Milovala jsem

19. února 2015 v 18:15 | Christine |  Články na blogu
Milovala jsem. Milovala jsem celým svým srdcem, celý svým tělem, každým pórem, kořínkem vlasu i jeho konečkem. Milovala jsem ten pocit, že tě smím milovat, že patříš mně. Byla jsi první osoba, co se mi vloupala do života, obtočila se kolem něj a zároveň ho hladově pohltila. Poprvé jsem okusila jaké to je cítit poletující motýlky v podbříšku. Pak to ale skončilo. Prý moje žárlivost. Dala si mi šanci, já se změnila, ale už bylo pozdě a tvoje slova "Nebudu ti říkat miluji tě, když tě nemiluji." mě poslala na dno. Dávala jsem si to za vinu a občas doteď dávám, ale když vidím jaká skutečně jsi, když už nemám na očích ty růžové brýle, když vidím, jak si mě využila říkám si jen, že boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě. Stejně tak, jako i já se dočkám své odplaty za to, co se stalo teď.

Byla jsem na dně, trápila jsem se, ale jen chvíli. Přišla totiž ona, světlo mého života, které mě tmou provázelo skoro rok. Často jsme se hádaly, procházely jsme spoustou problémů, trápily jsme se, ale milovaly jsme se a to bylo to hlavní. Pamatuju si jak jsme se v létě poprvé milovaly, pamatuju kolikrát jsme se praštily o strop v penzionu, pamatuju na jezení pizzy v posteli, sledování porna, které jsme dabovaly a umíraly jsme u toho smíchy.
Ale taky si vzpomínám na listopad. Náš první "velký" rozchod. Možná jsem to tenkrát začala já, ale nakonec si to byla ty, kdo chtěl konec. Musela jsem souhlasit, nemůžete nutit někoho, kdo nechce, aby pokračoval. A tak jsme se rozešly. Takhle jsem si svoje narozeniny nepředstavovala, rudé čmouchy na zápěstí, porušený slib, že už to neudělám. Za tři dny jsi mi psala, prosila mě, ať ti odpustím, že to byla chyba. Váhala jsem, ale nakonec jsme byly opět spolu. Přečkávaly jsme ty měsíce, co jsme se nemohly vidět.
Konečně přišel leden a my se mohli sejít, vystoupila jsem z autobusu a čekala na tebe, měla si zpoždění. Pak jsem tě uviděla, v tu chvíli mi to nedošlo, ale teď už vím, že už tehdy to bylo jinak. Srdce mi netlouklo splašením a nedočkavostí. Celý víkend jsme spolu skoro nepromluvily, trápily jsme se, každá uzavřená sama do sebe a vše jsme řešily, až když jsem nastoupila do autobusu a jela domů. Už tehdy jsme udělaly obrovskou chybu. Na nějakou dobu to přešlo, ale pak přišla velká hádka kvůli rpg, hrála jsem s jinými, lhala ti.
Ano, přijala jsem svou vinu, omluvila jsem se ti, všechny opustila, ty už si mi ale nevěřila. A už tehdy jsem to asi začala vzdávat. A když vím, že ty sama si mi lhala, že si přede mnou pomlouvala lidi, s kterými si se bavila~ Vždycky jsem pro tebe chtěla být nejlepší, ale teď už jsem nebyla a nešlo to snášet to, jak jsme se k sobě chovaly.
A tak jsem se rozhodla, že si musíme dát pauzu, nebo se rozejdeme. Nechtěla si, ale nakonec si přeci jen souhlasila, jenže to nešlo. Tak moc jsme se všechno snažily zachránit, až jsme i to poslední co bylo, zničily. S každou další hádkou jsme to zakopávaly hlouběji a hlouběji pod zem. Teď když si uvědomuji, co píšu, hádaly jsme se vždycky kvůli takovým hloupostem, ani jedna jsme nevěděly, co chceme, při každém hádce jsme se urážely a ponižovaly. Je tohle láska? Netuším...
Je to chvíle co jsem řekla, že je konec. Je to chvíle co jsem řekla, že je konec nejen mezi námi, ale i naším BaekYeol. A ty si odešla a já teď sbírám odvahu, abych opustila i to poslední co nás spojovalo.
Sedmnáctého března bychom spolu byli rok. Pro někoho chvíle, pro někoho věčnost. Pro mě čas kdy jsem byla nejšťastnější a přitom nejvíc trpěla. Ale jsem za ten čas vděčná, za všechno co bylo. Možná kdyby nás nedělilo víc jak pět set kilometrů, vše by bylo jinak. Kdo ví. Milovala jsem tě...
... a část mně tě vždycky milovat bude.

Pouhý výkřik do tmy. Jak rychle jsme se rozešli, tak rychle jsme se k sobě vrátili. Ale nemělo to dlouhého trvání. Přečkali jsme rok, přečkali jsme i další měsíce, ale druhý květen nám byl osudovým datem. Pojďme být kamarádky, dejme si pauzu a nakonec už ses neozvala. Byla jsem to já kdo ti psal, věděla jsem, že se ti jen vnucuji a tvoje slova, že si přeci nemusíme psát každý den mě v tom utvrdila. A tak jsme to ukončili úplně. Odebrat z přátel, přestat sledovat na instagramu... Každá jsme šli svou cestou, vrátila ses ke svým bývalým kamarádům, někoho sis našla, já udělala totéž. Jediné co nás spojuje, je to hloupé rpg, kde tě občas zahlédnu. A přesto není dne, kdy bych na tebe nemyslela. Nelituji jediné chvíle co jsme byli spolu, jediné co mě mrzí je fakt, že mě teď nenávidíš. Ale dalo se to čekat, tak se vše snáší přeci lépe a hlavně když se opět pohybuješ mezi starými "přáteli", kpop tě nezajímá a rpg nebaví (Obě víme, že je to lež.)~ Říkám si jestli se vůbec pozdravíme, až se někdy potkáme, jestli se někdy povzneseme nad situaci a budeme zas přáteli... Kdo ví. Milovala jsem tě.
 

Neštěstí nechodí nikdy samo (Baek/Yeol)

30. září 2014 v 14:59 | Christine |  Povídky EXO - jednorázovky



Smrt chodí potichu, našlapuje po špičkách, plíží se temnotou až ke své oběti. Sevře jí v objetí a s hladovým pohledem v očích sleduje, jak z nebožáka odchází život.


A já musel sledovat, jak mi odcházíš Ty. Viděl jsem, jak ti vyhasínají oči, jak ta jiskra co v nich vždycky byla, pomalu uhasíná. A nemohl jsem udělat vůbec nic. Bezpečnostní pás se mi zařezával do krku, v pozadí jsem slyšel pláč naší maličké dcery a před očima jsem měl tebe. Stačilo zbavit se pásu, pomoc ti. Ale nešlo to. Křičel jsem, pokoušel jsem se odepnout ho, ale marně. S mým křikem pomalu ustával i pláč naší maličké. Měl to být konec, náš konec uprostřed listopadové noci, kdy se z nebe snášely sněhové vločky, a měsíční svit ozařoval namrzlou silnici.


Tak proč jsem se probudil v jiném pokoji než obvykle? Proč jsem se vůbec probudil? A proč jste tu vy nebyli?

Seděl jsem na pohovce, po spánku mi stékaly kapičky studeného potu, po tvářích slané slzy. Tělo se nekontrolovatelně chvělo, tak jako každé ráno za poslední dva roky. Dva roky~ Nevím, jestli to byla celá věčnost nebo jen mrknutí oka. Ani po dvou letech jsem si neodpustil. Kdybych si tenkrát nedal skleničku s přáteli, nemusela Maya řídit. Kdybych se víc snažil, možná bych ten pás dokázal odepnout. Kdybych... Možná... Jenže ta noc nejde vrátit, nezměním, co se stalo i kdybych si to z celého srdce přál. Nevrátím život ani své ženě ani naší maličké dceři. Ponesu svůj trest, budu dál žít bez nich a trpět tou největší bolestí, že je už nikdy neuvidím, že je už nikdy neobejmu.


Osprchoval jsem se, dal si šálek kávy, abych se probral, popadl jsem svou tašku a vydal se na cestu do školy. Byl jsem učitelem matematiky a hudební výchovy. Zvláštní kombinace, ale na každém z těchto předmětů jsem něco miloval. Ale od toho dne jsem hudebku odmítl vyučovat, až příliš mi připomínala jí. Byla jako anděl, když seděla u klavíru a její prsty se ladně dotýkaly kláves. Pousmál jsem si nad tou vzpomínkou, ale zároveň mě bodla u srdce.


Vešel jsem do třídy plné studentů a oplatil jim pozdrav. Dnes jsme měli probírat logaritmy, ale brzy mi došlo, že na to aby to chápali studenti, bych musel být dneska v lepším rozpoložení, a proto jsem jim zadal samostatnou práci a děkoval bohu, když jsem konečně uslyšel zvonění označující konec hodiny.


Další hodinu jsem měl volno. V místní kantýně jsem si koupil další kafe, jediná věc, která mě držela vzhůru, daleko od zlých snů, ale dost blízko kruté realitě. Měl jsem v plánu vzít si knihu a usadit se v místním parku, ale jelikož začalo pršet, zamířil jsem do učebny hudební výchovy. Byla prázdná, nikdo nikde. Posadil jsem se na jednu z židlí a očima bloudil po celé místnosti, ale můj zrak vždy skončil na klavíru v rohu místnosti. Jak dlouho jsem nehrál? Zbytečná otázka, odpověď byla jasná.


Jenže ten den bylo něco jinak. Táhlo mě to ke klavíru, chtěl jsem si k němu znovu po dvou letech sednout a zahrát něco málo co jsem si pamatoval. A to jsem taky udělal. Roztřesené prsty jsem položil na klávesy a vybavil si noty mé oblíbené skladby. Nebo to byla její oblíbená skladba? Netušil jsem, ale během chvilky se mi vrátil cit do prstů a ty pomalu začaly klouzat po klávesách. Místností se rozezněl zvuk, který nabíral na tempu. Po dlouhé době tahle místnost opět ožila. A to nejspíš přizvalo nežádaného hosta.



Stál opřený o futra dveří a sledoval mě. Asi si myslel, že o něm nevím, ale pravda byla jinde. Dohrál jsem, ruce mi samy sklouzly na stehna. Neotáčel jsem se.


"Potřebujete něco?" Pověděl jsem jen. Přesně jak jsem předpokládal, dotyčný si myslel, že o něm nevím, protože sebou cuknul a nervózně přešlápl.

"Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyrušit, jen..." Odmlčel se, slyšel jsem tiché vydechnutí.

"Jen jsem chtěl vědět kdo tu hraje na klavír, kromě mně." Otočil jsem se na stoličce a zadíval se na něj. Byl to mladý chlapec, ještě jsem ho nejspíš neviděl, což značilo, že buď je třeťák a nemá matematiku nebo ho učí někdo jiný. Nebyl moc vysoký, neměl ani typicky chlapeckou postavu. Měl tmavé vlasy, které mu neposedně padaly do tmavých očí, pod hezky tvarovaným nosem se mu rýsovaly dvě pravidelné vlnky rtů. Na sobě měl uniformu s logem třetích ročníků.

"Tak teď už to víte." Postavil jsem se, zaklapl jsem klavír a rozešel jsem se ke dveřím.

"Vy jste tu učil hudební výchovu, že ano?" Zeptal se, pohled pořád upíral na mě. Stál jsem jen pár kroků od něj. Mírně jsem přikývl.

"Ten minulý čas sedí." Pokusil jsem se kolem něj projít, ale on si klidně dál stál mezi dveřmi a bránil mi v tom.

"Sháněl jsem někoho, kdo by mě učil na klavír, připravuji se na přijímací zkoušky, ale nikoho jsem tu nesehnal. Myslíte, že..." Ani to nestačil doříct, rovnou jsem ho přerušil.

"Už neučím hudební výchovu, to sám víte." Odvětil jsem a protáhl se kolem něj. Tak nebezpečně blízko mi nikdo za celé dva roky nebyl. Prošel jsem dlouhou chodbou školy až ke kabinetu. Za celou dobu jsem se ani jednou neotočil, abych dal jasně najevo, že to co jsem řekl myslím vážně.


Celý školní den jsem byl trochu mimo, s nadšením jsem uvítal zvonění na poslední hodinu a ještě nadšeněji jsem se vydal domů. Moje nadšení však opadlo, když jsem u vchodových dveří zahlédl osobu, jejíž tvář jsem viděl celý den před očima.

"Co tu děláte?" Zeptal jsem se téměř okamžitě. Sklouzl jsem po něm pohledem, nebyl zrovna vřelý, právě naopak. Mladík se nevinně pousmál, čímž odhalil řadu bílých perliček ve svých ústech.


"Myslel jsem, že bych vás třeba přesvědčil, abyste mi dával soukromé hodiny. Je to vážně důležité! Ptal jsem se po celé škole a každý odpověděl vždy to samé - Zeptejte se profesora Parka, ale obávám se, že vás stejně odmítne." Pověděl a povzdechl si.

"Ale já se s odmítnutím nesmířím, je to pro mě důležité, musím se na tu školu dostat a vy byste mi mohl pomoc." Jeho hlas zněl naléhavě, prosebně.

"Už jsem vám řekl, že..." Zarazil jsem se. Možná on byl ta naděje vrátit se k tomu, co jsem tolik miloval a co jsem odmítal kvůli smrti své rodiny. Možná by on mohl být tím důvodem. Sklonil jsem hlavu a ruce sevřel v pěst.

"Každé úterý a pátek od pěti hodin u mě, a pokud vám to nevyhovuje, je to váš problém. A teď běžte, jistě máte ještě dost své práce." To bylo jediné, co jsem dokázal říct, pak jsem rychle zmizel za dveřmi svého domu. Slyšel jsem, jak mi ještě děkuje a volá na mě své jméno. Byun Baekhyun.


Byl přesný jako hodinky. Za minutu pět stál u vchodových dveří a zvonil. S povzdechem jsem mu otevřel a pozval jsem ho dál. Každá hodina plynula stejně. On hrál, já ho opravoval, učil jsem ho co dělat jinak, co dělat lépe.

Ale všechno se mění. A tak se postupně začaly měnit i hodiny, které u mě trávil. A stačil k tomu jeden deštivý den. Přišel promočený, na mou otázku proč nemá deštník, se jen uculil. Vzal jsem ho dovnitř a dal mu ručník na osušení, připravil mu čaj a daroval mu jeden ze svých svetrů.


"Děkuju profesore Parku." Pověděl a hned si svetr zabalil. Bylo vidět, že je mu chladno, hřál si prokřehlé prsty o šálek s teplým čajem. Posadil jsem se do křesla naproti němu, bylo mi jasné, že hned teď určitě hrát nepůjdeme. Sledoval jsem ho a on propaloval pohledem mě. Na jazyku nás oba pálila spousta otázek, ale oba jsme mlčeli. Až po chvíli se Baekhyun odhodlal a promluvil.

"Jsem rád, že mě učíte, pane profesore. Myslím, že bych to měl zvládnout a dostat se na školu." V jeho hlase bylo slyšet něco zvláštního. Nádech strachu, ale mísil se s odhodláním a potřebou za každou cenu to zvládnout.

"Smím se zeptat proč tak moc lpíte pane Byune na tom, abyste se tam dostal?" Asi jsem udeřil hřebíček na hlavičku, Baekhyun se na mě zadíval a mírně trhl rameny.

"Je to dobrá škola." Odvětil mi neurčitě, ale došlo mi, že to není jediný důvod. Proto jsem čekal, že poví víc, vyzýval jsem ho k tomu pohledem.

"Bylo to přání mojí matky. Přála si, abych hrál na klavír, abych se dostal dál." Baekhyun odložil šálek a přešel ke krbu, v kterém tiše praskala polínka dřeva. Jeho oči spočinuly na fotkách na římse. Prsty se jich jemně dotknul, málem jsem vstal a vynadal mu za to. Ale najednou mi to nevadilo, věděl jsem, že on neublíží.

"Obě jsou krásné." Pousmál se, hlavu naklonil mírně do boku. Vstal jsem a došel jsem k němu, fotku jsem otočil a mírně zavrtěl hlavou.

"Byli." Řekl jsem naprosto bez emocí. Baekhyun se ke mně otočil, ve tváři dětský úsměv.

"Pořád jsou." Přiložil mi ruku na hruď v místech, kde mám srdce. "Tady pořád žijí." Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezali. Srdce mi začalo splašeně bít, musel jsem se odtáhnout. Bylo na čase začít další hodinu.


Ale od téhle chvíle nic nebylo jako dřív. Každá další a další hodina byla víc a víc intimnější. Seděli jsme spolu dlouho do večera, pili čaj a mluvili jsme. To co jsme celé ty roky dusili v sobě, najednou dostalo možnost jít ven a tak šlo. Dozvídal jsem se o jeho rodině, o tom že žije sám s otcem a já mu vyprávěl o té své. Najednou jsem neviděl jen to špatné, ale dokázal jsem si vybavit všechny ty roky, kdy jsem byl šťastný. A to je díky němu.


Další deštivý den. Celou noc jsem nespal, opravoval jsem testy, pak jsem musel do školy a teď jsem se konečně posadil na pohovku, a i když jsem věděl, že za půl hodiny má přijít Baekhyun, usnul jsem.

Spal bych dál, kdybych na tváři neucítil chladivé kapičky vody a na rtech něco vřelého, ale tak neskutečně jemného. Maličko jsem sebou trhnul a pootevřel oči. V jednu chvíli jsem myslel, že vidím Mayu, ale pak mi došlo, že se pletu. Byl to Baekhyun. Mělo mě to zaskočit, měl jsem se odtáhnout, ale já to neudělal a on také ne. Právě naopak. Pomaličku se ke mně položil, prsty mu vklouzl do vlasů. Byl celý mokrý.

"Zmokl si." Pošeptal jsem mu do rtů.

"Zapomněl jsem si deštník." Jeho obvyklá odpověď. Ten odstup, který jsem si celou dobu zachovával, postupně mizel, čím víc jsem se mu otevíral. A jeho odstup. Žádný tu asi nikdy nebyl. Pomaličku jsem ho zbavil mokrého oblečení, ale tentokrát to nebyl můj svetr, co ho zahřálo. Bylo to moje tělo. Drželi jsme se v náručí, jako bychom chtěli zahnat všechnu tu bolest, co nás celé ty roky svírala. Oba jsme byli nazí, naše těla se k sobě tiskla, dlaně mapovaly každičký kousek, který mohli, hladily, zahřívaly. Byli jsme spolu celou noc, nespali jsme, nemluvili jsme, jen jsme se vzájemně drželi při životě.


Týden na to jsem na něj čekal před školou. Venku sněžilo, bylo chladno. Stejně jako před dvěma roky, kdy se to stalo. Baekhyunnie se zmateně zadíval mým směrem, když mě uviděl. Došel ke mně se slovy, co tu v té zimě dělám.

"Chtěl bych tě někomu představit." Věděl jsem, že toho po něm chci až příliš, ale on bez mrknutí oka souhlasil. Došli jsme ke hřbitovu, k náhrobním kamenům se jmény mé ženy a mé dcery. Baekhyun pevně svíral mojí ruku, chvěl se zimou a asi nejen tím.

Díval jsem se na hrob a v tu chvíli jsem měl jasno. Ony zemřely a spolu s nimi i část mně, ale ta druhá část byla tady, držela Baeka za ruku a milovala ho. Ta druhá půlka musela jít dál. Sehnul jsem se a na hrob položil svazek bílých lilií.

"Děkuju." Zašeptal jsem. Věděl jsem, že je vždy budu milovat, že tu vždy budou semnou. Narovnal jsem se a Baek se mi hned vrhnul kolem krku. Plakal. Plakal místo mně.


Ležel jsem na pohovce, přivřené oči, ruce pod hlavou. Čekal jsem, kdy se objeví Baekhyunnie, skočí na mně a se smíchem mě začne líbat. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Ve svých dvaatřiceti letech jsem byl už víc jak půl roku bláznivě zamilovaný do osmnáctiletého kloučka. Spousta lidí by mě odsoudila, ale mně to bylo jedno. Zjistil jsem, že život je nevyzpytatelný a člověk si musí užívat každičkou sekundu a nejlépe s tím, koho miluje. A já tu možnost měl, dostal jsem další šanci. Uslyšel jsem bouchnout domovní dveře, chvíli na to paprsky slunce, které padaly na moje tělo, někdo zastínil.

Baekovo tělo se spokojeně uvelebilo na mém, jeho rty se mi mazlivě otřely o tvář.


"Chyběl si mi." Pošeptali jsme oba skoro současně.


Neštěstí nikdy nechodí samo, teď už jsem to věděl taky. Mně přineslo tebe.


A slunce dál svítilo na modré obloze...

Hra (Baek/Yeol)

16. září 2014 v 19:55 | Christine |  Povídky EXO - jednorázovky


Bolest hlavy. Pach zatuchliny a hniloby, který ho palčivě štípal v nose, kdykoliv se jen nadechl. Chlad, který se mu plouživě plazil po těle. Chtěl otevřít oči, ale i když to udělal, neviděl nic. Jen tmu. Až v tu chvíli mu došlo, že mu v tom vidět něco víc než jen temno brání kus hadru, který má přes oči. S další uplynulou chvílí mu docházelo, že kolem zápěstí cítí chladivé železo, které mu znemožňovalo šátek si z očí sundat. Čím víc byl při vědomí, tím víc ho ochromovala panika zaplavující nejen jeho mysl, ale i jeho tělo. Trhnul rukama, ale nic se nestalo. Řetězy jen vydaly drnčivý zvuk, který zapříčinil ještě větší bolest hlavy. A taky něco dalšího. Uslyšel zavrzání, nejspíš nějakých dveří a následně kroky, které se blížily. Těžká ruka dopadla na jeho rameno, u úst ucítil chladivou stěnu sklenky a hned na to jeho vyschlé hrdlo svlažilo pár doušků vody. Chtěl prosit o víc, když se ruka se sklenicí odtáhla, ale jeho první otázka byla úplně jiná.

"Kdo jste?" Otázka zazněla do ticha a i po několika minutách stále nebyla zodpovězena.
"Kdo jste a kde to jsem?!" Vyjekl chlapec choulící se podvědomě dál od osoby, co mu dala napít. Opět žádná odpověď. Jeho věznitel byl buď němý, nebo se nechtěl prozradit.

Vyděšeně sebou cuknul, když se osoba znovu ocitla vedle něj. Maličko vydechl ve chvíli, kdy mu okovy z rukou padly k nohám. Hned si promnul zápěstí, a když už si chtěl sundat šátek, ozvalo se jen rázné NE. Hlas jeho věznitele se rozlehl místností, celou jí zaplnil temnotou. Byl strohý, ostrý a přitom tak temný a podmanivý. Chlapci po těle přeběhl mráz, ruce hned stáhl a bez hnutí stál na místě. Cítil, slyšel, jak jeho věznitel chodí kolem něj, prohlíží si ho, hltá každý kousek jeho těla. Od pravdy nebyl daleko a došlo mu to ve chvíli, kdy ho jeho věznitel chytl a prudce ho přirazil čelem ke stěně, která byla nelidsky studená a páchla vlhkostí.

"P-prosím, co to děláte?!" Z úst chlapce, Baekhyuna, se vydral vzlyk. Jeho věznitel se na něj zezadu tiskl, Baekhyun slyšel, jak mu doslova funí do ucha, hned na to i cítil jeho hrubý jazyk, který mu po něm slizce klouzal. Vzlyky nedokázal zadržet, slzy však zadržoval šátek na jeho očích. Prosil stále dokola, tím víc, čím víc byl jeho věznitel drzejší a dělal si nároky na jeho tělo. Nejdřív se na Baekhyuna jen zezadu tiskl, otíral se o jeho tělo a dával najevo, že se mu to líbí. Pak ho ale silně chytl za zápěstí a donutil ho kleknout si. Baekhyun nemusel dlouho přemýšlet, co se stane. Silně sevřel rty k sobě, ale nebylo mu to nic platné, když se to, co cítil celou dobu, začalo rvát do jeho úst. Odmítal, nechtěl, ale jinak to ani dopadnout nemohlo. Chanyeol, jeho věznitel vždy dostal to, co chtěl. Jeho tvrdé péro mizelo v Baekových ústech, pěkně hluboko, tak moc jak jen to šlo. Kdykoliv jen zaslechl ty dávivé zvuky, co vycházely z Baeka, vzrušil se ještě víc. S každým zásuvem do té medové jeskyně byl blíž a blíž vrcholu. Ale tohle nebylo to, co chtěl ze všeho nejvíc. Když už měl namále, odtáhl se, opět donutil Baeka vstát a když se mu podařilo tělo třesoucího se chlapce nastavit do příhodné pozice, rychle mu stáhl boxerky, jediný kousek oblečení co mu nechal a oplzle se mu začal třít svou kládou o jeho perfektně tvarovaný, plný zadeček. Dlouho ale odolávat nedokázal a i přes Baekovy prosby a naléhání do něj prudce přirazil. Cítil jak se Baek napjal, slyšel, jak vykřikl bolestí, tušil, že mu možná i způsobil zranění, ale to ho momentálně nezajímalo. Chtěl si jen užít těsnost jeho tělíčka a udělat se pěkně hluboko v jeho nitru.
A hlavně nedat najevo, kým vlastně je.

Maličko se to zvrtlo ve chvíli, kdy dlaní sklouzl k rozkroku Baeka, neodolal a začal po něm klouzat, aby i on sám pocítil alespoň částečné ukojení. Druhá dlaň si našla cestu k jeho krku, sevřela ho i přes protesty, které se záhy změnily v tiché, tlumené steny. Nechtěl se prozradit, ale i přesto to Baekovy pomaličku docházelo. Neřekl, ale ani slovo. Pokud si chce Chanyeollie hrát, bude si hrát s ním. Prosil, ať přestane, snažil se své steny tišit, ale přesto byl sám tak neskutečně vzrušený. Podvědomě slyšel, jak mu Chanyeol šeptá do ouška vulgární slova, jak se mu vysmívá, přesně tak jak to oba milovali.

"Ty moje malá děvko, ty laciná kurvičko. Nastavíš zadek každýmu, co ty děvko, že ano?" A to nebylo to jediné co z Chanyeolových úst vyšlo. Takových nadávek a urážek si vyslechl mnohem více, ale když už tušil, o koho jde, nevadilo mu to, právě naopak. Cítil dlaň svému věznitele, jak tiskne jeho krk, stejně tak jeho tvrdou erekci a zároveň cítil jeho péro uvnitř sebe, jak tepe nedočkavostí a po pár dalších tazích zaplní celé jeho nitro teplou tekutinou. I sám Baekhyun nezůstal pozadu a vystříkal se do ruky toho, jenž ho tu držel, toho kdo ho unesl, toho kdo si s ním tak rád hrál.
Chvíli trvalo, než se oba vzpamatovali. Baekův věznitel z něj pomalu vyklouznul, odtáhl se. Téměř okamžitě Baekovy po stehnech začalo stékat sperma, možná i s troškou krve. Sesunul se na zem a snažil se rozdýchat právě prožitý orgasmus. Už zase mu začínala být zima. Věznitel Chanyeol se přisunul k němu a opatrně si ho stáhl do náručí, jeho tvář chytl do dlaní a jemně ho políbil na rty. Poprvé za celou tu dobu. Také svolil k tomu, že mu pomaličku stáhl šátek z očí. I ty poslední kamínky spadly z Baekova srdce a se zacinkáním dopadly na zem.

"Bál jsem se." Přiznal, když se opět přitiskl k Chanyeolovi a konečně se cítil v bezpečí. On nic neřekl, jen mírně přikývnul. Věděl už večer, že Baeka vyděsí, už když mu na rty tiskl vlhký kapesník, který způsobil jeho krátké bezvědomí. Věděl, že se Baek bude bát, když se polonahý probere ve sklepě pod jejich domem. Ale také věděl, že si to pak náležitě užije. A nepletl se. Ale teď už bylo po všem. Jejich další hra skončila.

Další články


Kam dál

Reklama