od střední a pomáhal mu dostat se z problémů, do kterých spadl po rozchodu s Onoderou. Děj této dvojice je jednoznačně nejobsáhlejší a nejspletitější.

2. Pár Hatori x Chiaki

Editor Hatori Yoshiyuki má na starost svého přítele Yoshina Chiakiho. Chiaki je jedním slovem průšvihář, má stálý problém s dodržováním termínů. I přestože Hatorimu přidělává spoustu problémů, tak se o něj neustále stará. Hatori se Chiakimu jednou přizná, že někoho tajně miluje. Po čase se dozví, že je zamilovaný do něj a své city mu také přizná. Ale objevuje se nám další postava a tím je jejich společný přítel Yuu. Zatímco Chiaki s Yuu vychází velmi dobře, tak Hatori a Yuu na sebe při každé příležitosti jen "vrčí". Chiaki si domyslí, že Hatori a Yuu se milují a jejich nevraživost je způsobená jen tím, že spolu nemůžou být. Z omylu ho, ale vyvede právě Yuu, který se Chiakimu přizná, že ho miluje a to je ten pravý důvod, proč nemůže vystát Hatoriho, kterému se neřekne jinak než Tori. Dokážete tento spletitý trojúhelník rozluštit?

3. Pár Kisa x Yukina

Kisa Shouta, třicetiletý muž, je editorem v nakladatelství Marukawa. Na svůj věk nevypadá a navíc se nikdy nezamiloval. Dosavadní partnery sháněl po barech a vybíral si je zásadně podle vzhledu.. Jenže nastává změna. Při návštěvě knihkupectví se seznámí s mladým prodejcem shoujo mangy Yukinem Kou, který naprosto ztělesňuje Shoutovi představy o "panu dokonalém" (A nejen jeho, ale i moje.. To propíchaný ucho? Mňam). Jak čas plyne, Kisa zjistí, že Yukina opravdu miluje a pro tentokrát mu nejde jen o vzhled. Yukina je nejdřív zaskočen věkem Shouta, ale nakonec je to on kdo udělá první krok a políbí ho.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Závěrem: Omlouvám se za skloňování jmen...

Toto anime má zatím 12 dílů, pravděpodobně bude pokračovat. Pokud se Vám líbila Junjou Romantica, tak pak vřele doporučuju (je to vlastně takové nezávazné pokračování, jak se sami dozvíte). Žádný extra erotický záběry nečekejte, ale líbací scény Vám naženou husí kůži. Navíc Vás dostane i úvodní a závěrečnej song. Oproti JR je to trochu slabší, ale i tak se mi to líbilo. Některé scény jsou vážně dost vtipné, takže kromě romantiky se i zasmějete.


Ke stažení - ZDE
Online - ZDE


Můj příběh

29. srpna 2011 v 19:28 | Christine
Psát o svém životě? Stačí, že ho musím žít, ještě abych o tom psala...
Jak někteří vědí, píšu povídky. Pro tentokrát jsem ale opustila mě blízký žánr a napsala lehkou klasiku. Ač si protiřečím (což mám v oblibě), letmo se týká mého života.
*usilovně přemýšlí co to tu plácá, pak se rozhodne, že už radši bude mlčet*


Slunce k zemi sesílalo své zlatavé paprsky a snažilo se rozehřát prokřehlou zem. Schylovalo se ke konci září, škola už se rozjela na své obvyklé obrátky a mě stáhla sebou. Seděla jsem v parku pod starou lípou a nasávala energii vířící kolem mě. Zamyšleně jsem otáčela stránky učebnice ekonomiky a snažila se zapamatovat si její obsah. Nedařilo se. Myšlenky se rozutíkaly kam se jim zachtělo a oči se živily nádherou, která panovala všude kolem mě. Ať už šlo o viniční altán na kopci, botič tiše proudící kolem cesty nebo vilu, která právě nedávno prošla rekonstrukcí... Všechno bylo zahaleno v podzimním kabátě. Listí se tiše snášelo k zemi, kde se chystalo ke spánku. Mraky si líně pluly oblohou a ticho narušovalo jen občasné zaštěkání psa. Milovala jsem tenhle park. Klid, který mi přinášel. Ale dneska, to čtvrteční odpoledne, bylo něco jinak. Očima jsem kmitala ze strany na stranu, abych objevila toho, kdo mi nedopřával klidu. Po chvíli jsem viníka objevila. Seděl na lavičce naproti přes cestu, v ruce držel knihu, ale hned mi bylo jasné, že více pozornosti věnuje mě. Zvedla jsem hlavu, abych na něj lépe viděla. Naše oči se setkaly a on, jako by to nečekal, sklopil pohled zpět ke knize. Jak nenápadné. Pomyslela jsem si a otočila další stránku v učebnici, ačkoliv jsem si byla jistá, že z předchozí si vůbec nic nepamatuji. S každým novým řádkem jsem pohledem bezděčně zavítala k neznámému narušiteli. Nikdy jsem ho tady dřív neviděla. Určitě bych si ho pamatovala, chodím sem přece často. Uvažovala jsem a přitom jsem si prohlížela jeho kaštanově zbarvené vlasy, které mu nezbedně padaly do očí. Z vlasů jsem pohledem sklouzla na jeho pokožku připomínající med. Jen ochutnat. Neznámý měl ostře řezané rysy tváře a od pohledu šťavnaté rty. Černý svetr, tmavé džíny a kecky kontrastovaly s jeho pokožkou. Na co to myslíš? V hlavě jsem si jednu pleskla a plánovala si vrátit se k učení. Jenže něco mě k němu přitahovalo. Jako by byl opačný pól a já k němu za každou cenu musela. Učebnice mi bezvládně ležela v klíně a já ho stejně nenápadně jako předtím on pozorovala. Přála jsem si, aby se naše oči opět střetly, ale jakmile se naskytla možnost, uhnula jsem pohledem jinam. Konečky zlatavých vlasů se mi pohupovaly u boků, tváře mi halila červeň. Těžko říct zda z větru, který se okolo mě mihotal nebo z nervozity, kterou mi způsoboval pohled na neznámého. Naštvaně jsem semkla rty chutnající díky lesku po malinách a zaklapla učebnici. Strčila jí do tašky a zvedla se. Můj poslední pohled patřil opět onomu muži. Tašku jsem si přehodila přes rameno a s povzdechem se vydala cestou k bráně parku. Jenže po pár krocích mě někdo chytil za paži. Instinktivně jsem se po dotyčném ohnala a div mu jednu nevrazila.

"Promiňte" Vyhrknul dotyčný. Dotyčný? Byl to ten samý muž, s kterým jsme se před chvílí okukovali. Sjela jsem ho pohledem a všimla se, že v ruce drží trs klíčů. Moje klíče?!

"Omlouvám se! Já.." Zarazila jsem se. Ani jsem nevěděla, co jsem chtěla říct. Překvapeně jsem se na něj dívala. Stále ještě ve své ruce svíral mojí paži a díval se mi do očí. Měly stejnou barvu jako ty moje. Blankytná modř, tatáž barva jako měly mraky vznášející se nad námi.

"Chtěl jsem vám jen vrátit klíče. Nejspíš vám vypadly" Pravil klidně a nepřestával zkoumat můj překvapený obličej. Skoro jsem zapomněla dýchat.

"Dáte mi je tedy?" Zareagovala jsem po úctyhodně dlouhé chvíli. Trhnul hlavou jako by ho štípla vosa a omluvně se usmál. Natáhl ke mně ruku s klíči a čekal, až si je vezmu. Vzala jsem si je a neodolala jsem, abych se mu znovu nezadívala do tváře. Mohl být maximálně o pět let starší než já. S díky jsem odtrhla oči od jeho tváře a chtěla odejít, když mě znovu zastavily jeho ruce.

"Ehm... Promiňte" Vyhrknul znovu, jako by najednou ztratil veškerou kuráž. Sklonil pohled k zemi a knihu, kterou doteď svíral v levé ruce, zastrčil do brašny, kterou měl přes rameno.

"Co jste to četl za knihu?" Zeptala jsem se zvědavě, když jsem se všimla, jak byla kniha elegantně vázaná.

" Ocelové město" Odvětil a naše oči se opět střetly. Projel mnou elektrizující záchvěv.

"Ta je má neoblíbenější" Špitla jsem tiše a cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Překvapeně se na mě zadíval. Asi nečekal, že by sedmnáctiletá dívka znala tento titul nebo ho dokonce četla. Slovo dalo slovo a zanedlouho jsme společně seděli na lavičce a probírali vše, co nám přišlo na mysl. Měly jsme si toho tolik co říct. Z rozhovoru mě vytrhlo až zavibrování telefonu, který dával jasně najevo, že se po mě někdo shání. Koukla jsem na čas a strnula.

"Budu muset jít, je skoro devět" Hlesla jsem a omluvně se usmála.

"Už? Netušil jsem, že už je tolik" Pousmál se a vstal. Napodobila jsem ho a posbírala si své věci. Teď jsem si teprve uvědomila, že se skoro setmělo. A najednou, poprvé za celou dobu, jsem nenacházela ta správná slova, kterými se s ním rozloučit. Vyřešil to za mě.

"Uvidím tě ještě?" Šeptl a jemně vzal mou ruku do své. Mlčky jsem přikývla a snažila se, odtrhnou pohled od jeho tváře.

"A prozradíš mi kdy?" Naléhal.

"Když budeš chtít, najdeš mě tu zítra v tutéž dobu" Odvětila jsem a vymanila svou dlaň z jeho sevření. Naposledy jsem se pokochala pohledem do jeho očí a pak rychlými kroky zmizela za bránou parku.

..........

Skoro to vypadalo jako by byl ten samý den jako včera. Stejné počasí, stejná doba... Jen pár maličkostí se lišilo, když jsem se opět vracela do parku. Myšlenky se mi upínaly jen k jedné otázce. Bude tam? Na odpověď jsem dlouho nečekala. Už z dálky jsem zahlédla, že sedí opřený o strom, u kterého vždycky sedávám já. Zastavila jsem se a do plic vdechla vůni podzimu.

"Možná je to začátek nového příběhu" Špitla jsem sama pro sebe a vyrovnaným krokem zamířila za ním. Vítr mi čechral vlasy a paprsky sluníčka mě něžně hladily po tváři, když jsem si sedala vedle něj a proplétala si prsty ruky s těmi jeho.




Sen, jenž se stal skutečností? 4. Kapitola

27. srpna 2011 v 10:26 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?

Sen, jenž se stal skutečností? 4. Kapitola


Varování: Žádný není :D Snad jen neumřete nudou... A taky! Bez Vaší odezvy se na to psaní vybodnu... A jak jsem řekla, po této kapitole by měl přijít zlom :D Měl..co bude, bůh ví.. Ale varuju... Ze začátku v tom bude zmatek... Ale po desátém přečtení to pochopíte :D Kdo ne, tak mu to osobně natluču do hlavy :D


V pokoji byla až děsivá tma. Všude ticho a klid. Alespoň to tak vypadalo, dokud se pokojem nerozlehl výkřik, patřící mladému černovlasému chlapci. Vyděšeně sebou trhnul a spěšně se posadil. Z čela si odhrnul vlasy, které se mu tam díky potu lepily. Celý se třásl a tělem mu projížděly vlny chladu. Chlapec se rozhlédl po potemnělém pokoji a zjistil, že zdrojem chladu je okno, které bylo dokořán. Sasuke se vymotal z deky a doklopýtal k oknu, které se mu po chvíli podařilo zavřít. Stále ještě značně zmatený se posadil na parapet a podíval se ven do černo černé tmy. Myšlenkami byl úplně někde jinde. Zase se mu zdál sen, který před očima viděl už tolikrát. Jenže nikdy ho nepochopil. Viděl v něm jen oheň. Něco hořelo a on ani nevěděl co. Po pár minutách sezení se nakonec zvedl, v koupelně si opláchl obličej studenou vodou a vrátil se do postele. Během chvíle opět usnul.

.........

Místností se rozeznělo dvojité zaklepání na dveře. Černovlásek unaveně otevřel oči a rozhlédl se. Slunce už bojovalo se zataženými závěsy a chtělo se dostat dovnitř. Ptáci venku zpívali. Zvuk se mísil se zvukem vířícího větru.

"Hm?" Zamumlal Sasuke směrem ke dveřím a dlaní si protřel oči.

"Sasuke, je skoro devět tak sebou hoď. Musíme dopřipravit oslavu a v jedenáct přijdou hosti." Křikla matka stojící za dveřmi.

"Už lezu z postele" Sykl Sasuke a shodil ze sebe deku.

"Tak lez rychleji a koukej se alespoň pro tentokrát nějak normálně oblíknout" Zahalekala a chvíli na to byl slyšet klapot podpatků, který se vzdaloval, stejně jako ona sama.

"Jak bych mohl" Hlesl si sám pro sebe a postavil se na chladnou podlahu. Chvíli tam jen stál a přemítal nad tím, co se stalo v noci, než se konečně pohnul a pomalým krokem si to namířil do koupelny. Jindy dlouhou sprchu, kterou si obvykle dával, dneska odbyl, protože nechtěl provokovat, už takhle naježenou matinku. Vlasy domodeloval gelem, vyčistil si zuby a vrátil se do pokoje, aby se převlékl. Jak jinak, ve skříni mu visel zabalený oblek. Ten rovnou zamítl. Vzal si z něj pouze bílou košili a sako, které doladil tmavými džínsy a samo sebou keckami. Po tom co se shlédl v zrcadle, odebral se do kuchyně. Bylo těsně po půl desáté. Matka v slavnostním kostýmku, běhala sem a tam a kontrolovala výzdobu domu, ačkoliv oslava se měla odehrávat ve velké zahradě. Den byl k tomu jak vyšitý. Ač už byl podzim, sluníčko celkem sálalo. Vysílalo bedlivě teplé paprsky a vysoušelo louže, které tkvěly na zemi.

"Tak co mám zařídit?" Optal se Sasuke upírající zrak na matku. Ta se na něj otočila a chvíli to dokonce vypadalo, že se o ní pokouší srdeční příhoda.

"Sasuke, To nemyslíš vážně?" Zhrozila se.

"Co?... Vždyť jsem se jen zeptal" Než to stačil doříct, skočila mu do řeči.

"Mluvím o tom, co máš na sobě. Kecky?... Okamžitě se převlékneš!" Vyjekla.

"Co je na tom špatného? Já si oblek prostě nevezmu, není mi padesát" Opáčil dotčeně černovlásek a nasadil otrávený výraz.

"Bez debaty se jdi okamžitě převléknout!" Matka očividně ztrácela nervy, ale Sasuke nehodlal ustoupit. Tentokrát ne.

"Co nechápeš na tom, že si oblek nevezmu? Copak nestačí, že se musím angažovat v tý vaší přihlouplý hře na dokonalou rodinku?!" Sykl Sasuke, kterému vzápětí na tváři spočinula matčina dlaň. Dala mu facku. Celá se chvěla a zuřivost z ní sálala na míle daleko. Sasuke se na ní nejdříve překvapeně díval, ale po chvíli se mu rty zvlnily v úsměv.

"Konečně si ukázala, jaká doopravdy jsi" Smál se Sasuke. Do očí mu vyhrkly slzy. Těžko říct zda slzy smíchu nebo bolesti.

"Jak chceš. Nech si na sobě, co jen budeš chtít, ale opovaž se ještě jedno udělat nebo říct, to co si tu předvedl před chvílí" Sykla skoro neslyšitelně a ztratila se v dlouhé chodbě vedoucí do ložnice. Kdo ví, co se tam odehrávalo pak. Sasuke jen lehce poznamenaný situací se usadil v kuchyni a pustil se do vlastnoručně uvařených vajec. Když dosnídal, sklidil po sobě. To už měl v zádech opět matku a její jen jedinečně mizející úsměv.

"Hosti tu zanedlouho budou. Se všemi se slušně přivítej. Během oslavy se pokus, alespoň trochu tvářit nadšeně. Pak proneseme přípitek, dáme si slavnostní večeři a se slušným rozloučením akci ukončíme." Pronesla, přitom se na něj vážně dívala.

" Jak se s nimi mám bavit, když nikoho z nich neznám. Jsou to vaši známí, ne moji" Odsekl Sasuke, ale když viděl matky výraz, radši jí to odkýval a šel si po svém.

............

Netrvalo dlouho a oslava byla v plném proudu. Všichni se tvářili nadmíru spokojeně. Sasuke poletoval mezi hosty jak splašená vosa a snažil se zapříst konverzaci ať už na téma počasí nebo co měl ráno k snídani. Hrála hudba připomínající pohřeb. Alespoň Sasukemu se to tak zdálo. Nedlouho poté, co dokončil rozhovor s někým, koho viděl poprvé, zasedli všichni hosté včetně jeho k slavností večeři, o nespočetně chodech.

"Sasuke drahý, jak se má Itachi? Slyšela jsem, že si na vysoké vede skvěle. On byl vždycky tak chytrý hoch" Pronesla šeptem směrem k černovláskovi, neznámá žena. Sasuke už jí párkrát viděl, setkávala se s jeho matkou, ale nic o ní nevěděl. Sasuke jen mlčky kývl a napil se vody ze sklenice na vysoké nožce.

"Itachi byl vždycky tak cílevědomý a hodný..." Rozplývala se dotyčná, to už ale Sasuke začínal ztrácet nervy.

"On..." Chtěla opět něco říct, ale černovlásek jí předběhl.

"Itachi byl vždycky dokonalý synáček, hodný chlapeček. Kdybyste mu hodili kost a řekli aport tak by to udělal.. jen aby se zavděčil!" Rozkřikl se Sasuke a prudce vstal od stolu. Pohledy všech se na něj upřely. Uvědomil si to. Jenže teď už bylo pozdě.

"Omluvte mě, není mi dobře" Vykoktal a vyřítil se po schodech do svého pokoje. Slyšel, jak na něj matka volá, ale ignoroval jí, stejně tak jako otce. Prudce za sebou zabouchl a otočil klíčem. V očích ho pálily slzy a tváře mu žhnuly hněvem. Nesnášel tenhle život. Nenáviděl tu nálepku dokonalé rodiny. Nenáviděl všechnu tu lež, která se pod tím skrývala. Schoval obličej do dlaní a rozbrečel se. Slzy se mu kutálely po tvářích a vsakovaly se do bílé košile. Spěšně ze sebe svléknul sako a zahodil ho do rohu místnosti, stejně tak jako onu košili. Navlékl na sebe vytahané bavlněné triko a posadil se ke stolu. Cítil se tak prázdný. Hlavu si položil na stůl a zavřel oči. Těžko říct, jak dlouho tam ležel. Vytrhlo ho až zaklepání na dveře.

"Sasuke, to jsem já, nesu Vám večeři" Promluvil ženský hlas za dveřmi. Ano, služebná. Nese mu večeři, od které utekl. Chvíli váhal, ale nakonec se rozešel ke dveřím a odemkl. Do pokoje vklouzla štíhlá žena s tácem, na kterém bylo jídlo a sklenice vody. Tohle všechno položila na stůl a zadívala se na černovláska, který klopil pohled k zemi.

"Sasuke" Popošla k němu a chytla ho za bradu, čímž ho donutila, aby se jí podíval do očí.

"Zlobila se hodně že, ano?!" Optal se a služebná jen přikývla.

"Nenávidím tenhle život" Hlesl černovlásek, ale služebná mu na rty přiložila prst.

"Sasuke, teď mě poslouchej. Když nedoufáš a nevěříš, nikdy nepoznáš to, co přesahuje tvoje naděje." Skoro to zašeptala. Navíc mu už zase tykala. Sasuke moc dobře nechápal, co tím chtěla říct, jeho oči mluvily za vše.

"I tohle časem pochopíš" Zašeptala a po dlouhém pohledu do jeho černých očí z pokoje zmizela. Sasuke je opět zamknul a sedl si zpět ke stolu. Na jídlo neměl ani pomyšlení, avšak sklenici vody vypil na jeden zátah. Nevěděl co dělat. Nakonec zapnul notebook a po dlouhém rozmýšlení najel na ikonku v oblíbených. Našel to, co hledal a klikl na "play". Během chvilky se na obrazovce objevil radostný výraz hlavní postavy anime, které právě sledoval. Anime Naruto. Bylo to už celkem dlouho, kdy se na to naposledy díval, ale vždycky mu to dokázalo zvednout náladu. Věděl už přesně, o co jde. Listová vesnice neboli Konoha bojující proti všemu zlému a nekalému. Hlavní hrdina, střeštěný blonďáček Naruto společně se Saiem a Sakurou tvořili tým 7. Kakashi, záhadný muž s maskou, jejich sensei. Tsunade, prsatá blondýna a hlava Konohy. Hokage-sama. Příběh znal už skoro nazpaměť, avšak nyní zjistil, že se děj o něco posunul. Z Naruta dříve dvanáctiletého chlapce je snad ještě bláznivější puberťák ve věku šestnácti let. Se svým týmem 7 plní stále další a další mise, kde hravě, tedy skoro hravě poráží nepřátele. Konec dobrý všechno dobré. Každému dá co proto.

............

Sasuke se musel zasmát, když viděl jeden z nejnovějších dílů, kde blonďáček jak jinak, než padá ze stromu přímo na hlavu. Avšak misi úspěšně splnil a spolu se Saiem a Sakurou se vrací do Konohy, doprovázen Kakashim, který si opět čte své nezbedné Icha Icha paradise...

............

"Kéž by všechno nakonec vždycky skončilo dobře" Povzdechl si Sasuke a položil si hlavu na stůl. Chvíli se díval na přívěšek visící na rámu nástěnky. Ale nakonec se jeho oči zavřely. Temné panenky se schovaly pod víčky, lemovanými dlouhými řasami. Vlasy černější než uhel mu nezbedně padaly do tváře, ale to jeho až divně klidný spánek nemohlo narušit. Jenže to mladý chlapec netušil, co se stane až se probudí.




School Love 10. kapitola

25. srpna 2011 v 8:11 | Christine |  School Love

School Love 10. Kapitola




Venku bylo celkem chladno, ve vzduchu byla znát zima, která pomalu, ale jistě přicházela. Přesto však na obloze zářilo slunce. Posílalo k zemi teploučké paprsky, sem tam se schovalo za nějaký ten tmavší mrak. Stromy ve školní zahradě bojovaly s větrem, který z nich shazoval listí a spirálovitě ho posílal k zemi. Mezi tím vším posedával na lavičce mladý, blonďatý chlapec. V ruce držel knihu a každý by na první pohled řekl, že se učí. Ano. To měl naruto v plánu, jenže když zjistil, že čte po sedmé ten samý odstavec a nic si z něj nepamatuje, vzdal to a knihu zaklapnul. Myšlenkami se odchýlil úplně někam jinam, oči upřel do prázdna. Pořád musel myslet na to jak se se Sasukem políbili. Pořád mu v hlavě běžela Sasukeho věta, když po něm chtěl polibek. Ještě dlouho po tom tam spolu leželi na posteli a mlčeli. Ani jeden nevěděl co říct, ale ani jeden z nich tu společnou chvilku nechtěl utnout. Začínal k tomu černovlasému poděsovi něco cítit, sál nevěděl co, ale z části se mu to líbilo a z části se toho bál. Nevěděl co dělat. Z myšlenek ho vytrhnul hlas růžovovlasé dívky, která si sedla vedle něj.

"Naruto?" Koukla na něj, ten jen cuknul hlavou, až když si uvědomil kdo to je a že na něj asi mluvila, hodil po ní omluvný pohled.

"Um.. Ahoj Sakuro" Pousmál se blonďáček.

"Přejdeme to, že si mě celou dobu nevnímal a půjdeme rovnou k věci. Co ten projekt? Už si mluvil se Sasukem?" Začala vyzvídat.

"Jo no.. Už to ví a souhlasil. Ještě ale musíme vybrat nějaké téma" Opáčil.

"Jasně, něco vybereme. Tak co se sejít všichni třeba zajdeme na kafe a hodíme o tom řeč" Nabídla Sakura.

"To by šlo. Vlastně.. Jen nevím co Sasuke má něco s kotníkem a chodí o berlích" Naruto si při těch slovech strčil ruce do kapes.

"Chudáček, tak se ho zeptej a pak mi dej vědět" Mrkla na ně Sakura a ztratila se mezi ostatními studenty.

"Jasně.." Řekl už spíš sám pro sebe, vzal si tašku a vydal se na hodinu, která ho právě čekala. Konečně na něj přestane myslet. Konečně hodina, kterou nemají společně. S touhle myšlenkou zapadl do zadní řady a připravil si věci. Hodina probíhala celkem v klidu, učitel psal na tabuli nějaké informace o finančním stavu Anglie a podobně. Naruto si to vše poznamenával, i když to skoro nevnímal. Asi v půlce hodiny mu zavibroval v kapse telefon. Nová sms. Klikl na tlačítko "ok" a začetl se.

"Za pět minut na chodbě, směr knihovna!" Naruto se divně podíval...

"Co se stalo Sasuke mám hodinu!" Odeslal.

"Prostě tam buď, je to důležité!" Zněla odpověď... Na to už Naruto nic neodepsal, sbalil si věci, mrkl po očku na učitele a vytratil se z přednášky. Zase si budu muset shánět poznámky... Šklebil se když mířil na domluvené místo. Chvíli mu trvalo než tam došel. Od místa ho dělila jen malá vzdálenost několika kroků, když v tom se zpoza roku vyřítil Sasuke. No, vyřítil. Jak se dá řítit, když máte berle? To mu však nebránilo, aby zděšeného Naruta nepřimáčkl ke zdi, zrovna v temnějším koutku chodby. Všude bylo ticho ani živáčka. V tuhle dobu tímhle směrem nikdo nechodil.

"Sasuke co se stalo?" Vyhrnul Naruto, když popadl dech.

"Promiň" Hlesl Sasuke, ale vzápětí už se snažil jazykem dostat do Narutových úst. Tomu se ho však po chvíli podařilo od sebe odstrčit, ne ale natolik, aby mu ublížil.

"Sasuke co to děláš?" Vyjekl.

"Naruto"... Jediné slovo a přesto znělo tam moc naléhavě.

"Psal si, že je to důležité, tak o co jde?" Nechápal stále Naruto.

"Je to důležité..." Odsekl Sasuke.

"Tak to konečně vyklop" Hlesl Naruto. V tom už se k němu, ale opět skláněl Sasuke, podepírající se o berli. Přitiskl své rty na ty Narutovy a jemně se o ně třel.

"Nemohl jsem to bez tebe vydržet" Zaúpěl mu černovlásek do úst.

"Cože si?" Na Naruta šly mdloby.

"Přestaň mluvit, ublížíš si" Hlesl Sasuke a stále ho zasypával polibky. Chodba byla potemnělá a naprosto klidná, Naruta však vůbec.

"Sasuke přestaň" Zavelel a znovu se vymanil z jeho sevření.

"Naruto, prosím" Hleděl mu černovlásek do očí. Byl úplně zmatený, skoro nevěděl, co dělá a teď, potom co Naruta políbil, chtěl jen jediné. Pokračovat v tom.

"Někdo nás tu uvidí, navíc.. Já to nechci" Zalhal Naruto.

"Lžeš" Prsknul Sasuke jako by mu viděl až do duše.

"Stejně nás tu někdo uvidí" Zopakoval blonďák.

"No a?... já tě prostě chci" Nenechal se odbýt Sasuke a už se k Narutovy znovu tisknul.

"Sasuke... Tak počkej..." Odtrhnul od něj své hebké rty a zadíval se mu do očí.

"Teď toho nech... A já.. no.." Zakoktal se blonďáček.

"Ty co?" Vyzvídal Sasuke.

"Večer ti to vynahradím" Řekl.. Sám by si teď nejraději vrazil. Sasuke tedy jen přikývl, líbnul ho v rychlosti na tvář a za doprovodu berlí se ztratil v dlouhé chodbě. Naruto tam jen zmateně stál a díval se do zdi.

"Co sem to já vůl zase vyvedl?" Ptal se sám sebe....



Dětská nevinnost 2. Kapitola

24. srpna 2011 v 9:31 | Christine |  Dětská nevinnost


Tak další kapitola je na světě a když to tak pozoruju... Asi nebudou jen tři... I když možná se mi to podaří nějak zaobalit, protože popravdě jsem úplně zapomněla, jak jsem tuhle povídku chtěla zakončit. Tak doufejme, že z té mé hlavy něco kloudného vyleze...



Jako by zdálky k němu doléhalo tiché šustění, které záhy na to následoval tlumený zvuk, který se opakoval. Kroky. Vzápětí ucítil dech na svém krku. Sen?

"Spíš?" Optalo se dítko stojící nad ním. Tvářilo se vyděšeně a unaveně. Mělo na sobě bledě modré kalhoty od pyžama a k holé hrudi si tisklo plyšového medvídka. Po spáncích mu stékaly drobné kapičky potu. Tázaný se přetočil na druhý bok a zamžoural do tmy, avšak všiml se blikajícího údaje na hodinách. Půl druhé...

"Co se děje?" Šeptl do ticha, které doteď protínal jen neklidný dech dítěte.

"Nemůžu spát. Snažil jsem se, ale nejde to" Opáčilo dítě a sklonilo provinile hlavu.

"Zkus si znovu lehnout, donesu ti něco k pití, třeba to pak bude lepší" Pousmál se Itachi a už se chystal zvednou, když ho dítko zastavilo svými slovy.

"Můžu spát s tebou, prosím?" Žadonilo a upíralo na bratra své tmavé oči, které se ve tmě skoro ztrácely.

"Sasuke, takhle se nevyspí ani jeden z nás" Namítl Itachi. Už tolikrát spal s bratrem v jedné posteli, ale od jisté chvíle to bylo jiné. Musel by se ho dotýkat. Toužil po tom, tak moc ho chtěl políbit. Ale zařekl se, že tohle už bratrovi nikdy neudělá.

"Prosím" Zašeptalo dítě. Sasuke si stále na hrudi držel medvídka, kterého kropily slzy stékající z chlapcovy tváře. Itachi se ho chystal, znovu odmítnou. Ale pohled na to, jak mu opět ubližuje, byl spalující. Srdce jako by mu vynechalo tempo. Tak či onak, svým jednáním mu ublíží. Co mám dělat? V hlavě měl zmatek, ale nakonec natáhl ruku a vzal do ní tu bratrovu.

"Tak pojď ke mě" Vydechl a stáhl Sasukeho k sobě. Itachi se posunul blíže ke zdi, aby bráškovi uvolnil nějaké to místo. Ten se k němu i přesto všechno přitulil. Zadečkem se namáčkl na Itachiho podbříško a v pažích semknul svého plyšového medvídka. Zavřel oči a jeho dech se postupně zklidnil. Za to Itachimu pomalu, ale jistě docházel. A ve chvíli kdy mladší bráška vyhledal jeho ruku a přetáhl si jí přes sebe, přestal dýchat úplně. Co mám dělat? Stále tatáž otázka na kterou neznal nikdo odpověď. Přál si brášku chránit a neublížit mu. Jenže tím zabíjel sám sebe. Udělám jen to, co mi sám dovolí! Jednoduché rozhodnutí. Stiskl bratrovu ruku, propletl si s ním prsty a hlavu zabořil do jeho havraních vlasů, vonících šamponem. Dýchal tu vůni a něžně přejížděl palcem po ruce, kterou svíral, dokud nezavřel oči stejně tak, jako jeho bratr.

..........

Škvírou mezi závěsy se do pokoje dostaly sluneční paprsky, které příjemně hřály. Polechtaly na tváři chlapce s dlouhými černými vlasy a usadily se na zavřených očních víčkách, pod kterými se schovávaly uhlově černé oči, které po nějaké chvíli vykoukly ven. Zamžoural do světla a volnou rukou si promnul oči. Sasuke ještě stále spal vedle něj, svíraje jeho ruku. Itachi ho nějakou chvíli pozoroval, nakonec se však velmi opatrně vymanil z jeho sevření a vstal. Pohladil ho po temně zbarvených vlasech až k tváři. Palcem mu přejel po dokonale tvarovaných rtech. Dítě se zachvělo a Itachi sebou cukl. Spal. Spal klidně dál, stiskl medvídka a spokojeně vydechnul. Starší Uchiha si oddechl a natáhl se pro kalhoty, které si následně oblékl. Vlasy stáhl do ohonu a vydal se chodbou ke kuchyni. Kolik je asi hodin? Prolétlo mu hlavou, když vstával ani se nevšiml. Asi už bylo celkem pozdě, neboť z kuchyně se ozývaly hlasy matky i otce.

"Nemůžeme je tu nechat samotné, budeme se muset vrátit" Mluvila matka.

"Jeden den to tu přežijí, ty se hned ráno vrátíš a já dorazím hned, jak to půjde..." Namítl vzápětí otec, o stůl cinkl příbor. Itachi právě vešel do kuchyně.

"Dobré.. Co se tu řeší?" Optal se chlapec, který měl na sobě jen tmavé kalhoty. Od pasu výš byl nahý a světu tak ukazoval svojí mladistvou, vytrénovanou, ale i přesto drobnou postavu. Zraky obou rodičů se na něj upnuly.

"Itachi, dneska... Před chvílí volali, že se babičce opět přitížilo. Navíc mi volali i z práce, že se objevil neodkladný případ, který se musí vyřešit" Odpovídal Uchiha a tvářil se ztrápeně. Práce policisty byla náročná, to už všichni z rodiny věděli, ale doufali, že aspoň o dovolené budou mít chvíli klidu.

"Takže.. Chcete abychom se vrátili?" vydechl Itachi a zadíval se na otce.

"Oba musíme jet zpátky a říkali jsme si, že vy byste tu mohli zůstat. Matka by se hned zítra vrátila" Vysvětloval otec situaci.

"No a v čem je tedy problém. Vždyť jde jen o jeden den... To se Sasukem zvládneme" Usmál se povzbudivě Itachi, ačkoliv se k tomu musel hodně přemáhat. Přece jenom, teď svou touhu krotil, kvůli rodičům, kteří tu s nimi byli, ale co bude dělat pak? Sám netušil.

"Vidíš, říkal jsem ti, že to tu přežijí" Usmál se otec na matku a vstal.

"Tak za hodinu vyrazíme" Zavelel nejstarší Uchiha a jak řekl, tak se taky stalo. Skoro na minutu přesně se auto rozjelo po příjezdové cestě a během okamžiku zmizelo v dálce.

..........

Itachi si v kuchyni připravil snídani v podobě míchaných vajíček s rohlíkem a přidal sklenici čerstvého pomerančového džusu. Zrovna si dával do úst asi páté sousto, když ho ze zadu přes židli objaly něčí ruce. Lekl se a zakuckal se, neboť sousto měl stále v puse. Málem by i prudce vstal, kdyby ho ty malé ručky nedržely.

"Lekl ses bráško?" Zeptal se dětský hlásek a ruce se spustily zpátky podél těla. Bůh ví jak, najednou seděl Sasuke na židli vedle Itachiho.

"Vůbec ne" Zavrtěl hlavou Itachi a otřel si džus z brady. Jak se totiž lekl, vyplivl skoro všechno, co měl v puse.

"Bráško.. Já tě mám prokouknutého..." Smálo se dítko, které už si zajalo Itachiho vidličku a začalo se ládovat jeho snídaní. Itachi jen nevěřícně kroutil hlavou a snažil se nevybuchnout smíchy.

"Kde je taťka a mamka?" Optal se Sasuke, když dojedl poslední sousto kradené snídaně.

"Na to bych úplně zapomněl. Před chvílí odjeli. Tátovi volali z práce, navíc babičce je nějak zle... Takže museli odjet domů. Matka by se měla zítra vrátit a otec až dojedná případ, který dostal na starost" Vysvětlil Itachi zběžně situaci a sklidil použité nádobí ze stolu. Dítko jen chápavě přikývlo jako by o nic nešlo.

"Tak co tedy podnikneme?" Vyšší z chlapců se opět posadil na židli vedle brášky. Ten měl na sobě stále jen kalhoty od pyžama a v ruce svíral méďu. Podíval se na bratra těma obrovskýma očima, v kterých mu zajiskřilo.

"Půjdeme na višně, zaplaveme si v jezeru, svezeme se na loďce a přecpeme se zmrzlinou" Výskalo dítko a smálo se. Itachi ho jen překvapeně pozoroval.

"Tak si skoč pro plavky a půjdeme, venku je stejně zase vedro... Voda bude snad teplá" Než to, ale stačil doříct Sasuke už na židli neseděl. Itachi se zasmál sám pro sebe a šel si vyčistit zuby. Po chvilce už se zase vracel do jejich společného pokoje, chytl kliku a otevřel dveře. Sakra! Jako by mu řvalo v hlavě, když před sebou spatřil nahého brášku, který si právě oblékal šortkové plavky.

"Itachi, zavážeš mi prosím tu šňůrku?" Optal se Sasuke, když už hodnou chvíli zápasil s tkaničkou v pase. Itachi stále stál mezi dveřmi, skoro nedýchal.

"Itachi" Zašeptal Sasuke a chytil brášku za ruku. Ten sebou jen prudce trhnul a překvapeně zamrkal.

"Zavážeš mi to?" Zopakoval Sasuke svojí otázku a Itachi jen mlčky přikývl. Sehnul se k jeho dětským bokům a pustil se do zavazování. Ne, ne, ne! Hlava mu skoro praskala. Stačilo Sasukeho povalit na zem, stáhnout z něj plavky a vzít si ho. Líbat jeho tělo, sát jeho bradavky, lízat jeho úd, udělat se do něj. Ne! Řvalo co si v něm, ale jeho rozkrok mluvil v přesném opaku.

"Počkej na mě v zahradě" Zavelel, prudce vstal a ztratil se v koupelně. Studená voda se rozprskla o jeho horké tváře. Kapičky pomalu stékaly níž a zanechávaly vlhká místečka na tričku.

"Do hajzlu" Polykal nadávky, když se převlékal do plavek. Netrvalo dlouho a i on se dostavil ven do zahrady. Celou cestu k jezeru koukal zamyšleně do země, bráška kolem něj poskakoval a něco si zpíval. Cesta, která obvykle trvá jen několik minut, se mu zdála nekonečná.

"Můžu do vody?" Z myšlenek ho vytrhnul hlad Sasukeho.

"Můžeš, ale nechoď daleko od břehu... Já si tu na chvíli sednu a pak přídu za tebou" Oznámil Itachi a díval se jak Sasuke leze do vody, pak se sám položil na dřevěné molo, aby se na něj občas mohl podívat. Lehl si, zavřel oči a tvář vystavil slunečním paprskům. Vzduch protínalo cákání vody, občasný smích a zpěv ptáků.




Sensitive pornograph

23. srpna 2011 v 10:15 | Christine |  Sensitive pornograph

Sensitive pornograph


1. Příběh Seiji a Sono

První příběh trvající přibližně sedmnáct minut je o dvaadvacetiletém kreslíři mangy, Seijim, kterého při pořizování fotek města osloví neznámý muž, který ho pozve do baru na skleničku. Seiji samo sebou přijme a dozví se, že neznámí se jmenuje Sono je kreslířem erotické mangy... Sono si postěžuje, že ho všichni berou jako ženu a to nejen díky jménu, ale i díky jeho zženštilému vzhledu (není to tak hrozné). Nakonec Sono přizná i svůj věk, je o deset let starčí než Seiji. Navíc se Sonovi povede mladíka opít a pak se spolu vyspí, jak jinak než, že náhodou. Po nějaké době, kterou spolu tráví se Seiji dozvídá, že Sono by šel do postele v podstatě s kýmkoliv. Sono mu to odkývá, ale pak padnou fráze jako "Ty jsi ten jediný a tebe prostě chci". No skončí to jak jinak než happy endem....


2. Příběh Ueno a Aki

Další část půlhodinky se týká studenta Uena a králíčka Akiho. No a nebylo by to ono, kdyby onen králíček nebyl tak trochu chlapeček. Ueno si přividělává jako "pet sister". Jednoho dne je povolán do bytu, kde by se měl starat o králíčka Akiho, který je prý děsně osamocený. Na místo dorazí a jaké je jeho překvapení, když zjistí, že Aki není králík, ale člověk mužského pohlaví a k tomu momentálně nahý a spoutaný v šatníku...*Nevím jak on, ale já byla totálně šokovaná... Já chlapa v šatníku nemám. Proč ne?!)

Ueno zjišťuje, že to udělal někdo, s kým se Aki zná. Každopádně Aki na nic nečeká a pouští se do akce. Vrhne se na Uena a vyzkouší spolu celkem dost zajímavých poloh. Po tom co si spolu užijí Aki pošle Uena pryč, s tím, že dotyčný co mu to udělal se brzy vrátí. Po odchodu Uena dotyčný opravdu přijde a Aki se s ním rozejde... No, taky to pěkně odnese.. Obvázaná hlavička, zlomená ručička a pár šrámů jako dárek. Poté se objeví Aki ve škole, kde se opět setkává s Uenem a vyříkávají si to...

No co bych k tomu řekla já? Mě se to líbilo. Viděla jsem to bez cenzury a i když jsem chvílemi byla rudá i na místech okolí utajených, tak se mi to líbilo. Jsou tam celkem dobré hlášky a děj prvního příběhu se dá. No ano nějaký ten děj tam je, ale co byste čekali od 30 minutového díla, do kterého se cpou dva příběhy?... Takže pokud máte rádi Yaoi, je to ta pravá volba ;)

Ke stažení ZDE!





Boku no Pico a Pico to Chiko

22. srpna 2011 v 19:52 | Christine |  Boku no Pico a Pico to Chiko

Boku no Pico a Pico to Chiko

Chňáááááááááááááááá *křičí na celý pokoj, otázkou je jestli z radosti nebo zděšení* - To za chvíli pochopíte...

A důvod toho povyku? Já bláhová momentální skoro zrzka shlédla anime Boku no Pico a Pico to Chiko. No shlédla je silné slovo. Chtěla jsem Vám sem napsat recenzi, ale to asi psychicky nezvládnu, navíc našla jsem jednu, která to vystihla abnormálně dokonale a nevím co ještě. Najdete ji ZDE!

A co bych k tomuto anime dodala já? Nejdříve jsem si myslela, že se studem propadnu, pak jsem se smála jak blázen no a pak následovala hodinka zvracení. Tedy, je možné, že si toto anime své příznivce najde, ale já jím pravděpodobně nebudu. Co je moc, to je moc. Zůstanu věrná slaďoučkejm řečičkám a chlapečkům, co jako chlapečci vypadají, ale s tím, že jim bude více, než bylo tomuhle škvrněti v tomhle chlípném anime.

Vážně doporučuji přečíst recenzi z výše uvedeného webu, neboť je delikátní a zcela výstižná. Já o tom skoro ani nedokážu psát.

Pro ty co si na to troufají, ke stažení ZDE!




Sen, jenž se stal skutečností? 3. Kapitola

21. srpna 2011 v 7:21 | Christine |  Sen, jenž se stal skutečností?

Sen, jenž se stal skutečností? 3. Kapitola


Na úvod: Nová kapitola, co dodat? Snad jen hezké počtení, i když.. Varuju řekla bych, že za moc nestojí, alespoň já s ní nejsem spokojená. A jedna podle mě celkem dobrá zpráva. Už se blížíme k prvnímu zlomu, který by měl nastat v průběhu 5 kapitoly :)


Chlapec s vlasy tmavšími než uhel, sedíc na lavičce, právě sledoval kachny cákající se v chladné vodě jezera. Pluly sem a zase tam, občas nechaly zmizet hlavu pod vodou, aby se jim vzápětí v zobáku objevila nějaká ta vodní havěť. Sasuke právě přemítal nad tím, že v brzké době určitě z jezera zmizí. Odletí za teplem neb se právě schylovalo k druhé polovině podzimu. Ranní vzduch právě protkl ledový vítr. Když se dotkl Sasukeho holé kůže na krku, připadalo mu, jako by se do ní zabodalo tisíce jehliček. Instinktivně si přitáhl límec bundy o kousek výš a schoval pod něj bradu. Slunci se právě podařilo prorazit si cestu hustou mlhou visící nad jezerem a jeden z paprsků se vábivě otřel o Sasukeho tvář. Hřál. Byl příjemně teplý oproti chladnému vzduchu, který okolo panoval. Černovlásek, jehož alabastrová pleť se ve svitu slunce třpytila lehce pozvedl hlavu a zadíval se na druhou stranu jezera. Oba břehy od sebe dělila vzdálenost asi sta metrů. Mladý chlapec vnímal každý záhyb břehu na druhé straně. Tráva tam byla o něco vyšší a dokonce i zelenější. Možná to bylo tím, že na druhou stranu jezera příliš lidí nechodilo. Cesta tam v podstatě nevedla. Jediná možnost jak se tam dostat byla stará lávka, které ale nikdo příliš nedůvěřoval. Proto Sasukeho překvapilo, když se všimnul obrysu postavy jdoucí po onom břehu. Nikdy se nevšiml, že by tam někdo chodil, snad jen neposedné děti, které to braly jako dětskou hru "kdo zdolá lávku". Dalším faktem bylo, že sem černovlásek příliš často nechodil většinu času trávil tak, že šel do školy, pak zase domů a zase do školy... Když se nad tím zamyslel, jeho život stál na každodenních nudných rutinách. Z myšlenek ho vytrhnul pohyb osoby, kterou před chvílí pozoroval. Nyní jak se zdálo, se ona postava napřahovala a vzápětí vzduchem něco prolétlo. Z nenadání se ze zastrčeného koutu něco vyřítilo. Sasuke zpozorněl a trochu se předklonil, doufajíc, že lépe uvidí. Jenže hřejivé sluneční paprsky mu to nedovolovaly. Už tak mu poskytovaly hřejivý dotek, lepší výhled by byl až příliš velká odměna. Světlo ho oslepovalo a celou scénu na druhém břehu ozařovalo tak, že Sasuke viděl jen temné obrysy. I z toho si dokázal domyslet, že jde nejspíš o muže a psa, který se kolem něj proháněl. Po několika minutách černoočko další pozorování vzdal, zvedl se z lavičky a mírně se protáhnul. Měl promrzlé tělo, přece jenom bylo chladno. Jeho tváře měly narůžovělý odstín a oči se mu v té zimě třpytily. Bezděčně zabořil bradu hlouběji pod límec bundy a vydal se po cestě, kterou lemovaly vysoké sakury zpátky domů. Teprve teď si uvědomil, proč se takhle brzo ráno, navíc v sobotu vydal zrovna k jezeru. Myšlenky mu zase začaly zmateně poletovat sem a tam, ale mladý Uchiha si zakázal se jimi zaobírat. Nuceně se soustředil na každý krok, který udělal. Na každý spadaný list, který míjel. Na každý zvuk, který se parkem nesl. Jen aby nemusel myslet na to, co ho tolik zraňovalo. Věděl, že dřív nebo později se k tomu bude zase muset vrátit, ale alespoň teď chtěl mít klid. Čistou mysl bez zatěžujících myšlenek. Dál si to kráčel téměř tichou ulicí. Vlasy mu cuchal vítr a jak to tak vypadalo, schylovalo se k dešti, protože i sluníčko, které ještě před chvílí bojovalo s mraky a mlhou svůj boj nakonec vzdalo a zmizelo, kdo ví kam.

..........

Stihl to. Přesně včas. Právě ve chvíli kdy se promrzlými prsty dotknul koule na dveřích, z oblohy se začaly snášet dešťové kapky. Dopadali jednotlivě na zem, na které se s tichým cáknutím roztříštily jako by byly ze skla. Sasuke je několik okamžiků pozoroval. Připomínaly mu slzy, které se mu včera kutálely po tvářích. Oba tyto úkazy si byly tolik podobné, dělila je snad jen jejich rozdílná chuť. Černovlásek odtrhnul oči od kaluží tvořících se na prochladlé zemi a tiše se vkradl do domu ve smyslu nenápadně proklouznout do svého pokoje. Jenže co mysl nechtěla, se přesně splnilo. Hned za dveřmi se totiž srazil s matkou. Nejdříve to vypadalo, že by mu něco ráda pověděla. Že by omluva? Ne to určitě ne. Ať to bylo cokoliv Sasuke se to nedozvěděl, protože matka si ho pouze prohlédla, a když zjistila, že je v pořádku šla se opět věnovat, některé své oblíbené činnosti od manikúry až k vybírání nových pleťových krémů v katalozích. Sasuke se za ní pár sekund díval, nakonec však vyběhl schody do podkroví, kde měl pokoj.

..........

Až do poledních hodin se chlapec s mléčnou pokožkou zdržoval ve svém pokoji. Neměl sebemenší chuť scházet dolů na oběd, proto byl nadšen, když na jeho dveře zaklepala hospodyně a donesla mu na podnosu voňavé kuře s bramborami a ovocný džus.

"Nesu Vám něco k jídlu" Pousmála se a položila tác na parapet u arkýřového okna, na kterém Sasuke seděl. Ten jí úsměv oplatil a kývl hlavou na náznak díku. Služebná se ale ani nepohnula a chlapce si zamyšleně prohlížela. Ten se ani nedivil. Tohle dělala kdykoliv zavítala do jeho pokoje. Vždycky věděla, že se něco děje. Byla snad jediná, kdo tušil co Sasuke prožívá.

"Zase jste se nepohodl s matkou? Nebo snad s otcem?..." Když to dořekla zavrtěla hlavou...

"S matkou.. Že?" Povytáhla obočí, ačkoliv jak se zdálo, byla si sama sebou jistá. Sasuke jen mlčky přikývl a uždíbl kousek jídla z talíře.

"Ona to nemyslí špatně..." Než stačila říct něco dalšího Sasuke jí náznakem ruky přerušil.


"Pokud jí chceš obhajovat, tak si ušetři slova..." Odsekl. Možná až příliš prudce. Sklopil provinile oči a zadíval se do země. Studoval podivnou strukturu koberce ležícího na podlaze.

"Kdyby si mě nechal domluvit, věděl bys, že já stojím na tvé straně. Ostatně jako vždycky" Hlesla dotyčná. Už se ani nenamáhala Sasukemu vykat. Byl to jen zvyk, který udržovala před jeho rodiči. Jinak si s oběma Uchihovic dětmi v soukromí tykala. Sasuke odtrhnul pohled od podlahy a zadíval se na ní. V očích se mu mísila omluva a slova díku, která nedokázal vyslovit. Služebná, jménem Lussy nebo alespoň tak jí říkal, se na něj vstřícně pousmála. Chvíli se na něj dívala, než obrátila pohled k oknu. Zadívala se na pochmurné počasí za ním. Na vichr shazující i ty poslední lístečky, které se marně snažily zůstat na svém místě. Dívala se, jak kapky prudce dopadají na zem a slévají se do kaluží. Pár okamžiků to trvalo, než se opět zvedla a zamířila ke dveřím. Po cestě se však zastavila u psacího stolu, nad kterým visela na bledé zdi nástěnka s fotkami. Zrakem přejížděla sem a tam a zase zpátky dokud se nepodívala na Sasukeho, který stále seděl u okna.

"Vynahradí ti to" Řekla jako by nic a už chtěla odejít. Zatavil jí, ale černovláskův překvapený výraz, který by se jako by ptal, jak to ví.


"Věř mi. Víš, že bych ti nelhala." Odvětila klidně a nyní už nadobro za klapotu podpatků dopadajících na podlahu zmizela z pokoje. Sasuke se za ní ještě úctyhodnou chvíli díval, pak se ale hladově pustil do jídla, které už mu na talíři pomalu stydlo.

..........

Černovlasý chlapec trávil celé sobotní odpoledne stejně jako dopoledne. S tím rozdílem, že to se táhlo ještě víc. Připadalo mu, že se čas zastavil, když se už po desáté zadíval na hodiny a ty ukazovaly skoro stejně jako, když se podíval poprvé. Přecházel po pokoji a zamyšleně střídal různé aktivity, které ho ale po velmi krátkém čase přestaly bavit. Od počítačových her až k zoufalému úklidu skříně s oblečením. Nakonec si vzpomněl na starou knihu, kterou schovával pod polštářem. Pár kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od postele a rukou zašátral, aby po chvíli nalezl předmět, který hledal. Byla to už nejméně pár desítek let stará knížka. Vázaná v hnědé kůži a s názvem vyraženým ve zlatavé barvě. Hrany měla lehce oprýskané a sem tam, nějaký přehnutý list. To jí, ale neubíralo na kráse, natož na vůni, která se nyní nesla pokojem. Vůně papíru mísící se s vůní inkoustu. Dostal ji od Itachiho. Nikdy mu neřekl kde jí vzal, ale daroval mu jí k pátým narozeninám. Byla to první věc, kterou si Sasuke dokázal přečíst sám. Nejprve s tím zápasil, ale nikdy to nevzdal a po pár týdnech se naučil říct i tolik ozdobné písmo, které ze začátku nedokázal rozluštit.

..........

Sasuke se nakonec uvelebil i s knihou na parapetu okna, které ho jako magnetem přitahovalo. Nevěděl proč, ale bylo to jeho nejoblíbenější místo. Rád sledoval zahradu a to jak si s ní měnící se počasí pohrává. Chvíli se této činnosti věnoval, dokud neotevřel knihu a hltavě se nezačetl do příběhu o mladém chlapci, který bojuje s překážkami života, aby získal tu, jenž miluje. Byla to sentimentální pohádka, ale psána tak, že by zaujala každého. Sasuke si bez přestání četl. Slovo za slovem. Větu za větou. List po listu obracel stránky, dokud se v pokoji nesetmělo natolik, že skoro neviděl na text. Zmateně odtrhnul oči od právě rozečteného odstavce a zapátral po blikajícím symbolu na hodinách.

"Půl dvanácté" Jak to dořekl, ústa se mu zvlnila v dlouhém zívnutí. Po delším přemýšlení nakonec uznal za vhodné jít se umýt a spát. Přece jenom ho zítra čekala tolik nechtěná oslava, po které vůbec netoužil. Oslava jeho narozenin. Oslava, kde budou všichni ti, které ani nezná. Jen ta jedna osoba, po které toužil, se nedostaví. Všechny tyhle myšlenky jako by odplavil proud vody, který na sebe nechal stékat. Stál pod sprchou a jeho alabastrovou pokožku rozmazlovala příjemně vlažná voda. Hrála si s každým milimetrem, s každým záhybem, výčnělkem... Slastně vydechl a nechal kapky oné tekutiny stékat v malých potůčkách z jeho havraně černých vlasů. Netrvalo to příliš dlouho a za pomoci kohoutku vypnul vodu. Své tělo schoulil do velké, měkké osušky a přešel do pokoje, kde se osušil a převlékl. Ještě si stihl vyčistit zuby, něž se uložil do pohodlné postele. Až ke krku přetáhl bavlněnou přikrývku a po pár sekundách si dokonce našel sobě příjemnou pozici, ve které se rozhodl usnout. Přísně si zakázal myslet na cokoliv, co by se mohlo odehrát zítra. I tak se tomu nevyhne, tak proč si znepříjemňovat i tu část dne, kde se může od všeho oprostit. Ještě naposledy přejel rukou po tištěném názvu knihy, než jí schoval tam, kde přebývala po celou tu dobu. Natáhl se k lampičce na nočním stolku a jedním pohybem zhasnul. V pokoji se rozprostřela tma. Jen svit hvězd neomaleně pronikal skrze tmavé závěsy. Sasuke se přetočil na bok a zavřel oči. Myšlenky, jako by se po dlouhé době konečně umoudřily a na nějaký čas zmizely. Černovlásek měl v hlavě úplně vymeteno a díky tomu propadl do hlubokého spánku.





Kuroshitsuji

19. srpna 2011 v 12:03 | Christine |  Kuroshitsuji

Děj

Kuroshitsuji (Kuro Shitsuji - Black Butler) je anime odehrávající se na konci devatenáctého století v Británii za dob vlády královny Viktorie, čili v době největšího rozkvětu této země za celou svou dosavadní existenci.

Ciel Phantomhive je dvanáctiletý hrabě, hlava mocné společnosti na výrobu hraček a v neposlední řadě také "Královnin hlídací pes", což je titul náležící někomu, kdo dokáže odstranit trn z oka Královně za každou cenu. Trnem lze nazvat jakákoliv situace či skutečnost, která se Královně nelíbí, ať už jde o vraždy nebo nevysvětlitelná zmizení.

"Kromě vzhledu a věku v rodném listě však na Cielovi není nic, co by se dalo ztotožnit s dvanáctiletým dítětem. Ciel je chladný, sarkastický, velice inteligentní a nelítostný chlapec s mentalitou dospělého člověka. Nebrečí, když je zraněn, jeho úsměvy bývají neveselé a radostný smích je pro něj zcela cizí pojem. Ne vždycky tomu tak ale bývalo.

Byly doby, kdy byl Ciel veselým, roztomilým synem mocného šlechtice hraběte Vincenta Phantomhiva a jeho ženy Lady Rachel. Žil v ideální bohaté rodině, již od raného dětství si hrával se svou snoubenkou Lady Elizabeth a veškerými nebezpečími, která se dotýkala jeho otce, jakožto "Královnina hlídacího psa", zůstával nedotknut."

To vše až do dne svých devátých narozenin, kdy někdo nechal jeho rodiče zabít, rodinné sídlo Phantomhivů bylo vypáleno do základů, a samotného Ciela odvlekli na podzemní setkání jedné z okultních sekt, kde byl brutálně mučen a ocejchován znamením nečistého šlechtice. Takto bylo s devítiletým Cielem nakládáno několik týdnů. Z veselého dítěte se stal jen chladný, tvrdý, předčasně dospělý Ciel, který na prahu vlastní smrti uzavřel kontrakt s démonem. Nabídl mu svou duši výměnou za jeho na smrt oddanou službu a pomoc, která měla trvat do té doby, než Ciel uskuteční svou pomstu na lidech, kteří ho odtrhli od jeho milovaných rodičů a nakládali s ním hůř než se zvířetem. A démon souhlasil.

"Samotný příběh začíná o tři roky později, když je mladému hraběti Phantomhivovi dvanáct let. Vypálené sídlo bylo znovu vystavěno, Ciel převzal otcovu službu "hlídacího psa" a v celém panství přibyla jedna velice důležitá postava, totiž nový butler."

Jmenuje se Sebastian Michaelis, a jedná se pravděpodobně o jediný žijící exemplář ideální lidské existence. Od skoro nesmrtelného sexy, přitažlivého těla až k neuvěřitelným schopnostem, rychlostí počínaje kuchařským uměním končeje. To je již zmíněný démon.

Na znamení vzájemného kontraktu přišel Ciel o zrak v pravém oku, na němž nyní nosí stejný symbol, jaký se skrývá pod bílou butlerskou rukavičkou na Sebastianově ruce. Díky tomuto symbolu je Sebastian svému pánovi naprosto oddaný. Pokud si Ciel něco přeje, Sebastian mu přání splní.

A tak nastává hon za pomstou a nejenom to...

Recenze

Není to tak dlouho, co jsem tohle 24 dílné anime shlédla a dalo by se říct, že jsem byla mile překvapená, neboť dokázalo potěšit všechny moje smysly. Anime je to totiž dost všestranné. Od temné viktoriánské doby až k shinigami se sekačkou nebo motorovkou. Viktoriánská doba Vás zaujme jak architekturou tak i oděvy co se tehdy nosily a když do toho přidáte sexy komorníka.. Co víc Vám chybí? Je pravda, že konec byl pro mě jak si.. Ani nevím, jak bych to řekla, příliš se mi nelíbil, ale celý děj jako takový byl zajímavý. Takže ať už Vás zajímá děj zaměřený na pomstu z morálního hlediska nebo se chcete pobavit a užít si pohled na sexy kousky, pak nezbývá než doporučit.

Úryvky

"Jste-li plní žalu, vzdorujte mu."

"Jste-li plní výčitek, hoďte je za hlavu."

"Láska je něco, co nemá tvar ani smysl..."

"Jsi sám, svým nepřítelem..."

"Klid změním ve vášeň, váhání v rozhodnutí a lásku v náhrobek."

Galerie obrázků- klik!


Video




School Love 9. kapitola

18. srpna 2011 v 10:42 | Christine |  School Love

School Love 9. Kapitola




Chvíli na své posteli jen tak mlčky posedával, ale nebyl by to Naruto, kdyby ho to za chvíli neomrzelo. Zamyšleně se posadil do tureckého sedu a hlavu si podepřel rukama, přičemž se pohledem zaměřil na Sasukeho. Ten ležel na zádech a tupě zíral do bílého stropu. Sem tam zívl, nohu podepřenou polštářem. Pár okamžiků trvalo, než si uvědomil, že na něj někdo upírá oči. Kdo jiný než Naruto to mohl být. Sám pro sebe se pousmál a pohled mu opětoval. Černé oči jako noc se střetnuly s těmi, jenž vládli modré obloze.


"Um.. Co je?" Hlesl Naruto a povytáhl obočí, aby své otázce dodal grády.


"Mě? Já nevím... ty na mě zíráš" Řekl naoko dotčeně černovlásek, ačkoliv byl strašně nadšený, že s ním Naruto zůstal a navíc se na něj dívá.


"Tak promiň.. Já jen.." Než to stačil doříct, černovlásek ho předběhl.


"Nudíš se co? Já teda jo.. a hrozně..." Ušklíbl se Sasuke a přetočil se na bok, aby na blonďáčka lépe viděl. Naruto jen přikývl na souhlas a během chvíle už stál na nohách a něco hledal v šuplíku. Sasuke ho zaujatě sledoval. Teda spíš jeho zadek. No ano... Přesně to právě sledoval, dokud Naruto nenašel to, co hledal.


"Mám to" Zvolal vítězně a zamával před černovláskem kartami na prší. Bez otálení se k němu posadil na postel. Sasuke jako by to tušil se začal skládat do úspornějšího vydání.

"Klasické prší?" Optal se Naruto a už rozdával.


.........


"Sedma.. Bereš dvě" Smál se nadšeně Naruto, když Sasuke už po třetí musel brát dvě karty navíc. Jak se zdálo prší mu moc nešlo. Spíš předváděl jak se umí pěkně vztekat, když mu něco nejde.


"Vím. Nemusíš mi to furt říkat baka.." Ušklíbl se černovlásek a sáhl po kartách, které už jako by se na něj nadšeně usmívaly a čekaly, až si je vezme.


"Stejně prohraješ" Sykl Sasuke, i když bylo jasné, že to asi logicky nehrozí. Narutovy zbývaly dvě karty a černovlásek jich měl v ruce asi deset. Naruto hodil na balíček uprostřed žaludovou osmu, Sasuke se dlouho rozmýšlel, ale nakonec hodil na vrh srdcového měniče se slovy: "Měním na kule"

Jakmile to dořekl Narutovy zajiskřilo v očích a vítězně poslal na balíček svojí konečnou kartu. Kulovou devítku.


"Ksó ... Určitě podvádíš... Máš karty v rukávu nebo na nich sedíš...

Dělej zvedni se" Vyhrknul Sasuke a tvářil se naoko naštvaně. Vzal polštář a mrsknul ho po blonďáčkovi, který jen tak tak uhnul. Jediné proč ho Sasuke nutil zvedat se, byl jeho zadek... Zadek.. Zadek.. Ani nevěděl kolikrát si to slovo za ty dvě hodiny, co tu spolu hráli přehrál v hlavě.


"Sasuke... si prostě levej... Prší ti nejde..." Smál se Naruto.


"Zato ty si tedy ten pravej..." Ušklíbl se černovlásek dotčeně...


"No já si nezmrzačil nohu" Opáčil posměšně blonďáček, ale to už po něm letěl další polštář.


"Hele ty hlavo blonďatá.. To kvůli tobě tam bylo mokro. A já ubožáček mám smůlu, že bydlím na pokoji s takovým pakem.. Můžeš za to ty, a proto se teď o mě musíš starat..." Řekl uštěpačně černovlásek.


"Fajn.. Udělám cokoliv, když mě teď porazíš v kartách" Smál se Naruto, který si byl svojí výhrou dost jistý. Přece jenom Sasukemu se za celou tu dobu nepodařilo vyhrát. Jenže každá karta se může obrátit a Sasuke najednou v ruce držel poslední kartu, stejně jako Naruto, který se pomalu začal klepat strachy.


"Si na tahu" Oval se Sasuke a Naruto si nešťastně lízl další kartu. Sasuke se na něj dlouze podíval jako by skenoval jeho karty, jenže šlo jen o to, aby to tak vypadalo. Jeho tvář propukla ve smích, když na balíček karet přihodil tu svojí. Poslední. V Narutovy hrklo a mrsknul karty stranou.


"Baka.. Já se zblázním. Celou dobu vyhrávám a teď.. Ne.." Naruto se hroutil, vstal z postele a prudce zavrtěl hlavou. Sasuke se stále smál a pobaveně ho pozoroval.


"Tak..až se zklidníš dohodneme se jakou odměnu dostanu" Smál se Uchiha. Naruto tam ještě chvíli dotčeně pochodoval, dokud se trochu nezklidnil a nesedl si zpátky na postel k Sasukemu.


"Jsem v klidu. Tak co po mě teda ty vyděrači chceš?" Optal se a Sasuke se na něj zadíval. Podrbal se na bradě, uhnul pohledem a nakonec se zase podíval na modroočka.

"Chci jen jednu věc" Řekl Sasuke už naprosto vážně. Naruto se zhrozil ještě víc.


"J-Jakou..?" Koktal modroočko.


"Chci.. chci abys mě políbil.. Tak jako jsem to kdysi udělal já" Hlesl Sasuke a zadíval se do země. Naruto na něj vykulil oči a ztěžka polkl. Celou dobu se mu kvůli tomu vyhýbal a teď? Má ho líbat? On jeho? Zděšením skoro nedýchal. Věděl, že tu nemá zůstávat, ale nechal se přemluvit a teď bude muset udělat, co po něm chce. Jasně, mohl by to odmítnout, ale slíbil to. Ještě pěknou chvíli tam modroočko seděl a mapoval Sasukeho, než se k němu odvážil natáhnout ruku. Chytil ho za bradu a donutil ho, aby se mu podíval do očí. Pak se k němu naklonil a na rty mu vtiskl letmý polibek. Už se chystal odtáhnout, když toho Sasuke využil a přitiskl se k němu. Jejich letmý dotyk rtů se rázem proměnil v dravou výměnu slin a tvrdý boj jazyků. Narutův mozek jako by vypověděl službu a jeho tělo chtělo jen jediné. Dotýkat se toho černovlasého chlapce, který mu dělal chaos nejen v hlavě, ale i v srdci.





Dětská nevinnost 1. Kapitola

17. srpna 2011 v 21:54 | Christine |  Dětská nevinnost


Chlapec s dlouhými vlasy havraní barvy svázanými do volného ohonu, právě vystupoval z auta. Uvolněným krokem onen dopravní prostředek obešel, aby vzápětí otevřel dveře. Ze zadního sedadla na něj upíral své černé oči chlapec, jak se zdálo o pár let mladší. Starší Uchiha se k němu natáhl a plynulým tahem mu uvolnil bezpečnostní pás, přitom se letmo dotkl jeho stehna. Tělem mu projelo vzrušení jako by dostal ránu elektrickým proudem. Sám se toho pocitu lekl a prudce sebou trhnul. Hlavou, přitom nešikovném pohybu narazil do střechy auta a uhodil se. Spolknul sprostou nadávku, která se mu drala do úst a promnul si místo postižené bolestí. Úšklebek z tváře mu zmizel ve chvíli, kdy uviděl pobavený výraz svého o šest let mladšího bratra. Smál se. Oči měl zúžené do malých štěrbin, za to jeho rty se vlnily v přívalech smíchu jako vlny rozrážející se o skálu. Z úst mu vykukovaly drobné bílé zoubky a na nose se mu tvořila drobná vráska. Itachi úplně zapomněl na bolest, kterou ještě před okamžikem cítil a soustředil se jen na tělo před ním. Němě na něj zíral. Ani si tu skutečnost pořádně neuvědomoval. Viděl před sebou to nevinné dětské tělíčko, které ho posledních pár týdnů dovádělo k šílenství. A to, že ho to tolik dovádí k šílenství, v něm probouzelo ještě větší šílenství. Připadal si jako šílenec. Prudce zatřepal hlavou. Tolik "šíleností" pohromadě se nedalo vydržet. Sotva přijeli na chatu a on už litoval, že souhlasil, že pojede taky. Nevydrží se dva týdny v kuse dívat na to malé bezbranné tělíčko, které by si nejraději vzal, roztáhl mu nohy a ukojil pocit touhy, který v něm vyvolávalo. Nenáviděl se za to. Za to, že takhle smýšlí o těle svého bratra. Bylo mu ze sebe samého na zvracení.


.......


Itachiho z myšlenek vytrhl hlas jeho otce, který společně s matkou vystupoval z auta.


"Itachi vezmi z kufru nějaké tašky a odnes je do chaty" Řekl otec a hodil po něm klíče od dřevěného stavení, které se na pozemku rozprostíralo. Obklopovala jej velká zahrada, která byla momentálně lehce zarostlá trávou, což jí ale neubíralo na kráse. Co oko dohlédlo, se tyčily do výšky ovocné stromy od jabloní až k blumám. Uprostřed zel bazén, nyní zakrytý černou plachtou. Za plaňkovým plotem na bílo natřeným se táhla cesta vedoucí k jezeru, na kterém se pohupovala menší dřevěná loďka.


.......


Starší syn plynulým tahem chytl klíče do své pravačky a už se natahoval do kufru pro černé tašky s oblečením a dalšími nezbytnostmi. Jednu si přehodil přes rameno a další vzal do ruky. Zamířil k dřevěné chatě, vystoupal po schodech až ke dveřím a rukou v které svíral klíče, odemkl. Se zaskřípáním otevřel dveře. Do potemnělého pokoje se dostala trocha slunečního svitu, neboť špinavá okna to nedovolovala.


"To zase bude práce" Povzdechl si a vešel dovnitř. Nábytek byl jako vždy na svém místě, jen ho pokrývala silná vrstva prachu, která se tam za ten rok usadila. Tašky položil vedle kuchyňského stolu a protáhl se. Po tříhodinové cestě byl celý polámaný. Přešel k oknu a otevřel ho dokořán, aby z místnosti vyhnal zatuchlý pach. Do chaty mezitím vešel i otec s matkou, kteří donesli zbytek tašek. Za nimi cupital černovlasý devítiletý chlapec. Na svůj věk byl až příliš zranitelný. Alespoň to si myslel Itachi, když ho zahlédl. Ti dva spolu vždycky vycházeli. Itachi věděl, že jako mladšího brášku ho musí chránit. Rád si s ním hrál, vymýšleli spolu různé hry nebo si četli dobrodružné knížky, o kterých pak nadšeně diskutovali. Jenže před pár týdny, možná měsíci, už ani nevěděl jak je to dlouho, se to změnilo. Kdykoliv byl se svým bratrem, cítil, jak v něm narůstá vzrušení. Přál si s ním zase bezstarostně hrát, ale to nebylo možné. Nemohl s ním ani mluvit, natož aby se ho třeba jen letmo dotýkal.


.......


Itachi se přistihl, že na bratra zase zírá. Párkrát prudce zamrkal, aby se probral, poté zvedl ze země tašky a i s nimi se vydal do pokoje. Společného pokoje, který po celé dva týdny bude obývat se svým mladším bratrem. Došel mlčky do pokoje, Sasukeho tašku položil na jeho postel a svojí pohodil na zem. Sklonil se a začal si vyndávat oblečení, hygienické pomůcky, ipod, nějaké knihy a pár sáčků lékořice na které hříšně ulítával. To vše si během pár minut jak bylo, jeho zvykem uklidil do skříní a poliček, aby se vzápětí vrátil do místnosti, která sloužila jako obývací pokoj a byla propojená s menší kuchyní. Matka právě otírala prach ze stolu, stojícího uprostřed místnosti a otec připojoval plynový sporák, aby si na něm mohli připravit něco k večeři. Itachi skenoval každou píď pokoje, než si uvědomil, že nevidí brášku.


"Kde je?" Optal se s pohledem, který stále prozkoumával místnost.


"Kdo?" Otázal se vzápětí otec a podíval se na syna.


"Sasuke.. Kde je?" Promluvil Itachi.


"Jak kde je? Vždyť šel s tebou do pokoje.." Odpověděl klidně jeho otec, ale Itachi znejistil. Sám nejlépe věděl, že s ním v pokoji nebyl. Proto neváhal a rychlým krokem zamířil ven do zahrady. Rozhlédl se, ale když ho ani tady neviděl, vydal se k jezeru. Už z dálky zaregistroval postavu, která seděla na okraji mola a nakláněla se k vodě. Nakláněla se?


"Sasuke" Vykřikl Itachi a jeho rychlé tempo se změnilo v ještě rychlejší. Během okamžiku doběhl k molu a prudkým tahem strhnul Sasukeho od okraje. Nechtěně to udělal tak vehementně, že ho přišpendlil svým tělem k dřevěné podestě. Mladý chlapec na něj vyjukaně zíral a nezmohl se ani na slovo.

"Co tě to sakra napadlo, chodit sem sám a ještě tu provádět takový pitomosti!" Nebyla to otázka. Byla to výčitka a Sasukemu se přitom do očí nahrnuly slzy. Nemyslel si, že dělá něco špatného. Proč by. Chodil sem pokaždé, když byli na chatě a nikdo mu to nezazlíval, až teď. A zrovna ten, od kterého to čekal nejméně.

.......

Itachi se na něj překvapeně zadíval. Nečekal, že se jeho věčně usměvavý bráška rozbrečí. Asi to přehnal, ale teď bylo pozdě.


"Sasuke.. Promiň" Zašeptal, stále nad ním obkročmo seděl, podepíraje se, aby na něj nedopadl celou svojí vahou. Najednou si uvědomoval celou situaci. Seděl tu na svém mladším bráškovi, tolik si přál, aby ho mohl před vším chránit a přitom tou největší hrozbou pro něj byl on sám. Kdyby cokoliv udělal, ublížil by jemu, rodině a i sám sobě. Nejspíš by ho ztratil. Už by s ním nepromluvil. Bohužel i přesto všechno se nedokázal ovládnout. Sehnul svojí hlavu blíže k mladšímu chlapci a rty se lehce otřel o jeho žhnoucí slzami zmáčené tváře. Přivřel oči a slíbával z nich ty slané kapičky, stékající Sasukemu až na krk. Ten jen vyděšeně koulel očima, jako malé štěně, co poprvé vidí svět okolo sebe.


.......


"Itachi" Vyhrklo do ticha dítě pod ním. Ten naposledy nechal své rty ochutnat tvář svého mladšího bratra, než se se od něj odtáhl. Tvář mu halil provinilý výraz. Opatrně se ze Sasukeho svezl a posadil se vedle něj. Oba mlčeli. To ticho bylo jako pohyblivý písek, který Vás požírá zaživa. Pár okamžiků na to se starší Uchiha postavil na nohy a měl se k odchodu, ale ještě předtím se zastavil jen pár kroků od Sasukeho, který na něj ještě stále překvapeně hleděl.


"Promiň" Ta slova protnula to tíživé ticho, které se nad jezerem usadilo.


"Promiň mi to Sasuke... Promiň... Já... nedokázal jsem se ovládnout, nevím, co to do mě vjelo..." Začal Itachi rozklepaně vysvětlovat důvod toho, co udělal, ale nedokázal se Sasukemu podívat do očí.


"Budeš mě teď nenávidět?..." Asi to byla otázka, ale Sasuke se stále nebyl schopen donutit promluvit. Mlčel. Letní vánek sušil jeho tváře smáčené slzami, které se mísily se slinami jeho bratra. Neodpověděl, jen se díval, jak se jeho starší bratr pomalu vzdaluje. Seděl na molu a snažil se zklidnit neforemné pocity bez tvaru, které vněm hrubě vířily. Co to bylo? Co se tu teď stalo? Itachi..Já, my dva?.. Proč to udělal? Bráška mě...? Ať už se stalo cokoliv Sasuke věděl, že by ho nikdy nenávidět nedokázal. Byl to jeho bratr, ten, jehož celou dobu obdivoval. Miloval ho. A na tom se nic nezmění, i kdyby se to co se tu stalo, mělo opakovat. Navíc. Když nad tím Sasuke přemýšlel s odstupem, Itachi neudělal nic, čím by ho ranil. Naopak. To co udělal, bylo vlastně celkem příjemné. Nebolelo to. Jen to lechtalo, jako by šlo o nějakou hru. S touto myšlenkou se Sasuke navečer vracel do chaty, potom co ho otec zavolal k večeři.


"Tak co kluci jak jste se měli první den na chatě?" Optala se matka, když si sedali ke stolu. Skoro celé odpoledne je neviděla. Oba rodiče se věnovali úklidu chaty a domýšleli si, že chlapci jsou spolu. Itachi se při té otázce zadíval na Sasukeho. Ten nejdříve přemítal, že to poví, vlastně nechápal, že by na tom mělo být něco špatného, ale nakonec zalhal.


"Bezva... Byli jsme s Itachim u jezera, házeli jsme žabky, byli se projet na loďce..." Zasmál se bezstarostně Sasuke a nabral na vidličku trochu rýže. Itachiho výraz trochu povolil. Divil se, že to bráška rovnou nevyklopil. Že by to chápal? Že by už nebyl to malé dítě? Uvažoval Itachi a vidličkou se dloubal v jídle. Po večeři se oba chlapci odebrali do svého pokoje. Itachi ze sebe stáhl oblečení a jen v trenkách se uvelebil na posteli. Sasuke se také pomalu svlékl, oblečení nechal válet na zemi a pomalu na sebe začal natahovat pyžamo světle modré barvy. Léto bylo v plném proudu, teploty dosahovaly třiceti stupňů, slunce sálalo ještě v půl desáté večer, takže nebylo divu, že si mladší Uchiha po chvíli sundal tričko a ležel v posteli jen v kalhotách. Itachi ho chvíli hladově sledoval, nakonec se však stočil na bok zády k bráškovi, který několik sekund na to zhasnul lampičku a zavřel své temně černé oči.


"Dobrou noc Itachi" Šeptnul do tmy a ticha mladší z chlapců a zívl. Jen ta slova v Itachim vyvolala vlnu vzrušení. Ten hlas. Tak klidný a vyrovnaný. Ještě stále nepoznamenaný světem okolo. Tak bezstarostný a dětský a on se ho dnes pokusil zničit. To se už nikdy nesmí stát.


"Tobě taky" Ozvalo se tlumeně z úst staršího Uchihy.




D.N. - prolog

17. srpna 2011 v 21:43 | Christine |  Dětská nevinnost


Pár: Itachi/Sasuke
Počet kapitol: ? (max. 3)
Varování: Charakter a vlastnosti postav se v některých případech liší...


Co se stane, když se Itachi zamiluje do svého o šest let mladšího bratra? Když ho poprvé políbí a jeho tělem projede pocit, jako by ztratil všechno na světě... A co Sasuke? Malý chlapec, který teprve začíná poznávat to, jaký svět opravdu je... Je to ještě dítě, co o tom nemá ponětí? Nebo to bude nakonec on, který bude chtít víc?

Zakázaná láska (Itachi/Sasuke)

16. srpna 2011 v 10:33 | Christine |  Povídky Naruto Yaoi - Jednorázovky

Pár: Itachi/Sasuke
Ani nevím jestli je vhodné to řadit mezi povídky. Je to spíš popis "obrazu", který se mi vybavil v mysli...


Vzduchem se nesla ozvěna, jak kostelní hodiny odbíjely osmou večerní. Byl pozdní podzim, skoro se schylovalo k zimě. Obloha i přesto byla jasná a slunce se právě přehupovalo za horizont. Vzduch, ale protínal studený vítr, sobecky vrážející do všeho, co se mu připletlo do cesty. Nebezpečně fičel, jako by chtěl varovat každého, kdo by se mu odvážil postavit. Troufale shazoval poslední listí ze stromů, které se pak spirálovitě snášelo k zemi, kde se usadilo mezi ostatní listy, které tam již pár dní odpočívaly. Klapot hodin pomalu utichl. Teď se na rozlehlé louce obklopené vysokými stromy mísil jen hukot větru, svištění kunaí a rychlé oddechování dvou chlapů. Stáli naproti sobě, oba v ruce svírali kunai. Byli tolik podobní a přesto tolik rozdílní. Vyšší z nich měl na tváři vrásku táhnoucí těsně pod očima. Měl delší havraní vlasy stažené do ohonu. Temné oči a štíhlou postavu. Druhý chlapec na první pohled mladší z nich měl stejné oči, avšak jeho vlasy byly kratší a na temeni hlavy lehce odstávaly. Tvář mu nehyzdila žádná jizva ani vráska. Měl sametově alabastrovou pleť a byl ještě drobnější než jeho protivník.

Vzduchem znenadání prolétla kunai, která by bývala zasáhla vyššího z chlapců, kdyby neměl tak dobré smysly a nestihl včas uskočit. Dopadl zpátky na zem, opíral se o ní rukou a do očí se mu vkradlo pár volných pramínků vlasů.


"Sasuke" Jeho hlas protnul již tolik stereotypní zvuk, který se krajinou rozprostíral. Jeden by řekl, že to starší z Uchihů pronesl bez jakéhokoliv tónu, ale oslovenému došlo, že se zatím skrývá překvapení smísené s dotčením.


"Měl bys dávat větší pozor nebo tě porazí mladší bráška." Zasmál se mladší Uchiha a v očích se mu zajiskřilo. Najednou sebou prudce trhnul a provedl úskok doprava. Těsně kolem hlavy mu proletěla kunai vržená Itachim, starším bratrem. Ztěžka vydechl a zalapal po dechu. Byl trochu vyděšený, ale tělem se mu rozlévaly vlny adrenalinu. Někdo by si mohl myslet, že muži stojící proti sobě se nenávidí, že bojují na život a na smrt, že touží jen po tom jeden druhého porazit. Ale ten kdo by je pozoroval delší dobu, by zjistil, že jejich pohyby jsou naprosto propočítané tak, aby ten druhý měl možnost se jim vyhnout. Každá kunai, každý shuriken, který prosvištěl vzduchem, měl už dopředu předepsané místo dopadu. Vždy se o kousek vyhnul protivníkovi, na kterého byl hozen.

Sasuke uznale pokýval hlavou a postavil se přímo Itachimu. Během okamžiku se ocitl vedle něj a podnikl proti němu výpad pravačkou. Itachi, ale bez sebemenší námahy uhnul, sklonil se a podkopl mladšímu Uchihovi nohy. Ten zavrávoral a s drobným heknutím dopadl na tvrdou zem, kterou, ale pokrývala po kotníky sahající tráva, která dopad trochu zmírnila. Než se stačil zorientovat, Itachi si na něj obkročmo sedl. Každý by si teď pomyslel, že po tom všem co se celý podvečer na louce odehrávalo, ho starší bratr přinejmenším udeří. Jenže to se nestalo. Jeho ruka se sice pohnula kupředu. Dokonce zamířila k obličeji Sasukeho. Jenže když byla jen pár milimetrů od tváře, zpomalila. Jeho prsty se jemně dotkly tváře mladšího bratra. Ukazováček pravé ruky si pomalu prorážel cestu od spánku až ke rtům, po kterých zlehka přejel. Itachi si Sasukeho prohlížel, sledoval každé místo, kterého se jeho prsty dotkly. Nakonec se k Sasukemu bezděčně sklonil a svými rty se otřel o ty jeho. Býval by donutil mladšího brášku spolupracovat, kdyby ho včas nepřerušil. Jemně se vzepřel o jeho hruď a zadíval se mu do očí.


"Itachi... Jsme daleko od vesnice, ale stejně jsme tu uprostřed louky příliš na očích." Vydechl mladší Uchiha, přesto ale Itachiho skenoval toužebným pohledem. Itachi se rozhlédl, už chtěl odporovat, když mu došlo, že mladší bráška má pravdu. Pomalu se k němu sklonil a zašeptal mu do ucha "Dobře..Budeme pokračovat támhle" Hlavou kývl ke stromu tyčícímu se na kraji louky, ale ještě před tím Sasukemu skousnul ušní lalůček. Tomu se z úst vydralo potlačované zasténání. Popravdě vůbec nevěděl co mu Itachi říkal. Natolik ho ta malá nezbednost vzrušila. Oba chlapci tedy vstali, posbírali si své věci a ruku v ruce, jako by o nic nešlo, se vydali k vysoké již napůl opadané sakuře. Itachi k ní došel o pouhý krok rychleji, posadil se a zády se o ní opřel, aniž by Sasukeho varoval strhl si ho k sobě na klín. Mladší Uchiha seděl zády k Itachimu, ruce opřené o jeho nohy, stejně tak jako se opíral trupem o jeho hruď. Starší z bratrů bezmyšlenkovitě přejížděl tomu mladšímu po hrudi. Zezadu ho objímal. Občas sjel rukou níž, aby mohl pohladit tu Sasukeho. Po chvíli si Sasuke přitáhl dlaň staršího bratra a vzal jí do té své. Pár okamžiků si jí prohlížel, dokud si nepropletl prsty s jeho. Itachi se k Sasukemu bezděčně přivinul a rty začal ochutnávat jemnou kůži na jeho krku. Byla lehce slaná, od toho jak se oba chlapci zpotili, když spolu trénovali. To ale Itachiho nemohlo odradit. Dál mapoval šíji mladšího bratra a zasypával jí polibky, které připomínaly dotek motýlích křídel. Sasuke zamyšleně sledoval jejich spojené dlaně a druhou rukou přejížděl Itachimu po noze. Když se ani po nějaké chvíle nedostavilo ze Sasukeho úst žádné zasténání, kterým by oceňoval snahu staršího Uchihy, přestal. Volnou rukou, kterou doteď doprovázel polibky, kterými zasypával Sasukeho zadní stranu krku, ho objal. Pevně. Starostlivě. Jako by ho chtěl už navždycky chránit.


"Přemýšlíš nad tím?" Optal se a opřel se bradou o Sasukeho rameno. Ten jen mlčky přikývl. Ještě hodnou chvilku nenarušovalo ticho nic jiného než dech dvou chlapců. Dokud mladší z Uchihů nepromluvil.


"Nikdy nás nepochopí že? Nikdy nepochopí, co k sobě cítíme?" Vydechl tónem plným zoufalství. Itachi mlčel. Až po pár okamžicích hlesl.


"Nepochopí. Za to, co k sobě cítíme, by nás odsoudili a zavrhli."


"Co je na naší lásce tak jiného? Cítíme k sobě to co jiní zamilovaní lidé. Tak proč?" Sykl Sasuke. Prudce zamrkal. Ať chtěl nebo ne, do očí se mu draly slzy.


"Sasuke... Pár jiných "věcí" tu je. Dost podstatných věcí, které nám zrovna do karet nehrají. Víš, že když by se to dozvěděli, pokusili by se nás rozdělit. Dostat nás od sebe. A to nedovolím. Radši svou lásku budu tajit, než o ní přijít." Když tyto slova Itachi vyřkl, Sasuke už se pláči nebránil. Po tváři se mu rozkutálely slané kapky, které jako vodopád dopadaly na jeho hruď, která se mu trhavým pohybem začala zvedat a opět klesat.


"Víš, že tě budu vždycky milovat" Zašeptal mu Itachi do ucha. Poté volnou rukou uchopil jeho bradu a natočil si ho tak, aby si od něj mohl ukrást jeden z nespočetně polibků. Jemně se třel o jeho rty, dokud mu Sasuke neodemkl svá ústa a tím mu dovolil prozkoumat každičkou skulinku. Jejich jazyky nebojovaly. Hrály si. Třely se o sebe, hladily se...


"Já tě taky... Miluju tě..." Vydechl mladší Uchiha do úst toho staršího, když se kousek odtáhl, aby nabral dech. Poté se opět vrátil do té tolik vášnivé činnosti. Ještě úctyhodnou chvíli si chlapci užívali vzájemné doteky, dokud se na obloze neobjevily hvězdy a vzduch se neochladil natolik, že je donutil zvednout se ze země. Ruku v ruce kráčeli zpátky do vesnice. Nikdo je nemohl vidět, byla tma. A i kdyby... Vymluvili by se... Těsně před bránou však jejich sevření povolilo, až se jejich dlaně nakonec od sebe odpoutaly úplně. Však stále blízko sebe došli až do sídla Uchihů. Malým, skoro nepozorovatelným polibkem zapečetili svoje rozloučení, po němž se vydal každý do svého pokoje.


"Nikdy nedovolím, aby mi tě vzali. I kdyby nás to mělo stát život" Šeptl Itachi do ticha, když se ukládal ke spánku. Sasukemu hlavou prolétla tatáž myšlenka. Po níž zavřel oči a oddal se říši snů, vzpomínaje na dnešní "trénink".